ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3462.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3462/2023-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci složitele Surf Net s. r. o., se sídlem v Praze 5, Petřínská č. 489/5, IČO 26137879, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická č. 1090/14, za účasti příjemce DELTA CENTER a.s., se sídlem v Praze 7, Bubenské nábřeží č. 306/13, IČO 45148007, a přihlašovatele Hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, o návrhu přihlašovatele na vydání předmětu úschovy v částce 57 912,20 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 42 Sd 276/2013, o dovolání přihlašovatele Hlavního města Prahy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2023, č. j. 29 Co 212/2023-337, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2023, č. j. 29 Co 212/2023-337, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. května 2023, č. j. 42 Sd 276/2013-223, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 12. 5. 2023, č. j. 42 Sd 276/2013-223, zastavil řízení o návrhu přihlašovatele na vydání předmětu úschovy v částce 57 912,20 Kč. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel z následujících skutečností: Usnesením ze dne 10. 5. 2013, č. j. 42 Sd 276/2013-49, soud přijal 145 563 Kč do soudní úschovy od složitele coby plnění za užívání nemovitostí, na základě odůvodnění, že složitel jako podnájemce nevěděl, kdo je jeho věřitelem, neboť mezi vlastníkem nemovitostí (přihlašovatelem) a nájemcem (příjemcem) byl spor o platnost výpovědi nájemní smlouvy. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 1. 2021, č. j. 10 C 164/2017-43, byl nahrazen souhlas příjemce s vydáním předmětu úschovy přihlašovateli. Usnesením ze dne 12. 11. 2021, č. j. 42 Sd 276/2013-176, soud rozhodl o vydání předmětu úschovy složiteli s odůvodněním, že u složitele nebyl dán důvod nejistoty v osobě věřitele, nýbrž v tom, jaký závazek chce plnit, a že proto nebyl dán žádný z důvodů úschovy. Toto usnesení bylo potvrzeno odvolacím soudem, který konstatoval, že rozhodnutí o tom, který dluh chce dlužník plnit, nelze přenášet na soud. Dne 23. 2. 2022 byl celý předmět úschovy (145 563 Kč) vrácen složiteli. Nejvyšší soud následně k dovolání proti rozhodnutí o nahrazení souhlasu usnesením ze dne 30. 3. 2023, č. j. 29 Cdo 908/2022-215, výrokem I. zamítl dovolání ohledně částky 87 650,80 Kč, a výrokem II. změnil usnesení odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu tak, že se návrh složitele na vrácení částky 57 912,20 Kč zamítá, s odůvodněním, že nejistota v osobě věřitele byla dána jen ohledně částky 57 912,20 Kč, zatímco ohledně částky 87 650,80 Kč nejistota v osobě věřitele dána nebyla. Následně přihlašovatel i přes upozornění soudu, že v mezidobí byl celý předmět úschovy vrácen složiteli, s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu podal návrh, aby mu byl vydán předmět úschovy ve výši 57 912,20 Kč. Na základě této procesní situace soud konstatoval, že inheritní podmínkou řízení o úschovách je předmět úschovy. Jelikož již byl celý předmět úschovy vydán složiteli, nastal neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, a řízení proto podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Ačkoli Nejvyšší soud následně korigoval rozhodnutí odvolacího soudu, na jehož podkladě byl předmět úschovy vydán, ničeho to podle soudu prvního stupně nemění na tom, že předmětnou částku přihlašovateli nelze vydat. Přihlašovatel se nyní musí práva na náhradu za užívání pozemků proti složiteli domáhat sám.
2. K odvolání přihlašovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. července 2023, č. j. 29 Co 212/2023-337, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Jelikož přihlašovatel podal návrh v reakci na rozhodnutí Nejvyššího soudu až poté, co byl předmět úschovy vydán složiteli, nemůže mu již být vyhověno, neboť v úschově se již žádné prostředky složitele nenacházejí, není zde tedy předmět úschovy, o jehož vydání by mohl soud rozhodovat. Je lichá a nepřiléhavá argumentace přihlašovatele o nutnosti rozdílného postupu v případě věcí individuálně určených a zastupitelných, nemůže být dán rozdílný postup jen podle povahy složených věcí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal přihlašovatel dovolání. K vymezení předpokladu přípustnosti dovolání předkládá otázku, zda lze zastavit řízení o vydání peněžní částky ze soudní úschovy, pokud již byla vydána někomu, komu být vydána neměla. Otázku považuje v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou. Nesouhlasí s tím, že by měl finanční prostředky vymáhat po složiteli. Argumentuje, že dluh složitele zanikl tím, že soud pravomocně přijal plnění od složitele do úschovy. Soudní úschova má zaručit, že se plnění dostane věřiteli, který svůj nárok prokáže. Toho dovolatel dosáhl v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy. Považuje za nespravedlivé a rozporné s účelem soudní úschovy, aby na něj bylo přeneseno riziko vymahatelnosti, když soud peníze vydal někomu, kdo na ně neměl právo. Soud nedostál role „důvěryhodného schovatele“. Peníze jsou zastupitelnou věcí, takže podle něj nelze tvrdit, že soud nemá právě ty peníze, které přijal v tomto případě. Situaci přirovnává k zaslání finančních prostředků na jiný bankovní účet, kdy pro vydání bezdůvodného obohacení není rozhodné, zda se peníze na účtu stále nacházejí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil složitel. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a uvádí, že se proti němu přihlašovatel domáhá v jiném soudním řízení vydání bezdůvodného obohacení.
5. Příjemce se k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Vzhledem k tomu, že řízení o úschově bylo zahájeno před účinností zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, vycházel Nejvyšší soud v tomto ohledu z právní úpravy obsažené v ustanoveních §185a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013“).
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, jaký vliv na osud řízení o úschově (a v jeho rámci učiněného návrhu některého z účastníků na vydání předmětu úschovy) má skutečnost, že soud v době svého rozhodování již předmětem úschovy (jeho částí) nedisponuje. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
12. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3430/2023, a v usnesení ze dne 29. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3445/2023, dospěl k právnímu názoru, že nelze zastavit řízení o úschově jen proto, že soud z jakékoliv příčiny není schopen fakticky úschovu oprávněné osobě vydat; je přitom vcelku nerozhodné, je-li plnění složené do soudní úschovy věcí genericky či individuálně určenou.
13. Tento právní názor byl Nejvyšším soudem formulován na základě následujících právních závěrů:
14. Podle §113 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „jednací řád“), platí, že soud rozhoduje o přijetí do úschovy, jen jestliže byl předmět úschovy již složen do úschovy soudu (případně jiného soudem určeného schovatele, srov. §105 téhož předpisu). Pokud depozitum nebylo ani po předchozí výzvě adresované složiteli u soudu (nebo jím určeného schovatele) složeno, nejde o nedostatek podmínky řízení ve smyslu §103 a §104 odst. 1 o. s. ř., s nímž by se měla pojit povinnost soudu zastavit řízení o úschově, nýbrž jde o absenci podmínky pro to, aby soud mohl věcně vyhovět návrhu složitele a rozhodnout o přijetí úschovy. Ze znění §185c o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, je přitom patrné, že vyžádá-li si úschova náklady, uloží soud složiteli, aby složil přiměřenou zálohu na náklady. Nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, soud návrh na přijetí úschovy zamítne; soud rovněž návrh na přijetí úschovy zamítne, nehodí-li se věc k úschově vůbec nebo nenalezne-li se vhodný způsob úschovy. Stejně jako v případě, že se již složené věci do úschovy nehodí (§185a odst. 1 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, a §105 odst. 2 jednacího řádu) nebo není-li přes výzvu zaplacena vyžádaná záloha, soud i za situace, kdy složitel věc do úschovy soudu nesloží, nezastavuje řízení, nýbrž usnesením návrh složitele „věcně“ zamítne (v odborné literatuře k tomu srov. kupř. DRÁPAL, Ljubomír. §185a [Náležitosti návrhu a forma rozhodnutí]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1365, marg. č. 5).
15. Z uvedeného plyne, že není-li existence předmětu úschovy a její složení u soudu procesní podmínkou toho, aby soud mohl ve smyslu §103 a 104 odst. 1 o. s. ř. jednat a rozhodnout o návrhu složitele (neboť absence složení věci do úschovy nebrání vydání věcného rozhodnutí o zamítnutí návrhu), tím méně může být (ve smyslu argumentu logického výkladu a maiori ad minus ) podmínkou pro pozdější rozhodnutí o návrhu některého z účastníků, jímž se následně dožaduje podle §185d o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, vydání předmětu úschovy. Měly-li soudy nižších stupňů v projednávané věci za to, že návrhu přihlašovatele – hlavního města Prahy – nelze vyhovět z důvodu, že požadovaný předmět úschovy (jeho část) byla vydána již dříve jiné osobě, neměly přikročit k zastavení řízení, nýbrž měly v logice výše nastíněných úvah podaný návrh („věcně“) zamítnout. Již jen z tohoto důvodu napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jako předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) správné není. Nejvyšší soud však nesdílí názor, že za výše popsaného skutkového stavu bylo možno návrh na vydání předmětu úschovy zamítnout jen proto, že soud v rozhodné době předmětem úschovy nedisponoval.
16. V soudní praxi není pochyb o tom, že řízení o úschově je zvláštním druhem řízení, tradičně vnímaným jako řízení nesporné, přestože jeho účastníci ve stádiu, v němž se rozhoduje o vydání úschovy, mají často protichůdné zájmy. Podstatným rysem řízení o úschovách je současně i to, že jde o řízení přísně formální. Soud se při rozhodování o přijetí tvrzeně dlužného plnění do své úschovy nezabývá zkoumáním pravdivosti tvrzení složitele, pouze shodou s důvody uváděnými pro tento způsob zániku závazku v hmotném právu. Odlišná situace nastává v případě úschovy věci, o níž bylo podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, která se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje (odpadá tak první fáze úschovního řízení), o vydání takové úschovy se však rozhoduje již v režimu ustanovení §185d a násl. o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013 [k tomu srov. přiměřeně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005 uveřejněné pod číslem 24/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
17. Soud tedy v řízení o úschovách nepřezkoumává, zda existuje mezi složitelem a příjemcem právní vztah, který by byl důvodem takového plnění. Stejně tak, nejsou-li splněny podmínky pro vydání úschovy stanovené v §185d o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, soud v řízení o úschovách neposuzuje mezi účastníky sporné otázky; toliko vyčká rozhodnutí soudu ve sporném řízení (§185e o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013). Současně platí, že jakmile usnesení o přijetí věci do úschovy nabude právní moci, nemůže již složitel vzít zpět svůj návrh na zahájení úschovního řízení a nabylo-li usnesení o přijetí depozita do úschovy právní moci, završuje se tím první fáze řízení, přičemž soud je dále povinen ve všech případech (v rámci tzv. druhé fáze) z povinnosti úřední obligatorně usnesením rozhodnout o dalším osudu úschovy, a to tak, že na základě podané žádosti předmět úschovy buď vydá (vrátí) složiteli (za podmínek §185d odst. 2 písm. a/ až c/ o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013), popř. ukáže-li se dodatečně, že důvody pro přijetí věci do úschovy dány nebyly (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2844/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015) nebo jej vydá příjemci (§185d odst. 1 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013) či přihlašovateli (§185d odst. 3 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013), a není-li dán k vydání úschovy zákonem předjímaný souhlas jiného účastníka úschovního řízení, vydá soud usnesením úschovu na základě žádosti osobě, která se ve sporném řízení domohla vydání pravomocného rozsudku nahrazujícího souhlas s vydáním, předmětu úschovy (§185e o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013). Ve všech ostatních případech (nestanoví-li zákon výjimečně jinak, viz §185f o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013) se postupuje u tzv. nevydaných úschov podle ustanovení §185g o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, a po marném uplynutí ediktální lhůty, jíž soud stanoví usnesením, nevydaná úschova připadá (tzv. ex lege ) státu a současně s tím zaniknou práva účastníků i jiných osob k předmětu úschovy (§185h o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013).
18. Ze smyslu právní úpravy i systematiky zákona tak nepochybně plyne, že soud v řízení o úschově je povinen postupovat tak, aby bylo dosaženo vlastního účelu úschovního řízení, a tedy aby nejprve bylo rozhodnuto, zda jsou splněny podmínky pro přijetí úschovy a následně musí být najisto postaveno, komu bude předmět úschovy vydán. Řečeno jinak: soud v řízení o úschově buď usnesením vydá (vrátí) podle §185d a 185e o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, předmět přijaté úschovy některému z účastníků nebo úschova připadne státu podle §185g odst. 3 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, čemuž ovšem předchází povinnost vydat usnesení (edikt) na základě §185g odst. 1 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013. Z ukázaného je zřejmé, že naopak nelze zastavit řízení o úschově jen proto, že soud z jakékoliv příčiny není schopen fakticky úschovu oprávněné osobě vydat; je přitom vcelku nerozhodné, je-li plnění složené do soudní úschovy věcí genericky či individuálně určenou.
19. V projednávané věci přitom dosud nebylo rozhodnuto, o tom, komu bude částka 57 912,20 Kč ze soudní úschovy vydána (po zrušení předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolacím soudem).
20. K řešené problematice lze doplnit, že si lze představit i situaci, kdy okolnost, pro níž nelze věc v úschově vydat, nastane až po právní moci usnesení o vydání úschovy, avšak ještě před jejím faktickým vrácením osobě určené usnesením soudu. I v takovém případě by nepochybně trvala povinnost soudu vydat úschovu, popř. poskytnout náhradu škody. Nastalý stav lze připodobnit k situaci, kdy soudní exekutor vyplatí vymožené plnění neoprávněné osobě, přesto však ani taková okolnost není na překážku pozdějšímu vydání rozvrhového usnesení, jímž se ono dříve získané plnění (třebas není fakticky k dispozici) musí rozvrhnout a následně též vyplatit mezi jednotlivé věřitele (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 935/2021, nebo ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022, uveřejněný pod číslem 86/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a judikaturu v něm zmiňovanou) a ten, komu mělo být plněno, má i v popisovaném případě nepochybně právo na to, aby bylo exekuční řízení dokončeno vydáním rozvrhového usnesení a není-li mu (až na jeho základě) přiznaná částka vyplacena, má též právo na náhradu škody.
21. Odtud plyne, že pouhá skutečnost, že soud (jím určený schovatel) již nemá předmět úschovy k dispozici [např. v důsledku jejího zničení, ztráty či zašantročení, odcizení, nemožnosti plnění schovatelem apod.] nemá na potřebu rozhodnutí o tom, komu má být předmět úschovy vydán (komu svědčí právo na jeho vydání) žádný vliv. Srovnatelná situace nastává, jestliže soud depozitum vydal na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo posléze pro nezákonnost jako nesprávné v předepsaném řízení zrušeno, jiné osobě, neboť ani taková okolnost není na překážku obligatorní potřebě dokončení řízení o úschově.
22. S ohledem na předmět dovolacího řízení lze doplnit, že složitel, kterému bylo vráceno plnění (jeho část) na základě později zrušeného rozhodnutí by měl z důvodu, že právní důvod takového plnění odpadl (srov. §2991 odst. 1 a 2 o. z.), vrátit získané bezdůvodné obohacení ochuzenému (jímž je stát jednající prostřednictvím soudu prvního stupně /orgánu jeho státní správy/ jako příslušné organizační složky). Pokud by složitel státu bezdůvodné obohacení nevydal, nelze ani uvažovat o tom, že by prostřednictvím řízení o úschově mohlo dojít hmotněprávně k zániku jeho závazku vůči přihlašovateli. Faktické vrácení bezdůvodného obohacení z výše vyložených důvodů nepředstavuje podmínku pro další pokračování řízení o úschově. V této fázi řízení je pak zjevně předčasné se zabývat otázkami souvisejícími s možným nevyplacením předmětu úschovy oprávněné osobě, neboť s ohledem na právě řečené není jisté, zda taková skutečnost vůbec nastane.
23. Jak vyplývá z výše uvedeného, je právní posouzení dovoláním předestřené otázky ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
24. Protože je usnesení odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Zbývá dodat, že bylo-li rozhodnuto toliko o procesní otázce v podobě zastavení řízení, je vyloučeno, aby soud vyššího stupně návrh posuzoval věcně, proto nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř.
25. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
26. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, ve spojení s §226 o. s. ř.).
27. V novém rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, neopomenou soudy rozhodnout o náhradě nákladů řízení (podle §151 odst. 1 o. s. ř., když jde o řízení návrhové a neuplatní se proto jinak speciální ustanovení §23 z. ř. s.), popř. vysvětlí, z jakého důvodu není zapotřebí o náhradě nákladů řízení rozhodovat.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu