ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.1993.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 1993/2023-454
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně České republiky – Celního úřadu pro Zlínský kraj , se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4463, PSČ 760 01, proti žalovanému Marku Majcovi, bytem ve Zlíně, Podlesí V 5410, PSČ 760 05 , zastoupenému Mgr. Michalem Varmužou, advokátem, se sídlem v Šumperku, Kozinova 21/2, PSČ 787 01, o zaplacení 509.664,62 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 17/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2023, č. j. 8 Cmo 265/2022-387, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2023,
č. j. 8 Cmo 265/2022-387, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2022, č. j. 17 Cm 17/2020-311, ve znění usnesení ze dne 11. 10. 2022, č. j. 17 Cm 17/2020-322, a usnesení ze dne 8. 12. 2022, č. j. 17 Cm 17/2020-356, se ruší .
II. Řízení se zastavuje .
III. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Celnímu úřadu pro Zlínský kraj.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů 142.104,64 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 2. 7. 2020 domáhá po žalovaném zaplacení 509.664,62 Kč z titulu ručení žalovaného jako jednatele společnosti KVÍZCIGA s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Zelinova 5592, PSČ 760 05, identifikační číslo osoby 04632753 (dále též jen „společnost“), za závazky společnosti.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 17 Cm 17/2020-311, ve znění usnesení ze dne 11. 10. 2022, č. j. 17 Cm 17/2020-322, a usnesení ze dne 8. 12. 2022, č. j. 17 Cm 17/2020-356, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 509.664,62 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o poplatkové povinnosti (výrok III.).
[3] Přitom vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Dne 1. 6. 2016 uzavřela společnost jako pronajímatelka zastoupená žalovaným (jako jejím jednatelem) s DP&K-CZQ s. r. o. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 04194454 (dále též jen „DP&K-CZQ“), jako nájemkyní smlouvu o nájmu č. 2016/DJGGJF, kterou se zavázala přenechat nájemkyni prostory sloužící k podnikání v provozovně KING SPORT BARU v Otrokovicích v rozsahu 20 m 2 za účelem realizace podnikatelské činnosti prostřednictvím internetových zařízení.
2) Dne 1. 2. 2017 uzavřela společnost jako pronajímatelka zastoupená žalovaným (jako jejím jednatelem) s DP&K-CZQ jako nájemkyní smlouvu o nájmu č. 2017/BCIG, kterou se zavázala přenechat nájemkyni prostory sloužící k podnikání v provozovně KING SPORT BARU v Otrokovicích v rozsahu 20 m 2 za účelem realizace podnikatelské činnosti prostřednictvím internetových zařízení.
3) Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2019, č. j. 58960-17/2019-640000-12, Celní úřad pro Zlínský kraj (dále také „Celní úřad“) uznal společnost „vinnou“ tím, že provozovala hazardní hry v KING SPORT BARU v Otrokovicích bez příslušného povolení, a to v období od 1. 2. 2017 do 23. 3. 2018 (provoz 3 technických zařízení iStars a 6 technických zařízení Diamond Level) [dále také „technická zařízení“ či „herní zařízení“], a v období od 1. 2. 2017 do 27. 3. 2018 (provoz 2 technických zařízení iStars a 1 technického zařízení Diamond Level), čímž se dopustila přestupku podle §123 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách. Za spáchání přestupku byl společnosti uložen správní trest pokuty ve výši 500.000 Kč.
4) Rozhodnutím ze dne 19. 3. 2020, č. j. 16535/2020-900000-311, Generální ředitelství cel rozhodlo o odvolání společnosti a dalších osob proti rozhodnutí Celního úřadu ze dne 29. 10. 2019, č. j. 58960-17/2019-640000-12, tak, že se odvolání zamítají a napadené rozhodnutí potvrzuje.
5) Společnost pokutu nezaplatila, celková výše nedoplatku včetně nákladů za nařízení daňové exekuce činí 511.020 Kč.
6) Celní úřad dopisem ze dne 2. 6. 2020 vyzval žalovaného a společnost k zaplacení 509.664,62 Kč z titulu neuhrazené pokuty a nákladů řízení ve výši 501.000 Kč a částečně neuhrazených nákladů daňové exekuce ve výši 8.664,62 Kč.
7) Rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 31 Af 32/2020-140, Krajský soud v Brně zamítl žalobu společnosti proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 19. 3. 2020, č. j. 16535/2020-900000-311.
8) Rozsudkem ze dne 1. 4. 2022, č. j. 1 As 335/2021-67, Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost společnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2021, č. j. 31 Af 32/2020-140.
9) Z protokolu o kontrole vyhotoveného Celním úřadem pro Jihomoravský kraj dne 13. 3. 2017, č. 39574-7/2017-530000-61 (dále též „protokol o kontrole“), se podává, že při kontrole provozovny Bar CASUS, Brno, byla kontrolována osoba DP&K-CZQ a předmětem kontroly bylo dodržování zákona o hazardních hrách. V provozovně se nacházela technická zařízení iStars. Při kontrole nebylo zjištěno porušení zákona o hazardních hrách.
10) Z protokolu o kontrole vyhotoveného Celním úřadem pro Jihomoravský kraj dne 29. 5. 2017, č. 73621-12/2017-530000-61 (dále též „protokol o kontrole“), se podává, že při kontrole provozovny Queens Club, Brno, byla kontrolována osoba ALBAEDEA s. r. o., identifikační číslo osoby 05661005, a předmětem kontroly bylo dodržování zákona o hazardních hrách, konkrétně povolení provozování elektromechanické rulety a videoloterijního terminálu. V provozovně se nacházela též technická zařízení iStars a Diamond Level. Při kontrole nebylo zjištěno porušení zákona o hazardních hrách.
[4] Soud prvního stupně se nejdříve zabýval námitkou žalovaného ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, přičemž dospěl k závěru, podle něhož „aktivní legitimace žalobkyně … byla prokázána“. K tomu uvedl, že „Celní úřad by skutečně nebyl oprávněn tuto žalobu podat, … ale České republice jako věřitelce toto oprávnění náleželo… Pakliže žalovaný argumentoval, že oprávnění k podání žaloby v tomto řízení by mohlo náležet toliko Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen „Úřad“), pak jeho obraně soud nepřisvědčil“, neboť zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen „zákon č. 201/2002 Sb.“), „vymezuje, ve kterých konkrétních věcech Úřad může stát zastupovat, přičemž v ostatních zde nevyjmenovaných případech jsou zástupci státu organizační složky příslušné podle zvláštních právních předpisů“. Toto řízení podle zákona č. 201/2002 Sb. do pravomoci Úřadu nespadá, a „proto podle zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, byl takovou zastupující složkou právě Celní úřad. Podání žaloby proto nelze kvalifikovat … jako porušení článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, … neboť představuje jednání spočívající v uplatnění věřitelského práva České republiky proti žalovanému jako jedinému statutárnímu orgánu společnosti“.
[5] Soud dále uvedl, že pokuta ve výši 500.000 Kč a náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč uložené společnosti rozhodnutím Celního úřadu ve spojení s rozhodnutím Generálního ředitelství cel, a náklady daňové exekuce v celkové výši 10.020 Kč vyplývající z exekučního příkazu Celního úřadu, aprobované rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, představují škodu vzniklou společnosti (jež byla snížena o – v daňové exekuci vymoženou – částku 1.355,38 Kč).
[6] Tato škoda vznikla společnosti jednáním žalovaného, který „uzavíral nájemní smlouvy se společností DP&K-CZQ, na základě kterých byla v provozovnách společnosti realizována předmětná herní zařízení bez příslušeného povolení“. Společnost na nájemném inkasovala 984.044 Kč, tento zisk se „o výši sankce … snížil. Tudíž společnost nedosáhla zisku, kterého by dosáhla za situace, že by nájemné inkasovala na základě legálního provozu hazardních her“.
[7] Uzavřel-li „žalovaný, jako jediný jednatel společnosti“, nájemní smlouvy, na jejichž základě „umožnil společnosti DP&K-CZQ nelegálně provozovat hazardní hry“, dopustil se podle soudu prvního stupně „porušení své zákonné povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře“. Žalovaný „neučinil nic, co by směřovalo k zamezení vzniku škody ve smyslu uložení smluvní pokuty, … neuplatnil tuto škodu po své osobě jako osobě odpovědné za rozhodnutí o uzavření nájemních smluv, … nevyužil žádné možnosti dobrovolného zaplacení škody společnosti vzniklé“.
[8] Žalovaný „při výkonu svých povinností jednatele porušil zásadu jednat za společnost s nezbytnou loajalitou a potřebnými znalostmi a pečlivostí a obezřetností a v důsledku toho tudíž byla prokázána jeho odpovědnost z titulu ručení za způsobenou škodu“. Bylo-li v řízení „prokázáno, že společnost je nyní nemajetná, což vyloučilo, aby se žalobkyně jako věřitelka domohla svých práv proti této společnosti, pak specifická ručitelská povinnost vyplývající z lex specialis , vyjádřená v §159 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen ‚o. z.‘), pro tento konkrétní případ byla na místě“. Povinnost „ručení jako člena voleného orgánu za dluhy právnické osoby nastala v okamžiku, kdy věřitelka … Česká republika nemohla dosáhnout uspokojení svých pohledávek z majetku“ společnosti.
[9] Obrana žalovaného, podle níž byl na základě protokolů o kontrole „v dobré víře, že sporné hazardní hry byly provozovány legálně“, podle soudu prvního stupně nemůže obstát, neboť „bylo třeba vzít v úvahu rozhodující rozdílnosti jak kontrolovaných období, lokálního umístění a vybavení jednotlivých provozoven a zejména doby trvání protiprávního provozu hazardních her, tak i v počátku významnou novost právní úpravy zákona o hazardních hrách … ve vztahu k vývoji jeho právní interpretace a aplikace v průběhu času, když předmětný přestupek společnosti byl zjištěn až v roce 2019“.
[10] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[11] Podle odvolacího soudu „byly naplněny veškeré předpoklady ručení žalovaného jako jednatele společnosti za uvedený závazek společnosti vůči žalobkyni“.
[12] Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně ohledně aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť žalovaný „nárok je zdrojem příjmů státního rozpočtu České republiky …, tedy jeho nositelem je z hlediska hmotného práva Česká republika“. Protože tento spor nespadá pod §3 zákona č. 201/2002 Sb., není Úřad oprávněn za Českou republiku vystupovat. Naopak toto oprávnění náleží „s ohledem na charakter uplatněného nároku“ Celnímu úřadu, který je organizační složkou státu podle §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, i podle §1 odst. 2 zákona o Celní správě České republiky.
[13] Podle odvolacího soudu společnost naplnila „definiční znaky provozování hazardní hry dle §5 zákona o hazardních hrách“, když „vědomě a aktivně na základě smluvního vztahu vytvářela podmínky pro provoz těchto technických zařízení, přičemž měla přímý finanční zájem na jejich provozu“, neboť výše nájemného byla „stanovena jako 35 % z celkového výnosu z provozovaných technických zařízení“.
[14] Dále se odvolací soud zabýval otázkou povinnosti žalovaného jednat s péčí řádného hospodáře, k čemuž uvedl, že jednání žalovaného tomuto požadavku „zjevně nedostačovalo“. Žalovaný se „spolehnul na vyjádření společnosti DP&K-CZQ, že předmětné soutěže nepodléhají regulaci zákona“, přičemž společnost DP&K-CZQ vycházela z protokolů o kontrole. „Společnost DP&K-CZQ nejenže není žádnou nezávislou autoritou v oblasti hazardních her, ale její vyjádření mohlo být účelově zkreslené, neboť na umístění daných herních zařízení v provozovně společnosti měla přímý ekonomický zájem… Žalovaný neučinil ničeho za účelem ověření informace od společnosti DP&K-CZQ, když sám potvrdil, že ani neměl k dispozici protokoly o kontrolách.“ Dále odvolací soud doplnil, že i kdyby žalovaný „protokoly o kontrolách měl, nedostál by povinnosti péče řádného hospodáře, neboť se nemohlo jednat o žádné autoritativní posouzení správních orgánů daných typů herních zařízení a podmínek jejich provozu podle zákona o hazardních hrách. Je navíc prakticky vyloučeno, aby takové protokoly o kontrolách existovaly před tím, něž žalovaný umožnil instalaci herních zařízení v provozovně společnosti, když nový zákon o hazardních hrách … nabyl účinnosti 1. 1. 2017, tj. cca měsíc před umístěním přístrojů“.
[15] Škodu pak představuje dluh společnosti, který vznikl „již samotným uložením povinnosti k úhradě pokuty a nákladů obou řízení“. Námitku žalovaného, podle níž společnosti škoda nevznikla, neboť celkově byla spolupráce se společností DP&K-CZQ zisková, odvolací soud odmítl s tím, že „škodou je již samotný dluh“, a „společnosti nic nebránilo … prostory ve své provozovně ekonomicky ‚zužitkovat‘ jinak, legálně“.
[16] Podle odvolacího soudu „jednání žalovaného v rozporu s péčí řádného hospodáře bylo přímou a jedinou příčinou vzniku škody v podobě dluhu na pokutě a nákladech přestupkového řízení, a rovněž hlavní příčinou škody v podobě následných nákladů exekučního řízení“.
[17] Jako důvodnou pak neshledal odvolací soud ani námitku žalovaného, že „vznik škody v podobě exekučních nákladů nezavinil (neboť společnost neměla prostředky na úhradu pokuty a nákladů správního řízení)“. Cituje judikaturu Nejvyššího soudu, odvolací soud uvedl, že „pro žalovaného jednajícího nezodpovědným až riskantním způsobem nemohl být následek v podobě správního postihu (včetně nákladů správního řízení) vysoce nepravděpodobným. Obdobně nemohl být vysoce nepravděpodobným ani následek spočívající v dalších (tj. zde exekučních) nákladech“. Žalovaný byl jako jednatel osobou, „která určovala hospodaření společnosti, včetně rozhodování o úhradě závazků společnosti. Hlavní příčinou vzniku nákladů exekučního řízení je tedy i zde protiprávní jednání žalovaného“.
[18] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na „posouzení několika hmotněprávních a procesněprávních otázek“, a to:
1) „možnosti podání soukromoprávní žaloby vůči jednateli společnosti jako ručiteli podle §159 o. z. Českou republikou – Celním úřadem pro Zlínský kraj k veřejnoprávní daňové pohledávce, která je vymáhána Celním úřadem pro Zlínský kraj jako správcem daně na společnosti dle daňového řádu“,
2) „obcházení článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Celním úřadem pro Zlínský kraj, který je ve vztahu k hlavní daňové pohledávce vymáhané podle daňového řádu správcem daně“, a
3) „stanovení pokuty za porušení zákona o hazardních hrách uložené společnosti jako škody způsobené jednatelem společnosti“ bez zohlednění celkového výnosu obchodu,
jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny,
4) „odmítnutí obrany dovolatele jako jednatele, že postupoval ‚s péčí řádného hospodáře‘, když v době vedení společnosti vycházel z běžné praxe posuzování konkrétních strojů celními úřady jako orgány na úseku hazardních her při kontrolách“, a
5) „posouzení exekučních nákladů na vymáhání hlavní daňové pohledávky celním úřadem jako správcem daně jako škody způsobené jednatelem, který nezajistil úhradu daňové pohledávky a vedení společnosti tak, aby na úhradu společnost měla finanční prostředky“,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[19] Dovolatel má za to, že „pokuta udělená společnosti je tzv. veřejnoprávní pohledávkou a řídí se tzv. veřejným právem… Ručení podle §159 o. z. jako zajišťovací institut soukromého práva v režimu občanského zákoníku je tzv. akcesorickým závazkovým vztahem, který přistupuje vždy pouze a jen k hlavnímu závazku a řídí se právem hlavního závazku“. Z uvedeného je zřejmé, že „žalobkyně zcela nekoncepčně míchá veřejné a soukromé právo a instituty z obou oblastí práva“. Ručení „lze podle §159 o. z. uplatnit tedy pouze a jen na závazky soukromoprávního charakteru …, z postavení Celního úřadu při výkonu exekuční činnosti … plyne, že vztah mezi ním a … společností není vztahem soukromoprávním“. Činnost Celního úřadu „při provádění exekuce dle daňového řádu představuje výkon státní veřejné moci“. Česká republika není „soukromoprávním věřitelem dovolatele“, neboť „žádné ustanovení daňového řádu nedává celnímu úřadu jako správci daně při vymáhání daňových, tedy veřejnoprávních, pohledávek pravomoc podávat civilněprávní žaloby k uplatňování veřejnoprávních nároků“.
[20] Celní úřad se nedostatek své aktivní věcné legitimace podle mínění dovolatele „zcela očividně snaží obejít argumentací, že … nevystupuje jako správce daně, ale jako zástupce věřitele České republiky a že vystupuje jako její organizační složka“. Tento postup je však „protiústavní“, když odporuje článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž „státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“.
[21] Podle dovolatele společnosti nevznikla škoda, neboť „samotná pokuta jen snížila zisk společnosti z této celé obchodní záležitosti, … která je dovolateli vytýkána jako neodborné vedení společnosti… I přes pokutu totiž společnost zůstala … v plusu co do částky 484.044 Kč“. Škodu by společnosti dovolatel způsobil pouze tehdy, „pokud by se v důsledku udělené pokuty dostala společnost … do záporných čísel, a to se zcela zjevně nestalo“. Odvolací soud tak „účelově oddělil celkový hospodářský prospěch z tohoto špatného vedení společnosti dovolatelem od pokuty jako dluhu“.
[22] Dovolatel má dále za to, že pokud „v rámci spolupráce se společností DP&K-CZQ vycházel z praxe celní správy v roce 2017, která … ve vztahu k těmto herním zařízením provozovaným bez povolení nic nevytkla, pak měl dovolatel právo být v dobré víře ve správnost postupu orgánů celní správy a nemohl postupovat v rozporu s péčí řádného hospodáře“.
[23] Dovolatel vycházel z informací od společnosti DP&K-CZQ, odvolací soud však nesprávně informovanost dovolatele „omezil jen na situaci, že by dovolatel měl protokoly o kontrole výslovně od 1. 2. 2017 sám v držení“. Odvolací soud pak nesprávně uzavřel, že „nebylo nutné dovolatele poučit dle §118a o. s. ř., aby doplnil svou procesní obranu“.
[24] S ohledem na uvedené proto dovolatel neměl jako jednatel společnosti „důvod se jakkoli domnívat, že by se jednalo o nelegální herní zařízení a mělo by docházet k porušování zákona“. Nadto ještě ke dni 13. 3. 2018 „celní správa na webu … uváděla stanovisko, že posouzení jednotlivých druhů her a strojů z hlediska kvízomatů musí být vždy individuální“.
[25] Skutečnost, že „v roce 2019 byla věc následně posouzena jako přestupek na úseku hazardních her, je již věc jiná“. Dovolatel po zadržení herních zařízení „v této činnosti nepokračoval, když bylo již zřejmé, že se jedná o problematickou záležitost“.
[26] Dovolatel, cituje judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, uzavírá, že „dostatečně unesl povinnost tvrzení ohledně jeho péče řádného hospodáře“, naopak odvolací soud podle něj tuto otázku, „včetně skutkových zjištění, z jakých informací dovolatel vycházel nebo vycházet v dané době mohl a měl“, posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
[27] Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, že „odpovídá společnosti i za škodu na nákladech … v exekučním daňovém řízení“. K tomu uvádí, že pokud se mu „nepodařilo udržet v letech 2018 a 2019 společnost v takovém zisku, aby mohla na konci roku 2019 uhradit pokutu v částce 500.000 Kč, neznamená to, … že jako jednatel automaticky porušil péči řádného hospodáře“.
[28] Dovolatel má za to, že žaloba měla být zamítnuta, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a „současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně“.
[29] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že „všechny tyto okruhy otázek již dovolatel vznesl před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, které se k nim pečlivě vyjádřily“, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, či zamítl.
[30] Dovolání je přípustné pro řešení dovolatelem otevřené otázky, zda je Česká republika oprávněna podle §159 odst. 3 o. z. podat žalobu proti členovi voleného orgánu právnické osoby z titulu jeho ručení za veřejnoprávní dluh právnické osoby spočívající v uložené pokutě za přestupek na úseku hazardních her a kdo za ni v řízení vystupuje, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.
[31] Jelikož je dovolání přípustné, dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda řízení není postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, popř. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom shledal, že rozhodnutí soudů obou stupňů je zatíženo zmatečnostní vadou spočívající v nedostatku pravomoci soudů věc projednat a rozhodnout [§229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
[32] Podle §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec první). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec třetí).
[33] Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
[34] Podle §8 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, celní úřad vykonává správu daní a jiných peněžitých plnění, stanoví-li tak jiný právní předpis [odst. 1 písm. c)]. Celní úřad je obecným správcem daně podle správního řádu a vykonává správu placení peněžitých plnění v rámci dělené správy, která jsou příjmem státního rozpočtu, státních fondů nebo rozpočtů územních samosprávných celků (odstavec 2).
[35] Podle §116 písm. b) a §129 zákona o hazardních hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2020, celní úřad projednává přestupky v oblasti hazardních her, s výjimkou internetových her.
[36] Podle §106 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, pro exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění se uplatní postup pro správu daní.
[37] Podle §1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, tento zákon upravuje postup správců daní, práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob, které jim vznikají při správě daní (odstavec 1). Správa daně je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (odstavec 2).
[38] Podle §2 odst. 3 písm. b) daňového řádu daní se pro účely tohoto zákona rozumí peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle tohoto zákona.
[39] Podle §99 daňového řádu vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán veřejné moci, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Ostatní otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu veřejné moci, může správce daně posoudit sám. Může také dát podnět příslušnému orgánu veřejné moci k zahájení řízení nebo vyzvat daňový subjekt, popřípadě jinou osobu zúčastněnou na správě daní, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správce daně určí (odstavec první). Správce daně si nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek, nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu (odstavec druhý).
[40] Podle §153 odst. 1 daňového řádu nedoplatek je částka daně, která není uhrazena, a uplynul již den splatnosti této daně; nedoplatek je rovněž neuhrazené příslušenství daně, u kterého již uplynul den splatnosti, popřípadě též neuhrazená částka zajištěné daně.
[41] Podle §163 odst. 1 daňového řádu daň se platí příslušnému správci daně v české měně.
[42] Podle §171 daňového řádu nedoplatek je povinen uhradit také ručitel, pokud mu zákon povinnost ručení ukládá a pokud mu správce daně ve výzvě sdělí stanovenou daň, za kterou ručí, a současně jej vyzve k úhradě nedoplatku ve stanovené lhůtě; kopie rozhodnutí o stanovení daně je přílohou této výzvy (odstavec 1). Výzvu ručiteli lze vydat, pokud nebyl nedoplatek uhrazen daňovým subjektem, ačkoliv byl daňový subjekt o jeho úhradu bezvýsledně upomenut, a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání na daňovém subjektu, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné; výzvu ručiteli lze vydat rovněž po zahájení insolvenčního řízení vůči daňovému subjektu (odstavec 3). Proti výzvě ručiteli se může ručitel odvolat; včas podané odvolání má odkladný účinek (odstavec 4).
[43] V poměrech projednávané věci uplatnila žalobkyně proti dovolateli jako jednateli společnosti nárok na zaplacení 509.664,62 Kč z titulu zákonného ručení za dluh společnosti spočívající v neuhrazené pokutě za přestupek na úseku hazardních her, nákladech řízení a nákladech daňové exekuce. Žalobkyní uplatněná pohledávka na splnění tohoto dluhu tak nevyplývá z poměrů soukromého práva, nýbrž vznikla na základě rozhodnutí správního úřadu vydaného podle zákona upravujícího poměry veřejnoprávní. Pravomoc soudů věc projednat a rozhodnout by byla dána pouze tehdy, stanovil-li by tak zákon (§7 odst. 3 o. s. ř.).
[44] Ustanovení §159 odst. 3 o. z. zakládá zvláštní ručitelskou povinnost členů volených orgánů právnické osoby, která vzniká na základě zákonem předvídaných objektivních okolností. Domnívá-li se správce daně (kterým je na základě shora citovaných zákonných ustanovení celní úřad), že dovolatel podle §159 odst. 3 o. z. ručí za veřejnoprávní dluh společnosti mající povahu daňového nedoplatku, a chce-li z titulu zákonného ručení po něm takový dluh vymoci, musí postupovat podle §171 daňového řádu a vyzvat jej k úhradě nedoplatku ve stanovené lhůtě. Tato výzva má povahu rozhodnutí, které je podle §176 odst. 1 písm. b) daňového řádu exekučním titulem.
[45] Otázku, zda došlo k naplnění zákonem předvídaných objektivních okolností pro vznik ručení dovolatele (zejména zda se ručení podle §159 odst. 3 o. z. týká i dluhů majících povahu daňových nedoplatků, zda dovolatel porušil povinnost při výkonu funkce jednatele společnosti a zda společnosti vznikla škoda v příčinné souvislosti s tímto porušením), je správce daně oprávněn si posoudit jako otázku předběžnou v souladu s §99 odst. 1 daňového řádu.
[46] Protože dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů [§229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a protože uvedenou zmatečnostní vadou je postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud – aniž se mohl zabývat důvodností dovolání – rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, podle §243e odst. 1 a 4 o. s. ř. zrušil, řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci Celnímu úřadu pro Zlínský kraj jako orgánu, který má podle §171 daňového řádu pravomoc věc projednat a rozhodnout.
[47] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu první o. s. ř., neboť žalobkyně tím, že zahájila řízení ve věci, k jejímuž projednání a rozhodnutí není dána pravomoc soudů, zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Žalovanému proto vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy všech stupňů. Ty sestávají (podle obsahu spisu) z odměny jeho zástupce za sedm úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemná podání ve věci samé ze dne 7. 8. 2020, ze dne 30. 8. 2022, ze dne 4. 11. 2022, ze dne 22. 5. 2023, účast na jednání soudu konaném ve dnech 6. 9. 2022 a 22. 2. 2023) podle §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), každý ve výši 10.340 Kč, z odměny zástupce za jeden úkon právní služby (písemné podání ze dne 3. 9. 2020) podle §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu ve výši 5.170 Kč, z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 2.400 Kč, z náhrady cestovních výdajů podle §13 odst. 5 advokátního tarifu ve výši 2.834 Kč a z náhrady za promeškaný čas podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu ve výši 1.200 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 17.636,64 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. a se zaplaceným soudním poplatkem za odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření ve výši 1.000 Kč, odvolání ve věci samé ve výši 25.484 Kč a dovolání ve výši 14.000 Kč tak celkové náklady žalovaného činí 142.104,64 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu