ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3934.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3934/2023-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MY DVA holding a. s. , se sídlem v Praze 7, Osadní 1053/28, Holešovice, identifikační číslo osoby 25676059, zastoupené Mgr. Annou Podanou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalované My Dva Reality s. r. o. , se sídlem ve Znojmě, nám. Armády 1215/10, identifikační číslo osoby 09775901, zastoupené Mgr. Markem Martinkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1089/22, o odstranění závadného stavu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 Cm 4/2022, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2023, č. j. 4 Cmo 107/2023-121, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2023, č. j. 4 Cmo 107/2023-121, se mění tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2023, č. j. 74 Cm 4/2022-106, se mění tak, že se vyslovuje místní nepříslušnost Krajského soudu v Brně a věc bude po právní moci tohoto usnesení postoupena Městskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 8. 2023, č. j. 74 Cm 4/2022-106, zamítl námitku nedostatku místní příslušnosti Krajského soudu v Brně.
2. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 9. 2023, č. j. 4 Cmo 107/2023-121, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
3. Soudy obou stupňů vycházely z toho, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala toho, aby žalovaná změnila své zakladatelské listiny takovým způsobem, že ve své obchodní firmě odstraní slovní spojení „MY DVA“ v jakémkoli gramatickém pádu či slovosledu a podá tento návrh na změnu k příslušnému rejstříkovému soudu. Žalovaná ve svém vyjádření vznesla námitku nedostatku věcné a místní příslušnosti Krajského soudu v Brně s tím, že projednávaná věc se týká práva k obchodní firmě, které spadá do průmyslových práv, tudíž podle §6 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, (dále také jen „ZVPPV“), rozhoduje v takových sporech v prvním stupni Městský soud v Praze. Vrchní soud v Olomouci o námitce nedostatku věcné příslušnosti Krajského soudu v Brně rozhodl usnesením ze dne 13. 12. 2022, č. j. Ncp 191/2022-98, tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné krajské soudy podle §9 odst. 2 písm. i) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
4. O námitce nedostatku místní příslušnosti odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rozhodl s odůvodněním, že je vázán citovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ohledně věcné příslušnosti krajských soudů. Poukázal na to, že podle §104a odst. 7 o. s. ř. jsou soudy ve všech stupních vázány rozhodnutím o věcné příslušnosti a ve věci nemůže být již otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena. Soudy tedy dospěly k tomu, že místně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni je Krajský soud v Brně, neboť je krajským soudem, v jehož obvodu má ke dni zahájení řízení žalovaná sídlo (§84, §85 odst. 3 a §85a o. s. ř.), a místní příslušnost Městského soudu v Praze tudíž není dána. Podle soudů pak nemůže obstát názor žalované, že Vrchní soud při stanovení věcné příslušnosti rozhodl nesprávně, neboť jeho usnesení ze dne 13. 12. 2022, č. j. Ncp 191/2022-98, již nabylo právní moci a je pro soud závazné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná (dále také jen „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně formulovala otázku místní příslušnosti soudu ve věcech týkajících se obchodní firmy a namítala, že se odvolací soud při jejím posouzení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud při posouzení otázky místní příslušnosti soudu nesprávně aplikoval §84, §85 odst. 3 a §85a o. s. ř. s odůvodněním, že je vázán předchozím rozhodnutím o věcné příslušnosti podle §104a odst. 7 o. s. ř.
6. Dovolatelka ve své argumentaci vycházela z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, podle něhož právo k obchodní firmě patří mezi tzv. práva na označení a je považováno za jedno z průmyslových práv, kam ho výslovně ve svém čl. 1 odst. 2 řadí Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 3. 1883 (ve znění pozdějších revizí), vyhlášená pod č. 64/1975 Sb. (dále jen „Pařížská úmluva“). Poukázala na §6 odst. 1 ZVPPV a na §39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), podle něhož ve věcech průmyslového vlastnictví a ochrany práv k odrůdám je příslušný věcně a místně jako soud prvního stupně Městský soud v Praze. Uvedla, že citované ustanovení zákona o soudech a soudcích určuje nejen výlučnou věcnou příslušnost soudu, ale také výlučnou příslušnost místní, což přímo vyplývá i z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Citovala rovněž názory odborné literatury k výkladu §6 ZVPPV, jejíž autoři uvádí, že jde o určení zvláštní věcné i místní příslušnosti soudu, a dovozují, že případné spory se musí řešit podle §104a o. s. ř.; mezi krajskými soudy pak připadá v úvahu postup podle §105 o. s. ř.
7. Dle dovolatelky tak z uvedeného vyplývá, že zákon stanoví příslušnost Městského soudu v Praze nehledě na to, zda se jedná o určení podle kritérií podstatných pro určení věcné příslušnosti nebo dle kritérií podstatných pro určení místní příslušnosti. K projednávání specializované agendy práv průmyslového vlastnictví je povolán výlučně Městský soud v Praze. Dále uvedla, že mezi dvěma krajskými soudy (v této věci konkrétně mezi Městským soudem v Praze a Krajským soudem v Brně) má být příslušnost soudu určena postupem podle §105 o.s.ř., který upravuje postup pro určování místní příslušnosti. Určení věcné příslušnosti Městského soudu v Praze je v zákoně uvedeno pro případy kolize příslušnosti okresních a krajských soudů. V nyní projednávané věci jde o kolizi příslušnosti dvou krajských soudů, proto měla být podle §105 o. s. ř. vyslovena místní nepříslušnost Krajského soudu v Brně a věc měla být postoupena Městskému soudu v Praze.
8. Dovolatelka dále namítala, že soudy porušily princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků, neboť v obdobné věci (o obdobné žalobě žalobkyně proti jinému žalovanému) Krajský soud v Brně vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako věcně a místně příslušnému, aniž by byla vznesena námitka věcné či místní nepříslušnosti. Podle dovolatelky se tak odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávným právním posouzením odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zasáhl do jejího ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v souladu s §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že vysloví místní nepříslušnost Krajského soudu v Brně a postoupí věc Městskému soudu v Praze jako soudu příslušnému. Alternativně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Dovolatelka rovněž navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který odůvodnila tím, že závažné ohrožení jejích práv spočívá v ohrožení jejího ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Uvedla, že soud prvního stupně nařídil jednání ve věci, a to již na den 14. 11. 2023, a že pokud by o věci rozhodoval Krajský soud v Brně a nikoli specializovaný senát Městského soudu v Praze podle §6 odst. 2 ZVPPV, jednalo by se o významnou vadu řízení a závažné ohrožení jejích práv.
10. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že záleží na tom, jak soud určí předmět sporu. Pokud by byl předmět sporu určen jako právo z ochrany obchodní firmy, byl by v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu věcně a místně příslušný Městský soud v Praze. Podle žalobkyně judikatura není zcela jednoznačná, proto při podání žaloby vycházela z toho, že u předmětu sporu spočívajícího v odstranění závadného stavu, byť se jedná o ochranu názvu a pověsti právnické osoby, je příslušný Krajský soud v Brně podle §9 odst. 2 písm. i) o. s. ř. Uvedla, že již dříve k námitce žalované vyslovila souhlas s postoupením věci Městskému soudu v Praze, a navrhla, ať dovolací soud otázku příslušnosti s konečnou platností vyřeší.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
12. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Nejvyšší soud shledal dovolání žalované přípustným pro řešení v dovolání vymezené otázky procesního práva, a to otázky místní příslušnosti soudu pro projednání a rozhodnutí sporu o nároku vycházejícího z práva k obchodní firmě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při řešení shora uvedené otázky spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
17. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
18. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle §11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
20. Podle §104a odst. 6 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001) v usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §105 tím není dotčeno.
21. Podle §6 odst. 1 písm. a) ZVPPV Městský soud v Praze rozhoduje jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o nárocích podle části první tohoto zákona.
22. Podle §39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích (ve znění účinném od 1. 7. 2008) ve věcech průmyslového vlastnictví a ochrany práv k odrůdám je příslušný věcně a místně jako soud prvního stupně Městský soud v Praze.
23. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněném pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, mimo jiné uzavřel, že právo k obchodní firmě patří mezi tzv. práva na označení a je považováno za jedno z tzv. průmyslových práv, kam ho výslovně řadí ve svém článku 1 odst. 2 Pařížská úmluva. Speciálním předpisem, upravujícím vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, je zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, který s účinností od 1. 1. 2008 (srov. §15 ZVPPV) upravil ve svém ustanovení §6 zvláštní působnost soudu ve věcech průmyslového vlastnictví. Podle §6 odst. 1 písm. a) ZVPPV rozhoduje Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o nárocích podle části první tohoto zákona. Podle §6 odst. 2 ZVPPV Městský soud v Praze v řízeních právě uvedených jedná a rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců.
24. Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že v §39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích je určena nejen výlučná místní příslušnost Městského soudu v Praze, ale též výlučná příslušnost věcná (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012). Městský soud v Praze, který má působnost krajského soudu, se totiž stal s účinností od 1. 1. 2008 zvláštním soudem, jenž jako jediný v České republice rozhoduje v občanském soudním řízení v prvním stupni v senátě (§36a odst. 3 o. s. ř.).
25. V nyní projednávané věci žalobkyně opírá svůj nárok na odstranění závadného stavu o právo k obchodní firmě (přičemž považuje jednání žalované rovněž za nekalosoutěžní), které se jakožto právo na označení řadí mezi průmyslová práva (viz rozsudek citovaný výše). Bylo tedy na místě při posuzování místní příslušnosti soudu aplikovat speciální úpravu §6 ZVPPV a §39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, podle níž je věcně a místně příslušným k projednání a rozhodnutí sporů o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví Městský soud v Praze. Z citované judikatury rovněž vyplývá, že zákonodárce v těchto ustanoveních upravil jak věcnou, tak i výlučnou místní příslušnost Městského soudu v Praze.
26. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) otázku místní příslušnosti posoudil nesprávně, když dospěl k závěru o místní příslušnosti krajského soudu, v jehož obvodu má sídlo žalovaná, a to podle obecné úpravy místní příslušnosti v občanském soudním řádu (§84 a §85 odst. 3 a §85a o. s. ř.), s odůvodněním, že je vázán pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2022, č. j. Ncp 191/2022-98, kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti soudů v nyní projednávané věci.
27. Dovolací soud však ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého účastníci řízení a soudy jsou vázáni (ve smyslu §104a odst. 7, §159a odst. 1 a 3 a §167 odst. 2 o. s. ř.) usnesením o věcné příslušnosti nadřízeného soudu. Tato vázanost se ovšem promítá výlučně v posouzení procesní otázky řešené výrokem, tedy v posouzení, které soudy jsou věcně příslušné k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Je naopak vyloučeno, aby nadřízený soud rozhodující o věcné příslušnosti v režimu §104a o. s. ř. formuloval jakýkoli závazný právní názor k otázce, jak má být meritorně posouzen žalobou uplatněný nárok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
28. V poměrech projednávané věci to znamená, že soudy jsou vázány pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2022, č. j. Ncp 191/2022-98, výlučně v rozsahu, v jakém byla ve výroku tohoto usnesení určena věcná příslušnost krajských soudů. Nikoli však jeho právním názorem o tom, jak má být právně posouzen žalobou uplatněný nárok, což platí současně i pro rozhodování o místní příslušnosti některého z (věcně příslušných) krajských soudů podle §105 o. s. ř. (k tomu srov. též výslovně §104a odst. 6 o. s. ř.). Na tom nic nemění, že Vrchní soud v Olomouci v citovaném usnesení učinil právní kvalifikaci věci součástí svého výroku, neboť ve smyslu shora uvedených judikatorních závěrů může právní kvalifikace věci představovat (pouze) důvod rozhodnutí soudu o věcné příslušnosti, jímž soudy v řízení nejsou (na rozdíl od samotného rozhodnutí o věcné příslušnosti soudů obsaženého ve výroku rozhodnutí) vázány.
29. Proto závěr o místní příslušnosti Městského soudu v Praze nemůže být v rozporu s citovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (v rozsahu jeho závaznosti), neboť jde stále o určení místní příslušnosti jednoho z (věcně příslušných) krajských soudů. Jinak řečeno, citované usnesení soudy nezavazuje, aby rozhodly o místní příslušnosti podle obecné úpravy občanského soudního řádu (odvozené od právní kvalifikace věci soudem rozhodujícím o věcné příslušnosti) za situace, kdy pro spory o nárocích vycházejících z práva k obchodní firmě je stanovena výlučná místní příslušnost (věcně příslušného krajského) soudu. (Srov. obdobně rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které má výlučná místní příslušnost v případech vypočtených v §88 o. s. ř. přednost před příslušností obecnou nebo na výběr danou a použití obecné nebo na výběr dané místní příslušnosti je proto v takovém případě vyloučeno; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2939/2023, či usnesení ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1834/2023).
30. Lze tak uzavřít, že v poměrech projednávané věci bylo na místě, aby soudy při posouzení otázky místní příslušnosti soudu za situace, kdy byly splněny podmínky podle §105 odst. 1 a 4 o. s. ř., aplikovaly zvláštní úpravu výlučné místní příslušnosti Městského soudu v Praze [§6 odst. 1 písm. a) ZVPPV a §39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích] a nikoli obecnou úpravu (§84, §85 odst. 3 a §85a o. s. ř.), neboť předmětem řízení je spor o nárocích vycházejících z práva k obchodní firmě.
31. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž dospěl k závěru, že řízení takovými vadami netrpí.
V. Závěr
32. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je tedy důvodné.
33. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení bylo možné v dovolacím řízení rozhodnout, dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
34. O návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení dovolací soud nerozhodoval, neboť důvody, pro které dovolatelka odklad právní moci požadovala, odpadly předtím, než byl spis předložen dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Důvod pro odklad právní moci totiž dovolatelka spatřovala v tom, že je u Krajského soudu v Brně nařízeno jednání ve věci, ačkoli soud podle jejího názoru nebyl místně příslušným. Z obsahu spisu se podává, že Krajský soud v Brně nařízené jednání odročil na neurčito a vyrozuměním ze dne 8. 11. 2023 o tom informoval účastnice řízení. Za takové situace pozbylo smyslu o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení rozhodovat.
Poučení Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu