ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3751.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 3751/2023-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: R. H. , zastoupený na základě zákona opatrovnicí A. B., zastoupený na základě plné moci JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem se sídlem Rytířská 403/16, Praha 1, proti žalovaným: 1. P. G. F. , zastoupený Mgr. Stanislavem Breiem, advokátem se sídlem Lidická 336/28, Praha 5, 2. Česká podnikatelská pojišťovna , a. s. , Vienna Insurance Group , IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, o zaplacení 3.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 33/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, č. j. 25 Co 120/2021-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 15. 1. 2021, č. j. 36 C 33/2018-209, uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 200.000 Kč s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého (výrok I), zamítl žalobu v části, v které žalobce požadoval zaplacení ve výroku I rozsudku specifikované částky po žalovaných 1 a 2 „společně a nerozdílně“ (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 3.800.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4.000.000 Kč od 6. 12. 2012 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV – VI). Rozhodl tak o žalobě na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 4.000.000 Kč s úrokem z prodlení za usmrcení žalobcových rodičů při dopravní nehodě dne 12. 2. 2012.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. 25 Co 120/2021-253, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 200.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 400.000 Kč od 6. 12. 2012 do zaplacení do dvou měsíců od právní moci rozsudku s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého z nich plnit (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II – IV).
3. Proti výroku I a na něm závislým výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce určení výše náhrad za utrpěnou nemajetkovou újmu způsobenou usmrcením osoby blízké. Žalobce namítá, že obdržená náhrada 880.000 Kč (tj. 440.000 Kč za každého rodiče) není adekvátní míře újmy utrpěné v důsledku smrti obou jeho rodičů. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“), dle něhož základ náhrady při úmrtí jedné blízké osoby se pohybuje na úrovni 20násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v roce předcházejícím smrti zemřelého (tj. pro daný případ průměrná mzda 24.319 Kč a její 20násobek 486.380 Kč). V daném případě jde o smrt obou rodičů žalobce zároveň, na nichž byl žalobce zcela závislý, neboť je osobou těžce zdravotně znevýhodněnou, je psychicky i fyzicky postižený, žije pouze z příspěvku na živobytí, nárok na důchod nemá, ztrátou rodičů, kteří o něj pečovali a ekonomicky mu pomáhali, ztratil šanci na důstojný život. Žalobce je přesvědčen, že doktrína odškodnění veškeré způsobené škody (formulovaná např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11) se vztahuje i na újmu nemajetkovou. Má za to, že jím utrpěná újma je mnohem vyšší a stále trvající, a proto zasluhuje vyšší náhradu, v rozsahu 2,5x až 3x vyšším, než určil odvolací soud. Žalobce si je vědom nepřípustnosti dovolání do výroku o nákladech řízení, přesto vytýká odvolacímu soudu nesprávné rozhodnutí i v tomto ohledu. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a přiznal mu částku 2.038.280 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a uložil žalovaným povinnost zaplatit mu náhradu nákladů předchozího řízení před soudy obou stupňů i před soudem dovolacím.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 25 Cdo 814/2022-282, bylo dovolání odmítnuto s odůvodněním, že v dovoláním napadeném rozsudku není obsažen zamítavý výrok (popřípadě výrok potvrzující částečné zamítnutí žaloby), odvolací soud nevydal v časovém rámci vymezeném v §166 odst. 1 o. s. ř. doplňující rozsudek a za této situace nezbývá než uzavřít, že v rozsahu přesahujícím rámec vyhovujících výroků rozsudků soudu prvního a druhého stupně byla žaloba zamítnuta pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, který dovoláním napadnout nelze (§236 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jinými slovy není zde žádný výrok rozsudku odvolacího soudu, jejž by bylo možno v dovolacím řízení přezkoumávat.
5. Usnesení Nejvyššího soudu bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. II. ÚS 1224/23, zrušeno. Věc tak byla vrácena do stádia dovolacího řízení. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatel jako žalobce ve věci náhrady za nemajetkovou újmu a jako osoba s omezenou svéprávností nese důsledky chybějícího výroku v rozsudku odvolacího soudu, a to v situaci, kdy z obsahu odůvodnění rozsudku krajského soudu je zcela zřejmé, že stěžovateli nebylo vyhověno v podstatné části uplatněného nároku a chybějící výrok je pouze procesním nedostatkem tohoto soudu. Takovou situaci mohl Nejvyšší soud vyřešit například rozsahovým výrokem svého rozhodnutí o dovolání. Analogicky lze vycházet z praxe částečného odmítání dovolání, je-li dovolání zčásti nepřípustné a zčásti přípustné. Za všechna taková rozhodnutí lze uvést příkladmo rozsudky ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 282/2001, ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6069/2016, či ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020.
6. Nejvyšší soud pokládá uvedený názor Ústavního soudu za problematický. Především má za to, že vyslovený názor není zcela srozumitelný, pokud jde o další procesní postup Nejvyššího soudu. Pojem „rozsahového výroku“ není v rozhodovací praxi obecných soudů užíván, v judikatuře Ústavního soudu se objevuje v rozhodnutích vydaných v rámci abstraktního přezkumu ústavnosti zákonů a není zřejmé, jakým způsobem by měl být dovolacím soudem použit v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným a důvodným. I kdyby bylo dovolání shledáno zčásti nepřípustným a zčásti přípustným, nijak to neřeší problém neexistence výroku rozhodnutí odvolacího soudu, který by mohl být dovolacím soudem zrušen nebo změněn. K řešení této otázky nepřispívá ani odkaz Ústavního soudu na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala řešením odlišných procesních situací.
7. Nejvyšší soud při přijímání usnesení ze dne 31. 1. 2023, č. j. 25 Cdo 814/2022-282, postupoval s vědomím, že sporné řízení má dvě strany a obě mají stejná ústavně zaručená a Ústavním soudem setrvale zdůrazňovaná práva, tedy i právo na přístup k soudu, spravedlivý proces, rovné zacházení, ochranu právní jistoty a legitimního očekávání, přičemž byl a je přesvědčen, že mají být chráněna nejen ústavní práva žalobce, ale též ústavní práva žalovaného, který za dané procesní situace mohl jen stěží očekávat, že bude žalobce s ústavní stížností úspěšný. Ústavní soud navíc sám připustil, že žalobce (kvalifikovaně zastoupený advokátem) měl možnost podle §166 o. s. ř. do 15 dnů od doručení rozsudku odvolacího soudu navrhnout jeho doplnění o chybějící výrok a neučinil tak.
8. Nicméně Nejvyšší soud respektuje závaznost právního názoru vysloveného v kasačním nálezu Ústavního soudu, že v této věci není důvodem pro odmítnutí dovolání samotná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje výrok potvrzující částečné zamítnutí žaloby. S ohledem na níže uvedené závěry pak Nejvyšší soud nebyl otázku procesního postupu v případě dovození přípustnosti a důvodnosti dovolání nucen řešit.
9. Nejvyšší soud neshledává důvod, aby se odchýlil od následujících závěrů, které vyslovil ve svém předchozím usnesení a které se netýkají důvodu, na jehož základě bylo toto usnesení Ústavním soudem zrušeno.
10. Stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 pod poř. č. 28, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154).
11. V posuzované věci Krajský soud v Praze výrokem I rozsudku ze dne 21. 7. 2021 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 200.000 Kč s úrokem z prodlení, v tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl. Dovolateli proto tímto výrokem nebyla způsobena žádná újma odstranitelná zrušením nebo změnou dovoláním napadeného rozhodnutí, a dovolatel tudíž není osobou oprávněnou podat proti tomuto výroku dovolání [§243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.].
12. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení (což ostatně dovolatel připouští).
13. Zbývá posoudit přípustnost dovolání ohledně závěru o nedůvodnosti žaloby v rozsahu převyšujícím částku 200.000 Kč přiznaných soudem prvního stupně a dalších 200.000 Kč přiznaných soudem odvolacím.
14. Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť k tvrzenému porušení zákonných povinností došlo před tímto datem.
15. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, jehož závěry převzal i dovolací soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1577/2009), vyplývá, že ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění pozůstalých jednorázovým plněním, avšak tato úprava je natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky dané ustanovením §444 odst. 3 obč. zák. nejsou dostatečnou satisfakcí za nemajetkovou újmu vzniklou usmrcením osoby blízké, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti (§11 a násl. obč. zák.). Pro zvýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v §444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Pro přiznání finančního zadostiučinění nad rámec jednorázového odškodnění musí tedy dovolatel splnit, kromě zákonem stanovených podmínek uvedených v §13 obč. zák., také podmínku mimořádnosti, a to buď v okolnostech, nebo ve vzniklé nemajetkové újmě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2643/2018).
16. Nová právní úprava v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 již nárok na náhradu nemajetkové újmy při usmrcení blízkého člověka zakotvila jednotně a bez omezení paušálními částkami, a to v ustanovení §2959 o. z. V daném případě, kdy nárok žalobce vznikl ještě před jeho účinností, nelze sice uvedené ustanovení aplikovat přímo, jedná se však o významný interpretační pramen. Při stanovení výše částky relutární náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Ke srovnání přiznávaných částek náhrady a posouzení jejich přiměřenosti tedy lze užít i judikaturu k §2959 o. z.
17. Východiska pro hodnocení právně významných okolností při stanovení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké Nejvyšší soud již ve svém rozhodování nastínil, přičemž vycházel i ze závěrů Ústavního soudu o tom, jaká kritéria by měla být brána v úvahu (srovnej citovaný nález ze dne 22. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč., ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18). Ustálená judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu k právní úpravě náhrady nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby blízké (a to jak pro dobu před 1. 1. 2014, tak i pro dobu po tomto datu) dovozuje, že při určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Majetkové poměry žalovaného, a to ani okolnost, že jde o právnickou osobu (příspěvkovou organizaci) pojištěnou pro případ odpovědnosti, nejsou důvodem pro navýšení náhrad.
18. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou (zpravidla již jen v řádu desítek procent) s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze dle citovaného rozsudku považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Modifikaci v rozsahu vyšším než desítky procent sice judikatura připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2091/2020), avšak jen nastanou-li okolnosti mimořádné až extrémní (např. větší počet nebo intenzita okolností svědčících pro zvýšení náhrady zahrnující úmyslné spáchání trestného činu vůči primární oběti – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018), které v projednávaném případě nebyly shledány.
19. Zahyne-li v důsledku škodní události více než jedna osoba, mělo by se to projevit ve zvýšení náhrady blízkému pozůstalému nad rámec pouhého součtu přiměřených náhrad za ztrátu každé z osob, jež zemřely. Tím spíše se toto východisko uplatní v případě úmrtí obou rodičů při stanovení náhrady za duševní útrapy pozůstalého (byť zletilého a zaopatřeného) potomka. Ztráta obou rodičů současně je nepochybně objektivně způsobilá přivodit člověku bolestnější prožitek, než ztráta jednoho z rodičů při zachování možnosti hledat oporu a lásku u druhého z rodičů, proto by náhrada za duševní útrapy spojené s jejich úmrtím měla být vyšší než součet náhrad, jež by pozůstalému náležely při úmrtí jednoho každého z rodičů. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1835/2020, uveřejněný pod č. 39/2022 Sb. rozh. obč.) Kritérium plurality přímých obětí odvolací soud zohlednil a právě především s přihlédnutím k němu náhradu zvýšil.
20. Koncept sdílené újmy, která je důvodem ke snížení peněžité náhrady za neoprávněný zásah do osobnostních práv, je založen na úvaze, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob je snášena lépe díky jejich vzájemné psychické podpoře a peněžitá náhrada této újmy není mechanickým součtem náhrad za újmu členů takové skupiny, neboť slouží k opatření hmotných a nehmotných statků, jež zmírňují nemajetkovou újmu poškozených a mohou přinášet užitky a požitky, které tuto újmu zmírní, více poškozeným současně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod č. 6/2022 Sb. rozh. obč.). V daném případě je tedy nutno při stanovení výše náhrady vzít v úvahu, že jsou zde i další osoby blízké zemřelému, které rovněž uplatňují náhradu nemajetkové újmy vzniklé jeho usmrcením.
21. Ustanovení §13 obč. zák. i §2959 o. z., na základě nichž soudy obou stupňů stanovily výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda určitá částka v konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za vytrpěnou nemajetkovou újmu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, uveřejněný pod číslem 36/2020 Sb. rozh. obč.).
22. Soud prvního stupně zhodnotil judikaturou vymezená kritéria pro určení výše náhrady a provedl porovnání s náhradami přiznanými v obdobných případech. Zohlednil okolnosti daného případu, a to jak ty odůvodňující zvýšení náhrady, tak i ty odůvodňující její snížení. Podrobné a přesvědčivé odůvodnění výše náhrady provedené soudem prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, který náhradu nemajetkové újmy ještě zvýšil, považuje dovolací soud za souladné se závěry judikatury s tím, že aplikace právní normy s relativně neurčitou hypotézou soudy obou stupňů není zjevně nepřiměřená. Požadavek žalobce, aby základní náhrada byla zvýšena 2,5x až 3x, je v rozporu s judikaturním závěrem, že základní náhrada (přiznávaná v obvyklých případech) může být s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu zvýšena jen v řádu desítek procent a jen ve zcela extrémních případech více. Pokud dovolatel poukazuje na svízelnou sociální situaci, v níž se v důsledku smrti obou rodičů ocitl, je nutno zdůraznit, že předmětem řízení je náhrada nemajetkové újmy, a nikoli újmy majetkové.
23. Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř. odmítl.
24. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 1. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu