ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.3370.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 3370/2023-559
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Ing. Otakara Vrbíka , narozeného 21. 6. 1965, bytem v Praze 4, Proutěná 424/34, PSČ 140 00, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 81/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 9 Cmo 145/2022-509, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2023, č. j. 9 Cmo 145/2022-519, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.744 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 11. 2009 domáhá po žalovaném zaplacení částky 124.020 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené mzdy za období od dubna do září 2009, uplatňuje tuto pohledávku jako pohledávku za podstatou podle §169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[2] První (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2010, č. j. 23 C 314/2009-84, včetně potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 23 Co 349/2011-137, zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 2687/2014-193, a současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Druhý (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2016, č. j. 23 C 314/2009-245, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 23 Co 292/2017-303, jímž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 27 Cdo 4482/2018-402, a současně věc postoupil Městskému soudu v Praze, jakožto soudu věcně příslušnému.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 75 Cm 81/2020-449, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[5] Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 9 Cmo 145/2022-509, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2023, č. j. 9 Cmo 145/2022-519, k odvolání žalobce rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[6] Proti rozsudku odvolacího soudu uvedenému v předchozím odstavci podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné (§237 o. s. ř.).
[7] Jádro dovolací argumentace směřuje proti závěru odvolacího soudu, podle něhož činnosti, které dovolatel vykonával údajně na základě „pracovní“ smlouvy ze dne 31. 12. 2003 „na pozici manažer pro komunikaci s veřejností“, spadaly do působnosti představenstva družstva, v důsledku čehož tato smlouva sice mohla upravovat vztah mezi dovolatelem (jakožto členem představenstva) a družstvem při výkonu funkce člena představenstva, ale nemohla založit pracovněprávní vztah. Uvedený závěr je však v souladu jak s předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu, tak i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (shrnutou např. v usnesení ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022).
[8] Součástí náplně funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace jsou i administrativní a další „pomocné“ činnosti, nezbytné pro řízení a správu obchodní korporace, pro její zastupování, jakož i pro rozhodování o všech záležitostech, které zákon či (v souladu s ním) zakladatelské právní jednání nesvěřuje jinému orgánu obchodní korporace. Představa dovolatele, podle níž je povinností člena představenstva přijmout rozhodnutí či učinit za obchodní korporaci právní jednání, ale již ne je zaznamenat či si pro ně opatřit potřebné podklady, a tudíž rozhodnutí sice činí jako člen představenstva, ale zaznamenat je či opatřit si pro ně podklady může jako zaměstnanec, je neudržitelná.
[9] Takový výklad by vedl k popření smyslu a účelu, který sleduje jak úprava povinností členů statutárních orgánů (mimo jiné i péče řádného hospodáře, jejíž součástí je i opatřit si pro své rozhodování relevantní podklady – srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 761/2020, a v něm citovanou judikaturu – či např. povinnosti činit zápisy o rozhodnutích představenstva), tak (především) úprava jejich odměňování (srov. ustanovení §66 odst. 2 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 410/23).
[10] Uvedené ustanovení brání tomu, aby si členové představenstva určovali výši odměny či jiných plnění poskytovaných v souvislosti s výkonem funkce sami (na základě své představy); chrání tak obchodní korporaci, její členy a zprostředkovaně i věřitele obchodní korporace před riziky spojenými s konfliktem zájmů na straně člena představenstva a tzv. „samokontraktací“ (srov. v tomto směru opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/23).
[11] Pokud by člen představenstva družstva v rámci výkonu funkce toliko přijímal rozhodnutí či činil právní úkony (jednání) za obchodní korporaci, ale veškeré potřebné činnosti s tím související (opatření podkladů, zaznamenání přijatého rozhodnutí atd.), jež jsou z povahy věci potřebné u každé řídící či rozhodovací operace, si nechal zaplatit jako zaměstnanec, jehož mzdu nejvyšší orgán neschvaluje (s argumentem, že člen představenstva není obrazně řečeno povinen „vzít do ruky tužku“), byl by smysl a účel požadavku, podle něhož musí být odměny za činnosti související s výkonem funkce člena představenstva schváleny členskou schůzí, zcela vyprázdněn.
[12] Nejvyšší soud v tomto kontextu znovu opakuje, že řečené neznamená (jak dovozuje dovolatel), že umí-li člen představenstva „psát všemi deseti, nesmí mít sekretářku a je povinen tuto administrativní práci dělat sám“. Představenstvo může s péčí řádného hospodáře výkon činností spadajících do jeho působnosti (a to včetně samotného obchodního vedení či jeho části) delegovat na třetí osoby (srov. k tomu např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, anebo výše označený nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/23). To, co nemůže, je zaměstnat na tyto činnosti „samo sebe“. Jinak řečeno, činnosti, jež má člen představenstva vykonávat v rámci své funkce, nemůže vykonávat pro „svou“ obchodní korporaci jako její zaměstnanec.
[13] Dovolatel uzavřel „pracovní“ smlouvu na manažerskou pozici („manažer pro komunikaci s veřejností“), na dobu trvání jeho funkce člena představenstva, přičemž ani v pracovní smlouvě, ani ve vnitřních předpisech družstva nebylo nijak specifikováno, jaké činnosti měl dovolatel podle pracovní smlouvy vykonávat. Již to samo indikuje, že smlouva měla upravit vztahy mezi dovolatelem a družstvem při výkonu činností spadajících do náplně představenstva.
[14] Tomu odpovídají i zjištění o činnostech, které měl fakticky vykonávat, tedy činnosti „administrativního charakteru“, např. vyhledávání listin pro podání žalob v archivu, příprava podkladů pro podání žalob, digitalizace dokumentů, kontrola bytů, kontrola majetku a nahlášených oprav, analýza „toho, co se v družstvu vlastně přihodilo“ či „snahy s lidmi uzavřít nájemní smlouvy“.
[15] Jde-li o správu počítačové sítě, z ničeho nevyplývá (a dovolatel tak ani netvrdí), že by dovolatel vykonával soustavnou odbornou práci správce počítačové sítě (ostatně na tuto činnost pracovní smlouvu neuzavřel); sama skutečnost, že občas použil (jak uvádí) při práci své odborné znalosti z oblasti IT, mu nemůže založit nárok na zaplacení žalobou uplatněné „mzdy“ dle smlouvy na pozici manažera pro komunikaci s veřejností.
[16] Dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu, podle nichž dovolateli nelze žalobou uplatněnou pohledávku přiznat, neboť nejde ani o pracovněprávní pohledávku podle §169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, ani o jinou pohledávkou, již by bylo možné kvalifikovat jako pohledávku za podstatou či pohledávku jí postavenou na roveň podle §168 a 169 označeného zákona, a nárok na její zaplacení neplyne ani z §210 odst. 1 insolvenčního zákona, odpovídají právním závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2003/2019, ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (kromě rozhodnutí citovaných v označeném rozsudku viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, a zde podaný přehled judikatury), jakož i závěrům vyloženým Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 410/23.
[17] Pro úplnost lze dodat, že nezaložila-li smlouva uzavřená mezi dovolatelem a bytovým družstvem pracovněprávních vztah mezi jejími stranami, je pro posouzení důvodnosti žaloby zcela bez významu, zda byla schválena členskou schůzí družstva (a zda z ní plyne účinně sjednaný nárok dovolatele na odměnu člena představenstva); pohledávku člena představenstva družstva plynoucí ze smlouvy upravující vztah mezi členem představenstva a družstvem totiž nelze uplatňovat žalobou proti insolvenčnímu správci družstva (nejde ani o pohledávku za podstatou ani o pohledávku jí postavenou na roveň).
[18] Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda žalovaný tím, že dovolateli zaplatil „mzdu“ za březen 2009, uznal i jeho žalobou uplatněnou pohledávku (na zaplacení „mzdy“ za duben až červen 2009). Jelikož uznání nemá za následek vznik pohledávky ani ji nekonstituuje například jako pohledávku pracovněprávní, je (s ohledem na shora popsané závěry) pro posouzení projednávané věci zcela bez významu, že žalovaný dovolateli „mzdu“ za březen 2009 zaplatil.
[19] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda je možné neexistenci přesného data právní moci rozsudku nahradit konstatováním, že je obsah rozsudku účastníkovi řízení znám“. Je tomu tak již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud neuzavřel, že je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2687/2014 žalovanému „znám“ (a proto nabyl právní moci), nýbrž, že mu byl doručen (viz odst. 36 napadeného rozhodnutí).
[20] Konečně k námitce, podle níž byla na dovolatele nepřípustně vztažena „judikatorní změna“ výkladu právních předpisů, Nejvyšší soud podotýká, že se tak stalo v souladu s obecným principem incidentní retrospektivy, podle něhož změna v rozhodovací činnosti soudů zásadně dopadá na všechny dosud neukončené případy. Závažné důvody, pro které by takový přístup neměl být aplikován, nejsou v projednávané věci dány, a to již proto, že změna právního názoru, k níž v řízení došlo, nevedla ke zhoršení právního postavení dovolatele (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/23, odst. 64).
[21] S ohledem na námitky dovolatele považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že soudy v projednávané věci nikterak nezpochybňují kvalitu jeho práce pro družstvo, ani to, že funkci člena představenstva vykonával s péčí řádného hospodáře (jak opakovaně zdůrazňuje). Posouzení oprávněnosti jeho žaloby také neznamená, že by neměl právo na odměnu za svou činnost pro družstvo; takové právo mu obecně svědčí, ale toliko v režimu odměny člena představenstva, jejíhož zaplacení se nemůže domáhat žalobou proti insolvenčnímu správci.
[22] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu