ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1635.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1635/2023-1314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyň: a) A. M. , b) J. M. , obě zastoupeny Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1, proti žalovaným: 1. Základní škola a Praktická škola SVÍTÁNÍ, o. p. s. , IČO 25916092, se sídlem Klášterní 52, Pardubice, zastoupená JUDr. Martinou Švejdovou, advokátkou se sídlem Svaté Anežky České 32, Pardubice, 2. Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy , se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, 3. Pardubický kraj , se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 80/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2022, č. j. 3 Co 78/2021-1246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Martiny Švejdové.
III. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně třetímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, č. j. 16 C 80/2007-1163, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly, aby bylo uloženo první žalované: 1. zaslat žalobkyni a) dopis s omluvou ve znění: „Vážená slečno M., ve školních rocích 2002-2003 a 2003-2004 jste byla v rámci naší školy zařazena do výuky podle osnov zvláštní školy, a to přesto, že Vaše vzdělávací potřeby takové zařazení neodůvodňovaly. Tím jste byla diskriminována v přístupu ke vzdělání z důvodu svého zdravotního postižení a bylo neoprávněně zasaženo do Vašeho práva na vzdělání. V červnu 2004 pak bylo ukončeno Vaše vzdělávání v naší škole nezákonným postupem vedení školy, čímž Vám bylo zkomplikováno vyhledávání a zahájení dalšího vzdělávání ve školním roce 2004-2005. Tím bylo neoprávněně zasaženo do Vašeho práva na vzdělání. Za výše uvedené neoprávněné zásahy do Vašich přirozených práv se Vám naše škola tímto omlouvá.“, 2. zaplatit žalobkyni a) náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč, 3. zaslat žalobkyni b) dopis s omluvou ve znění: „Vážená paní M., v článku ´Škola A. nechce, úřady jí teď hrozí ústavem´ otištěném v Mladé frontě Dnes dne 1. 11. 2004 byla citována slova tehdejší ředitelky naší školy Miluše Horské, která uvedla, že se s Vámi dohodla, že když svoji dceru 1. září 2004 do školy nepřivedete, bude to znamenat, že přestoupila jinam. Toto sdělení tisku bylo nepravdivé, neboť taková dohoda uzavřena nebyla a ukončení školní docházky Vaší dcery v naší škole bylo v rozporu se zákonem. V televizním pořadu Proti srsti vysílaném na televizní stanici Prima TV dne 12. 1. 2005 tehdejší učitelka naší školy L. L. uvedla, že jste trochu ignorovala fakt, že Vaše dcera A. skoro neslyší. Toto sdělení bylo nepravdivé, neboť jste v době nástupu Vaší dcery do naší školy žádné informace o případné ztrátě sluchu Vaší dcery neměla. Ve stejném pořadu uvedla naše tehdejší ředitelka Miluše Horská, že jste nevyvíjela žádnou aktivitu při hledání vhodného vzdělání pro svoji dceru a nebyla jste schopna doložit žádná jména žádné školy. Toto sdělení je nepravdivé, neboť jste ve skutečnosti vhodnou školu pro svoji dceru neustále hledala a možnosti prověřovala. Miluše Horská v pořadu dále uvedla, že jste škole zatajila, že je Vaše dcera hluchá. Toto sdělení je nepravdivé, neboť jste v době nástupu Vaší dcery do naší školy žádné informace o případné ztrátě sluchu Vaší dcery neměla. Miluše Horská konečně uvedla, že škola nabízela spolupráci a objížděla po celé republice školy, které dysfatické děti vzdělávají, tato spolupráce však pro Vás neměla být dost dobrá. Toto sdělení je nepravdivé, protože jste žádná doporučení ani nabídky neodmítala, ke vzdělání Vaší dcery v nabízených školách nedošlo proto, že objektivně nebyly schopny vzdělávací potřeby Vaší dcery v odpovídající míře uspokojit. Výše uvedenými výroky bylo neoprávněně zasaženo do Vašeho práva na ochranu cti a dobré pověsti, za což se Vám naše škola tímto omlouvá.“, a 4. zaplatit žalobkyni b) náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč; dále, aby bylo uloženo druhé žalované: 1. zaslat žalobkyni a) dopis s omluvou ve znění: „Vážená slečno M., Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jakožto ústřední orgán státní správy odpovědný za fungování školského systému v České republice se Vám tímto omlouvá za porušení Vašeho práva na vzdělání a za diskriminaci v přístupu ke vzdělání z důvodu Vašeho zdravotního postižení, kdy jste v letech 2002-2006 byla vzdělávána dle osnov určených pro děti s mentálním handicapem či sníženou intelektovou kapacitou, přičemž důvodem pro takové zařazení bylo Vaše zdravotní postižení, které nesouvisí s intelektovou kapacitou.“, 2. zaplatit žalobkyni a) náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč, 3. zaslat žalobkyni b) dopis s omluvou ve znění: „Vážená paní M., Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jakožto ústřední orgán státní správy odpovědný za fungování školského systému v České republice se Vám tímto omlouvá za zásahy do Vaší osobnostní integrity způsobenými porušením práva na vzdělání a diskriminací Vaší dcery A. v přístupu ke vzdělání z důvodu jejího zdravotního postižení v letech 2002-2006, když tyto zásahy do práv Vaší dcery způsobily i Vám pocity stresu, bezmoci, pokoření a úzkosti a další s neoprávněnými zásahy spojené obtíže a omezení ve Vašem běžném životě. V televizním pořadu Proti srsti vysílaném na televizní stanici Prima TV dne 12. 1. 2005 paní M. T., která zde vystupovala jako zaměstnankyně našeho ministerstva, uvedla, že jste nespokojená se všemi druhy a typy škol, které Vám byly nabídnuty, k těmto školám jste byla kritická, ačkoli jinak měly vykazovat dobré výsledky a nebyly na způsoby vzdělávání v nich žádné stížnosti. Toto sdělení je nepravdivé, protože jste žádná doporučení ani nabídky neodmítala, ke vzdělání Vaší dcery v nabízených školách nedošlo proto, že objektivně nebyly schopny vzdělávací potřeby Vaší dcery v odpovídající míře uspokojit. Výše uvedenými výroky bylo neoprávněně zasaženo do Vašeho práva na ochranu cti a dobré pověsti, také za tento zásah se Vám naše ministerstvo tímto omlouvá.“ a 4. zaplatit žalobkyni b) náhradu nemajetkové újmy ve výši 250.000 Kč; dále, aby bylo uloženo třetímu žalovanému: 1. zaslat žalobkyni a) dopis s omluvou ve znění: „Vážená slečno M., Pardubický kraj se Vám tímto omlouvá za to, že v letech 2001-2007 přispěl k porušení Vašeho práva na vzdělání a k diskriminaci v přístupu ke vzdělání z důvodu Vašeho zdravotního postižení, kdy jste byla vzdělávána dle osnov určených pro děti s mentálním handicapem či sníženou intelektovou kapacitou, přičemž důvodem pro takové zařazení bylo Vaše zdravotní postižení, které nesouvisí s intelektovou kapacitou. K porušení Vašeho práva na vzdělání a k Vaší diskriminaci přispěl náš kraj tím, že nezajistil Vaší integraci do výuky dle osnov běžné základní školy s přidělením osobního asistenta, a to počínaje výukou v Základní waldorfské škole Pardubice, která Vás tak nemohla dále vzdělávat, a konče nedostatečnou podporou asistentky v Základní škole Na Lukách v Poličce.“, 2. zaplatit žalobkyni a) náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč, 3. zaslat žalobkyni b) dopis s omluvou ve znění: „Vážená paní M., Pardubický kraj se Vám tímto omlouvá za zásahy do Vaší osobnostní integrity způsobenými tím, že v letech 2001-2007 přispěl k porušení práva na vzdělání a k diskriminaci Vaší dcery A. v přístupu ke vzdělání z důvodu jejího zdravotního postižení, když tyto zásahy do práv Vaší dcery způsobily i Vám pocity stresu, bezmoci, pokoření a úzkosti a další s neoprávněnými zásahy spojené obtíže a omezení ve Vašem běžném životě.“ a 4. zaplatit žalobkyni b) náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000 Kč (výrok I); rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně b) je matkou žalobkyně a), která od útlého věku trpěla vývojovou dysfázií, v neverbální oblasti byly její intelektové schopnosti nadprůměrné. V září 2001 nastoupila do první třídy Waldorfské školy v Pardubicích, ke konci školního roku byla na diagnostickém pobytu ve škole Don Bosco v Praze. Druhou a třetí třídu absolvovala u první žalované, v listopadu 2004 nastoupila do čtvrté třídy Zvláštní školy v Poličce, v šesté třídě přestoupila na Základní školu Na Lukách v Poličce, kterou navštěvovala až do ukončení základní školní docházky s koncem osmé třídy. Soud prvního stupně – vzhledem k tomu, že žalobkyně podaly žalobu na ochranu osobnosti pro jednání žalovaných z let 2001 až 2007 – postupoval podle přechodného ustanovení §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, věc posoudil podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a dovodil, že žaloba není důvodná. Žalobu a základ v ní uplatněných nároků žalobkyň rozdělil do tří okruhů [1. údajné zásahy do osobnosti žalobkyň spočívající v nedostatečné součinnosti a zajištění vzdělávání žalobkyně a) na základní škole, v němž žalobkyně vytýkají žalovaným, že nezajistili žalobkyni a) zařazení do vhodné školy odpovídající jejím vzdělávacím potřebám; 2. namítaná pochybení první žalované, že v době, kdy žalobkyni a) vzdělávala, tj. v letech 2002 až 2004, ji nezařadila do vhodné třídy a nezajistila jí odpovídající vzdělávání, navíc na konci třetí třídy žalobkyni a) ze školy „vyhodila“, takže žalobkyně a) nakonec v časové tísni a pro nedostatek jiných nabídek musela být zařazena do zvláštní školy v Poličce; 3. údajné zásahy do osobnosti žalobkyně b) vyjádřeními pracovníků první a druhé žalované v médiích, kteří měli nepravdivě popsat situaci a stav vzdělávání žalobkyně a) a tak poškodit pověst a čest žalobkyň].
3. Při posuzování prvního okruhu žaloby soud shrnul, že k základním právům garantovaným všem občanům patří právo na vzdělání (čl. 33 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“), současně však platí omezení, že tohoto práva se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), proto je třeba přihlížet k úpravě v zákonu č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (dále jen „původní školský zákon“), a (s účinností od 1. 1. 2005) k zákonu č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“). Podle nich stát odpovídal za koncepci, stav a rozvoj výchovně vzdělávací soustavy, kterou tvoří základní školy, učiliště, střední odborná učiliště, gymnázia, střední odborné školy a speciální školy, které poskytují pomocí zvláštních výchovných a vyučovacích metod, prostředků a forem výchovu a vzdělávání žákům mentálně, smyslově nebo tělesně postiženým, žákům s vadami řeči, žákům s více vadami, žákům obtížně vychovatelným a žákům nemocným a oslabeným, umístěným ve zdravotnických zařízeních; připravují tyto žáky k začlenění do pracovního procesu a života společnosti, přičemž speciálními školami jsou i základní speciální školy a vzdělání získané v těchto školách je rovnocenné vzdělání získanému v základní škole. Speciální základní školy poskytovaly žákům výchovu a vzdělávání způsobem přiměřeným jejich postižení, přičemž ministerstvo stanovilo vyhláškou č. 127/1997 Sb. způsob zařazení žáků do speciálních základních škol, do zvláštních škol, do pomocných škol a podmínky přijímání žáků do odborných učilišť a praktických škol. Z uvedených předpisů nelze podle soudu prvního stupně dovodit, že by právo na vzdělání muselo být realizováno zákonem pevně danou formou. Nebylo tedy povinností žalovaných realizovat vzdělávání žalobkyně a) výlučně formou, kterou dlouhodobě preferovala žalobkyně b), tedy zařazením žalobkyně a) na běžnou základní školu s přidělením asistenta, když systém speciálního školství umožňoval i jiné varianty, z nichž jednou bylo zařazení žalobkyně a) do speciální školy provozované první žalovanou. V předmětné době neexistovala v České republice škola, která by byla specializovaná na její unikátní postižení (vývojová dysfázie kombinovaná následně s poškozením sluchu), za této situace bylo třeba nalézt řešení, které by se co nejvíce blížilo ideálu a vyhovovalo potřebám žalobkyně a). Jelikož její zařazení do speciální školy první žalované se zpracováním individuálního vzdělávacího programu odpovídalo doporučením odborníků, šlo podle názoru soudu o řešení adekvátní. První žalovaná se přitom v době, kdy se u ní žalobkyně a) vzdělávala, snažila uzpůsobit vzdělávání jejím specifickým potřebám, ovšem nezbytnou podmínkou jejího úspěšného vzdělávání musela být rovněž vstřícnost na straně žalobkyně b). Ta místo toho opakovaně a nedůvodně vyjadřovala nespokojenost s výukou ve škole první žalované, ačkoli z hodnocení během její docházky vyplývalo, že žalobkyně a) zde přiměřeně prospívala, kvalitně zvládala základy čtení, psala známá slova a zvládala i základní početní operace. Soud zdůraznil, že rozhodnutí, ve které škole bude dítě vykonávat povinnou školní docházku, je v první řadě věcí jeho zákonného zástupce, přičemž velkým problémem při vzdělávání žalobkyně a) bylo časté střídání škol, neboť žalobkyně b) nebyla dlouhodobě spokojená s žádnou ze škol, kam dceru přihlásila, vyjadřovala se k nim kriticky a prosazovala své stanovisko, aniž by zohlednila odborná doporučení, např. doporučení psycholožky PhDr. Krejčířové, která již v roce 2002 doporučila zahájení výuky znakové řeči a přechodu žalobkyně a) do speciální školy pro neslyšící. Namísto toho svoji dceru přihlásila do Waldorfské školy v Pardubicích a následně do školy první žalované, přestože bylo od samého počátku zřejmé, že nešlo o školy, které by zcela přesně odpovídaly zmíněným odborným doporučením.
4. Ke druhému okruhu žaloby soud uvedl, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 8 As 4/2013, ze žádných právních předpisů nevyplývá veřejné subjektivní právo na služby asistenta pedagoga, tato služba je pouze jedním z možných podpůrných opatření, nelze tedy dovozovat porušení osobnostních práv žalobkyně a) tím, že některý ze žalovaných pro ni nezajistil asistenta. Zařazení dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami do školy představuje zátěž nejen pro toto dítě, ale též pro příslušnou školu, která musí potřebám takového dítěte přizpůsobit výuku a zpravidla i vybavení třídy, personální zajištění výuky apod., pro což je nezbytná plná spolupráce mezi školou, dítětem i jeho rodiči. Podle soudu nejsou důvodné výtky, že druhý a třetí žalovaní nepomohli žalobkyni b) se zařazením žalobkyně a) do základní školy, v řízení bylo naopak prokázáno, že se o řešení situace aktivně snažili a o možnostech řešení ji pravdivě informovali. Prokázáno nebylo ani tvrzení, že žalobkyně a) byla ze školy první žalované vyhozena [sama žalobkyně b) měla k této škole četné výhrady a sama se rozhodla, že dceři najde jinou školu]. Z provedených důkazů nevyplývá, že by první žalovaná bránila žalobkyni a) ve vzdělání, např. odepřením výuky, vstupu do budovy apod., na začátku nového školního roku v září 2004. Soud uzavřel, že důvodem odchodu žalobkyně a) ze školy první žalované nebyl žádný protiprávní zásah či jednání žalovaných, ale nespokojenost žalobkyně b) s touto školou a její výlučné rozhodnutí o ukončení docházky její dcery od června 2004; pokud tím vzniklo i pro žalobkyni b) nepohodlí a náklady způsobené nutností hledat jinou školu, nelze to klást za vinu žalovaným.
5. Ke třetímu okruhu žaloby soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, a ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, a uvedl, že protiprávnost skutkových výroků (mediální výstup zaměstnanců první a druhé žalované) lze dovodit jen tehdy, pokud by byly nepravdivé a současně objektivně způsobilé přivodit újmu na osobní i mravní integritě žalobkyň a snížit jejich vážnost a čest. Dospěl k závěru, že ačkoli se zaměstnanci první a druhé žalované pro média k situaci žalobkyň vyjadřovali, jejich sdělení nebyla způsobilá zasáhnout do osobnosti žalobkyň. Zaměstnanci komentovali výtky žalobkyně b) k činnosti těchto žalovaných způsobem, který byl přiměřený a věcný; jejich tvrzení o tom, že žalobkyně a) špatně slyšela již v době nástupu do školy první žalované a že žalobkyně b) musela mít minimálně podezření na poškozený sluch dcery, bylo objektivně pravdivé. Nelze přehlédnout, že na medializaci věci se aktivně podílela sama žalobkyně b), která se účastnila a spolupracovala s médii při tvorbě článku i televizního pořadu, a žalovaným pak nelze klást za vinu, že jejich konečné vyznění nebylo takové, jak si zřejmě představovala. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně uzavřel, že nebyla prokázána existence neoprávněného (protiprávního) zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti žalobkyň v jejich fyzické a morální integritě, a proto jejich žalobu zamítl.
6. Vrchní soud v Praze k odvolání obou žalobkyň rozsudkem ze dne 10. 10. 2022, č. j. 3 Co 78/2021-1246, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a k odvolacím námitkám o jejich nepřezkoumatelnosti doplnil, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky kladené na ně ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., je z něj patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, všechny důkazy hodnotil především v jejich vzájemné souvislosti [vzal v úvahu vždy všechny zprávy jednotlivých lékařů či jiných odborníků, s nimiž přišla žalobkyně a) do styku, nikoliv jen některou, která je podle tvrzení žalobkyň nejdůležitější] a přihlížel i ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě; zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Podle odvolacího soudu nebyla na straně žádného ze žalovaných prokázána existence protiprávního zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti žalobkyň v jejich fyzické a morální integritě, natož zásahu v tak značné míře, která by odůvodňovala zadostiučinění ve finanční podobě. Odkázal na podrobné a přiléhavé odůvodnění právních závěrů soudu prvního stupně a zdůraznil, že rozhodnutí, v jaké škole bude dítě absolvovat povinnou školní docházku, je v prvé řadě na jeho rodičích. Toho si byla nepochybně vědoma žalobkyně b), když se sama rozhodla dceru umístit do zařízení první žalované přesto, že jí bylo známo, že nejde o „běžnou“ základní školu (z níž předtím svou dceru odebrala), ale o školu speciální (tj. určenou mj. pro žáky se smyslovým postižením), a rovněž jí bylo známo, že tato škola není školou, která by přesně odpovídala potřebám žalobkyně a) jako dítěte s nadprůměrným intelektem, se sluchovým postižením a dysfázií. V Pardubickém kraji v předmětné době žádná škola pro sluchově postižené neexistovala a žalobkyně b) ani neměla zájem svou dceru umístit do školy pro sluchově postižené. První žalovaná postupovala i ve spolupráci s žalobkyní b) podle odborného doporučení a zpracovala individuální vzdělávací plán pro žalobkyni a), která pak ve škole prospívala a dělala pokroky ve vědomostní i sociální oblasti. Pokud ani přesto nebyla žalobkyně b) s procesem vzdělávání své dcery spokojena, měla bez prodlení činit kroky k nápravě (komunikovat s učiteli a vedením školy o tom, co by podle ní bylo pro její dceru vhodné a jak toho dosáhnout), nikoliv zvolit poněkud radikální postup nepřivedení dcery do školy poté, kdy došlo k nedorozumění mezi ní a ředitelkou školy. Z tohoto důvodu nelze na projednávanou věc podle názoru odvolacího soudu aplikovat závěry ESLP z rozsudku ve věci D.H. a další proti České republice.
7. Žalobkyně napadly dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích pro nesprávné hmotněprávní i procesněprávní hodnocení věci s tím, že pod právní hodnocení podřazují i vadný procesní postup, který svou závažností dosahuje porušení kautel spravedlivého procesu, včetně porušení zásad volného hodnocení důkazů tím, že se vrchní soud nevypořádal s podstatnými odvolacími námitkami žalobkyň (místo toho, aby vysvětlil, proč jsou konkrétní námitky žalobkyň nedůvodné, „pro stručnost“ odkázal na závěry krajského soudu, které souhrnně označil za důkladné). Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru, že nedošlo k diskriminaci žalobkyně a) v přístupu ke vzdělání, a je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 473/2021, v němž je vysloveno, že pro závěr o diskriminaci ve vzdělání není rozhodné, že zákonní zástupci dítě do příslušné školy či vzdělávacího programu přihlásili (Nejvyšší soud zde odkazuje právě na závěry z rozsudků D. H. a další, Sampanis a další proti Řecku či Oršus a další proti Chorvatsku) a že k diskriminaci v přístupu k základnímu právu může dojít i tehdy, není-li porušeno takové základní právo samotné (tzv. nepravá akcesorita zákazu diskriminace). Odkazují dále na rozsudek ESLP G. L. proti Itálii (59751/15), v němž byl posuzován případ, kdy stěžovateli – autistickému dítěti – nebyl poskytnut pedagogický asistent z rozpočtových důvodů (ESLP vyslovil, že právu na rovné zacházení v případě dítěte se zdravotním postižením odpovídá pozitivní povinnost státu vyvinout úsilí ke zjištění vzdělávacích potřeb postiženého dítěte a poskytnout podporu potřebnou k tomu, aby dítě mohlo dokončit své základní vzdělání v podmínkách, které budou v co největší míře odpovídat těm, v nichž se stejného vzdělání dostává dětem bez postižení, aniž by došlo k nepřiměřenému zatížení odpovědných subjektů), a rozsudky ESLP Çam proti Turecku, 51500/0835, a Enver Şahin proti Turecku, 23065/12, podle nichž je inkluzivní vzdělání nejvhodnějším způsobem, jak dodržet principy univerzality a nediskriminace při výkonu práva na vzdělání. Podle dovolatelek je navíc vnitřně rozporné, pokud odvolací soud odmítl aplikaci principů z rozsudku D. H. a další (Velký senát) z důvodu chování žalobkyně b), ačkoliv právě tento rozsudek označuje souhlas či žádost zákonného zástupce za irelevantní. Nalézací soudy neaplikovaly ani žádný jiný test diskriminace – tj. nezvolily komparátora pro posouzení srovnatelnosti postavení žalobkyně a), nepokusily se o zjištění, zda byla žalobkyně a) vystavena oproti komparátoru méně příznivému zacházení, zda se tak stalo na základě navenek neutrálního předpisu či procedury, jaký byl legitimní cíl aplikace takového předpisu či procedury, a zda byly následky přiměřené takovému legitimnímu cíli. Trvají na tom, že veřejná moc měla k dispozici zákonem předpokládané nástroje, jejichž aplikací mohla dosáhnout příznivějšího zacházení s žalobkyní a), zejména pak integraci do běžné základní školy s využitím pedagogického asistenta. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
8. První žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry nalézacích soudů a uvedla, že žalobkyně a) nebyla diskriminována v přístupu ke vzdělání, právo na vzdělání na základní škole jí odepřeno nebylo. Navrhla, aby bylo dovolání žalobkyň odmítnuto jako nepřípustné, resp. zamítnuto jako nedůvodné.
9. Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že argumentace žalobkyň směřuje výlučně ke zpochybňování zjištěného skutkového stavu a volnému hodnocení důkazů, což není v dovolacím řízení přípustné. K diskriminaci žalobkyně a) v přístupu ke vzdělání nedošlo, neboť integrace žáka se speciálními vzdělávacími potřebami do „běžné“ základní školy byla podle tehdy účinné právní úpravy možná při využití různých podpůrných opatření, nebyla však nutně spojena se zřízením funkce asistenta pedagoga, jak se mylně domnívá žalobkyně b). Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
10. Třetí žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání žalobkyň zamítnout, neboť kraj jako územní samosprávný celek nemá pravomoc rozhodovat o přijetí dítěte do konkrétní základní školy a zřizovat na konkrétní škole funkci asistenta pedagoga, proto z jeho strany nemohlo dojít k diskriminaci žalobkyň.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§241 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
12. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je podle §241a odst. 3 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacího důvodu v dovolání (tzv. kvalitativní vázanost), mohl se i při posouzení přípustnosti dovolání zabývat jen otázkami, které žalobkyně vymezily v dovolání.
13. První část dovolací argumentace směřuje k závěru, že se odvolací soud nevypořádal s podstatnými odvolacími námitkami žalobkyň a důkazy „filtroval“. Takové námitky ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Namítají-li dovolatelky, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejich názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatňují tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Kritizovaný postup odvolacího soudu při zjištění skutkového stavu věci pak představuje námitku vady řízení, k níž může (je-li opodstatněná) dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
14. Dovolatelky dále nezpochybňují závěr odvolacího soudu o neexistenci zásahu do osobnostních práv žalobkyň výstupy zaměstnanců první a druhé žalované v médiích (tzv. třetí okruh žaloby); protože je dovolací soud podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacích důvodů, nepodléhá ani tento právní závěr dovolacímu přezkumu.
15. Ve zbylé části dovolání žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že nedošlo ze strany žalovaných k protiprávnímu zásahu do jejich osobnostních práv objektivně způsobilému vyvolat nemajetkovou újmu, mají za to, že tento závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 473/2021 a rozsudkem velkého senátu ESLP z 13. 11. 2007 ve věci D. H. a ostatní proti České republice. Trvají na tom, že žalobkyni a) se mohlo dostat příznivějšího zacházení tím, že by byla zařazena do běžné základní školy a byl by jí přidělen asistent pedagoga a v této souvislosti odkazují na rozsudky ESLP ve věci Enver Şahin proti Turecku a ve věci G. L. proti Itálii. Soudy obou stupňů pak postupovaly nesprávně, když neprovedly tzv. test diskriminace.
16. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že dovolatelky dovozují zásah do svých osobnostních práv jednáním žalovaných (souhrnně) z let 2001 až 2007, proto je na zjištěný skutkový stav třeba aplikovat relevantní právní úpravu účinnou v tomto období (jak správně učinily soudy obou stupňů), tj. §11 a §13 odst. 1 obč. zák. (podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy a má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění), dále zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon účinný do 31. 12. 2004), a na něj navazující prováděcí právní předpisy, a zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (účinný od 1. 1. 2005), a na něj navazující prováděcí právní předpisy. Zde je nutno uvést, že zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), nabyl účinnosti až dne 1. 9. 2009, proto jej v nyní projednávané věci nelze použít (srov. §12 tohoto zákona).
17. Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěn vztah příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je takový zásah, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti těm jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020).
18. V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že nebyla prokázána existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat žalobkyním nemajetkovou újmu, neboť nebylo zákonnou povinností žalovaných realizovat vzdělávání žalobkyně a) výlučně formou, kterou dlouhodobě preferovala její matka [zařazením žalobkyně a) na běžnou základní školu s přidělením asistenta], když systém speciálního školství v předmětné době umožňoval i jiné varianty, z nichž jednou bylo zařazení žalobkyně a) do speciální školy provozované první žalovanou. Zde je třeba zdůraznit, že ze zákona č. 29/1984 Sb., ze zákona č. 561/2004 Sb., ve znění účinném v předmětné době, ani z jiných ustanovení tehdy účinných právních předpisů nevyplývalo subjektivní právo žáka na služby asistenta pedagoga; tato služba byla (a stále je) pouze jedním z možných podpůrných řešení (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 8 As 4/2013). Navíc zapojení asistentů pedagoga do výuky žáků se speciálními vzdělávacími potřebami se vyvíjela nejprve u žáků se zdravotním postižením a zvlášť u žáků se sociálním znevýhodněním v tzv. speciálních školách (viz vyhláška Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 127/1997 Sb., která stanovila, že ve speciálních třídách pro žáky s poruchou autistického spektra, třídách pro žáky hluchoslepé, přípravných stupních a třídách pro žáky s více vadami zabezpečují vzdělávací činnost dva pedagogičtí pracovníci). K výraznějšímu rozvoji práce asistentů směrem k podpoře integrace žáků se zdravotním postižením do běžných škol došlo až po roce 2004 s přijetím zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (více na www.asistentpedagoga.cz ). Ten nově zavedl tzv. inkluzivní vzdělávání (uzákonil zásadu rovného přístupu ke vzdělávání bez diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu anebo jiného postavení občana a také tzv. pravidlo spádové školy, podle kterého má každé dítě právo se vzdělávat ve své spádově škole příslušné podle místa trvalého bydliště a realizovat tak své právo na veřejnou službu garantovanou státem). Ovšem až v souvislosti s tzv. inkluzivní novelou školského zákona č. 82/2015 Sb., účinnou od 1. 9. 2016, vznikl právní nárok žáků se speciálními vzdělávacími potřebami na jednoznačná vymezená podpůrná opatření a jejich spravedlivé financování v potřebné výši ze státního rozpočtu.
19. Dále soudy uzavřely, že jelikož v předmětné době neexistovala v České republice škola, která by byla specializovaná na unikátní postižení žalobkyně a) (vývojová dysfázie je vrozená porucha řeči, nikoli intelektu, která se projevuje chybami ve výslovnosti, slovní zásobě, porozumění, gramatice i schopnosti postavit větu, kombinovaná následně s poškozením sluchu), bylo zařazení do speciální školy první žalované se zpracováním individuálního vzdělávacího programu řešením, které odpovídalo doporučením odborníků a se kterým matka žalobkyně a) souhlasila. Za situace, kdy zde její dcera přiměřeně prospívala, kvalitně zvládala základy čtení, psala známá slova, zvládala i základní početní operace a dělala pokroky i v sociální oblasti, se jeví následná a opakovaná nespokojenost matky jako nepochopitelná. Žalobkyni a) bezesporu neprospívalo časté střídaní škol (tj. spolužáků i pedagogů) a ignorace vyjádření a doporučení dětských psychologů a speciálních pedagogů ze strany její matky. Druhý a třetí žalovaní se o řešení situace aktivně snažili a o možnostech řešení ji pravdivě informovali. Jestliže nebylo prokázáno, že by žalovaní jednali v rozporu s právním řádem, je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s citovanou judikaturou.
20. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelek, že soudy neprovedly tzv. test diskriminace, tj. zda došlo k porušení čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech (zákaz diskriminace), ke kterému přistupuje ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva. Jde totiž jen o jeden z možných způsobů a není vyloučen prostor pro jiný typ uvážení a hodnocení, zda došlo k nerovnému zacházení či nikoli.
21. Nepřípadný je v tomto směru rovněž odkaz na rozsudky ESLP ve věci Enver Şahin proti Turecku a ve věci G. L. proti Itálii. V prvně uvedeném šlo o situaci, kdy se vnitrostátní orgány nezabývaly dostatečně pečlivě tím, jaká podpůrná opatření poskytnout stěžovateli (který jako student vysoké školy po úraze ochrnul na dolní končetiny a byl upoután na invalidní vozík), aby mohl pokračovat ve studiu. V druhém rozhodnutí šlo o (ne)poskytnutí podpůrných opatření děvčeti s autismem během prvních dvou let povinné školní docházky s odvoláním na nedostatek finančních prostředků, kde ESLP zdůraznil, že případná rozpočtová omezení státu by měla ovlivnit vzdělávací nabídku srovnatelným způsobem pro děti s postižením jako pro děti bez postižení.
22. Dovolatelkám lze přisvědčit jen v tom, že souhlas zákonného zástupce se zařazením dítěte do určité školy nemůže být relevantní, neboť se nikdo nemůže vzdát svého základního práva nebýt diskriminován, a to zejména v případě, že se nejedná o souhlas informovaný (viz rozhodnutí ESLP ve věci D. H. a ostatní, body 202 až 204, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 473/2021). Na tom však závěr odvolacího soudu o neprokázání zásahu do osobnostních práv žalobkyň – jak shora uvedeno – nestojí.
23. Napadají-li dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
24. Protože přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalobkyň podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu