ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3177.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3177/2022-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Dřevokomplet B + H, s.r.o. , se sídlem v Třebnici, č. p. 1, identifikační číslo osoby 27590682, zastoupené JUDr. Janem Růzhou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 2082/7a, proti žalovaným 1) M. P. , a 2) V. P. , oběma zastoupeným Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 1191/9, o zaplacení částky 174 361 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 150/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 19 Co 43/2022-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 630 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“
Dovolání proti napadenému rozhodnutí ve výroku o věci samé, jež má dovolatelka za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení více otázek hmotného a procesního práva, jimiž se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, či by dle přesvědčení dovolatelky mohly být v dané věci řešeny jinak, Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Otázka „zákazu překvapivých rozhodnutí a povinnosti odvolacího soudu seznámit účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od názoru soudu prvního stupně, a poskytnout jim adekvátní prostor k vyjádření a uplatnění nové argumentace a důkazů relevantních z pohledu právního názoru odvolacího soudu“, tj. z pohledu splatnosti ceny díla, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od dovolatelkou označených rozhodnutí dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolatelka sama v dovolání připustila, že byla odvolacím soudem vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů stran splatnosti ceny díla, která dosud nebyla soudem posuzována. To koresponduje s obsahem protokolu o jednání konaném před odvolacím soudem dne 6. 4. 2022, podle něhož účastníci řízení byli při tomto jednání pověřeným členem senátu informováni, že soud prvního stupně se dosud nezabýval výslovně tím, zda bylo mezi stranami ujednáno něco konkrétního o splatnosti ceny díla, pokud takové ujednání bylo, je třeba, aby je dovolatelka tvrdila a případně také prokázala; současně byla dovolatelka poučena o následcích nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti a byla vyzvána, aby se ke splatnosti ceny díla vyjádřila. Z navazujících procesních přednesů dovolatelky a žalovaných je zřejmé, že účastníci měli dostatečný prostor k doplnění své argumentace, včetně podání nových návrhů na dokazování, které však ze strany dovolatelky nezazněly; dovolatelka navíc vyjádřila přesvědčení, že její tvrzení byla prokázána již provedenými důkazy před soudem prvního stupně. Z protokolu se nepodává, že by zástupce dovolatelky žádal o větší či další časový prostor k doplnění své argumentace (např. o odročení), tím méně, že by mu v tomto ohledu nebylo vyhověno.
Má-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé proto, že ze strany odvolacího soudu „nezazněla adekvátní informace, že odvolací soud považuje smluvní vztah mezi stranami za stále neukončený a cenu za stále nesplatnou z důvodu nedokončení díla, pročež hodlá přistoupit ke změně rozhodnutí“, opomíjí, že již žalovaní v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné namítali, že „plány přestavby nejsou dokončeny, přestože je již žalobce fakturuje“, což dovolatelka v doplňujícím vyjádření k odvolání ze dne 25. 3. 2022 fakticky potvrdila, když uvedla, že „žalobce ve spolupráci s dalšími odbornými osobami vypracoval převážnou část objednané projektové dokumentace“, a zejména, že to byla ona sama, kdo při jednání odvolacího soudu uvedl, že „…. splatnost byla vázána na výzvu tak, jak to vlastně říkal občanský zákoník, neboť nedošlo k úplnému dokončení té spolupráce, neboť ta dokumentace nebyla dokončena. Nebyla dokončena zcela, z 95 % ano. Proto ji žalobce nenárokuje plnou sazbou. Nenárokuje tam ty energetické štítky atd. Čili potom, co došlo k zatržení prací, žalobce vyúčtoval tu současnou činnost a na výzvu formou tedy faktury částku.“ Za této situace dovolatelka nemohla být závěrem odvolacího soudu, vycházejícím ze zjištění, že dílo nebylo dokončeno a žalovaným předáno (viz bod 21 napadeného rozsudku), překvapena.
Nelze přisvědčit ani námitce, opřené o usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 258/99, že za situace, kdy se soud prvního stupně otázce splatnosti pohledávky vůbec nevěnoval, nebyly podle dovolatelky naplněny podmínky pro měnící rozhodnutí, ale pouze pro rozhodnutí zrušovací.
Jak je konstatováno i v protokolu o jednání odvolacího soudu konaném dne 6. 4. 2022, soud prvního stupně se nezabýval výslovně zejména otázkou, zda ohledně splatnosti ceny díla bylo mezi stranami něco konkrétního ujednáno (tj. ujednáno odchylně od dispozitivní právní úpravy). Argumentace dovolatelky, že se soud prvního stupně otázce splatnosti ceny díla nevěnoval vůbec, neodpovídá skutečnosti, neboť jeho rozsudek pod bodem 35 v části, v níž rozhodl o úrocích z prodlení, zahrnuje mimo jiné závěr, že pohledávka se stala splatnou dne 30. 4. 2018 (jak bylo uvedeno na faktuře – viz bod 28 téhož rozsudku).
Odkazuje-li dovolatelka v této souvislosti a ve spojení s „otázkou potřeby opakovaného provedení dokazování v případě změny skutkových závěrů“ také na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 284/2003, vytýkajíc odvolacímu soudu, že porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť prokazování skutkových okolností sjednání splatnosti žalované pohledávky a ukončení či neukončení smlouvy mělo být ponecháno na soudu prvního stupně, pak vychází z nesprávného přesvědčení.
Podle §213 odst. 4 o. s. ř. platí, že odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení, nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 737/2022). I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude, či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008, nebo ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013).
Zbývá podotknout, že zmiňuje-li dovolatelka potřebu „prokazování skutkových okolností sjednání splatnosti žalované pohledávky“, jež mělo být ponecháno soudu prvního stupně, není zřejmé, co mělo být ohledně sjednání splatnosti žalované pohledávky prokazováno, pokud dovolatelka sama při jednání odvolacího soudu k jeho výslovnému dotazu žádné ujednání (či jednání) o splatnosti ceny díla netvrdila, čemuž odpovídá konstatování odvolacího soudu pod bodem 19 napadeného rozsudku, že ze strany žalobkyně nebylo tvrzeno (tím méně prokázáno) odlišné ujednání o splatnosti ceny díla oproti dispozitivní právní úpravě obsažené v §2610 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“).
Obdobně je tomu s tvrzenou potřebou dokazování skutkových okolností „ukončení či neukončení smlouvy“. V tomto ohledu dovolatelka v průběhu předchozího řízení tvrdila toliko výzvu prvního žalovaného k zastavení prací v jeho e-mailu ze dne 16. 4. 2018, tato listina byla provedena k důkazu při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 9. 9. 2020 a odvolací soud důkaz tímto e-mailem na jednání dne 6. 4. 2022 zopakoval. Není tedy zřejmé, co je odvolacímu soudu v tomto ohledu vytýkáno. Případná jiná „neformální právní jednání stran“, která měl odvolací soud podle následující argumentace dovolatelky nesprávně vyložit, neučinil-li závěr o ukončení smluvního vztahu, nebyla jakkoli blíže specifikována ani v podaném dovolání.
Ostatně z navazující dovolací argumentace se podává, že dovolatelka ve skutečnosti brojí proti tomu, že odvolací soud nepřisvědčil jejímu tvrzení o existenci ustálené praxe stran „v účtování peněžitého plnění“ [dle odvolacího soudu „zavedené praxe dílčí (postupné) fakturace v jiné věci“] (viz bod 20 napadeného rozhodnutí). Činí tak námitkou, že „pokud by odvolací soud dokazování provedl, zjistil by, že situace u obou projektů byla v zásadě stejná“. Také v tomto ohledu namítá překvapivost napadeného rozhodnutí a odkazuje na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, podle nichž skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl, a je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Ani v tom jí však přisvědčit nelze.
Tato argumentace se zjevně vztahuje k předestřené „otázce právního posouzení co do naplnění pojmu ustálená praxe stran předmětné smlouvy“, k níž dovolatelka připojila námitku, že odvolací soud se ve vztahu k posouzení existence ustálené praxe stran a splatnosti ceny za činnost žalobce bezdůvodně odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Dovolatelka, vytýkajíc odvolacímu soudu, že neprovedl dokazování k tvrzené ustálené praxi, nikterak nevymezila, které důkazy podle jejího názoru opomenul. Nevyplývá to ani z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka ke svému tvrzení, že stran placení byla mezi stranami založena zvyklost, že „jakmile bylo něco provedeno, bylo fakturováno a platilo se“, žádné důkazy nenavrhla ani neoznačila, toliko uvedla, že se domnívá, že je to „prokazatelné z těch předchozích prováděných důkazů v I. stupni“. Odhlédneme-li od toho, že tvrzená „zvyklost“ byla popsána zcela vágně, dovolatelka přehlíží, že napadené rozhodnutí není založeno na závěru o tom, že mezi účastníky byla či nebyla zavedena tvrzená praxe (tedy na výsledku dokazování o existenci tvrzené praxe), nýbrž na konstatování, že spornou fakturou je účtována celková cena díla (obdobně též bod 10 rozsudku soudu prvního stupně), nejde tedy o postupnou fakturaci a nemůže proto jít o realizaci tvrzené zavedené praxe, jež měla spočívat v dílčí (postupné) fakturaci. Tento závěr dovolatelka relevantním způsobem nezpochybnila (nevymezila k němu předpoklad přípustnosti).
Pro úplnost lze dodat, že byť podle judikatury Nejvyššího soudu obecně platí, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, je nutno, aby takové důkazy sám zopakoval, je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena též v závěru, že důkaz listinou není třeba opakovat s ohledem na jeho povahu a způsob jeho provedení, jež jsou odlišné od výslechu svědků či účastníků (příp. znalce). Vzhledem k tomu, že se obsah listiny, který je účastníkům znám, opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání, tento důkaz hodnotit jinak a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněný pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 938/2005, ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3345/2009, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1102/2013, a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 820/2019).
Přípustnost dovolání nezakládá ani „problematika právního výkladu neformálního právního jednání stran“, kdy odvolací soud měl podle dovolatelky nesprávně vyložit „pokyn žalovaných k zastavení prací a jejich následný postoj k žalobci a k provádění prací“, resp. „otázka výkladu právních jednání a zmaření dokončení díla“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020, uveřejněném pod číslem 56/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011, týkajících se obecně výkladu právních jednání a právních úkonů.
Odvolací soud se od označených rozhodnutí dovolacího soudu nemohl odchýlit již proto, že jeho konstatování pod bodem 24 napadeného rozhodnutí, že smluvní vztah nebyl (kromě dokončení a předání díla) ukončen ani žádným jiným relevantním způsobem, je založeno na závěru, že nedošlo k odstoupení některé ze stran při splnění zákonných předpokladů ( sic !) takového jednání. Důvodem přitom nebylo to, že by projev prvního žalovaného nebylo lze kvalifikovat jako žádost o zrušení smlouvy, nýbrž závěr, že mu toto právo nesvědčilo.
Namítá-li dovolatelka, že žádostí o „pozastavení prací“ bylo provedení díla zmařeno ve smyslu §2613 o. z., pak k této otázce nevymezila předpoklad přípustnosti, který má za splněný. Měla-li snad za to, že i při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (na což lze usoudit z toho, že v úzké souvislosti s touto námitku dovolatelka brojí proti výkladu právního jednání tak, jak vyžadují jí citované závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu), pak žádné z uvedených rozhodnutí se výkladem §2613 o. z. nezabývá. Potud postrádá dovolání splnění obligatorních náležitostí, pročež dovolací soud se danou otázkou nemůže zabývat.
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že argumentace dovolatelky je v tomto ohledu vnitřně nekonzistentní, tvrdí-li na jedné straně, že splatnost pohledávky nastala (částečným) splněním závazku ze smlouvy v souladu se zavedenou praxí, a současně prosazuje, že došlo k zániku jejího smluvního závazku odstoupením od smlouvy, případně zmařením provedení díla dle §2613 o. z. Mimo to tvrzení o zmaření provedení díla je v dovolání nové; v dosavadním průběhu řízení dovolatelka tvrdila, že dílo bylo provedeno, resp. plnění poskytnuto (viz doplňující vyjádření k odvolání ze dne 25. 3. 2022).
Jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou závěrem dovolatelka předkládá „otázku právního posouzení smluvního typu zakázky na vyhotovení projektové dokumentace a obstarání inženýrských činností a související právní otázky splatnosti kupní ceny za předmětné činnosti“, resp. „otázku právního posouzení smluvního typu v rámci spolupráce stran“, a žádá, aby dovolací soud vymezil svým rozhodnutím „vodítka mezi výkladem smlouvy příkazní a smlouvy o dílo dle úpravy podle občanského zákoníku a ve vztahu ke skutkovému stavu tohoto sporu, jakož i obecně.“ Současně uvádí, že tato otázka s jinými skutkovými okolnostmi byla řešena shodně jako v prvoinstančním rozsudku a v napadeném rozhodnutí, přičemž má za to, že „vzhledem ke specifikům této věci by dovolacím soudem mohla být posouzena jinak“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že řešení dané otázky bylo pro napadené rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Tento požadavek poslední dovolatelkou předložená otázka nesplňuje. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí touto otázkou nezabýval ani neměl důvod se jí zabývat. Vyšel z toho, že předmětem řízení je toliko činnost žalobkyně směřující ke zpracování objednané projektové dokumentace, nikoliv činnost při obstarávání stavebního povolení. Dospěl proto k závěru, že argumentace stran toho, zda mimo zpracování projektové dokumentace bylo dohodnuto také obstarání stavebního povolení, není pro posouzení uplatněného nároku významná, neboť tu není sporu o tom, že zpracování projektové dokumentace objednáno bylo, v tomto rozsahu je uzavřena smlouva o dílo podle §2586 a násl. o. z. a bylo-li mezi stranami dohodnuto rovněž obstarání stavebního povolení, bylo by nutno obě dílčí smlouvy posuzovat samostatně (viz bod 12 napadeného rozsudku).
Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit mínění dovolatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu. I v případě porušení tohoto (ústavně garantovaného) práva musí být z dovolání zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky v poměrech dané věci promítnout. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (aniž by v souvislosti s řešenou právní otázkou došlo k vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.) přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, či ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména bod 39).
Namítá-li dovolatelka, že rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností, tak pouze odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou. Takovou námitkou není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není. Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, nebyly-li případné nedostatky odůvodnění – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což v případě dovolatelky nebyly.
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích. Přípustnost dovolání proti druhému výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je však vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu