ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2527.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2527/2023-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně FP majetková, a. s. , se sídlem v Praze 9, Podvinný mlýn 2283/18, IČO: 24743364, zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 704/36, proti žalovaným: 1) J. Č. , zemřelý XY, 2) R. Č. , zemřelá XY, 3) neznámí dědicové po zůstaviteli: J. Č. , zemřelý XY, 4) neznámí dědicové po zůstaviteli: R. Č. , zemřelá XY, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 303/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 3. 2023, č. j. 22 Co 60/2023-38, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
2. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 1. 2023, č. j. 15 C 303/2022-33, zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) – (výrok I) a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) – (výrok II). Dále přerušil řízení do doby pravomocného skončení řízení vedených u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 164/2023 a sp. zn. 32 D 165/2023 (výrok III).
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 3. 2023, č. j. 22 Co 60/2023-38, potvrdil odvoláním napadený výrok III usnesení soudu prvního stupně.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že řízení nemělo být přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nýbrž měl být žalovaným neznámým dědicům postupem podle §29 odst. 3 o. s. ř. ve věci ustanoven opatrovník a v řízení mělo být pokračováno s tímto opatrovníkem. Tímto postupem se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Své stanovisko k přerušení řízení navíc řádně neodůvodnil, pročež je napadené rozhodnutí třeba považovat za nepřezkoumatelné. Otázka možnosti přerušení řízení v případě žaloby proti neznámým dědicům by současně měla být dovolacím soudem vyložena podrobněji stanovením alespoň rámcových parametrů, které má soud při svých úvahách zohlednit. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu spolu s napadeným výrokem III rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Dovolání žalobkyně nebylo žalovaným doručováno.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolací soud především uvádí, že dovolání je z hlediska vymezení jeho přípustnosti na samé hranici projednatelnosti, jestliže dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání tak, že „napadený rozsudek (usnesení – pozn. dovolacího soudu), kterým bylo odvolací řízení skončeno, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Bez ohledu na to, že dovolatelka bez bližší konkretizace zmiňuje otázku jak procesního, tak i hmotného práva, nemůže jít o otázku, která je v judikatuře dovolacího soudu ustáleně vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení odchýlil, a současně o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla.
10. Při vymezení důvodů dovolání odkazuje dovolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 277/2021; v tomto rozhodnutí se však neřeší otázka přerušení řízení do skončení dědického řízení, ale procesní postup při zastavení řízení. Proto rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být s tímto rozhodnutím v rozporu. Dále dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011. Sama však uvádí, že toto rozhodnutí řeší odlišnou právní otázku v situaci, kdy účastník ztratí procesní způsobilost po zahájení řízení. Ani o tuto otázku v dané věci nejde, a rozpor s tímto rozhodnutím tak postupem odvolacího soudu nemůže být založen. Konečně pak dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2964/2017. Ani toto rozhodnutí však neřeší otázku přerušení probíhajícího řízení do skončení řízení dědického, ale otázku ustanovení opatrovníka. Proto ani ve vztahu k tomuto rozhodnutí nemůže být založena přípustnost dovolání rozporem postupu odvolacího soudu s tímto rozhodnutím.
11. V obecnější rovině žalobkyně namítá, že řízení nemělo být přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nýbrž měl být žalovaným neznámým dědicům postupem podle §29 odst. 3 o. s. ř. ve věci ustanoven opatrovník.
12. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
13. Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
14. V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tedy vždy záleží na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou lze v dovolání úspěšně zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (zejména rozhodoval-li soud o přerušení řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5475/2015).
15. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004, dovolací soud uvedl, že „nejsou-li známi dědicové zemřelého účastníka řízení, může soud v řízení ihned pokračovat, jen je-li tu nebezpečí z prodlení, a to s opatrovníkem, kterého neznámým dědicům ustanovil a který bude dědice zastupovat do doby, než budou v dědickém řízení zjištěni; jinak řízení přeruší.“
16. Současně podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že „je-li zřejmé, který z více dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém řízení napadena), lze v řízení v těchto a v jim podobných případech pokračovat již před skončením dědického řízení, pokud to nevylučuje povaha věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004 nebo ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1908/2003)“ – (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4157/2008).
17. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 930/2015) se dále ve shodě s výše uvedeným podává, že „pouze ve výjimečných případech (např. má-li zůstavitel jediného dědice nebo je-li s ohledem na znění závěti, jejíž platnost nebyla zpochybněna, jasné, který z dědiců převezme právo, jež je předmětem řízení) lze v řízení pokračovat již před skončením řízení o dědictví (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1908/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 68/2002 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011 ).“
18. V projednávané věci byla v souvislosti s podáním žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku, jehož zapsanými spoluvlastníky jsou vedle žalobkyně již nežijící osoby žalovaných 1) a 2), přičemž okruh jejich dědiců není znám, z podnětu soudu prvního stupně zahájena dědická řízení ve věci zůstavitelů – žalovaných 1) a 2) ohledně předmětného pozemku. Z tohoto důvodu soud prvního stupně probíhající řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přerušil právě do skončení dědického řízení a tento postup byl potvrzen rovněž odvolacím soudem. Takový postup shledává dovolací soud zcela v souladu s §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jakož i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu citovanou výše. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstojí i z toho hlediska, že úvahu odvolacího soudu nelze v žádném případě považovat za zjevně nepřiměřenou, a už vůbec se v dané věci nemůže jednat o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Odvolací soud své úvahy řádně a i přesto, že se jednalo o procesní rozhodnutí, velmi podrobně odůvodnil, přičemž zohlednil zejména nezbytnost přerušení řízení s ohledem na povahu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž uvedl, že ani v této věci nebylo možné rezignovat na poskytnutí práva na spravedlivou a řádnou soudní ochranu ve vztahu ke konkrétním, nicméně dosud neznámým dědicům zemřelých žalovaných 1) a 2).
19. Dovolací soud má za to, že i z hlediska hospodárnosti řízení bylo přerušení řízení v dané věci na místě, jelikož dědická řízení aktuálně probíhají, přičemž jejich zahájení bylo iniciováno až ze strany soudu prvního stupně. V době přerušení řízení tudíž ani nemohly být známy případné podrobnosti z např. již probíhajícího dědického řízení ve smyslu výše uvedené judikatury (obsah závěti, okruh dědiců, jejich případná stanoviska apod.), pročež se přerušení řízení z hlediska hospodárnosti jeví jako nejvhodnější řešení.
20. Dovolací soud současně nemá za to, že by v dané věci existovalo jakékoliv nebezpečí z prodlení, pročež by na základě výše citované rozhodovací praxe muselo být v řízení ihned pokračováno s ustanoveným opatrovníkem, a to s ohledem na data úmrtí žalovaných 1) a 2), kteří jsou v katastru nemovitostí takto nesprávně zapsáni již více než 30 let a dosud to nebylo ze strany žalobkyně jako spoluvlastnice předmětného pozemku, ani jiných osob, jež by na tom mohly mít relevantní právní zájem, nikterak řešeno, jak ostatně uvádí i sama žalobkyně v dovolání. Dovolací soud nesouhlasí ani s připomínkou žalobkyně, že by se v případě žalovaných 1) a 2) mělo jednat o tzv. nedostatečně identifikované vlastníky, tudíž k 1. 1. 2024 mělo dojít k „přechodu“ jejich vlastnického práva na stát, neboť žalovaní 1) a 2) jsou v katastru nemovitostí identifikováni řádně, pouze se jedná o osoby již zemřelé, u nichž dosud není znám jejich právní nástupce, přičemž právě za tímto účelem byl ze strany soudu prvního stupně dán podnět k zahájení dědických řízení a řízení ve věci samé přerušeno.
21. Pokud tedy dědická řízení probíhají a současně nehrozí nebezpečí z prodlení, shledává dovolací soud postup nalézacích soudů spočívající v přerušení řízení za zcela souladný s judikaturou. Přitom připomíná, že ačkoliv a není zatím známo, který dědic či dědicové konkrétně budou vykonávat práva spoluvlastníka k předmětnému pozemku jakožto právní nástupci žalovaných 1) a 2), neznamená to, že není potřeba zaručit ochranu jejich práv, a to jak přímo práva vlastnického, tak i procesních práv v souvislosti s právě probíhajícím (nyní přerušeným) řízením o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Požadavky žalobkyně coby známého spoluvlastníka nelze nikterak nadřazovat právům (dosud neznámých, avšak konkrétních) dědiců žalovaných 1) a 2), pokud v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by takový postup odůvodňovaly – např. již zmíněné nebezpečí z prodlení, případně pokud by bylo již v rámci dědického řízení např. nepochybně zjištěno, který z dědiců práva žalovaných 1) a 2) převezme. Nezbytnost zachování práv neznámých dědiců žalovaných 1) a 2) shledává dovolací soud v projednávané věci tím spíše, že jde o řízení, jehož výsledkem bude konstitutivní rozhodnutí soudu, jímž budou práva a povinnosti spoluvlastníků uspořádána zcela nově; i s ohledem na to považuje dovolací soud za vhodné řízení přerušit a vyčkat výsledku dědických řízení a následně pak jednat již s právními nástupci žalovaných 1) a 2) a v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví řádně zjistit jejich procesní stanoviska.
22. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu