ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.1381.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1381/2023-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce Z. B. , zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY , zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti doručit vyúčtování služeb, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 23 C 178/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2022, č. j. 10 Co 210/2022-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost doručit mu vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky č. 969/7 v budově č. p. XY, postavené na pozemku st. p. č. XY a XY v k. ú. XY, jejímž je vlastníkem, za zúčtovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 (dále jen „vyúčtování za rok 2019“), obsahující všechny právními předpisy předepsané náležitosti, s uvedením ceny provedených služeb ve správné výši a znějící na cenu ve správné výši.
2. Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 5. 2022,
č. j. 23 C 178/2021-178, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 10 Co 210/2022-244, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
4. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný prostřednictvím řádně zvoleného správce svou povinnost vyúčtovat zálohy na služby za rok 2019 ve smyslu §1181 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“) a zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), splnil, neboť jeho vyúčtování, které žalobci doručil, mělo všechny zákonem požadované náležitosti. Žalobce sice s vyúčtováním nesouhlasil, své výhrady však v průběhu řízení, a to ani po poučení soudu prvního stupně, ani v odvolacím řízení, nijak nekonkretizoval. Pouhé prohlášení, že veškeré údaje ve vyúčtování jsou nesprávné, uvedené výzvě nevyhovuje a žádné konkrétní námitky neobsahuje. Nebyl tak ani důvod pro přenesení důkazního břemene či nastoupení vysvětlovací povinnosti žalovaného (jak tvrdil žalobce). Za správný považoval i závěr, že žalobce měl možnost seznámit se s podklady pro vyúčtování služeb za rok 2019, mohl tak učinit ve dvou – žalovaným zvolených – termínech, o nichž byl (stejně jako ostatní vlastníci jednotek) vyrozuměn, případně tak mohl učinit kdykoliv v sídle správce. Nepovažoval proto za důvodné námitky žalobce, že své výhrady proti vyúčtování nemohl upřesnit, protože mu nebylo umožněno seznámit se s doklady pro vyúčtování. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo třeba provádět další důkazy navržené žalobcem, neboť se netýkaly vyúčtování za rok 2019 a pro právní posouzení uplatněného nároku tak nebyly významné. Dodal, že způsob uplatnění žaloby a žalobní tvrzení žalobce neodpovídají tomu, že by měl skutečný zájem domoci se řádného vyúčtování; primárně mu jde spíše o vedení sporů se žalovaným.
5. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné. Napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024,
sp. zn. 26 Cdo 731/2023, který se týkal obdobné věci týchž účastníků (vyúčtování služeb za rok 2020) a ve kterém dovolací soud dovolatelem vznesené (shodné) otázky již vyřešil.
6. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že přípustnost dovolání nemohou založit otázky, za jakých podmínek splní poskytovatel služeb svou povinnost umožnit příjemci služeb nahlédnout do podkladů pro vyúčtování a zda je žalobce povinen prokázat tzv. negativní tvrzení, konkrétně skutečnost, bylo-li mu doručeno vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady pro vyúčtování za rok 2019 v termínech jednostranně stanovených žalovaným. Předně je třeba uvést, že dovolatel u těchto otázek zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek; nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily.
7. Nepodařilo-li se dovolateli zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaný neporušil svou povinnost umožnit mu seznámit se s podklady pro vyúčtování služeb za rok 2019, pak nemůže být dovolání přípustné ani pro otázku, zda v situaci, kdy poskytovatel služeb nesplnil svou povinnost doložit příjemci podklady pro vyúčtování, lze vyúčtování považovat za správné a řádné, ani otázku, zda je příjemce služeb povinen prokázat nesprávnost vyúčtování, které mu bylo předloženo, ačkoliv nebyl seznámen s podklady pro takové vyúčtování, resp. zda v této situaci „nenastává tzv. přechod důkazního břemene na žalovaného s ohledem na tzv. informační deficit na straně žalobce jakožto příjemce služeb“. Na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nemůže spočívat). Jen pro úplnost lze dodat, že stejně jako dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani absence námitek (§8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.) nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování, a proto soud musí zkoumat, zda vyúčtování bylo provedeno řádně a stalo se splatným bez ohledu na to, zda proti němu příjemce služeb podal námitky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019, ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 743/2021), nezpůsobuje nesprávnost vyúčtování bez dalšího samotná skutečnost, že poskytovatel služeb neumožnil příjemci služeb seznámit se s podklady pro vyúčtování. Právo žádat po poskytovateli předložení dokladů, z nichž vycházelo příslušné vyúčtování služeb, slouží příjemci k tomu, aby mu byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3141/2021, a ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 26 Cdo 773/2022). Již z logiky věci tudíž vyplývá, že řádnost vyúčtování nemůže být podmíněna tím, zda poskytovatel služeb příjemci služeb nahlédnout do podkladů pro vyúčtování umožní a zda ten své právo realizuje.
8. Konečně v citovaném rozsudku ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 731/2023, Nejvyšší soud uvedl, že má-li soud učinit závěr, jestli je nedoplatek či přeplatek z vyúčtování služeb splatný, nebo zda poskytovatel služeb splnil svou povinnost provést vyúčtování, musí posoudit, zda je vyúčtování řádné. Z úřední povinnosti však zkoumá zejména to, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané náležitosti a zda je dostatečně srozumitelné, tedy zda příjemce služeb byl schopen podle něj zkontrolovat správnost údajů o své spotřebě a o způsobu rozúčtování, zjišťuje tedy jen takové údaje, které jsou bez dalšího z vyúčtování patrné. Jinak správnost vyúčtování zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení příjemce služeb. Nesouhlasí-li příjemce služeb s vyúčtováním služeb, musí své námitky (výhrady) vůči vyúčtování specifikovat (např. nesouhlas s použitým koeficientem použitým pro přepočet započitatelné podlahové plochy, údaje o podlahové ploše atd.), soud pak přezkoumá vyúčtování služeb i z pohledu těchto jeho konkrétních námitek.
9. V projednávané věci dovolatel (příjemce služeb) sice zpochybnil správnost vyúčtování služeb za rok 2019, avšak žádné konkrétní námitky ani po poučení soudu neuvedl. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se řádností vyúčtování zabýval a dospěl k závěru, že obsahuje všechny náležitosti stanovené právními předpisy. Dovolatel sice jeho závěr napadl, ale ani v dovolání (stejně jako v odvolání) své výhrady nijak nespecifikoval. Jeho obecná nekonkrétní výhrada k řádnosti vyúčtování tak nebyla způsobilá tento závěr odvolacího soudu vyvrátit.
10. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním napadá rozsudek v celém rozsahu, tedy ve všech jeho výrocích. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
11. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 2. 2024
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu