ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.601.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 601/2023-564
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobce Ing. Michala Lurie , narozeného 5. 12. 1959, bytem v Praze 4, Čenětická 2219/12, PSČ 149 00, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby 00033243, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 13/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 122/2021-516, ve znění usnesení ze dne 24. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 122/2021-522 takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.744 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 11. 2009 domáhá po žalovaném zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené mzdy za období od dubna do září 2009; pohledávku uplatňuje jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle §169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[2] První (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 10. 2010, č. j. 23 C 315/2009-115, včetně potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 62 Co 506/2012-157, zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 4010/2014-213, a současně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Druhý (v tomto případě zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci samé ze dne 25. 1. 2017, č. j. 23 C 315/2009-261, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2017, č. j. 62 Co 246/2017-297, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Třetí (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2018, č. j. 23 C 315/2009-358, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Co 289/2018-396, jímž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, zrušil Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 27 Cdo 2003/2019-434, a současně věc postoupil Městskému soudu v Praze, jakožto soudu věcně příslušnému.
[5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 79 Cm 13/2021-475, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[6] Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 122/2021-516, ve znění usnesení ze dne 24. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 122/2021-522, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu označenému v předchozím odstavci podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[8] Dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu, podle nichž dovolateli nelze žalobou uplatněnou pohledávku přiznat, neboť nejde ani o pracovněprávní pohledávku podle §169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, ani o jinou pohledávkou, již by bylo možné kvalifikovat jako pohledávku za podstatou či pohledávku jí postavenou na roveň podle §168 a 169 označeného zákona, a nárok na její zaplacení neplyne ani z §210 odst. 1 insolvenčního zákona, odpovídají právním závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí (rozsudek sp. zn. 27 Cdo 2003/2019), ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (kromě rozhodnutí citovaných v označeném rozsudku viz dále např. usnesení ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, a zde podaný přehled judikatury), jakož i závěrům vyloženým Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 1. 2024,
sp. zn. III. ÚS 410/23.
[9] Nezaložila-li smlouva uzavřená mezi dovolatelem a bytovým družstvem pracovněprávní vztah mezi jejími stranami (z důvodů podrobně rozebraných v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu), je pro posouzení důvodnosti žaloby zcela bez významu, zda byla schválena členskou schůzí družstva (a zda z ní plyne účinně sjednaný nárok dovolatele na odměnu člena představenstva); pohledávku člena představenstva družstva plynoucí ze smlouvy upravující vztah mezi členem představenstva a družstvem totiž nelze uplatňovat žalobou proti insolvenčnímu správci družstva (nejde ani o pohledávku za podstatou, ani o pohledávku jí postavenou na roveň).
[10] Proto přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka tzv. opomenutých důkazů, již dovolatel předestírá s přesvědčením, že z jím označených (a soudy neprovedených) důkazů by bylo zjištěno, že členská schůze jeho odměnu schválila a dále že činnosti, které prováděl po prohlášení konkursu pro žalovaného, ne vždy souvisely se zjišťováním majetkové podstaty družstva.
[11] I kdyby bylo přesvědčení dovolatele správné, nevedly by takto zjištěné skutečnosti k odlišnému výsledku sporu (žalobou uplatněnou pohledávku by nebylo možné ani tak dovolateli přiznat, neboť nejde o pohledávku za podstatou ani o pohledávku jí postavenou na roveň); srov. v judikatuře k důkazům, jejichž provedení by nemohlo přinést nic významného pro rozhodnutí věci, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018,
sen. zn. 29 NSCR 91/2014.
[12] Navíc dovolateli nelze přisvědčit, že soudy nevyložily (alespoň stručně), z jakých důvodů dovolatelem označené důkazy neprovedou (srov. odst. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); nejde tudíž (ani formálně) o tzv. opomenuté důkazy (viz dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4 2021, sp. zn. 27 Cdo 3561/2019, a v něm citovaná rozhodnutí, anebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020,
sp. zn. II. ÚS 2736/19, a judikaturu v něm citovanou).
[13] Přípustným pak dovolání nečiní ani otázka výkladu §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a to již proto, že označené ustanovení na projednávanou věc nedopadá z důvodu časové působnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[14] Navíc v projednávané věci soudy (včetně Nejvyššího soudu) opakovaně, podrobně a logicky vysvětlily, proč vztah mezi dovolatelem a družstvem při výkonu činností spadajících do působnosti představenstva družstva není vztahem pracovněprávním. Skutečnost, že v jiném řízení ohledně žaloby jiné osoby (navíc před přijetím rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněného pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudy považovaly údajně obdobný nárok této jiné osoby za oprávněný (považujíce jej za pracovněprávní pohledávku), je tudíž pro projednávanou věc bez právního významu. Srov. ostatně i aktuální nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/23.
[15] Další otázky předkládané dovolatelem („jaká konkrétní ustanovení zákoníku práce neplatí v případě uzavření smlouvy podřízené zákoníku práce“ či „zda lze smlouvu podřízenou režimu zákoníku práce považovat za dodatek ke smlouvě o výkonu funkce i v případě, že žádná smlouva o výkonu funkce uzavřena nebyla“) nezakládají přípustnost dovolání již proto, že na jejich posouzení napadené rozhodnutí (správně) nespočívá
(srov. §237 o. s. ř.).
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn
(§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu