ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3688.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3688/2023-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. M. , zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Tománkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova č. 837/II, proti žalované Green Cape International s.r.o., IČO 24705292, se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Milevská č. 2094/3, o zaplacení 64 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 42/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2023, č. j. 69 Co 177/2023-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 3. 2022, č. j. 11 C 42/2022-184, uložil žalované zaplati žalobci 64 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 5. 3. 2020 do zaplacení jako smluvní pokutu za porušení povinnosti předat žalobci ve sjednaném termínu byt bez vad podstatně omezujících užívání bytu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2023, č. j. 69 Co 177/2023-217, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá odchýlení od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutých důkazů, kdy dovolatelka cituje několik rozhodnutí a uvádí, že došlo k pochybení v procesu a k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že navrženými důkazy (výslech svědka, fotografie, záznamy o vyřízení reklamaci hlavním dodavatelem) chtěla prokázat, že žalovaný byl s vadami seznámen v rozhodné době. Dovolatelka uvádí, že relevance navrhovaných důkazů měla vyplynout až během svědecké výpovědi jednoho ze svědků, a že jimi zároveň měla být zpochybňována věrohodnost dosud provedených důkazů (když jimi měla být prokazována odlišná skutková verze), z čehož dovozuje, že jejich provedení nebrání ani koncentrace řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe vztahující se k tzv. opomenutým důkazům.
Z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 nebo ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, a ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07).
Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (srov. například též nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či nález ze dne 23. června 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014).
Již soud prvního stupně přitom v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že další důkazy neprováděl, neboť získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl spolehlivě rozhodnout. Nejedná se proto o případ, kdy by se soudy důkazními návrhy nezabývaly ve smyslu výše vyložené judikatury, a v postupu soudů nelze spatřovat odchýlení od ustálené rozhodovací praxe ohledně tzv. opomenutých důkazů. Soudy odůvodnily, proč předmětné dovolatelkou navrhované důkazy neprovedly, a námitky dovolatelky proto ve skutečnosti spočívají v prosté polemice se závěrem soudů o irelevanci navrhovaných důkazů, aniž by dovolatelka vymezovala nějakou konkrétní otázku procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo (srov. §237 a §241a odst. 2 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného lze doplnit, že odvolací soud shledal dokazování soudu prvního stupně za provedené v potřebném rozsahu a odůvodnil a vysvětlil, že vadou podstatně bránící užívání bytu byla mimo jiné absence vývodu vzduchotechniky, přičemž podle smlouvy patřil k vlastnictví bytu vnitřní rozvod odtahu vzduchu, a provedení této opravy si vyžádalo vybourání zdi. Námitka dovolatelky, že zamýšlela navrhovanými důkazy prokazovat, že žalobce byl s vadami při prohlídce bytu seznámen, proto neměla relevanci. K tomu lze snad ještě jen pro úplnost uvést k tvrzení dovolatelky o snaze navrhovanými důkazy zpochybnit věrohodnost provedených důkazů ve vztahu ke koncentraci řízení, že důkazem zpochybňujícím jiný důkaz není, pokud má nově navržený důkaz vést k jiným skutkovým zjištěním, a nikoli výhradně ke zpochybnění věrohodnosti některého z dosavadních důkazů. Soudy rovněž vyložily, že není rozhodné, kdy došlo k odstranění které vady, ale kdy žalovaná byt řádně předala. Není proto na místě uvažovat o tom, že by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu