ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3358.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3358/2023-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) A. E. a b) M. E. , zastoupených JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pacovská 2104/1, proti žalované J. F. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 66/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 6. 2023, č. j. 27 Co 71/2023-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňky Flídrové, advokátky se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187.
Odůvodnění:
[1] Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
[2] Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 7 C 66/2021-149, určil existenci věcného břemene spočívajícího v povinnosti žalované jako vlastníka pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „zatížený pozemek“), jakož i každého dalšího vlastníka zatíženého pozemku, strpět ve prospěch žalobců jako vlastníků pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY, užívání části zatíženého pozemku v rozsahu vymezeném v tomto výroku blíže specifikovaném geometrickém plánu, jenž je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
[3] K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 27 Co 71/2023-192, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné, protože odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 443/2007, neboť se odmítl zabývat mimořádným vydržením práva odpovídajícího věcnému břemenu (služebnosti). K mimořádnému vydržení věcného břemene k dotčené části pozemku parc. č. XY mohlo dojít v letech 1908 až 1948 „zcela objektivně“, a pokud se tak stalo, žalobci nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 27. 8. 1991 bez dalšího také právo odpovídající věcnému břemenu. Přestože pak žalobci ve vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně vylíčili, jaké skutečnosti nasvědčují tomu, že v letech 1908–1948 mohlo dojít k mimořádnému vydržení věcného břemene k části pozemku parc. č. XY, odvolací soud „se zcela odmítl touto problematikou zabývat“. Věcné břemeno tak mohli vydržet již právní předchůdci žalobců. Tím, že se odvolací soud uvedenou námitkou nezabýval, došlo také k porušení práv žalobců na spravedlivý proces. Navrhli proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že dovolání žalobců neobsahuje řádné vymezení přípustnosti dovolání ani právní otázku, kterou by měl dovolací soud přezkoumat; již z tohoto důvodu by mělo být odmítnuto. Pokud by však dovolací soud dospěl k závěru, že přípustnost dovolání dána je, považuje dovolání za nedůvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 443/2007 považuje za nepřípadný, neboť odvolací soud posuzoval vydržení podle tvrzení žalobců, kteří na možné vydržení podle „obecného zákoníku občanského“ v řízení před soudem prvního stupně vůbec nepoukazovali. Jestliže se tento poukaz – nadto v neurčité podobě – objevil až ve vyjádření žalobců k odvolání žalované, postupoval odvolací soud správně, jestliže se otázkou mimořádného vydržení nezabýval. Navrhla proto odmítnutí, případně zamítnutí, dovolání.
[6] Žalobci v replice k vyjádření žalované dále uvedli, že přípustnost dovolání byla řádně vymezena odkazem na odchýlení se rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vedle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 443/2007 také v řízení odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, které „výslovně řeší právě otázku tzv. mimořádného vydržení“.
[7] Dovolání není přípustné.
[8] Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[9] Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[10] Podstata sporu v dané věci spočívá v tom, zda došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu (služebnosti) či nikoliv. Rozhodnutí odvolacího soudu je primárně založeno na závěru, že žalobci právo odpovídající věcnému břemenu nevydrželi. Tento závěr učinil a podrobně odůvodnil odvolací soud (zejména v bodech 19 a 20 odůvodnění rozsudku) na základě žalobních tvrzení žalobců, kteří poukazovali na to, že „věcné břemeno užívání části pozemku č. st. XY vydrželi v období ode dne 23. 9. 1991, kdy předmětné nemovitosti převzali na základě kupní smlouvy uzavřené s M. F., přičemž 23. 9. 2001 uplynula desetiletá lhůta, kdy žalobci bez jakéhokoliv omezení drželi a užívali zakoupené nemovitosti“. Domáhali se tak určení existence věcného břemene vzniklého vydržením v období od 23. 9. 1991 do 23. 9. 2001. S těmito závěry odvolacího soudu však dovolání nijak nepolemizuje, a nejsou tak ani předmětem přezkumu dovolacím soudem. Dovolací soud však tuto skutečnost uvádí s ohledem na dovolací argumentaci, rozvedenou dále.
[11] Vedle uvedeného důvodu pro zamítnutí žaloby pak odvolací soud výslovně uvedl a odůvodnil (body 24 a 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že i kdyby byla žaloba důvodná, byly by splněny podmínky pro její zamítnutí, protože ji považoval ze strany žalobců za zneužití práva ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ani s tímto dalším samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby dovolání nijak nepolemizuje a již tato skutečnost je dostačující pro odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost.
[12] V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud totiž opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
[13] V zásadě celé dovolání se omezuje na výtku adresovanou odvolacímu soudu, že se odmítl zabývat otázkou mimořádného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, ke kterému „mohlo dojít mezi lety 1908 a 1948“. Zde dovolatelé spatřují v postupu odvolacího soudu rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 443/2007. Dovolatelé z tohoto rozhodnutí citují závěrečnou část, která zní: „Jestliže žalovaný v soudním sporu uplatnil námitku vydržení, nelze soudům obou stupňů vytýkat, že v rámci nezbytného právního posouzení takové námitky a na základě s tím souvisejících skutkových tvrzení či zjištění uvažovaly i o tzv. mimořádném vydržení, byť se žalovaný této formy vydržení nedovolával, popř. že se zabývaly vydržením podle dřívějších předpisů, ač se žalovaný dovolával ustanovení občanského zákoníku nyní platného. Podle názoru dovolacího soudu platí, že obecnou blíže nevymezenou námitkou právní povahy (např. promlčení, vydržení, moderace apod.) vznesenou za řízení jeho účastníkem vůči určitému uplatněnému nároku jiného účastníka se nalézací soudy mohou zaobírat v jejím plném rozsahu, tj. podle všech relevantních ustanovení právních předpisů s touto námitkou souvisejících, jejichž aplikace na daný případ přichází v úvahu, a to bez ohledu na to, zda účastník, který takovou námitku uplatnil, o možném širším rozsahu aplikace práva vůbec uvažoval. Ostatně účastník řízení není povinen určovat, podle jakých ustanovení má být jeho věc posuzována a soud takovým eventuálním právním vymezením sporných otázek vázán není“.
[14] Ani odkazem na toto rozhodnutí však není přípustnost dovolání založena. V souvislosti s poukazem na toto rozhodnutí Nejvyšší soud především dodává, že uvedená pasáž se v rozhodnutí Nejvyššího soudu objevuje až v samotném závěru s výslovným uvedením „dovolací soud závěrem jen poznamenává“ a nadto uvedená pasáž míří na případy, v nichž se námitkou vydržení brání žalovaný uplatněnému nároku žalobce. Současně z uvedené pasáže dále vyplývá, že posuzování takové námitky je spojeno vždy s příslušnými skutkovými tvrzeními a v některých případech může jít o hraniční situace, zda taková námitka skutečně řádně uplatněna byla.
[15] Oproti uvedenému rozhodnutí šlo však v dané věci o situaci, ve které tvrzené vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu bylo základem žalobního nároku a nikoliv procesní obranou proti němu. V takovém případě je nutno vycházet z žalobních tvrzení jakožto nezbytné náležitosti žaloby. Tímto způsobem také odvolací soud postupoval, vyšel-li z toho, že sami žalobci tvrdili, že právo odpovídající věcnému břemenu vydrželi oni sami v období od 23. 9. 1991 do 23. 9. 2001. Na tomto skutkovém základě byla žaloba postavena (bod 1, 9, 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a možný náznak vydržení práva věcného břemene v letech 1908–1948 se objevil až ve vyjádření žalobců k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně. Byla-li žaloba založena na tvrzení, že právo odpovídající věcnému břemenu vydrželi žalobci držbou tohoto práva v období let 1991–2001 poté, co se stali vlastníky nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1991, nelze vytýkat soudu, že se nezabýval otázkou možného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu v letech 1908–1948 právními předchůdci žalobců, a to v režimu zcela jiného právního předpisu. Takové posouzení by vyžadovalo minimálně žalobní tvrzení, že právo odpovídající věcnému břemenu vydrželi – s odkazem na konkrétní skutkové okolnosti – již právní předchůdci žalobců a na žalobce by v takovém případě právo odpovídající věcnému břemenu přešlo v souvislosti s nabytím panující nemovitosti. Taková tvrzení však žaloba neobsahovala a neobjevila se ani v řízení před soudem prvního stupně, což nerozporují ani samotní žalobci.
[16] Zdůrazňují-li žalobci v dovolání a v replice k vyjádření žalované k dovolání žalobců, že „soud prvního stupně se otázkou mimořádného vydržení ve svých úvahách zabýval“, pak s tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí. Rozhodnutí soudu prvního stupně zmiňující mimořádné vydržení obsahuje tuto zmínku pouze v jedné větě (v bodě 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), kde soud prvního stupně uvedl, že „dlouholetost nerušeného užívání nikoli v nepoctivém úmyslu by mohlo naplňovat podmínky tzv. mimořádného vydržení (které však s ohledem na to, že občanský zákoník č. 40/1964 tuto možnost neupravoval), je nepoužitelný“. Bez ohledu na to, že uvedená věta v této podobě nedává logický smysl, nelze z ní v žádném ohledu dovozovat, že by se soud prvního stupně zabýval otázkou mimořádného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu právními předchůdci žalobců v období od roku 1908 do roku 1948. To platí tím spíše, že na jiných místech odůvodnění soud prvního stupně naopak konstatuje, že minimálně od roku 1908 užívali předmětný prostor – pozemek – právní předchůdci žalobců jako jejich vlastní. Již takový závěr vylučuje posouzení vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, neboť to naopak předpokládá, že je užíván cizí pozemek s přesvědčením o oprávněnosti výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu.
[17] Toho si byl také odvolací soud zjevně vědom, uvedl-li (bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že neurčité tvrzení o možném mimořádném vydržení práva služebnosti (věcného břemene) v období od roku 1908 do roku 1948 se v řízení objevilo poprvé až ve vyjádření žalobců k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť „žalobci setrvale po celou dobu řízení před okresním soudem argumentovali tím, že věcné břemeno vydrželi v období výše uvedeném“. Zdůraznil, že žádné tvrzení o tom, že právní předchůdci žalobců věcné břemeno vydrželi již v období předchozím „před okresním soudem nezaznělo a odvolací soud tudíž s ohledem na §205 o. s. ř. k tomuto ‚navíc neurčitému‘ tvrzení žalobců nemohl přihlédnout“. Odvolací soud se tak otázkou vydržení práva věcného břemene právními předchůdci žalobců nezabýval proto, že tvrzení k tomu směřující považoval za tzv. nepřípustnou novotu, ke které nemohl přihlédnout a která se objevila až v průběhu odvolacího řízení. Tento závěr pak dovolání žádným způsobem nenapadá. Naopak, sami dovolatelé v dovolání uvádějí, že argumentaci směřující k mimořádnému vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu podrobně vylíčili ve vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně.
[18] Bez ohledu na tuto skutečnost pak odvolací soud v tomtéž bodě odůvodnění svého rozsudku uvedl ve vztahu k věcnému posouzení, že i právní předchůdci žalobců – stejně jako žalobci – „byli v dobré víře, že dotčená část pozemku XY je jejich vlastnictvím, nikoliv, že jsou dobrověrnými uživateli části cizího pozemku na základě vydržení služebnosti/věcného břemene“. Tento závěr pak představoval další důvod nedůvodnosti žaloby i ve vztahu k tvrzení o vydržení práva věcného břemene právními předchůdci žalobců. Ani s tímto dalším důvodem pro zamítnutí žaloby však dovolání žádným způsobem nepolemizuje.
[19] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
[20] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 1. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu