ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3740.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3740/2023-470
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci posuzované A. S. , zastoupené Mgr. Šárkou Maralíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Dobrovského č. 724, jako procesní opatrovnicí, a Mgr. Urszulou Wojnarovou, advokátkou se sídlem v Třinci, Frýdecká č. 494, za účasti: 1) navrhovatelky Charity Frýdek-Místek , se sídlem ve Frýdku-Místku, F. Čejky č. 450, IČO 45235201, 2) nezletilého AAAAA (pseudonym) , zastoupeného Mgr. Janem Sikorou, advokátem se sídlem ve Vendryni č. 931, jako opatrovníkem pro řízení o svéprávnost a opatrovnictví, 3) nezletilého BBBBB (pseudonym) , zastoupeného Mgr. Monikou Kratinovou, DiS., se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty č. 744, jako opatrovnicí pro řízení o svéprávnost a opatrovnictví, obou nezletilých zastoupených Statutárním městem Frýdek-Místek, se sídlem Magistrátu města Frýdek-Místek ve Frýdku Místku, Radniční č. 1148, jako opatrovníkem pro řízení o rodičovskou odpovědnost, 4) Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku , se sídlem ve Frýdku-Místku, Na Poříčí č. 3206, 5) matky posuzované N. R. , a 6) Statutárního města Frýdek-Místek , se sídlem Magistrátu města Frýdek-Místek ve Frýdku-Místku, Radniční č. 1148, o svéprávnost a opatrovnictví, o rodičovskou odpovědnost, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 P 86/2023, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 13 Co 180/2022-394, ve znění opravného usnesení ze dne 5. října 2023, č. j. 13 Co 180/2022-462, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 0 Nc 5725/2016-330, 22 P a Nc 136/2016, 22 P a Nc 280/2017, 22 P a Nc 402/2017, rozhodl o omezení posuzované ve svéprávnosti na dobu pěti let od právní moci rozsudku tak, že posuzovaná není způsobilá samostatně právně jednat, vyjma běžných záležitostí každodenního života (výrok I.), na stejnou dobu omezil posuzovanou v rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA a nezletilému BBBBB s tím, že jí zůstává zachováno právo na osobní styk se jmenovanými, a to v přítomnosti zletilé svéprávné osoby (výroky II. a III.), jmenoval N. R. opatrovnicí posuzované (výrok IV.), vymezil práva a povinnosti jmenované opatrovnice (výroky V. a VI.) a rozhodl, že stát ani žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky VII. a VIII.). Soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že jsou splněny předpoklady pro omezení svéprávnosti posuzované, když bylo prokázáno, že trpí vážnou vrozenou duševní poruchou, která není jen přechodná a bude již celoživotně přítomna, limituje ji v mnoha ohledech, přičemž její rozumové, obecně rozpoznávací schopnosti, schopnost logické a abstraktní úvahy odpovídají rozumové výbavě a schopnostem dítěte maximálně ve věku cca 11 let. Mentální handicap posuzované znemožňuje jakékoliv právní jednání posuzované, která je sama neschopna pečovat o vlastní potřeby, vyřizovat věci na úřadech, podepisovat smlouvy a řádně obstarávat své záležitosti a zcela obdobně není schopna tyto záležitosti zajišťovat u svých dětí. Není proto schopna ani samostatného kontaktu s dětmi, s ohledem na nízkou frustrační toleranci k zátěži (vyšší pohotovost k impulzivnímu, zkratovitému jednání) je pak nutné, aby při styku s dětmi byla kromě posuzované přítomna další osoba. Opatrovníkem posuzované soud prvního stupně jmenoval její matku, u které posuzovaná již delší dobu bydlí a je ochotna funkci opatrovníka vykonávat. Pakliže by k omezení posuzované v její svéprávnosti nedošlo, hrozila by jí závažná újma; přitom mírnější nebo méně omezující opatření by nebylo postačující k dosažení sledovaného účelu, jímž je ochrana práv a oprávněných zájmů posuzované.
2. K odvolání posuzované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud posoudil důkazy provedené před soudem prvního stupně jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlédl ke všemu ostatnímu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení, a má za to, že soud prvního stupně ze správných skutkových zjištění vyvodil odpovídající závěry, přičemž v odvolacím řízení nevyšla najevo žádná okolnost, která by mohla vést k zásadně odlišnému právnímu posouzení věci. Ztotožnil se soudem prvního stupně, že pokud by k omezení posuzované v její svéprávnosti nedošlo, hrozila by jí závažná újma; přitom mírnější a méně omezující opatření by nebylo postačující k dosažení sledovaného účelu. Uvedl dále, že při vymezení rozsahu rodičovské odpovědnosti posuzované rozhodl soud prvního stupně správně, neboť je jistě v zájmu nezletilých dětí znát svou matku a také se s ní stýkat, přičemž charakter psychického onemocnění matky tomu nebrání, bude-li styku přítomna další osoba, např. její stálý opatrovník.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala posuzovaná (dále též jen „dovolatelka“) prostřednictvím advokáta dovolání. Domnívá se, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení dále označených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017), příp. rozhodovací praxe Ústavního soudu (nález ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Důvodem dovolání je podle dovolatelky nesprávné právní posouzení věci, neboť podle ní důvody pro omezení její svéprávnosti – s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel – dány nebyly. Dovolatelka poukazuje zejména na to, že „napadený rozsudek nesplňuje limity pro nezbytná skutková zjištění vedoucí k rozhodnutí o omezení svéprávnosti“, že „soud neučinil žádná jiná skutková zjištění, než že jen odkázal na závěry obsažené ve znaleckém posudku“ a že „napadený rozsudek vychází z izolovaného posuzování duševní poruchy jako takové, aniž by přesvědčivě vysvětlil, zda tato duševní porucha reálně působí na její schopnost obstarat si vlastní záležitosti“. Trvá na tom, že „by nemělo být zpochybňováno“ tvrzení procesního opatrovníka a praktické lékařky dovolatelky, kteří se vyslovili v její prospěch, když má za to, že „tyto osoby nejsou nezaujatým okolím, měly šanci ji dobře poznat a pokud ji hodnotí a podávají důkaz o tom, že je schopna samostatně jednat např. s praktickým lékařem, pak by to nemělo být zpochybňováno“. Je zároveň přesvědčena že „by jí jako matce mělo být umožněno trávit čas s dětmi samostatně, byť jen po krátkou dobu“, když „jako matka nepředstavuje pro své děti žádnou hrozbu, svým dětem by nijak neublížila“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. K dovolání posuzované se vyjádřili opatrovníci nezletilých synů posuzované Mgr. Monika Kratinová, DiS, a Mgr. Jan Sikora, kteří považují dovolání za nedůvodné a napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, vzhledem ke zdravotnímu stavu posuzované, vlivu duševní poruchy na její právní jednání a rodičovskou odpovědnost, věku a stupni vývoje nezletilých za naprosto adekvátní a v jejich nejlepším zájmu. Zároveň zdravotní stav posuzované neumožňuje využití mírnějších a méně omezujících opatření, jiný rozsah omezení ani jinou délku omezení.
5. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
6. Dovolání je postaveno zejména na argumentaci, že odvolací soud neučinil žádná jiná skutková zjištění, než že jen odkázal na závěry obsažené ve znaleckém posudku, jakož i na dalších (zjevně skutkových) námitkách dokreslujících absenci náhledu posuzované na její mentální handicap, podle nichž soud prvního stupně i odvolací soud „fabuluje“ a „předpokládá nepříznivý vliv duševní poruchy dovolatelky na schopnost obstarat si vlastní záležitosti“, na základě nichž dovolatelka předkládá vlastní závěr, že „se to během průběhu řízení o omezení svéprávnosti nikdy neprokázalo v míře, která by byla schopna učinit závěr o nutnosti omezení dovolatelky ve svéprávnosti“.
7. Shledává-li dovolatelka napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, potom přehlíží, že obě zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu určují stejná východiska pro omezení svéprávnosti, jaká byla použita i v posuzované věci (nikoliv pouze dovolatelkou namítané závěry obsažené ve znaleckém posudku, potažmo její nevědomost o existenci exekučně vymáhaných dluhů). Napadený rozsudek odvolacího soudu (v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně) tedy nevykazuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nýbrž z ní naopak vychází, když podle okolností případu jednak přihlíží k subjektivnímu hledisku, jak se duševní porucha posuzované projevuje v její psychické způsobilosti a působí na schopnost obstarat si vlastní záležitosti (a nepreferuje tedy pouze samotnou skutečnost, že posuzovaná trpí duševní poruchou), ale také vychází ze skutkových zjištění na základě posudků znalců, učiněných v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (srov. níže hodnocení důkazů oběma soudy). Nadto, ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k podmínkám omezení svéprávnosti se hojně vyjadřuje i k omezení osob s trvalou duševní poruchou, včetně rozsahu tohoto omezení a přiměřenosti jeho doby (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3550/2022), s tím, že je vždy na soudu, aby tuto otázku řešil (a zvolil vhodné opatření), a to zejména podle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím k tomu, zda nepostačují mírnější nebo méně omezující opatření, což i v projednávané věci odvolací soud (soud prvního stupně) zohlednil, jakkoliv dovolatelka poukazuje na nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu.
8. Z již uvedeného je zřejmé, že dovolatelka v dovolání napadá převážně skutkové hodnocení soudů obou stupňů a dovolání zároveň postrádá adekvátní vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, kterou by dovolatelka podřadila pod některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Výše uvedené námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady uvedené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
9. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že dovolacím důvodem vymezeným podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
10. Soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení důkazů. V posuzované věci bylo provedeno dokazování (mimo jiné) výslechy posuzované a její matky N. R., lékařskými zprávami klinických psychologů i praktické lékařky a dvěma znaleckými posudky znalců z oblasti zdravotnictví, odvětví psychiatrie PhDr. Mgr. MUDr. Reného Gregora, Ph.D., a MUDr. Kateřiny Černekové, a to z důvodu časového odstupu rozhodování ve věci od vypracování v pořadí prvního znaleckého posudku. Provedené důkazy vzájemně korespondují a doplňují se, včetně obou vypracovaných znaleckých posudků, kdy se znalkyně MUDr. Kateřina Černeková ve své výpovědi naprosto ztotožnila s dřívějším znaleckým posudkem svého kolegy, pouze některé věci více upřesnila. Ve vztahu k rodičovské odpovědnosti posuzované soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přímo hodnotil vztah znaleckého zkoumání zdravotního stavu posuzované a ostatních zjištění, plynoucích zejména z obsahů spisů nezletilých dětí posuzované, které byly svěřeny do pěstounské péče, a výpovědi matky posuzované, které taktéž vzájemně korespondují, přičemž (mimo jiné) konstatoval, jak již bylo uvedeno i výše, že „posuzovaná je sama neschopna pečovat o vlastní potřeby, vyřizovat věci na úřadech, podepisovat smlouvy a řádně obstarávat své záležitosti a zcela obdobně není schopna tyto záležitosti zajišťovat ani u svých dětí“, že „samostatně není schopna osobního kontaktu s dětmi“ a že „právě s ohledem na její nízkou frustrační toleranci k zátěži, tedy vyšší pohotovost k impulzivnímu, zkratovitému a neuváženému jednání je nutné, aby při styku s dětmi byla kromě posuzované přítomna další osoba“. Odvolací soud dodal, že „rozsah omezení svéprávnosti odpovídá všem zákonným kritériím, tedy především zájmu samotné posuzované při plném uznávání jejích práv a osobní jedinečnosti a respektování rozsahu a stupně její neschopnosti postarat se o vlastní záležitosti“, odkázal na „přiléhavé odůvodnění prvostupňového rozsudku“ a shrnul, že „posuzované zůstane zákonem garantované minimum práv odpovídající v podstatě v rozsahu, v němž jsou posuzovanou v jejím faktickém životě uplatňována, zahrnující mimo jiné oprávnění činit běžné nákupy, cestovat hromadnou dopravou, využívat poštovních a jiných služeb nebo navštěvovat stravovací a kulturní zařízení“. Vzhledem k uvedenému tedy skutkové hodnocení soudů obou stupňů jednoznačně nelze označit za vnitřně rozporné.
11. Konečně, opodstatněná není ani dovolací námitka o nedostačující soudy shledané „závažné hypotetické újmě“, nikoliv újmě reálně hrozící posuzované (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16), když již v řízení před soudem prvního stupně bylo vyvráceno tvrzení procesního opatrovníka posuzované, že u posuzované není riziko závažné újmy, které bylo na základě provedeného dokazování naopak shledáno nejen ve zjištění jejích majetkových poměrů (proti posuzované je vedeno více exekucí, o kterých nevěděla, včetně exekucí nařízených proti ní v letech 2020 a 2021), ale – s ohledem na odůvodnění omezení svéprávnosti a rodičovské odpovědnosti posuzované – zjevně i ve zjištění jejího zdravotního (duševního) stavu a jejích reálných možností a schopností postarat se o sebe i své děti. Ani v tomto ohledu tedy nelze přisvědčit dovolatelce, že závažná újma je soudy nesprávně spatřována „v pouhé existenci jejích dluhů, které jsou exekučně vymáhány“.
12. Nejvyšší soud proto dovolání posuzované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2024
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu