ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3253.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 3253/2023-95
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. H. , zastoupený JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7, proti žalovanému: Ladislav Ejem , IČO 47806818, se sídlem Eliášova 998/12, Česká Lípa, zastoupený JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem Pátova 394, Česká Lípa, o zaplacení 275 563 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 51 C 214/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 4. 2023, č. j. 30 Co 307/2022-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 4. 2023, č. j. 30 Co 307/2022-75, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 51 C 214/2021-48, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 275 563 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené žalovaným při výkonu advokacie vyšel ze zjištění, že žalovaný advokát zastupoval J. Ž. (dále jen „původní žalobce“) jako stranu žalující v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 34/2008. Během tohoto řízení postoupil původní žalobce žalovanou pohledávku M. H. (v nyní projednávané věci žalobce), který vstoupil do řízení na jeho místo na základě usnesení ze dne 5. 8. 2016. V řízení jej stejně jako původního žalobce zastupoval žalovaný, než podáním ze dne 6. 1. 2017 soudu oznámil ukončení právního zastoupení. Dne 9. 1. 2017 žalobci písemně sdělil, že podle jejich dohody jeho jménem doručil soudu návrh na opětovnou záměnu žalobců, včetně souhlasu původního žalobce se vstupem do řízení a nového zplnomocnění, a to z důvodu odstoupení žalobce od smlouvy o postoupení pohledávky, s tím, že toto odstoupení k podání přiložil. V řízení nebylo prokázáno, že by dokument označený jako „odstoupení od pohledávky“ pro žalobce sepsal žalovaný. Žalovaný však ve skutečnosti soudu žádné podání vyjma oznámení o ukončení právního zastoupení nezaslal. Proto Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení sp. zn. 61 Cm 34/2008 pokračoval nadále s žalobcem, a to bez právního zástupce, písemnosti doručoval přímo jemu (předvolání k jednání, vyjádření protistrany a rozsudek) a žalobu zamítl mimo jiné pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. Smlouvu o postoupení pohledávky shledal neplatnou v důsledku účinků generálního inhibitoria v rámci exekuce vedené na majetek původního žalobce, tudíž žalovaná pohledávka na žalobce nepřešla. Soud také žalobci uložil povinnost zaplatit straně žalované náhradu nákladů řízení 275 563 Kč. Tato částka představuje škodu, jejíž náhrady se v nyní projednávané věci žalobce po žalovaném domáhá. Soud prvního stupně posoudil věc podle §16 odst. 1 a §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“) a shledal žalovaného za tvrzenou škodu odpovědným. Žalovaný měl jako advokát podle dohody se svým klientem (žalobcem) v souvislosti s ukončením jeho zastupování podat příslušný procesní návrh, aby do řízení znovu vstoupil původní žalobce, včetně příslušných příloh, což však neučinil. Podal-li by návrh podle §107a o. s. ř., účast žalobce v řízení by skončila, a to i pokud by žalovaný podal zamýšlený návrh spolu se souhlasem původního žalobce se vstupem do řízení a „odstoupením od pohledávky“, které sice vykazovalo nedostatky, ale již v souvislosti se vstupem žalobce do řízení žalovaná tvrdila a prokazovala neplatnost postoupení pohledávek, tudíž nebyl důvod zabývat se tím, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky. Současně uzavřel, že žalobci nebylo možné klást k tíži jeho pasivitu, nepřebírání si pošty či nedostavení se k jednání, neboť sám žalovaný se domníval, že je zástupcem žalobce a dotazoval se soudu, proč nedoručoval přímo jemu.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 4. 2023, č. j. 30 Co 307/2022-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak jeho právní závěry nepovažoval za správné. Na rozdíl od něj neshledal mezi pochybením advokáta a škodou příčinnou souvislost. Uzavřel, že žalovaný sice při výkonu advokacie pochybil tím, že nepodal procesní návrh, na jehož základě by do řízení na místo žalobce znovu vstoupil původní žalobce J. Ž., avšak ani kdyby návrh i s listinou o „odstoupení od pohledávky“ soudu doručil, nevedlo by jeho podání k zamýšleným důsledkům. Krajský soud v Ústí nad Labem by v řízení vedeném pod sp. zn. 61 Cm 34/2008 zkoumal, zda žalobcem označená právní skutečnost byla vůbec právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva či povinnosti, o něž v řízení jde; rozhodné okolnosti by byl povinen tvrdit žalobce. Žalobce spojoval převod práva zpět na J. Ž. s odstoupením od smlouvy o postoupení pohledávky, k němuž mělo dojít na základě listiny označené jako „odstoupení od pohledávky“. Tato listina však zamýšlené důsledky nemohla vyvolat, když z jejího obsahu a formulací nevyplývala vůle žalobce odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky, listina ani nebyla adresována druhé smluvní straně, tj. původnímu žalobci, ale pouze soudu. I kdyby tak žalovaný návrh podal, nebylo by mu Krajským soudem v Ústí nad Labem vyhověno, zůstal by v řízení vedeném pod sp. zn. 61 Cm 34/2008 nadále žalobcem a byl by povinen nahradit druhé straně sporu náklady řízení. Pro úplnost pak odvolací soud doplnil, že na rozdíl od soudu prvního stupně v chování žalobce v původním řízení shledal naplnění porušení prevenční povinnosti podle §2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), neboť mu nic nebránilo v tom, aby se o stav řízení zajímal a přebíral si poštu, čímž by mohl vzniku škody předejít.
3. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a II napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Odvolací soud se v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 306/2003, 29 Odo 708/2002, 23 Cdo 4862/2010, 23 Cdo 1445/2010 a 23 Cdo 251/2012) při aplikaci §107a o. s. ř. zabýval tím, zda v řízení vedeném pod sp. zn. 61 Cm 34/2008 právo na původního žalobce skutečně přešlo a zda dokument, na jehož základě mělo právo na původního žalobce přejít, byl platný. Proto pochybil, posuzoval-li listinu označenou jako „odstoupení od pohledávky“ a dospěl-li k závěru, že nemohla vyvolat zamýšlené důsledky; platnost listiny by totiž soud v řízení posuzoval až v rámci rozhodování o věci samé, nikoli při aplikaci §107a o. s. ř. Přitom si žalovaný jako advokát měl být vědom potřeby doručit soudu terminologicky i obsahově bezvadné podání a měl tedy povinnost žalobce jako svého klienta na případné nedostatky upozornit. Navíc to byl žalovaný, kdo připravoval listinu „odstoupení od pohledávky“, a její nedostatky je tudíž nutné klást k jeho tíži. Nedává dost dobře smysl, aby si žalobce vypracoval listinu „odstoupení od pohledávky“ sám, když příslušný procesní návrh s ní spojený připravoval žalovaný. Neobstojí ani argumentace odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky nebylo účinné, neboť jej žalobce neadresoval původnímu žalobci. Z ostatních příloh podání, které měl žalovaný soudu zaslat (plná moc původního žalobce a jeho souhlas se vstupem do řízení), je totiž zřejmé, že se odstoupení do jeho dispoziční sféry dostalo. Žalobce je přesvědčen, že Krajský soud v Ústí nad Labem by v původním řízení umožnil vstup původního žalobce do řízení, podal-li by žalovaný příslušný procesní návrh spolu se souhlasem původního žalobce a „odstoupením od pohledávky“, neboť strana žalovaná v řízení tvrdila a prokazovala neplatnost právního jednání – smlouvy o postoupení pohledávky. Navíc i pokud by snad Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení vedeném pod sp. zn. 61 Cm 34/2008 neměl dokumenty za dostatečné, byl by v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 251/2012 povinen žalobce vyzvat k doložení tvrzených důvodů. Za doposud neřešenou otázku pak žalobce považuje to, zda byl jakožto klient advokáta (žalovaného) v rámci plnění prevenční povinnosti podle §2903 odst. 1 o. z. povinen aktivně se zajímat o soudní řízení a účastnit se ho. Žalobce je přesvědčen, že svou prevenční povinnost splnil již tím, že udělil advokátovi plnou moc k zastupování v řízení. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v dovoláním napadené části rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání odmítnout.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř..), a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
6. Odpovědnost advokáta za škodu podle §24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, nebo ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1907/2021). Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 347/2016, publikovaný pod č. 16/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3818/2017, uveřejněný pod C 18685 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck) pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu §16 zákona o advokacii řadí i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Z té vyplývá povinnost advokáta jako odborníka hledat řešení, jak dosáhnout cílů klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017).
7. Podstatou rozdílného rozhodnutí nalézacích soudů je jejich úvaha o tom, zda by žalobce byl úspěšný s návrhem podaným žalovaným podle §107a o. s. ř., podal-li by jej a přiložil-li by k návrhu „odstoupení od pohledávky“ a souhlas původního žalobce se vstupem do řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že je to účastník řízení, kdo musí tvrdit a prokázat převod či přechod práva, a není úkolem soudu domýšlet či dohledávat právní důvody převodu či přechodu práva na osobu odlišnou od účastníka řízení. Naproti tomu soud prvního stupně byl patrně opačného názoru, neboť uzavřel, že návrh žalobce (s připojeným „odstoupením od pohledávky“ a souhlasem původního žalobce se vstupem do řízení) by byl úspěšný již jen proto, že původní smlouva o postoupení pohledávky, na jejímž základě žalobce vstoupil do řízení, byla neplatná pro rozpor s generálním inhibitoriem (exekutor se totiž relativní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky dovolal). Oba nalézací soudy však opomíjí skutečnost, že podat řádný procesní návrh podle §107a o. s. ř. bylo úkolem žalovaného jako advokáta, který i kdyby dokument „odstoupení od pohledávky“ nepřipravoval, měl rozpoznat nedostatky této listiny, žalobce jako klienta na to upozornit a doporučit mu další vhodný postup, který by vedl k zamýšlenému cíli – vstupu původního žalobce zpět do řízení. V projednávané věci měl žalovaný žalobce poučit o tom, že „odstoupení od pohledávky“ vykazuje nedostatky, nevyvolá zamýšlené důsledky a měl mu sice doporučit podání návrhu podle §107a o. s. ř., avšak z jiného důvodu (z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky). Jinými slovy řečeno, zaobírat se otázkou úspěšnosti podání konkrétního návrhu podle §107a o. s. ř. je za daných skutkových okolností nadbytečné, neboť případný neúspěch návrhu by bylo nutné klást rovněž k tíži žalovaného. Ten totiž disponoval takovými informacemi, že za dané procesní situace mu nic nebránilo v rámci náležité odborné péče při poskytování právních služeb podat návrh na záměnu účastníků takovým způsobem a s takovým odůvodněním, aby vyvolal zamýšlené důsledky, tedy aby soud umožnil původnímu žalobci J. Ž. vstup do řízení na místo žalobce.
8. Vzhledem k tomuto závěru není pro posouzení věci rozhodná právní otázka, zda byl odvolací soud oprávněn posuzovat platnost „odstoupení od pohledávky“ a způsobilost této listiny převést vymáhanou pohledávku zpět na původního žalobce.
9. Protože Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním závěru, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g ve spojení s §226 o. s. ř.).
10. V dalším řízení se odvolací soud bude blíže zabývat opomenutím žalobce spočívajícím v nepřebírání pošty doručované nalézacími soudy a zváží ho jako možné porušení prevenční povinnosti, resp. jako možnou okolnost, která by byla ve smyslu §2918 o. z. přičitatelná poškozenému a v jejímž důsledku mohla škoda vzniknout nebo se zvětšit, a rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu