ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.720.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 720/2022-559
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. H. , zastoupený Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava – Moravská Ostrava, proti žalovaným: 1. Nordex CZ , a. s., IČO 25388916, se sídlem Stará 377/2, Havířov – Prostřední Suchá, zastoupený JUDr. Markem Jakubíkem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 527, Třinec, 2. O. Š. , zastoupený Mgr. Alicjí Kellerberg Klimeš, LL.M., advokátkou se sídlem Tajovského 1660/2c, Havířov-Podlesí, o 1 575 400 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 108 C 1/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2021, č. j. 57 Co 550/2016-533, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2021, č. j. 57 Co 550/2016-533, se ve vztahu k 2. žalovanému odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 18 053 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Alicje Kellerberg Klimeš, LL.M.
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2021, č. j. 57 Co 550/2016-533, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 27. 3. 2015, č. j. 108 C 1/2012-216, se ve vztahu k 1. žalovanému zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 108 C 1/2012-216, zamítl žalobu na zaplacení 1 575 400 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody na vozidle, které bylo třetími osobami odcizeno z provozovny autoservisu 1. žalovaného a poté poškozeno zapálením. Vyšel ze skutkových zjištění, že předmětné vozidlo Jaguar XKR-S Coupe bylo ve vlastnictví původního žalobce T. H., který jej přenechal svému bratrovi, současnému žalobci, k užívání v době svého pobytu v zahraničí. Žalobce jej předal 2. žalovanému, který je zaměstnancem 1. žalovaného, v XY u restaurace XY za situace, kdy tam 2. žalovaný přivezl žalobci jiné vozidlo po provedených servisních pracích a žalobce mu dal vozidlo Jaguar k dispozici proto, aby se jím 2. žalovaný dopravil zpět do autoservisu 1. žalovaného (dále též jen „provozovna“) s tím, že si jej tam žalobce později vyzvedne. Bylo běžnou praxí, že se v provozovně s vědomím vedení společnosti nacházely z různých důvodů po různě dlouhou dobu věci náležející žalobci, neboť byl významným obchodním partnerem 1. žalovaného (byl jeho výhradním lakýrníkem), jejich vzájemné zakázky byly realizovány bez písemných objednávek a písemně byly zaznamenány až v okamžiku jejich fakturace. Nejprve se vozidlo nacházelo v provozovně, první noc v neoplocené části parkoviště, pak již buď v oplocené části nebo ve vnitřních prostorách provozovny. Dne 7. 8. 2011 bylo umístěno ve vnitřních prostorách provozovny, bylo odemčené a klíče byly volně položeny ve vozidle. Toto umístění klíčů ve vozidlech v provozovně bylo běžné a bylo zavedeno s ohledem na možnost rychlého vyvezení aut v případě požáru či povodně. Zajištění provozovny bylo kromě uzamčeného vnějšího oplocení a vstupních vrat do budovy provedeno instalací zabezpečovacího zařízení, které v případě narušení objektu předávalo prostřednictvím telefonní linky signál na pult centrální ochrany. Zařízení nebylo vybaveno záložním GSM modulem pro nezávislý přenos tísňového signálu v případě přerušení telefonní linky. V době, kdy bylo vozidlo Jaguar v provozovně, na něm nebyly prováděny žádné servisní úkony a provedení žádných servisních úkonů na vozidle nebylo ani sjednáno. Dne 7. 8. 2011 bylo vozidlo při vloupání do provozovny odcizeno. V pátek před vloupáním žalobce žádal 2. žalovaného, aby vozidlo umístil do vnitřních prostor provozovny, což 2. žalovaný zajistil. Před vloupáním ani později nedošlo k tomu, že by 1. žalovaný vytýkal 2. žalovanému jako svému zaměstnanci porušení jakýchkoliv pracovních povinností v souvislosti s věcmi žalobce nacházejícími se v provozovně. Žalobce po vloupání žádal předsedu představenstva 1. žalovaného i 2. žalovaného o vystavení dokladu o převzetí vozidla Jaguar s datem předcházejícím vloupání. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a uzavřel, že neshledal žádné důvody, pro které by měl být k zaplacení žalované částky zavázán 2. žalovaný, neboť byl v rozhodné době zaměstnancem 1. žalovaného a v době, kdy k němu nastoupil, již byla zavedena praxe kontaktů a vztahů s žalobcem jako prioritním partnerem 1. žalovaného v oblasti lakování vozů. V rámci předmětné věci 2. žalovaný neučinil nic, čím by vybočil z takto zavedených vztahů, a jeho jednání proto není excesem z jednání pracovníka ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. Ani 1. žalovaný za škodu neodpovídá, neboť žalobce neprokázal, že by 1. žalovaný převzal předmětné vozidlo s tím, že by mělo být předmětem jakéhokoliv závazku ve smyslu §421 obč. zák. Nebylo prokázáno, že bylo vozidlo předáno 1. žalovanému k provedení jakýchkoliv servisních úkonů (jak žalobce tvrdil ve své žalobě). Mezi žalobcem a 1. žalovaným nedošlo ani k uzavření smlouvy o výpůjčce ve smyslu §659 obč. zák., která by zahrnovala oprávnění 1. žalovaného věc užívat k 7. 8. 2011 a v důsledku toho také o věc k tomuto datu řádně pečovat. Žalobce sice dal vozidlo k dispozici zaměstnanci 1. žalovaného, ovšem pouze za tím účelem, aby se jím dopravil zpět do jeho provozovny. Mezi žalobcem a 1. žalovaným pak nedošlo ani k uzavření smlouvy o úschově ve smyslu §747 obč. zák., jelikož 1. žalovaný neprojevil vůli převzít věc do opatrování, a to ani prostřednictvím svého pracovníka, 2. žalovaného. Rovněž žalobce neučinil projev vůle předat vozidlo do opatrování 1. žalovanému. V neposlední řadě soud zavřel, že 1. žalovaný neporušil svoji prevenční povinnost ve vztahu k předmětnému vozidlu a zabezpečení provozovny, a není tak dána jeho odpovědnost za škodu ani ve smyslu §415 obč. zák.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 57 Co 550/2016-533, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vypořádal se s námitkami odvolatele stran provedeného dokazování před soudem prvního stupně, vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že jeho přípustnost spatřuje v následujících právních otázkách, které podle něj dovolací soud v poměrech projednávané věci dosud neřešil, a to: 1) zda skutkový závěr soudu, že se dovolateli nepodařilo v řízení prokázat, že by 1. žalovaný vozidlo převzal v rámci závazku provést na něm servisní práce, představuje extrémní rozpor s provedenými důkazy dosahující porušení ústavního práva na spravedlivý proces, přičemž každé porušení ústavního práva zakládá přípustnost dovolání, 2) zda mezi dovolatelem a 1. žalovaným, za něhož jednal v rámci pracovních povinností 2. žalovaný, popřípadě mezi dovolatelem a 2. žalovaným, pokud ten jednal v excesu ze svých pracovních povinností, došlo k dohodě o výpůjčce podle §659 obč. zák. s tím, že smí bezplatně užít vozidlo k jízdě od restaurace XY do provozovny 1. žalovaného, 3) zda mezi dovolatelem a 1. žalovaným, popřípadě 2. žalovaným, došlo dohodou o tom, že vozidlo bude umístěno do vnitřních prostor provozovny 1. žalovaného, k sjednání smlouvy o úschově podle §747 obč. zák., 4) zda 1. žalovanému, popřípadě 2. žalovanému, jednal-li v excesu ze svých pracovních povinností, vznikla odpovědnost za škodu způsobenou na vozidle, 5) zda je chování 1. žalovaného spočívající v ponechání odemčeného vozidla ve vnitřních prostorách provozovny se startovacím klíčem (kartou) volně uvnitř vozidla (na viditelném místě) a nedoplnění zabezpečovacího systému o nezávislý zdroj GSM signálu (přes vědomost rizik s tím spojených) porušením prevenční povinnosti. Dovolatel má za to, že sjednal servisní práce na vozidle s 1. žalovaným prostřednictvím 2. žalovaného, konkrétně vyčištění klimatizace a provedení geometrie, což bylo prokázáno výpovědí dovolatele v procesním postavení svědka, kdy ještě nebyl účastníkem řízení, a výpovědí druhého svědka. Rovněž namítá, že pokud soudy učinily skutkový závěr, že dovolatel vozidlo předal 2. žalovanému v restauraci XY s tím, že má vozidlo bezplatně užít k cestě zpět do provozovny, kde jej má následně dovolateli vrátit, pak takové ujednání je dohodou o výpůjčce. A pokud pak soudy učinily i další skutkový závěr, že 2. žalovaný akceptoval žádost dovolatele o umístění vozidla do vnitřních prostor provozovny 1. žalovaného a vozidlo takto do vnitřních prostor provozovny umístil, pak takové ujednání je podle dovolatele smlouvou o úschově. Domnívá se proto, že má právo na náhradu škody, neboť jak v případě sjednání smlouvy o opravě věci, tak v případě sjednání smlouvy o výpůjčce a následně úschově 1. žalovanému vznikla odpovědnost za vzniklou škodu, a v případě, že šlo o exces z pracovních povinností 2. žalovaného, by tato odpovědnost vznikla přímo 2. žalovanému. Konečně dovolatel namítá, že 1. žalovaný porušil svou prevenční povinnost tím, že ponechal vozidlo odemčené, startovací kartu volně a viditelně položenou ve vozidle a svoji provozovnu neměl dostatečně zabezpečenou alarmem se záložním nezávislým zdrojem GSM signálu a sjednáno pojištění. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. K dovolání se vyjádřil 1. žalovaný tak, že je přesvědčen o jeho nepřípustnosti a nedůvodnosti. Žalobce podle něj především polemizuje se soudy zjištěným skutkovým stavem, což přípustnost dovolání nezakládá. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal 1. žalovanému náhradu nákladů řízení.
5. Také 2. žalovaný se vyjádřil k dovolání. Odmítl všechny námitky dovolatele a odkázal na rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které pokládá za správné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť k porušení povinnosti mělo dojít před 1. 1. 2014.
7. Podle §420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
8. Odpovědnost dle §420 odst. 2 obč. zák. za škodu způsobenou jinými osobami je dána na straně právnické osoby (či fyzické osoby, např. podnikatele) v těch případech, kdy škůdce je vůči ní v takovém právním vztahu, že je na místě stanovení této odpovědnosti místo škůdce, který způsobil škodu při jejich činnosti, k níž byl použit. Půjde tu o jakoukoli takovou činnost, která spadá do působnosti právnické osoby z hlediska věcného, místního a časového; může tedy jít o činnost zaměstnanců či členů právnické osoby, přičemž nerozhoduje, mají-li tito pracovníci (členové) postavení orgánů, resp. statutárních orgánů či nikoliv, dále osob, které vykonávaly činnost pro právnickou osobu mimo pracovní poměr, osob vykonávajících činnost na základě jiného smluvního vztahu, o činnost učňů apod. Jde tu o vnitřní, účelový vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, která tuto činnost vyvíjí, a nikoli o činnost, kterou by jednající osoba sledovala svůj osobní zájem. Jen v případě, že konání osoby, která škodu způsobila, nelze považovat za činnost právnické osoby, k níž byla konající osoba použita, šlo by o vybočení z této činnosti (o tzv. exces), a v takovém případě by pak byla dána přímá odpovědnost této osoby. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1868/98).
9. Odvolací soud na základě skutkových zjištění, která nepodléhají přezkumu dovolacího soudu, uzavřel, že u 2. žalovaného, který byl v rozhodné době zaměstnancem 1. žalovaného, nedošlo k excesu z jednání zaměstnance ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák., neboť v době kdy 2. žalovaný nastoupil do práce, byla praxe kontaktů a obchodních vztahů s žalobcem zavedena a 2. žalovaný neučinil nic, čím by z této praxe vybočil.
10. Žalobce nevznesl žádné konkrétní právní argumenty, jimiž by správnost uvedeného závěru odvolacího soudu rozporoval, a jelikož podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání, není závěr o nedůvodnosti žaloby vůči 2. žalovanému námitkami žalobce relevantně zpochybněn. Dovolání žalobce bylo proto ve vztahu k 2. žalovanému pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
11. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokátky zastupující žalovaného za vyjádření k dovolání ve výši 14 620 Kč (§6 odst. 1, §7 bod 6 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném k datu podání vyjádření), paušální náhrada hotových výdajů advokátky 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad výdajů (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši (po zaokrouhlení) 3 133 Kč, tj. celkem 18 053 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je ve vztahu k 1. žalovanému přípustné i důvodné pro posouzení otázky, zda byla v dané věci uzavřena smlouva o výpůjčce a kdy došlo k jejímu ukončení, neboť řešení odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
13. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
14. Podle §659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat.
15. Podle §661 odst. 1 obč. zák. vypůjčitel je oprávněn užívat věc řádně a v souladu s účelem, který byl ve smlouvě dohodnut, nebo kterému obvykle slouží; je povinen chránit ji před poškozením, ztrátou nebo zničením.
16. Podle §662 odst. 1 obč. zák. vypůjčitel je povinen věc vrátit, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do konce stanovené doby zapůjčení.
17. Z uvedené úpravy vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o výpůjčce je ujednání o tom, jakou věc a po jakou dobu je vypůjčitel oprávněn bezplatně užívat. Zákon výslovně vypůjčiteli ukládá, aby se o předmět výpůjčky náležitě staral, tj. pečoval o něj tak, aby půjčitel neutrpěl majetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3053/2006). Smlouva o výpůjčce, bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci (viz §662 odst. 1 a 2 obč. zák. vymezující předpoklady vrácení věci), tedy nemůže být sjednána bez určení doby trvání výpůjčky [alespoň patřičným (o skončení výpůjčky pochybnosti nevzbuzujícím) vymezením účelu užívání zapůjčené věci]. Byť tedy smlouva o výpůjčce nevyžaduje zvláštní formu, musí z ní vedle bezplatnosti vyplývat dočasnost užívání věci. Sjednání doby trvání výpůjčky je, jak již bylo uvedeno, podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce. Požadavku na určení doby trvání výpůjčky lze přitom dostát nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž právní vztah z výpůjčky zanikne, ale i tak, že dobu trvání tohoto právního vztahu lze vázat na určitou objektivně zjistitelnou skutečnost, která sice není určitelná konkrétním datem, avšak lze z ní bez pochyb zjistit, kdy výpůjčka skončí; v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, avšak musí být jisté, že tato skutečnost nastane. Dobu trvání výpůjčky lze případně sjednat i kombinací určitého časového období a objektivně zjistitelné skutečnosti, od níž dohodnuté časové období počíná běžet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011).
18. V projednávané věci žalobce předal vozidlo Jaguar 2. žalovanému, který je zaměstnancem 1. žalovaného, v XY u restaurace XY za účelem, aby se jím 2. žalovaný dopravil zpět do provozovny 1. žalovaného (což 2. žalovaný učinil) s tím, že si jej tam žalobce později vyzvedne. Jednalo se přitom o jinak běžnou praxi v rámci zavedených obchodních vztahů mezi žalobcem a 1. žalovaným. V provozovně 1. žalovaného bylo následně vozidlo přemísťováno a nacházelo se buď uvnitř v dílně, anebo venku v oplocené části areálu před budovou autoservisu. Žalobce později telefonoval 2. žalovanému, že je na cestě na Slovensko a žádal jej, aby bylo vozidlo umístěno v prostorách autoservisu a nezůstávalo na víkend venku, což 2. žalovaný zajistil tím, že jej přeparkoval na dílnu. Z takového závěru o skutkovém stavu věci, který není předmětem dovolacího přezkumu, se zohledněním výše zmíněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyplývá, že žalobce uzavřel s 1. žalovaným, prostřednictvím 2. žalovaného, smlouvu o výpůjčce ohledně zmíněného vozidla. Lze přitom souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že bezplatné užití vozidla bylo vázáno pouze k tomu, aby se jím 2. žalovaný dopravil od restaurace XY zpět do provozovny 1. žalovaného. Nelze však souhlasit s dalším závěrem odvolacího soudu, že od okamžiku naplnění zmíněného účelu se předmětné vozidlo nacházelo v provozovně bez právního důvodu. Mezi stranami smlouvy nedošlo pouze k ujednání o tom, jaké vozidlo a k jakému účelu je vypůjčitel oprávněn jej bezplatně užívat, ale i o tom, kdy, kde a jak bude vozidlo vráceno, přičemž do doby vrácení mělo být (a také bylo) v dispozici 1. žalovaného. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že ujednaná smlouva neměla být beze zbytku naplněna příjezdem 2. žalovaného do provozovny 1. žalovaného, ale až vrácením vozidla žalobci. Do doby vrácení přitom měl 1. žalovaný jako vypůjčitel ze zákona povinnost chránit vozidlo před poškozením, ztrátou nebo zničením, tedy jej opatrovat. Pokud odvolací soud dospěl k jinému závěru, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
19. Aniž by bylo zapotřebí zabývat se dalšími námitkami žalobce, lze již z výše uvedeného důvodu uzavřít, že uplatněný dovolací důvod je naplněn a že rozhodnutí odvolacího soudu není věcně správné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek bez jednání ve vztahu k 1. žalovanému zrušil, a to včetně závislých nákladových výroků (§243a odst. 1 věta první, §243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ve vztahu k 1. žalovanému i toto rozhodnutí, rovněž včetně závislých nákladových výroků, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
20. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud znovu posoudí, zda v dané věci jsou splněny předpoklady pro uložení povinnosti k náhradě škody 1. žalovanému, a pokud ano, tak v jaké výši. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu