ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.78.2024.1
sp. zn. 28 Cdo 78/2024-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. Š. , zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 122/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 30/2023-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 12. 2022, č. j. 13 C 122/2022-144, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Soudy bylo rozhodováno o žalobě, jíž žalobce – formou žádání o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy – požadoval bezúplatný převod zemědělských pozemků jako náhradních k uspokojení tvrzeného restitučního nároku, poté, co již v roce 2010 namísto náhradní naturální restituce uplatnil právo na poskytnutí peněžité náhrady (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), s jejíž výší tehdy souhlasil a jež mu byla téhož roku i vyplacena, přičemž s požadavkem na přecenění svého restitučního nároku (a s tím spojeným nárokem na bezúplatný převod náhradních zemědělských pozemků k uspokojení jím přeceněného restitučního nároku), přichází po jedenácti letech od poskytnutí peněžité náhrady. Za prokázané situace odvolací soud dochází k závěru o nedůvodnosti podané žaloby na převod náhradních pozemků s odkazem na liknavý a svévolný postup žalované, byl-li nárok na podkladě žalobcem podané žádosti již dříve vypořádán náhradou v penězích.
3. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl dovoláním žalobce. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dovolacím soudem již vyřešené otázce (hmotného práva), která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolacímu soudu vytýká závěr, podle nějž poskytnutím finanční náhrady (podle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; na základě jeho žádosti a v jím akceptované výši) byl jeho nárok na náhradu za nevydané pozemky vypořádán v celém rozsahu, že zanikl a že se proto žalobce již nemůže domáhat převodu jiných zemědělských pozemků s odkazem na liknavý a svévolný postup žalované či jejího předchůdce. Takovýto závěr považuje za rozporný se smyslem a účelem restitučního zákonodárství (zejména s v bodech 18. až 27. dovolání odkazovanou judikaturou Ústavního soudu), jakož i dobrou vírou oprávněných osob a jejich legitimním očekáváním na řádné uspokojení jejich restitučního nároku právě prostřednictvím poskytnutí náhradního pozemku. Na základě jím v dovolání hojně odkazovaných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dochází k závěru, že k zániku jeho restitučního nároku mohlo dojít jen v tom rozsahu, v jakém mu byla poskytnuta finanční náhrada, tedy v části, ve které byl jeho restituční nárok žalovanou (byť nesprávně) oceněn a evidován; ve zbylém rozsahu – co do jeho skutečné, správně oceněné výše – považuje nárok za neuspokojený, s jehož splněním je žalovaná v prodlení a jejž lze vypořádat převodem náhradních pozemků. Jiný odvolacím soudem přijatý závěr podle žalobcova mínění vede k diskriminaci oprávněných osob, jež uplatnily nárok na poskytnutí finanční náhrady podle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a jímž se odpírá možnost domoci se přecenění jim nesprávně oceněného restitučního nároku se závěrem, že jejich restituční nárok poskytnutím finanční náhrady (byť v nesprávné výši) zanikl, oproti těm oprávněným osobám, které své restituční nároky stále uspokojují prostřednictvím naturální restituce (náhradních pozemků), v jejichž případě soudy přecenění restitučních nároků akceptují. Je proto přesvědčen, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř.
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. K základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku (že její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl) a že jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zdali žalovaná postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
9. Přestože rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srovnej např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněného pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vychází principiálně z toho, že finanční náhrada je v pořadí až druhým, subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních pozemků (k tomu srov. také např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05), že úmyslem zákonodárce bylo pokud možno řešit nároky oprávněných osob na náhrady podle zákona o půdě poskytnutím věcných plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1615/2004) a že mechanismus poskytování finanční náhrady (§16 zákona č. 229/1991 Sb.) se zpravidla aktivuje ve vazbě na zjištění, že za nevydané pozemky nelze oprávněné osobě poskytnout jiný vhodný pozemek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1767/2010, či závěry obsažené již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněném pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), současně připouští, že na základě dohody oprávněné osoby a subjektu povinného k poskytování náhrad je možné učinit předmětem náhrady peněžité plnění bez dalšího (srov. např. již výše cit. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 465/2008). Finanční náhrada za nevydané pozemky, jež vzhledem ke svému charakteru nebyla odvislá od veřejných nabídek žalované, mohla být oprávněným osobám poskytnuta snadněji a v podstatně kratších termínech než náhradní pozemky (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019). Poskytnutí finanční náhrady je spojeno s výzvou (žádostí) oprávněné osoby a děje se tak – nebylo-li stranami ujednáno něco jiného – v zákonem stanovených lhůtách (viz §16 odst. 4 zákona o půdě, ve znění účinném do 4. 5. 2006, resp. s účinností od 5. 5. 2006 ustanovení §16 odst. 1 tohoto předpisu), jejichž uplynutím dostal by se povinný subjekt do prodlení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11; přiměřeně i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021).
10. K právě uvedeným závěrům se Nejvyšší soud hlásí i ve své recentní rozhodovací praxi (z níž vedle rozsudku ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023, dále srovnej např. i rozsudek ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1776/2023, či usnesení ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2023/2023).
11. Jestliže odvolací soud – na podkladě zjištění, že žalobce namísto náhradních pozemků uplatnil právo na poskytnutí finanční náhrady (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), s jejímž poskytnutím souhlasil a jež mu byla na podkladě akceptované žádosti vyplacena v roce 2010 – dochází k závěru, že jeho nárok na náhradu za nevydané pozemky byl vypořádán náhradou v penězích a že se tak nemůže domáhat převodu jiných zemědělských pozemků s odkazem na liknavý a svévolný postup žalované či jejího předchůdce (na podkladě žádosti o přecenění restitučního nároku uplatněné až v roce 2021 a následně podané žaloby o vydání náhradních zemědělských pozemků), jde o závěr očividně souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V tomto směru není významné, zda tehdy poskytnutá náhrada odpovídá i měřítkům dnešním (a kdy i samotná kvantifikace restitučního nároku našla svůj odraz ve výši poskytnuté finanční náhrady, vůči níž žalobce včas a právně relevantním způsobem – uplatněním práva na její případné doplacení, jež podléhalo by nepochybně i promlčení – nebrojil).
12. Nejvyšší soud v nyní projednávané věci současně neshledává důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodování již vyřešené právní otázky (zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023), kdy důvod k němu neskýtá ani argumentace žalobce uplatněná v jím nyní podaném dovolání. K ní sluší se uvést i následující.
13. Nejvyšší soud předně nesdílí žalobcovo přesvědčení, že judikaturou vyslovené konkluze jsou v kontradikci se smyslem a účelem restitučního zákonodárství, jak je ve svých rozhodnutích vymezuje Ústavní soud (a na něž žalobce obšírně odkazuje) a jež jsou reflektovány i v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do žalobcova „legitimního očekávání mít možnost uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku“, byl-li to právě žalobce, jenž namísto zákonem preferovaného způsobu uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhradního pozemku upřednostnil (již v roce 2010) vypořádání restitučního nároku formou finanční náhrady (§16 zákona č. 229/1991 Sb.). Přisvědčit pak nelze ani argumentaci, že soudy zastávaným výkladem je žalobce diskriminován na úkor oprávněných osob, které své restituční nároky uspokojují cestou poskytnutí náhradních pozemků, je-li zde jeho odlišné právní postavení důsledkem jím svobodně učiněné volby, jakou formou má být (a také byl) jeho restituční nárok vypořádán.
14. Rovněž tak nelze identifikovat rozpor napadeného rozhodnutí ani s dalšími označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu (včetně akcentovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019) a Ústavního soudu, jež byla vydána v jiných skutkových situacích, kdy se oprávněné osoby domáhaly uspokojení restitučního nároku převodem náhradních pozemků a kdy dříve nežádaly o poskytnutí relutární náhrady (případně daná skutečnost nebyla akcentována v rámci soudy tehdy učiněných zjištění, či nebyla předmětem právního posouzení a následně pak ani otázek otevřených k dovolacímu přezkumu).
15. Judikaturou přijaté řešení (jemuž zde konvenuje i odvolacím soudem učiněné právní posouzení) také nikterak nerozmělňuje (vůči restituentům poměrně vstřícnou) rozhodovací praxi, jež připouští „přeceňování“ restitučních nároků uplatňovaných i s jistým časovým odstupem a jež se i velmi zdrženlivě staví k aplikaci ustanovení o promlčení práva (dle obecných předpisů), jde-li o nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků, jež nebyly uspokojeny (jen) v důsledku liknavného, svévolného či diskriminujícího jednání státu. Ovšem – jak již výše akcentováno – oproti těmto osobám je situace žalobce (stejně tak jako jiných osob v obdobném postavení, jež před mnoha lety požádaly o uspokojení nároku náhradou v penězích, aniž by tak nadále byly odkázány na disfunkční systém veřejných nabídek náhradních pozemků) odlišná.
16. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky.
17. Napadá-li žalobce rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve výroku II. odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2024
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu