ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3872.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 3872/2023-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: I. B. , zastoupená JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Holečkova 419/21, Praha 5, proti žalované: MUDr. Ivana Konečná , IČO 71218866, se sídlem Valdštejnova 682/20, Cheb, zastoupená JUDr. Josefem Heydukem, advokátem se sídlem Májová 1150/32, Cheb, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: UNIQA pojišťovna, a. s. , IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, o zaplacení 131.686 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 159/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 2023, č. j. 11 Co 136/2022-399, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 5.663 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Josefa Heyduka, advokáta.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 20 C 159/2018-361, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 131.686 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou (výrok II), náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí (výrok III), další odměně a náhradě hotových výdajů znaleckého ústavu (výrok IV) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok V). Žalobou byla požadována náhrada za neúčelně a špatně provedené stomatologické zákroky v celkové výši 27.686 Kč, dále bolestné ve výši 100.000 Kč a konečně částka 4.000 Kč za nezbytné ošetření jiným zubním lékařem. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že žalovaná postupovala coby její zubní lékařka non lege artis , když nesprávně a nedokonale provedla endodontické ošetření spočívající v čištění zubních kanálků a následné aplikaci metalokeramické náhrady. Nadbytečně byla žalovanou zhotovena fotokompozitní výplň na jednom ze zubů. V důsledku nesprávného postupu žalované, jenž vedl k rozvoji zánětu pod metalokeramickou náhradou, byla žalobkyně nucena několikrát vyhledat lékařské ošetření u jiných zubních lékařů. Žalobkyně nebyla řádně informována o rizicích prováděných zákroků. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování (především znaleckého posudku znaleckého ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který vypracovala MUDr. Lucie Himmlová, CSc.) dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by vznik zdravotních komplikací žalobkyně způsobila žalovaná tím, že by postupovala non lege artis . Znalkyně ve znaleckém posudku mimo jiné uvedla, že ani použití sofistikovaných optických pomůcek nezaručí 100% úspěch endodontické terapie, což je dáno anatomií kořenových kanálků. V případě zvoleného léčebného postupu se jednalo o standardní terapeutickou metodu s kompromisním rozsahem daným právě anatomií kořenových kanálků a snahou žalobkyni vyhovět a zachovat její vlastní zuby. Informovaný souhlas žalobkyně je zaznamenán ve zdravotnické dokumentaci. O existenci souhlasu k provedení zákroku svědčí i skutečnost, že se žalobkyně opakovaně dostavovala k dalším léčebným zákrokům u žalované. Podle zjištění soudu prvního stupně byla žalobkyně upozorněna na špatnou prognózu zubů 15 a 14, byla jí navržena jejich extrakce, kterou však odmítla a vyžadovala fixní ošetření obou zubů.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 11 Co 136/2022-399, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výrocích II až V jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že zánětlivé komplikace, které se u žalobkyně vyskytly, nebyly v příčinné souvislosti s ošetřením provedeným žalovanou. Příčinou těchto komplikací byl naopak celkový stav chrupu žalobkyně (rozsáhlá kazivá ložiska, nekompletní chrup) před zahájením ošetřování, takže není dána příčinná souvislost mezi zákroky provedenými žalovanou a těmito komplikacemi. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda by v daném případě mělo být obráceno důkazní břemeno, s odkazem na ustálenou judikaturu (především nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17) však uzavřel že nikoliv. Žalovaná neztěžovala proces dokazování, nezatajovala žádné skutečnosti ani zdravotnickou dokumentaci, která byla postačujícím podkladem pro zpracování znaleckého posudku, přestože byla znaleckým ústavem hodnocena jako „velmi strohá“ . Nelze proto dospět k závěru, že by žalovaná těžila ze svého protiprávního či nepoctivého jednání, a získala tak prospěch na úkor žalobkyně, která by tak nebyla schopna unést důkazní břemeno. I kdyby ovšem k obrácení důkazního břemene došlo, na zjištěném skutkovém stavu by to nic nezměnilo. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná neporušila svou právní povinnost postupovat lege artis , byť měla být na zjištěný skutkový stav částečně aplikována dosavadní právní úprava, což však nemělo vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Žalovaná neporušila ani povinnost řádně informovat žalovanou o možných rizicích prováděných zákroků, což bylo prokázáno záznamy ve zdravotnické dokumentaci. Souhlas s poskytnutím zdravotních služeb je pak mimo jiné možné dát i tak, že se pacient dostaví k lékaři a dá se ošetřit. Námitka žalobkyně, že zdravotnickou dokumentaci vedla pouze žalovaná, je bezpředmětná, neboť vedení zdravotnické dokumentace je povinností právě poskytovatele zdravotních služeb, přičemž právní úprava neumožňuje pacientům do ní jakkoliv zasahovat. I v případě, že by žalobkyně nebyla řádně poučena o možných rizicích prováděných zákroků, nebyla by dána příčinná souvislost mezi nedostatečným poučením a vznikem újmy, neboť bylo prokázáno, že zánětlivé komplikace nejsou v příčinné souvislosti se zákroky provedenými žalovanou.
3. Usnesením ze dne 21. 4. 2023, č. j. 20 C 159/2018-411, Okresní soud v Chebu přiznal znaleckému ústavu další odměnu a náhradu nákladů za podání znaleckého posudku, a usnesením ze dne 28. 5. 2023, č. j. 20 C 159/2018-414, týž soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, vedlejším účastníkem a státem. Obě usnesení nabyla právní moci.
4. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2023 ve výroku I napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, z něhož podle jejího názoru vyplývá, že v její věci mělo dojít k obrácení důkazního břemene, neboť znalecký ústav nemohl na řadu otázek kvalifikovaně odpovědět pro strohost zdravotnické dokumentace. Správně tak měla žalovaná prokázat, že postupovala lege artis . Odvolací soud se podle názoru dovolatelky s touto problematikou dostatečně nevypořádal, stejně jako s jejím upozorněním, že to má být soud a nikoliv znalecký ústav, kdo hodnotí otázku postupu lege artis . Dovolatelka dále obsáhle polemizovala se znaleckým posudkem a se skutkovými závěry odvolacího soudu, který měl nesprávně hodnotit provedené důkazy. Zpochybnila též nezbytnost provedení některých zákroků a zdůraznila, že neměla možnost zasahovat do zdravotnické dokumentace. Odkázala na jeden z dílčích závěrů znaleckého posudku, a sice že „je opatrně možné dát obtíže do souvislosti s nasazením mostu ve II. kvadrantu“ vlivem přetížení. Dovolatelka dále uvedla, že ve znaleckém posudku je připuštěno, že ošetření čtyř zubů „ v počtu 29 výkonů svědčí o tom, že ošetřující lékař neprovedl svou práci poctivě“ . Zpochybnila správnost léčebného postupu žalované, způsob vedení zdravotnické dokumentace a adekvátnost poučení žalobkyně o rizicích jednotlivých zákroků. Souhlas pacienta není možné presumovat již z toho, že se dostavil k ošetření, a žalovaná si naopak měla opatřit výslovný souhlas žalobkyně (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2793/2017). Dovolatelka upozornila, že „nikdy žádné souhlasy neposkytla a pokud je tak v této dokumentaci uveden opak, jde o nepravdivý záznam, který nekoreluje s pravým skutkovým stavem“ . Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání za nedůvodné a neopodstatněné, neboť v něm žalobkyně pouze opakuje svou argumentaci, s níž se soudy již vypořádaly, přičemž dovolání je obsahově z větší části totožné s dříve podaným odvoláním žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně.
6. Vedlejší účastnice s námitkami obsaženými v dovolání nesouhlasila a plně se ztotožnila s vyjádřením žalované.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř.
8. Ačkoliv dva z dovolatelkou uplatněných nároků nepřevyšují částku 50.000 Kč předvídanou v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud neodmítl dovolání v daném rozsahu s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, neboť se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je všem uplatněným nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
9. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nedostatečně zabýval otázkou, zda by v posuzovaném případě nemělo dojít k obrácení důkazního břemene, nelze jí přisvědčit. Odvolací soud naopak obsáhle a přiléhavě zvažoval, zda by uvedený postup byl namístě, a to ve světle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (ostatně vycházel i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, na nějž odkazuje sama žalobkyně). Dovolací soud pouze doplňuje, že obrácení důkazního břemene přichází v úvahu jako poslední možnost ve chvíli, kdy zdravotnická dokumentace zcela chybí, což by ve sporu neúměrně procesně znevýhodnilo pacienta, který měl utrpět újmu. Takový postup však není odůvodněn v situaci, kdy žalovaná zdravotnickou dokumentaci vedla a žalobkyni ji poskytla (ta ji ostatně přiložila již k samotné žalobě). Pokud odvolací soud případnou stručnost zdravotnické dokumentace nevyhodnotil jako postačující k obrácení důkazního břemene, nelze v tom s ohledem na právě uvedené spatřovat jeho pochybení. Ze samotného znaleckého posudku se pak nepodává, že by byla zdravotnická dokumentace natolik „strohá“, že by to znalkyni ve svém důsledku znemožnilo vypracovat znalecký posudek, který představoval dostatečný podklad pro vydání rozhodnutí ve věci samé.
10. Zásady, že je to soud a nikoliv znalec, kdo má činit závěr, zda v daném případě bylo postupováno lege artis , si byl vědom i odvolací soud (viz bod 9 jeho rozsudku). Otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy ( lege artis ), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). Odvolací soud tedy právní závěr, že žalovaná coby poskytovatel zdravotní péče postupovala v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, založil především na skutkovém závěru, že se nedopustila žádného pochybení a neporušila žádnou právní povinnost. Tento závěr učinil na základě rozsáhlého dokazování, především odborného závěru znaleckého ústavu. Shora uvedený právní závěr soudu je tedy dostatečně odborně podložen i řádně zdůvodněn.
11. Dále je třeba uvést, že žalobkyně zakládá většinu dovolacích důvodů (jejichž vymezením je dovolací soud vázán – srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.) na námitce, že soudy obou stupňů nesprávně pracovaly se znaleckým posudkem, nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k chybnému právnímu závěru o nesplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Podrobný rozbor dílčích závěrů znaleckého posudku a výtky odvolacímu soudu, že je hodnotil nesprávně, nepředstavují ovšem uplatnění způsobilého dovolacího důvodu, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k přezkumu právních otázek, nikoliv skutkových zjištění, na nichž soudy založily své právní závěry (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak výhrady dovolatelky k závěru soudu o povaze a kvalitě poučení před zákrokem, resp. zda byl zákrok indikován, směřují proti skutkovým zjištěním, aniž by byla formulována právní otázka, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu.
12. Dovolací soud poznamenává, že tím, koho dle ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), stíhá povinnost vést zdravotnickou dokumentaci, je poskytovatel zdravotních služeb, přičemž pacient nemá možnost se na jejím vedení podílet. Tvrdí-li žalobkyně, že do zdravotnické dokumentace mohlo být v rozporu se zákonem zasahováno, musela by pro takové tvrzení rovněž předložit důkazy. Nelze pouze v obecné rovině namítnout, že důkazní hodnota zdravotnické dokumentace je snížena jenom proto, že ji vede samotný poskytovatel zdravotních služeb, protože v takovém případě by byl zpochybněn samotný účel jejího vedení a použitelnost jako důkazního prostředku v soudním řízení.
13. Pouze na okraj pak dovolací soud uvádí, že dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že informovaný souhlas s lékařským zákrokem lze udělit pouze v písemné formě. Právní předpisy většinově nevyžadují písemnou formu podání informace lékařem ani udělení informovaného souhlasu pacientem, takže zásadně postačuje forma ústní, případně i konkludentní souhlas se zákrokem vyjádřený takovou spoluprací pacienta, která nevzbuzuje pochybnosti o jeho odhodlání podrobit se navržené léčbě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3100/2021, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1288/23).
14. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobkyni právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 4.380 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 5.663 Kč.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §93 odst. 3 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly vedlejší účastnici, jež v řízení podporovala žalovanou, a to v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy tato vedlejší účastnice, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 2. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu