ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1648.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1648/2023-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České televize, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, identifikační číslo osoby 00027383, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcsem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 956/13, proti žalované HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 840/5, identifikační číslo osoby 45794898, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 217 246,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 316/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 15 Co 201/2022-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 471 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 5. 1. 2022, č. j. 14 C 316/2021-25, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 217 246,98 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 9 779 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 942 Kč (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalovaná včasné dovolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s názorem soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Třebaže žalovaná v podaném dovolání výslovně neformulovala konkrétní otázku hmotného práva, kterou měla za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, je z obsahu dovolací argumentace zřejmé, že za takovou považovala otázku, zda je poplatek podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhlasových a televizních poplatcích“) ekvivalentním, tj. zda je držiteli televizních přijímačů při uhrazení poplatku bez dalšího garantována možnost jejich užití (je garantováno protiplnění). Dovozovala, že žalovaná částka nemůže být „poplatkem ve smyslu obecně přijímaného významu tohoto pojmu“ (neboť podle ní v předmětném období, za který bylo zaplacení televizního poplatku žalobkyní požadováno, nebyla splněna jeho ekvivalence, jelikož za vyměřený „poplatek“ nebylo žalované v daném období garantováno žádné protiplnění, pokud z důvodu protipandemických opatření nemohla televizní přijímače poskytnout k užití svým zákazníkům.
Pro řešení této otázky hmotného práva však Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. neshledal, neboť již v rozhodování dovolacího soudu (oproti přesvědčení žalované) byla vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu není s tímto řešením v rozporu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1229/2020, uveřejněném pod č. 36/2021 Sb. rozh. tr. (které je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ), mimo jiné uvedl, že televizní poplatek představuje platbu povahy neekvivalentní, veřejné, placené veřejné instituci na veřejně prospěšný účel a uložené a podrobně upravené zákonem. Slouží k financování České televize, jejímž hlavním úkolem je poskytování veřejné služby v oblasti televizního vysílání, tj. činnosti vykonávané ve veřejném zájmu. Současně odkázal na odbornou literaturu, podle které jsou televizní poplatky svého druhu daní z majetku (konkrétně daní z vlastnictví, držení či obecně z užívání televizního přijímače jako movité hmotné věci) se zvlášť poukázaným výnosem nikoliv ve prospěch státního rozpočtu, ale ve prospěch zákonem určeného provozovatele vysílání. Svou konstrukcí se staly skutečnými majetkovými daněmi, když jsou placeny pravidelně, a ne vždy je za ně poskytnuta odpovídající protihodnota. Zdůraznil, že podobnost předmětné povinné platby s daní vyplývá mimo jiné z její neekvivalentnosti. Dodal, že tato povaha televizního poplatku byla zdůrazněna už v zákoně č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (účinném od 1. 4. 1995 do 12. 9. 2005) a v důvodové zprávě k němu, podle které držitelé přijímačů například odmítají poplatky platit s poukazem na to, že přijímač užívají jen pro příjem vysílání jiných než veřejnoprávních provozovatelů. Proto ustanovení §1 zákona (č. 252/1994 Sb.) jednoznačně a zřetelně definuje pravou povahu rozhlasového a televizního poplatku s tím, že povinný příspěvek není vázán na skutečné využívání možnosti veřejnoprávní vysílání přijímat. Náklady na zajištění tohoto vysílání jsou ostatně na počtu posluchačů, resp. diváků, kteří možnost příjmu skutečně využívají, v podstatě nezávislé. K tomu dodal, že §2 odst. 1 a 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích upravuje danou otázku prakticky stejně jako §1 předchozího zákona a není tedy možné souhlasit s názorem, že jde o úhradu za poskytnutí služby. Shrnul tedy, že televizní poplatek je platbou povinnou, vynutitelnou, nenávratnou a neekvivalentní. Tyto závěry pak převzal Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 56/2020.
Řešení žalovanou předložené otázky se tedy podává ze shora zrekapitulovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nichž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v nyní posuzované věci. Odvolací soud přitom nepostupoval v rozporu s uvedenými judikaturními závěry, pokud dovodil důvodnost žalobního požadavku na zaplacení televizního poplatku i za období, v nichž platila protipandemická opatření, která žalované zakazovala provoz jejích ubytovacích a restauračních zařízení a pokud se tak neztotožnil s názorem žalované, podle kterého by měla být povinnost placení televizních poplatků vázána na garanci protiplnění spočívajícího v možnosti užití televizních přijímačů (v držení žalované) jejími zákazníky.
Pro úplnost lze dodat k argumentaci žalované, podle níž „pokud povaha vyměřeného ‚poplatku‘ neodpovídá povaze poplatku, pak … chybí Listinou (základních práv a svobod) vyžadovaný zákonný podklad pro vyměření a uložení dané platební povinnosti, a nejedná se tedy o poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny“, a při které odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (který je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://www.usoud.cz ), že v tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „zákonné označení peněžního plnění pro potřeby přezkumu před Ústavním soudem nehraje roli, neboť čl. 11 odst. 5 Listiny předvídá jak placení daní, tak i poplatků. Obsah těchto institutů na ústavní úrovni nadto nelze vykládat pomocí jejich zákonného vymezení …, již jen proto, že téhož cíle může zákonodárce dosíci různými legislativními způsoby.“ Z uvedených závěrů je tedy zřejmé, že samotná skutečnost, že peněžní plnění označené v zákoně jako poplatek zcela neodpovídá doktrinálnímu vymezení pojmu poplatek, ale spíše dani, jej nediskriminuje ve vztahu k požadavkům uvedeným v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka žalované, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že „se v podstatě bez dalšího ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí potvrdil … a nevypořádal se řádně ani s argumentací žalované.“
Námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit v tomto směru předpoklady přípustnosti dovolání a právní otázku, na jejímž řešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a to tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., z judikatury Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 138/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1648/2020). Žalovaná však v tomto ohledu neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí a která by se vztahovala k ochraně základních práv a svobod, ani judikaturu Ústavního soudu (příp. Nejvyššího soudu), od níž se měl odvolací soud při jejím řešení odchýlit. Nadto je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že obsahuje dostatečnou vlastní argumentaci odvolacího soudu a též vypořádání se s námitkami žalované, přičemž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zjevně nebránil žalované v uplatnění dovolacích námitek, jak se podává z dovolání.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 1. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu