ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3728.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3728/2023-872
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně H. P. , zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova č. 1260, proti žalované R. J. , zastoupené Mgr. Barborou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 767, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 263/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. srpna 2023, č. j. 27 Co 53/2022-790, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Krejčího, advokáta se sídlem v Pardubicích, Sukova č. 1260.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, č. j. 27 Co 53/2022-790, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 10. 2021, č. j. 7 C 263/2013-570, kterým bylo určeno, že v rozsudečném výroku specifikované nemovitosti byly ke dni úmrtí zůstavitele v jeho vlastnictví.
Soudy vycházely z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018, vydaného v této věci, a dospěly k závěru, že dárce, který již zemřel, trpěl v době uzavření darovací smlouvy duševní poruchou, která jej činila neschopným k uzavření této smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že nebyl dodržen závazný právní názor z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, když soudy neprovedly opakovaný výslech jedné ze svědkyň (a ani neprovedly důkaz jejím čestným prohlášením), když Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí připustil eventualitu, že by někdo ze svědků ještě mohl sdělit něco nového stran chování zůstavitele v předmětné době, pročež Nejvyšší soud napadená rozhodnutí nezměnil, ale rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu projednání. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že právní názor Nejvyššího soudu „přetavil“ do závěru, že je třeba privilegovat odborné závěry znalců. Uvádí, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v otázce platnosti darovací smlouvy, neboť neúplně zjistil skutkový stav, čímž nebylo umožněno řádné právní posouzení věci. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu porušení pravidla volného hodnocení důkazů, když podle ní soud nepřípustně privilegoval odborné závěry znalců před ostatními důkazy. Má za to, že rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady. Dovolatelka vznáší výhrady k přezkoumatelnosti rozsudku a lékařské zprávě a opakovaně akcentuje, že znalci neměli se zůstavitelem osobní kontakt, když zůstavitel zemřel ještě před vypracováním znaleckého posudku.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. 8. 2023, č. j. 27 Co 53/2022-790, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018.
V kasačním rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018, Nejvyšší soud k možnosti, že u zůstavitele v rozhodné době nastala světlá chvilka, kdy jeho ovládací ani rozpoznávací schopnosti nebyly předmětnou duševní poruchou podstatně omezeny, uvedl, že „Pro takový závěr by ovšem nemohly pochopitelně svědčit ty popisy chování či jednání zůstavitele ze strany v řízení již vyslechnutých osob (svědků), k nimž se již shora vyloženým způsobem znalec doc. MUDr. Pidrman ve svém znaleckém posudku vyjádřil (viz citace z uvedeného posudku shora), nýbrž pouze takové, z nichž by vyplynulo, respektive z nichž by rozhodující soud vzal, též s přihlédnutím k doplňujícímu výslechu znalce doc. MUDr. Pidrmana, za zjištěné (prokázané), že zůstavitel - ač byl vystaven předmětné zátěžové situaci, které byl přítomen některý z již vyslechnutých svědků či jiná osoba - (přesto) nevykazoval (z pohledu svých ovládacích a rozpoznávacích schopností) žádné defekty, které u něj byly zjištěny právě předchozího dne. I když jde v tomto směru z pohledu dovolacího soudu spíše o výjimečnou teoretickou možnost (neboť osoby, které v inkriminovaný den byly v kontaktu se zůstavitelem, patrně již poskytly soudu všechny dostupné informace o chování a jednání zůstavitele v den uzavření věcných smluv), dovolací soud zde neměl dostatečného podkladu k úvaze o případné možnosti přistoupit přímo ke změně dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.“
Odvolací soud v souladu se závěry Nejvyššího soudu akcentoval závěry znaleckých posudků a výslechů znalců, kteří vycházeli zejména z lékařské zprávy z ambulance Geriatrického centra Pardubické krajské nemocnice, když toto vyšetření zůstavitel absolvoval jeden den před uzavřením předmětné darovací smlouvy, a o týden později provedeného vyšetření CT mozku. Na základě závěrů znalců též odvolací vyložil, proč u něj někteří ze svědků nemuseli duševní poruchu rozpoznávat. Odvolací soud se v souladu se závazným právním názorem zabýval též možností tzv. „světlé chvilky“ a na základě vyjádření znalců (MUDr. Pidrmana i zpracovatele revizního znaleckého posudku Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha MUDr. Navrátila) vysvětlil, že při demenci je úbytek mozkové tkáně trvalý, a že ačkoli v závislosti na okolnostech dochází ke kolísání kognitivní funkce, není toto kolísání z forenzního hlediska významné. Dovolatelka poukazuje na výpovědi těch svědků, kteří u zůstavitele projevy psychické poruchy nepozorovali, a snaží se z uvedeného dovozovat rozpor posudku s ostatními důkazy, avšak přehlíží druhou část svědků, kteří u zůstavitele projevy duševní poruchy pozorovali. Znalecké posudky přitom vycházely z výpovědí všech těchto svědků ohledně popisů chování zůstavitele, výhrady dovolatelky spočívají v prostém nesouhlasu se závěrem, že svědci jako laici nedokáží zhodnotit duševní stav zůstavitele.
Jak patrno z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018, je nesprávné tvrzení dovolatelky, že Nejvyšší soud v závazném právním názoru vyjádřil, že je nezbytné provést doplňující výslech svědkyně, která se zůstavitelem sepisovala darovací smlouvu, když uvedené bylo v kasačním rozhodnutí označeno za spíše výjimečnou teoretickou možnost. Z důvodu nesprávného právního posouzení byla rozhodnutí zrušena, v závazném právním názoru však již nebylo předepsáno, které všechny důkazy mají být dále prováděny, když Nejvyšší soud nepředjímal, zda by provedení toho kterého důkazu bylo nadbytečné, když posouzení, které důkazy budou provedeny, náleží primárně nalézacím soudům. Dovolatelkou akcentovaný důkazní návrh byl soudy vyhodnocen jako nadbytečný, když soudy zvážily, jak podrobně již byla svědkyně vyslechnuta, a krom toho neprovedení doplňujícího výslechu svědkyně též koresponduje s odbornými závěry znalců, kteří vyloučili možnost forenzně významné tzv. světlé chvilky u zůstavitele. Posledně uvedené se vztahuje i na dovolatelkou navrhovaný důkaz čestným prohlášením této svědkyně, kterým se dovolatelka snažila obejít zamítnutí návrhu na doplňující výslech svědkyně.
Pro úplnost lze doplnit, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (srov. například též nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či nález ze dne 23. června 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu a není s ním nijak v rozporu, jak se snažila předestřít dovolatelka.
Dovolání obsahuje též dílčí výhrady s hodnocením důkazů, čímž je však uplatňován jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – jediným způsobilým dovolacím důvodem.
Odůvodnění:napadeného rozsudku má náležitosti stanovené v §157 odst. 1, 2 o. s. ř. a i z obsahu dovolání je patrné, že dovolatelce odůvodnění napadeného rozsudku nebránilo v uplatnění jejích práv. Z rozhodnutí zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo rozhodnuto daným způsobem. Ani výtka dovolatelky ohledně přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí není opodstatněná.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání bylo v přiměřené lhůtě odmítnuto, nerozhodoval Nejvyšší soud samostatně o akcesorickém návrhu dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu