ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2017.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2017/2023-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce R. V. , zastoupeného JUDr. Lucií Kadeřávkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Křižíkova 2062, proti žalovaným 1) J. M. a 2) J. M. , zastoupeným JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 100/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 26 Co 5/2023-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
III. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 5 C 100/2022-85, uložil žalovaným povinnost vyklidit sociální zařízení umístěné v prvním nadzemním podlaží stavby: XY, č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY, k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 26 Co 5/2023-118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jednotlivé důvody spatřují dovolatelé zejména v hodnocení otázek, co je součástí budovy, co je samostatným prostorem a na základě čeho, komu vzniká vlastnictví k součásti nemovitosti a v jakém okamžiku. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 469/2002 a uvedli, že prostor, v němž se nachází sociální zařízení, je stavebně i funkčně výlučně spojen s nemovitostí ve vlastnictví dovolatelů a je zcela oddělen od nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Současně dovolatelé namítli, že odvolací soud přijal právní závěry, pro které neměl důkazní podklad a které neodpovídají skutkovému stavu věci, a k prokázání těchto otázek odmítl provést důkazy navržené dovolateli, čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 904/2016 a uvedli, že soudy závěr o neunesení důkazního břemena přijaly, přestože provedení navrženého důkazu odmítly. V napadeném rozhodnutí spatřují rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3145/2008. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se s rozsudkem odvolacího soudu plně ztotožnil. Podle něj žalovaní neprokázali, že by prostor, v němž se nachází sociální zařízení, byl stavebně i funkčně spojen s nemovitostí žalovaných a zcela oddělen od nemovitosti žalobce. Neprovedení místního šetření nezakládá porušení práva na spravedlivý proces; provedení tohoto důkazu odvolacím soudem nenavrhovali. Odkazované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3145/2008 pak na daný případ nedopadá. Navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud především konstatuje, že v dané věci není řádně vymezena samotná přípustnost dovolání. Ta je v dovolání uvedena tak, že „odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně dle ust. §237 o. s. ř.“.
Jestliže má být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od posouzení otázky, která je Nejvyšším soudem rozhodována jednotně a ustáleně, nemůže jít pojmově současně o otázku, která by byla samotným Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně. V dovolání navíc není ani obecně naznačená otázka hmotného práva vymezena žádným zobecnitelným způsobem, neboť výhrady dovolatelů směřují do posouzení dané, skutkově jedinečné a do značné míry atypické, konkrétní individuální věci.
V první části dovolání (bod II dovolání) žalovaní namítají nesprávné právní posouzení věci a porušení práva na spravedlivý proces. Z obsahu této části dovolání je však zřejmé, že vytýkají odvolacímu soudu nesprávná, resp. nedostatečná skutková zjištění, a neprovedení důkazů ohledáním na místě samém.
V této souvislosti především dovolací soud uvádí, že přípustnost dovolání nelze založit výhradami a výtkami vůči skutkovým zjištěním, ale výhradně námitkou nesprávného právního posouzení věci. Skutkový základ přijatý nalézacími soudy nelze v dovolacím řízení přezkoumávat.
V této části dovolání dovolatelé citují část rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 469/2002, ve které rozhodnutí uvádí definici budovy podle „zákona o vlastnictví bytů“. Tento odkaz však přípustnost dovolání založit nemůže již proto, že na řešení otázky vymezení budovy podle zákona o „vlastnictví bytů“ není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno.
Dále v této části dovolatelé naznačují rozpor postupu soudů s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 904/2016, z něhož citují pasáž uzavírající, že soud může odmítnout provedení důkazu s poukazem na jeho nadbytečnost tehdy, jestliže prokazovaná skutečnost již byla prokázána jinak. Odmítne-li však soud provést navržený důkaz pro „nadbytečnost“, je tím vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene.
Přípustnost dovolání nemůže být odkazem na toto rozhodnutí založena již z toho důvodu, že soudy v dané věci nerozhodly v neprospěch žalovaných z důvodu neunesení důkazního břemene, ale na základě zjištěného skutkového stavu věci. Z tohoto důvodu také odmítly provedení důkazu ohledáním na místě samém pro jeho nadbytečnost.
V druhé části dovolání (bod III dovolání) namítají dovolatelé rozpor s judikaturou dovolacího soudu a poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3145/2008, z něhož citují část, která se (přímo podle citace) týká právního posouzení věci, jestliže stavebník obestavěl vedlejší stavbu jiného vlastníka stavbou svého domu tak, že ji do něho začlenil i po stránce funkční.
Je zřejmé, že o takovou situaci v dané věci nejde (to ostatně jasně vyplývá i z následné dovolací argumentace samotných dovolatelů pod bodem III dovolání), a proto nemůže být přípustnost dovolání založena ani odkazem na toto rozhodnutí.
Dále dovolací soud jen dodává, že žalovaní žádají posouzení otázky, co je součástí budovy, co je samostatným prostorem a na základě čeho, komu vzniká vlastnictví k součásti nemovitosti a v jakém okamžiku.
Soudy založily svoji úvahu, že je prostor se sociálním zařízením součástí nemovitosti žalobce, na následujících argumentech: nachází se v domě žalobce (prostředním podlaží přístavby) jako jeho stavebně-technická součást (mj. napojený na rozvody elektrické energie a vody domu) vytvořená v rámci přístavby tohoto domu, přičemž jako část domu nemůže být samostatným předmětem platného převodu; okolnost, že je prostor přístupný pouze dveřmi z domu žalovaných, je irelevantní – není samostatným nebytovým prostorem tak, aby stavebně-technicky plnil samostatnou funkci budovy, ale je součástí domu žalobce; ani samotná hospodářská provázanost s domem žalovaných – propojení dveřním otvorem
– nemůže zapříčinit, aby se prostor stal příslušenstvím tohoto domu. Jde o dílčí
stavebně-technický prvek, celkově však uvedený prostor stavebně-technicky náleží k přístavbě domu č. p. XY, která je sama jeho součástí. Z hlediska stavebního není problém dveřní otvor zazdít a naopak jej vytvořit tak, aby přístavba byla i ve svém prvním nadzemním podlaží dveřmi spojena s prostorami původní stavby domu č. p. XY.
Ani kanalizačně není uvedený prostor napojen na dům č. p. XY, neboť v kolaudačním rozhodnutí je konstatován budoucí samostatný odvod odpadních a splaškových vod kanalizační přípojkou do veřejného kanalizačního řadu. Nadto bylo užívání tohoto prostoru v minulosti pravděpodobně povoleno vlastníkem domu č. p. XY tzv. výprosou.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o součást věci, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018 (dostupné stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může zpochybnit takovou úvahu soudů nižších stupňů jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo nedostatečně odůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017).
Úvaha soudů není zjevně nepřiměřená, a proto v dovolacím řízení obstojí.
Odkaz na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3145/2008 pak není přiléhavý. V odkazované věci totiž šlo o obestavění vedlejší stavby (dřevníku) stavbou domu. Byl učiněn závěr o nemožnosti oddělení vedlejší stavby od stavby domu, kterou byla obestavěna. Oproti tomu v této věci šlo o propojení místnosti jednoho domu s domem sousedním; tímto zásahem však nedošlo k vynětí prostoru ze stavby žalobce. Není vyloučeno, aby byl prostor napojen na dům žalobce. Ostatně v argumentaci, kterou ve vztahu k citovanému judikátu žalovaní uvádí, plně neprovazují její závěry s okolnostmi řešené věci. Těžiště argumentace je, že se odvolací soud nedostatečně zabýval charakterem přístavby. Neplyne z ní však, v čem by obestavění mělo spočívat, resp. jak se měl podle dovolatelů odvolací soud od této rozhodovací praxe odchýlit. Argumentace do značné míry směřuje do oblasti zjišťování skutkového stavu; to však není dovolací důvod, tím může být toliko nesprávné právní posouzení věci.
Jelikož dovolání žalovaných není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 1. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu