ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.502.2024.1
sp. zn. 22 Cdo 502/2024-423
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně I. M. , zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 4083/14, proti žalovanému M. M. , zastoupenému JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 1/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, č. j. 38 Co 175/2022-331, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, č. j. 38 Co 175/2022-331, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného směřující proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, č. j. 38 Co 175/2022-331, se odmítá .
III. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, č. j. 38 Co 175/2022-331, se zamítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 6 C 1/2018-264, zrušil spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Předmětné nemovitosti přikázal žalovanému (výrok II) a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu 2 670 964 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi stranami nebylo sporu o přikázání předmětných nemovitostí žalovanému. Jedinou spornou otázkou byla výše vypořádacího podílu. Tu stanovil z obvyklé ceny předmětných nemovitostí. K námitce žalovaného, že není souladné s dobrými mravy, aby žalobkyně obdržela vypořádací podíl ve výši odpovídající hodnotě jejího zapsaného spoluvlastnického podílu, soud poznamenal, že je v této věci přesvědčen, že žalovaný neuvedl žádná relevantní tvrzení, z nichž by takovýto závěr vyplýval.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 38 Co 175/2022-331, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud byl ve shodě se soudem prvního stupně, že jsou splněny podmínky pro přikázání předmětných nemovitostí žalovanému a vyplacení žalobkyni vypořádacího podílu v hodnotě jejího podílu. K návrhu žalovaného, aby v daném řízení byla vyřešena předběžná otázka, že došlo k platnému a účinnému odvolání daru pro jednání žalobkyně odporující dobrým mravům, odvolací soud uvedl, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví takto položenou otázku řešit nelze.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Měl za to, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a vlastnit majetek a že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, a některé z otázek mají být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jinak nebo tyto otázky dovolací soud dosud neřešil. 1) Jako otázku procesního práva, která dosud nebyla řešena soudem prvního stupně ani odvolacím soudem, vymezil otázku aktivní legitimace žalobkyně. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť odstoupil od darovací smlouvy ze dne 17. 12. 2012 dopisem ze dne 3. 3. 2018 a ze dne 27. 2. 2023. Rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť se soudy nezabývaly aktivní legitimací žalobkyně jako předběžnou otázkou, tedy otázkou platnosti a účinnosti odstoupení od darovací smlouvy. Odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1827/2005 a 29 Odo 539/2003. Dále odkázal také na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/05, v jehož souvislosti uvedl skutečnosti svědčící o oprávněnosti odvolání daru. 2) Žalovaný vymezil otázku povinnosti soudu zkoumat z úřední povinnosti absolutní neplatnost darovací smlouvy za situace, v níž v řízení vyjde najevo, že darovací smlouva ze dne 17. 12. 2012 byla disimulovaným právním úkonem. Fakticky podle žalovaného mělo jít o kupní smlouvu, neboť žalobkyně poskytovala protiplnění. Podle žalovaného rozhodl odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (usnesení sp. zn. 30 Cdo 5662/2017). 3) Žalovaný vymezil procesní otázku nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení; nesouhlasil s využitím separace nákladů ve prospěch žalobkyně. Odvolací soud se měl odchýlit od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22. 4) Vedle toho vymezil otázku hmotného práva spočívající v odmítnutí odvolacího soudu se zabývat korektivem dobrých mravů. Jako nemravné zejména spatřoval, že by za předmětné nemovitosti, které žalobkyni daroval, měl nyní žalobkyni zaplatit polovinu jejich hodnoty, když ona sama do nich investovala jen 220 000 Kč a neučinila přislíbenou investici. Odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cdo 74/93, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 či na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, III. ÚS 1594/16. 5) Žalovaný dále namítl, že soudy vyšly z neaktuální ceny předmětných nemovitostí. Současná cena předmětných nemovitostí je 4 000 000 Kč, nikoliv téměř 5 500 000 Kč, se kterou počítaly soudy. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2808/2022. 6) Odvolací soud dále pochybil, neboť nezkoumal, zda žalovaný jako spoluvlastník, kterému jsou předmětné nemovitosti přikázány, disponuje finančními prostředky na zaplacení vypořádacího podílu. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1305/2007. 7) Dále žalovaný vymezil otázku zkoumání nevděku za strany žalobkyně jako jednání v rozporu s dobrými mravy ve spojení §13 občanského zákoníku, tj. zda je možné očekávat stejné rozhodnutí ve stejných věcech. Navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby dovolací soud v případně splněných podmínek toto rozhodnutí změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a žalovanému přizná náhradu nákladů řízení. Jinak navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v lednu 2023 došlo k převodu předmětných nemovitostí z žalovaného na K. H.; podle žalobkyně měl žalovaný podat návrh na změnu účastníků či procesní nástupnictví. Dále podotkla, že žalovaný nedostál požadavkům Nejvyššího a Ústavního soudu na formulaci předpokladů přípustnosti dovolání. Podle žalobkyně žalovaný nesprávně interpretuje dobré mravy, neboť zcela odhlédl od toho, že žalobkyně žádným svým negativním přístupem nezpůsobila snížení hodnoty nemovitých věcí. V části dovolání pak žalovanému jde o nepřípustnou revizi zjištěného skutkového stavu. Navrhla, dovolání zamítnout, příp. odmítnout. Dále navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
7. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
8. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Žalovaný v dovolání vymezil otázku hmotného práva spočívající v odmítnutí odvolacího soudu zabývat se korektivem dobrých mravů. Aplikace institutu dobrých mravů se dovolával v argumentační rovině, podle níž bylo v dané věci uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu v rozsahu stanoveném rozhodnutími soudů v rozporu s dobrými mravy, přičemž v dovolání uvedl konkrétní okolnosti, v nichž rozpor s dobrými mravy spatřuje. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 a odvolacímu soudu vytýkal, že se otázkou dobrých mravů ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval.
11. Řešení této otázky zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, uveřejněném pod č. 15 221 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, formuloval zobecňující závěr, podle kterého ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí. V témže rozhodnutí pak Nejvyšší soud – přímo v poměrech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví – vysvětlil, že výši přiměřené náhrady lze výjimečně pro rozpor s dobrými mravy snížit.
13. Tohoto postupu se žalovaný dovolával výslovně i v odvolacím řízení, jak vyplývá z narační části rozsudku odvolacího soudu (bod 5 rozsudku odvolacího soudu). V dovolání pak odvolacímu soudu vytýká, že se uvedenou námitkou ve svém rozhodnutí nijak nezabýval a nijak se s ní nevypořádal, přičemž tato námitka je důvodná, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu skutečně nevyplývá, jaký závěr odvolací soud k této námitce zaujal. Jestliže pak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu výjimečné snížení přiměřené náhrady pro rozpor s dobrými mravy připouští a rozhodnutí odvolacího soudu nechalo uvedenou námitku bez povšimnutí, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné. Tím dovolací soud jakkoliv nepředjímá, zda v daném případě výjimečné snížení přiměřené náhrady do úvahy přichází či nikoliv.
14. Jako další otázku žalovaný vymezil posouzení aktivní legitimace žalobkyně. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýkal nesprávnost závěru, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze jako otázku předběžnou posuzovat odvolání daru (či posouzení odstoupení od darovací smlouvy) v situaci, kdy se žalobkyně právě na základě darovací smlouvy stala podílovou spoluvlastnicí. Při řešení této otázky odvolací soud zaujal názor, že tuto otázku v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, kde by měla charakter otázky předběžné, posuzovat nelze, neboť „o určení vlastnictví musí být rozhodnuto výrokem rozhodnutí, což v dané věci, s ohledem na předmět řízení, nepřichází do úvahy“, protože předběžnou otázku odvolání daru pro nevděk z hlediska platnosti a účinnosti takového odvolání lze řešit pouze v řízení o odvolání daru.
15. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť i při jejím posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Žalovaný v dovolání odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1827/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 9, s. 332. V uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soud formuloval mimo jiné závěr, podle kterého posuzuje-li soud platnost právního úkonu (smlouvy) jako otázku předběžnou, řeší ji bez zřetele na to, kdo je účastníkem řízení (tedy zda účastníky řízení jsou všichni účastníci právního úkonu); nejsou-li však účastníci právního úkonu účastníky řízení, nespojuje zákon s řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu jako předběžné otázky pro účastníky právního úkonu žádný právní následek.
17. Přímo v poměrech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019, uveřejněném, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz , uvedl, že i v poměrech úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je uplatnitelný závěr dovolacího soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3152/2011, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být předběžně vyřešena otázka, které osoby jsou spoluvlastníky. Zrušit a vypořádat lze totiž spoluvlastnictví jen tehdy, účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci, neboť právě o jejich právním vztahu má být rozhodnuto. Při samotném určení okruhu spoluvlastníků ovšem není bez dalšího rozhodný stav zápisů v katastru nemovitostí, protože ten nemusí být v souladu se skutečností. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98, uveřejněném pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v rozsudku ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 77/2002, vyjádřil názor, že prejudiciální posouzení platnosti smlouvy, kterou se nakládá se spoluvlastnickým podílem, může být učiněno i přesto, že smlouvu uzavřela osoba neúčastnící se řízení. Jinými slovy, v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není pro určení okruhu věcně legitimovaných osob rozhodující, které osoby jsou jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, nýbrž to, které osoby spoluvlastníky skutečně jsou; otázka okruhu skutečných spoluvlastníků se přitom posoudí jako předběžná.
18. Tím spíše pak – v poměrech dané věci – závěr o možnosti prejudiciálně posoudit platnost smlouvy, kterou se nakládá se spoluvlastnickým podílem, platí pro případy, v nichž smlouvu uzavřely osoby, které účastníky řízení jsou. Vyšel-li odvolací soud z jiného právního názoru, spočívá při řešení uvedené otázky jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn právem.
19. Žalovaný v dovolání namítl, že soudy měly povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda darovací smlouva ze dne 17. 12. 2012 byla disimulovaným právním úkonem. Také namítl, že soudy vyšly z neaktuální ceny předmětných nemovitostí, a dále, že odvolací soud pochybil, neboť nezkoumal, zda žalovaný jako spoluvlastník, kterému jsou předmětné nemovitosti přikázány, disponuje finančními prostředky na zaplacení vypořádacího podílu.
20. Ani jedna z těchto námitek nemůže založit přípustnost dovolání. Žalovaný je totiž v odvolacím řízení neuplatnil, ač tak učinit mohl.
21. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v občanském soudním řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že se odvolací soud otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud tedy dovolatel neuplatnil shora uvedené námitky v odvolacím řízení a odvolací soud se jimi proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází dovolatel až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18).
22. Prakticky celá odvolací argumentace žalovaného v řešené věci se věnovala otázce aktivní legitimace žalobkyně (ve vztahu k řešení předběžné otázky nabytí spoluvlastnického podílu na základě darovací smlouvy) a související otázce odvolání daru, příp. odstoupení od darovací smlouvy, a posouzení věci z hlediska tvrzeného rozporu s dobrými mravy. Naopak odvolací argumentace v tomto řízení neobsahovala relevantní tvrzení, pro která by se měl odvolací soud věnovat otázce, zda darovací smlouva ze dne 17. 12. 2012 byla disimulovaným právním úkonem. Žalovaný totiž tvrdil, že darovací smlouva byla uzavřena a že později dar odvolal, příp. od darovací smlouvy odstoupil. Jeho argumentace tedy nesměřovala k tomu, že by darovací smlouva mohla být neplatná nebo že by měla zastírat jiný právní úkon. Stejně tak nezpochybnil aktuálnost ceny předmětných nemovitostí ani nenamítl, že nemá dostatek finančních prostředků k uhrazení vypořádacího podílu. V řešené věci přitom soud prvního stupně rozhodl na základě stejných důvodů jako později odvolací soud. Žalovanému tedy nic nebránilo, aby všechny tyto námitky uplatnit již v odvolacím řízení. Jestliže tak neučinil, není napadené rozhodnutí na jejich řešení postaveno, pročež je následně nelze úspěšně zpochybnit v dovolacím řízení.
23. V této souvislosti nicméně dovolací soud dodává, že vzhledem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu se odvolací soud v dalším řízení a ve svém rozhodnutí musí s uvedenými námitkami žalovaného vypořádat.
24. Dále žalovaný uvedl otázku zkoumání nevděku za strany žalobkyně jako jednání v rozporu s dobrými mravy v souvislosti s §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
25. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud neučinil závěr, že by jednání žalobkyně mohlo zakládat úvahu o nevděku; navíc v této části neobsahuje dovolání ani zobecnitelnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud v souvislosti s uvedeným zákonným ustanovením posoudit.
26. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
27. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
29. Žalovaný dále vymezil procesní otázku nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení.
30. Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dovolání objektivně nepřípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud se jí proto nemohl vůbec věcně zabývat.
31. Jelikož v této části není dovolání přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je Nejvyšší soud odmítl. To nicméně nic nemění na tom, že výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je zrušen jako výrok závislý v souvislosti se zrušením rozsudku odvolacího soudu.
32. O návrhu žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu