ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.559.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 559/2022-749
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: K. M. K. , zastoupená Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem 28. října 438/219, 709 00 Ostrava, proti žalovanému: DIAMO, státní podnik , IČO 00002739, se sídlem Máchova 201, 471 27 Stráž pod Ralskem, zastoupený JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava, o 10 809 106 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 167/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2021, č. j. 11 Co 192/2020-718, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 59 242 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Jirouska.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 61 C 167/2013-523, zamítl žalobu na zaplacení 10 809 106 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. XY stojícího na pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY. V této lokalitě provozovala právní předchůdkyně žalovaného (OKD, a. s., IČO 26863154) a v současnosti v menším rozsahu i žalovaný, důlní činnost, v jejímž důsledku od léta 2007 docházelo ke škodám na domě žalobkyně. Žalobkyně se již dříve v soudním řízení domáhala po právní předchůdkyni žalovaného náhrady za škody vznikající na jejím domě v důsledku důlní činnosti, a to naposledy před tímto řízením v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 146/2009. V průběhu tohoto řízení, po znaleckém zkoumání (zejména znalecký posudek doc. Ing. Solaře, Ph.D., z července 2008 a května 2012 a znaleckého ústavu ČVUT – Kloknerova ústavu ze září 2012, z nichž mimo jiné vyplynulo, že k poškození domu došlo z 85 % v důsledku důlní činnosti) uzavřeli účastníci smír, který byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2012, č. j. 61 C 146/2009-307, schválen a na základě něhož původní žalovaná zaplatila v prosinci 2012 žalobkyni 362 528 Kč s příslušenstvím. V nyní projednávané věci žalobkyně tvrdí, že se v roce 2012 objevily a ve znaleckých posudcích byly popsány další nedostatky, které nebyly předmětem smíru, přičemž uvedení domu do původního stavu není možné, neboť leží v území, kde se i nadále budou projevovat vlivy důlní činnosti. Hodnotu svého domu považuje za nulovou, a proto se domáhá zaplacení žalované částky. Soud věc posoudil podle §37 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, (dále jen „horní zákon“) a §415, 417, §441 a §420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že přestože již před uzavřením smíru nyní nově tvrzená poškození (zjištěná v roce 2012) i rozvoj těch stávajících byly zjištěny znaleckými posudky, nebyly zohledněny a vypořádány v rámci uzavřeného soudního smíru, neboť žalobkyně na ně nereagovala změnou tvrzení a úpravou žaloby. Na základě výše uvedených znaleckých posudků uzavřel, že dům žalobkyně sice vykazuje poškození v nich popsaná, avšak vznik nových (po červenci 2008) nebo další rozvoj stávajících poškození, není v příčinné souvislosti s důlní činností. Dům žalobkyně se sice nachází na území s doznívajícími vlivy hornické činnosti, ale seismické jevy, které zde lze zaznamenat, nemají takovou intenzitu, aby způsobily poškození či rozvoj poruch domu, který by vykazoval náležitou odolnost. Uzavřel, že žalobkyní tvrzená nová poškození i rozvoj již dříve zjištěných poškození byl způsoben tím, že žalobkyně nerealizovala stavební úpravy domu navržené již v červenci 2008 v posudku doc. Ing. Solaře, Ph.D., a v únoru 2009 v posudku Ing. Císaře (kde byla navržena minimálně jedna varianta sanace domu tak, aby byl odolný vůči případným seismickým jevům a aby další poškození nevznikalo), ačkoliv si na jejich základě musela být vědoma rozsahu poškození domu i následků neřešení celé situace a měla k provedení oprav dostatek finančních prostředků. Vznik nyní uplatňované škody proto není v příčinné souvislosti s důlní činností.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 11 Co 192/2020-718, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je občankou Polské republiky zabýval se soud otázkou pravomoci a rozhodného práva, přičemž dovodil, že je ve věci dána pravomoc českých soudů a věc se posuzuje podle českého hmotného práva. Odvolací soud uzavřel, že schválení smíru ve věci vedené pod sp. zn. 61 C 146/2009 nezakládá překážku věci rozhodnuté, neboť v předcházejícím řízení se žalobkyně domáhala peněžní náhrady ve výši ceny oprav, nyní však tvrdí, že dům nelze opravit a požaduje nahradit jeho hodnotu; jde tak o jiný nárok. Žalobní tvrzení pak sama o sobě vylučují rozhodnout o žalobě pozitivně, neboť nelze požadovat zaplacení tržní ceny domu za současného zachování vlastnického práva žalobkyně k němu. Navíc žalobkyně zahrnula mezi nově vzniklá poškození i vysunutí překladu u kotle s ústředním vytápěním, aniž by definovala peněžní částku odpovídající reparaci této dílčí škody. Vzhledem k obsahu ostatních žalobních tvrzení a jejich vnitřní rozpornosti tak nebylo možno tento dílčí nárok separovat a meritorně o něm rozhodnout. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak ohledně smíru uzavřeného mezi účastníky v řízení vedeném pod sp. zn. 61 C 146/2009 odvolací soud uzavřel, že jeho obsahem byla dohoda o narovnání podle §585 odst. 1 a 3 obč. zák. zahrnující náhradu škody na domě žalobkyně způsobenou důlní činností v tom rozsahu, jaký tu byl ke dni podání ústavního znaleckého posudku (září 2012) při zohlednění důkazů o rozsahu škody ve znaleckých posudcích doc. Ing. Solaře, Ph.D. (2008 a 2012) a Ing. Císaře (2009). Dohodou o narovnání tak bylo rozhodnuto o všech mezi účastníky sporných právech a povinnostech souvisejících s odpovědností právní předchůdkyně žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni důlní činností (podíl důlní činnosti na vzniku škod činil 85 %) v době od roku 2007 do rozhodnutí o schválení smíru a tato škoda byla žalobkyni nahrazena plněním v prosinci 2012. Vzhledem k uzavřené dohodě o narovnání je právně bezvýznamné, že žalobkyně nepožadovala v předchozím sporu z titulu náhrady za důlní škody vyšší částku, než o jakou původně žalovala, přestože ústavní znalecký posudek z roku 2012 pro to poskytoval podklady. Právní moc rozhodnutí o schválení smíru nastala 3. 1. 2013 a žalobu v projednávané věci žalobkyně podala již 22. 1. 2013, je proto vyloučeno, aby se rozsah poškození během této krátké doby rozšířil. Charakter jediného poškození, o němž se žalobkyně v předchozím řízení nezmínila a popsala je teprve v podání ze dne 8. 8. 2014 (vysunutí překladu – ocelového válcovaného profilu I č. 180) vylučuje, aby jí byl nárok na peněžní plnění alespoň zčásti přisouzen, neboť investovala-li by do odstranění škod dříve zjištěných částku, kterou podle smíru obdržela, byla by tím napravena i popsaná porucha. Odvolací soud uzavřel, že žaloba, jíž žalobkyně v nynějším sporu žádala za stejné škody další peněžní náhradu, jejíž výši tentokrát dovozovala z celkové tržní ceny domu, není důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je závislé na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud jednoznačně vyřešeny, a to: zda je v poměrech projednávané věci nárok na náhradu škody podle §37 odst. 5 horního zákona vázán na povinnost vydat věc, na které škoda vznikla; zda je nárok na náhradu škody podle tohoto ustanovení nárokem synallagmatickým; a zda je v poměrech projednávané věci nezbytné formulovat žalobní požadavek na náhradu vzniklé škody tak, že oproti uplatňované náhradě musí být vydána škůdci poškozená věc (zde nemovitost). Sama si na dané otázky odpovídá záporně s odkazem na ustanovení §36 a §37 horního zákona a na to, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o odškodnění v penězích, o jeho výši nebo o poskytnutí náhradního objektu. Nesprávným proto označila závěr odvolacího soudu, že povinnost k náhradě škody musí být vázána na povinnost vydat nemovitost, neboť ustanovení §457 obč. zák. se nedotýká případů řešení otázek náhrady škody, ale případů vypořádání z neplatné či zrušené smlouvy (s požadavkem synallagmatického petitu). Žalobkyně proto požadovala tržní cenu nemovitosti, která by jí zůstala a žalobkyně by provedla její opravy nebo demolici. Za otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena pak označila to, zda smír schválený usnesením soudu v občanskoprávním sporném řízení o žalobě na náhradu škody způsobené důlní činností řeší jen nároky, které byly předmětem daného sporu, pokud účastníci výslovně nezahrnou do smíru i další v řízení neuplatněné nároky; zda smír schválený usnesením soudu v občanskoprávním sporném řízení o žalobě na náhradu škody způsobené důlní činností řeší automaticky veškerou škodu vzniklou do vydání rozhodnutí o schválení smíru, byť předmětem řízení byl jen dílčí nárok na náhradu škody; a zda smír schválený usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 61 C 146/2009 ze dne 30.11.2012 zahrnuje i nároky uplatněné v nyní projednávané věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se smír týkal veškerých škod na objektu žalobkyně do dne právní moci usnesení o schválení smíru, což nevyplývá ani z protokolu o jednání ani z obsahu usnesení o schválení smíru. Rozšíření škod a škody nově vzniklé, které byly zjištěny posudky doc. Ing. Jaroslava Solaře, Ph.D., z května 2012 a ČVUT – Kloknerova ústavu ze září 2012, nebyly nikdy učiněny předmětem řízení. Rozsah škod uplatněných žalobou vycházel ze stavu zjištěného ve znaleckém posudku doc. Ing. Jaroslava Solaře, Ph.D., v červenci 2008. Následné rozšíření původně zjištěných škod navíc znamenalo jiný charakter a rozsah oprav, které v původním řízení nebyly oceňovány a nebyly podkladem pro soudní smír. V řízení také tvrdila a dokazovala, že jelikož se škody na domě podstatně rozšířily a nutné opravy by byly podstatně dražší než opravy podle původního rozsahu škod, proto žádala náhradu za celý objekt. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání nesplňujícího základní podmínky přípustnosti, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud dospěl k závěru, že uzavření smíru mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalovaného v roce 2012 netvoří v posuzované věci překážku věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. a §104 odst. 1 o. s. ř., neboť v dřívějším řízení se jednalo o jiný nárok (byly požadovány finanční prostředky na opravu), jenž se opíral o jiná skutková tvrzení, než je tomu v projednávané věci, kde se žalobkyně domáhá nahrazení tržní ceny nemovitosti s tvrzením, že ji nelze opravit a má nulovou hodnotu. V návaznosti na to pak odvolací soud dospěl k závěru, že škoda vzniklá na domě žalobkyně do roku 2012 v důsledku důlní činnosti žalobkyně byla (až na jediné poškození) nahrazena soudem schváleným smírem v roce 2012, a proto žalobu zamítl.
Žalobkyně v dovolání namítá odklon od ustálené judikatury při posouzení otázky, zda soudem schválený smír v řízení o náhradu škody způsobené důlní činností řeší jen nároky, které byly (žalobou daným) předmětem sporu, anebo „automaticky“ veškerou škodu vzniklou do vydání rozhodnutí o schválení smíru.
Soudem schválený smír je svou povahou dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, tj. procesní dohodou, která má jednak povahu hmotněprávního určení příslušných práv a povinností (res transacta), jednak i účinky pravomocného rozsudku (res iudicata) (srov. Handl, V., Rubeš, J., a kolektiv, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, Panorama Praha, 1985, str. 453). Hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření (např. privativní novace, narovnání, započtení nebo vzdání se práva nebo dluhu). Lze jej uzavřít o celém předmětu řízení, o jeho části nebo jen o jeho základu, tedy všude tam, kde by jinak mohl být vydán částečný nebo mezitímní rozsudek. Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení (může se týkat právního vztahu, který nebyl předmětem řízení); vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. Schválením smíru se řízení končí, ledaže účastníci při jeho uzavření o části nebo základu nároku nebo o nároku, který nebyl předmětem řízení, dali jednoznačně najevo, že požadují, aby se v rozsahu, v jakém nebyl vyřešen smírem, dále o předmětu řízení jednalo, a aby o něm bylo rozhodnuto (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I, C. H. Beck, 2009, str. 642 a násl.). Obsah smíru je závazný pro účastníky a v zákonem stanovených případech též pro třetí osoby (§159a odst. 1, 2 o. s. ř.) a pro všechny orgány (§159a odst. 4 o. s. ř.) a za splněných podmínek tvoří podle §159a odst. 5 o. s. ř. překážku věci pravomocně rozhodnuté (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4406/2009).
Narovnání (transactio) patří společně s privativní novací do kategorie dohod, které ruší závazek tím způsobem, že jej nahrazují závazkem jiným. Na rozdíl od privativní novace je narovnání určeno k úpravě práv, která jsou mezi stranami sporná či pochybná. Spornost nebo pochybnost vzájemných práv je pojmovým znakem narovnání, narovnání směřuje k odstranění této spornosti či pochybnosti. Účelem narovnání přitom není odstranit existující spor či pochybnost tím způsobem, že si strany vyjasní či vysvětlí sporné otázky anebo že zjistí, jaký je skutečný stav věci, narovnáním strany odstraňují jejich spor či pochybnost tím způsobem, že sporný či pochybný závazek zruší a (případně) nahradí závazkem novým, nesporným a nepochybným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 708/2003).
Smír uzavřený mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalovaného v roce 2012 řešil spornost jejich vzájemných práv vyplývajících ze škod, jež vznikly na domě žalobkyně, přičemž se jednalo jak o spornost z hlediska odpovědnosti za škodu (původní žalovaná tvrdila, že škody nevznikly z důlní činnosti), tak o spornost týkající se výše škody. Za této situace je třeba dohodu, kterou účastníci tehdejšího řízení uzavřeli a jež se stala hmotněprávním podkladem pro uzavření smíru, považovat za dohodu o narovnání (§585 obč. zák.). Jednalo se o nový závazek, a proto není rozhodné, zda dohoda zahrnovala pouze předmět soudního řízení vymezený v žalobě, či jej přesahovala – rozhodné bylo, na čem se účastníci dohodli. Jak je patrno i z odůvodnění usnesení o schválení smíru, podkladem pro dohodu o narovnání byl ústavní znalecký posudek vyhotovený v září 2012 se zohledněním důkazů o rozsahu škody (znaleckých posudků) předložených žalobkyní (včetně posudku znalce Solaře z května 2012), přičemž předmětem ocenění byl rozsah poškození domu, jaký tu byl ke dni podání ústavního znaleckého posudku v září 2012. Žalobkyně před uzavřením smíru netvrdila, že smír nezahrnuje všechny do té doby zjištěné škody, a nepožadovala, aby ohledně nich řízení dále pokračovalo. To vyplývá z připojeného spisu a i v rozhodnutí o schválení smíru se výslovně uvádí, že bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. Jestliže dohoda o narovnání byla uzavřena následně (poté, kdy byly k dispozici všechny uvedené znalecké posudky) a smír byl uzavřen o celém předmětu řízení, je závěr odvolacího soudu, že předmětem dohody byla všechna poškození domu vzniklá do září 2012, v souladu s dikcí §585 věty druhé obč. zák. Jinak řečeno, týká-li se narovnání všech práv, na něž účastníci mohli pomyslet, a podkladem pro dohodu o narovnání byly znalecké posudky do uzavření dohody zpracované, tedy včetně posudků popisujících stavební stav domu a škody existující v roce 2012, aniž by některý z účastníků ohledně některých škod trval na dalším soudním řízení, potom závěru odvolacího soudu, že dohoda o narovnání zahrnuje všechny škody do schválení soudního smíru vzniklé, nelze ničeho vytknout.
Jak vyplývá z uvedeného zdůvodnění, odvolací soud se při právním posouzení dovolatelkou předložené otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž přiléhavě odkázal, neodchýlil a nejedná se ani o otázku dosud neřešenou. Dovolací důvod tak není naplněn, a proto dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení v něm vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu (v otázce, zda je v poměrech projednávané věci nárok žalobkyně vázán na povinnost vydat věc, na níž škoda vznikla) nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu