ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.1590.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 1590/2023-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného JUDr. Miladou Kačerovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, PSČ 272 01, proti žalovaným 1) J. C., zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, PSČ 301 00, a 2) J. Z. , zastoupenému JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou, se sídlem Hradci Králové, Chelčického 1223/5, PSČ 500 02, o zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 99/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2022, č. j. 20 Co 283/2022-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.598,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. září 2021, č. j. 18 C 99/2020-229, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. dubna 2022, č. j. 18 C 99/2020-270, Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se žalobce (V. P.) domáhal: a) vůči žalovaným [1) J. C. a 2) J. Z.], aby mu zaplatili „rovným dílem“ částku 20.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 5.966,- Kč od 20. března 2002 do zaplacení a z částky 5.966,- Kč od 20. dubna 2002 do zaplacení, a b) vůči prvnímu žalovanému zaplacení částky 50.000,- Kč (výroky I. a IV.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobce požadoval, aby mu žalovaní zaplatili „rovným dílem“ částku 20.000,- Kč z titulu „materiální“ škody, jejíž základ spočíval v nevyplacení (hrubé) mzdy v této výši za měsíce leden a únor 2002 (dále též jen „mzdová pohledávka“), na niž žalobci vznikl nárok vůči (tehdejšímu) zaměstnavateli ČKD Motory, a. s. (dále jen „společnost Č“). První žalovaný měl (skutečnou) škodu způsobit tím, že jako správce konkursní podstaty společnosti Č nezaplatil nic na úhradu (do konkursního řízení přihlášené) mzdové pohledávky žalobce (a podle názoru žalobce část konkursní podstaty „zpronevěřil“); druhý žalovaný tím, že jako „statutární orgán“ společnosti Č neuvedl do souladu adresu jejího skutečného sídla se sídlem zapsaným v obchodním rejstříku.
Po prvním žalovaném se žalobce dále domáhal zaplacení částky 50.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tím, že (označeným) subjektům sdělil, že mzdová pohledávka žalobce přihlášená do konkursního řízení na majetek společnosti Č byla uspokojena „před rozvrhem“.
2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. června 2002, č. j. 89 K 18/2002-13, prohlásil konkurs na majetek společnosti Č a správcem konkursní podstaty ustavil prvního žalovaného; usnesením ze dne 14. července 2014, č. j. 89 K 18/2002-480, schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty; dne 14. června 2017 vydal rozvrhové usnesení č. j. 89 K 18/2002-632; usnesením ze dne 3. července 2018, č. j. 89 K 18/2002-760, zrušil konkurs na majetek společnosti Č po splnění rozvrhového usnesení. Podle konečné zprávy činily celkové příjmy majetkové podstaty 439.210.099,86 Kč, výdaje z majetkové podstaty 404.542.798,97 Kč a k uspokojení věřitelů v rámci rozvrhu byla k dispozici částka 34.667.300,89 Kč; byl zpeněžen veškerý majetek úpadce a výtěžek zpeněžení byl rozdělen mezi věřitele se zjištěnými pohledávkami; po skončení konkursního řízení byla společnost Č zcela bez majetku a dne 9. prosince 2023 byla vymazána z obchodního rejstříku.
3) Mzdová pohledávka žalobce vznikla za období před prohlášením konkursu na majetek společnosti Č.
4) Rozsudkem ze dne 7. června 2019, č. j. 12 C 99/2002-157, Obvodní soud pro Prahu 9 vyhověl žalobě (ze dne 8. března 2002) podané žalobcem proti společnosti Č o zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím z titulu mzdové pohledávky; společnost Č žalobci na označenou pohledávku nic nezaplatila.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §23 odst. 1 a 2 a §32 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a ustanovení §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby.
Ve vztahu k žalobcem tvrzené (skutečné) škodě akcentoval, že (případné) pochybení druhého žalovaného nemohlo mít žádný vliv na faktickou nedobytnost mzdové pohledávky žalobce, která mu byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, když veškerý majetek společnosti Č byl v konkursu zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl rozdělen mezi věřitele se zjištěnými pohledávkami.
Jako „naprosto nesmyslnou“ vyhodnotil soud prvního stupně konstrukci žalobce, na jejímž základě měla být založena odpovědnost prvního žalovaného za takto vzniklou škodu, když žalobce sice přihlásil zmíněnou pohledávku do konkursního řízení vedeného na majetek společnosti Č, ale první žalovaný (jako správce konkursní podstaty) tuto pohledávku „nezjistil“. Potud zdůraznil, že žalobce měl (v souladu s ustanovením §23 odst. 2 ZKV) podat proti prvnímu žalovanému incidenční žalobu, což neučinil; přitom nepodal opravné prostředky ani proti usnesení o schválení konečné zprávy, ani proti rozvrhovému usnesení. Konečně (přes výzvu soudu) nedoplnil skutková tvrzení (a neoznačil důkazy) ani k (tvrzené) zpronevěře, jíž se měl dopustit první žalovaný.
Ve vztahu k výhradě žalobce, podle níž první žalovaný „nevytvořil rezervní fond“, z něhož by byla uspokojena mzdová pohledávka žalobce (tj. nesložil do úschovy soudu částku připadající na nároky věřitelů, které jako správce konkursní podstaty popřel, a mohl vyplatit na základě samostatného rozvrhového usnesení), dodal, že i tato pohledávka měla být uvedena v rozvrhovém usnesení, přičemž bylo na žalobci, aby proti tomuto usnesení podal opravný prostředek. Proto uzavřel, že mezi (žalobcem tvrzeným) pochybením prvního žalovaného při výkonu funkce správce konkursní podstaty a (žalobcem tvrzenou) škodou není dána příčinná souvislost.
K požadavku žalobce vůči prvnímu žalovanému z titulu náhrady nemajetkové újmy soud prvního stupně zdůraznil, že za stavu, kdy mzdová pohledávka žalobce nebyla v rámci konkursního řízení na majetek společnosti Č uznána (a tudíž zjištěna), je zřejmé, že nemohla být v rámci konkursního řízení ani uspokojována (a to ani jako pohledávka „zapodstatová“). „Fabulace“ žalobce o tom, že se první žalovaný někdy dopustil (ve vztahu k označeným osobám) chybného sdělení o tom, že tato pohledávka „měla být uspokojena před rozvrhem“, a to za situace, kdy i žalobce „moc dobře“ věděl, že k tomuto nemohlo dojít, neboť jeho pohledávka nebyla v konkursním řízení zjištěna, „nemohlo založit“ žádnou nemajetkovou újmu na jeho straně.
Současně soud prvního stupně „neshledal“ ani příčinnou souvislost mezi případným pochybením prvního žalovaného a tvrzenou nemajetkovou újmou. Konečně vyhodnotil (ve vztahu k označenému nároku) jako důvodnou rovněž (prvním žalovaným vznesenou) námitku promlčení, s tím, že nejpozději v okamžiku vydání usnesení o schválení konečné zprávy ze dne 14. července 2014 (jejím zveřejněním) se žalobce dověděl o tom, že „nebyl vytvořen rezervní fond na zaplacení sporných pohledávek“. Ostatně, i kdyby přistoupil na „konstrukci“ žalobce, byla by pohledávka z titulu náhrady nemajetkové újmy promlčena, když žalobce sám uvedl, že se dne 4. listopadu 2016 dověděl, že jeho pohledávka (údajně) měla být zaplacena před rozvrhem; žalobu však podal až 10. června 2020, tj. po uplynutí tříleté promlčecí doby (§612, §619 odst. 2 a §629 o. z.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. října 2022, č. j. 20 Co 283/2022-284, nepřipustil změnu žaloby obsaženou v podání žalobce ze dne 12. listopadu 2021 a 28. června 2022, podle níž žalobce z titulu náhrady nemajetkové újmy požadoval po prvním žalovaném zaplacení částky 72.990,- Kč a po druhém žalovaném 14.913,25 Kč (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud ve vztahu k žalobcem navržené změně žaloby konstatoval, že šlo o (v odvolacím řízení) nepřípustně uplatněný nový nárok (§95 odst. 2 o. s. ř.).
Neopodstatněnou shledal (i) žalobcem vznesenou námitku podjatosti rozhodující soudkyně, která nebyla založena na žádné relevantní skutečnosti (§14 odst. 1 a 3 o. s. ř.), nýbrž výlučně na procesním postupu soudkyně (a nesouhlasu s jejím rozhodnutím).
Dále se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že po skončení konkursního řízení na majetek společnosti Č již nelze přihlížet k „tvrzenému nedoručení vyrozumění o popření pohledávek“. Odpovědnost prvního žalovaného za (žalobcem tvrzenou) škodu by tak mohla být dána jen na základě ustanovení §8 odst. 2 ZKV, a to za splnění podmínky, že první žalovaný jako správce konkursní podstaty nepostupoval s odbornou péčí a porušil své povinnosti, které mu ukládá zákon nebo konkursní soud; žádné takové porušení „nelze dovodit“.
V této souvislosti dodal, že žalobce musel vědět o popření přihlášené mzdové pohledávky prvním žalovaným, když v průběhu řízení před soudem prvního stupně výslovně tvrdil, že jeho pohledávka je sporná, a neočekával její uspokojení před rozhodnutím soudu v nalézacím řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 99/2002). Za stavu, kdy žalobce ani „nevyvolal“ incidenční spor podle ustanovení §23 odst. 2 ZKV, nebyl první žalovaný povinen postupovat podle ustanovení §33 odst. 2 ZKV.
Ve vztahu k žalobcem tvrzené „zpronevěře“ odvolací soud konstatoval, že soudu v občanskoprávním řízení nepřísluší posuzovat „otázku spáchání trestného činu“, a to ani jako otázku předběžnou (§135 odst. 1 o. s. ř.). Navíc ve vztahu k tomuto tvrzení žalobce vychází jen ze své spekulace (založené na sdělení, podle něhož byly v konkursním řízení uhrazeny všechny mzdové závazky společnosti Č), když z takového sdělení (obecného charakteru) nelze dovozovat, že se jím správce konkursní podstaty vyjadřoval ke konkrétnímu nároku žalobce, o němž byl veden (konkursem přerušený) soudní spor (sp. zn. 12 C 99/2002). Na základě žalobních tvrzení – pokračoval odvolací soud ‒ „tak nelze postavit najisto žádné konkrétní protiprávní jednání prvního žalovaného, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody žalobce ve výše jeho aktuálně nevymožitelné mzdové pohledávky. Tím méně lze na jejich základě detekovat jednání tohoto žalovaného, jež by mohlo představovat zásah do osobnosti žalobce ve smyslu §82 odst. 1 o. z., z něhož by mu mohla vzniknout nemajetková újma odčinitelná podle §2956 o. z.“
Konečně odvolací soud vyhodnotil jako správný závěr soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzenou škodou a jednáním druhého žalovaného (nepodáním návrhu na výmaz společnosti Č z obchodního rejstříku); úvahy žalobce měl (i v tomto směru) za spekulativní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí spočívá (podle jeho názoru) na řešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny (nebo má být již dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Dovolatel „v dostupné judikatuře nenalezl podobný případ, kdy orgány činné v trestním řízení dospějí navzdory dovolatelovu předchozímu využití veškerých dostupných opravných prostředků k nesprávnému závěru v důsledku vlastního pochybení naplňováním ustanovení trestního řádu, čímž donutí poškozeného podat na podezřelé žalobu civilní, jakožto jeho jediný zbývající prostředek, kterým se ultima ratio může domoci svého ústavního práva dle č. 36 Listiny“, která je však civilním (i odvolacím) soudem zamítána proto, že soudy si vykládají ustanovení §135 o. s. ř. „jako překážku samostatné přípustnosti zabývat se takovými otázkami, které by svou povahou mohly současně představovat posuzování otázky spáchání trestného činu, což jim nepřísluší“. Soudy se tak měly zabývat otázkou porušení dobrých mravů a na základě předložených důkazů měly „vynést výrok o vině a povinnosti náhrady škody viníky“. „Právní kvalifikace soudu, resp. osob s právním vzděláním, není systémem školství tvořena pro oblast civilní a trestní odděleně, nýbrž v souhrnném spojení, přičemž okolnost klasifikace sporů na civilní a trestní věci je dána toliko formálně organizačními důvody“.
Dále dovolatel nesouhlasí s právními názory uplatňovanými „orgány činnými v trestním řízení a/nebo oběma civilními soudy, jde-li o: 1) obsah výrazu „nový nárok“ podle ustanovení §216 odst. 2 o. s. ř., na jehož základě odvolací soud nevyhověl žalobcem navrhované změně žaloby; 2) vznik nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu; 3) „příčinnost porušení zákonné povinnosti druhého žalovaného a vzniku dovolatelovy škody“; 4) skutečnost „uznání“ či „neuznání“ pohledávky správcem konkursní podstaty; 5) povinnost dovolatele vyvolat incidenční spor proti správci konkursní podstaty, jakožto podmínky vzniku „podmíněného nároku“ s následnou povinností správce vytvořit v této výši rezervu; 6) právní výklad následků písemného prohlášení správce konkursní podstaty (dle přílohy 12 a 15 žaloby), kde se o konkrétních zaměstnaneckých pohledávkách vyjadřuje jako o „vyplacených“, a to ve světle jeho následných opačných tvrzení, že tuto pohledávku nikdy neuznal a tedy nezaplatil; 7) promlčení merita sporu a jeho souvislost s rozvrhovým usnesením.
Dovolatel snáší argumenty na podporu oprávněnosti žalobou uplatněných nároků a podrobně popisuje skutkové okolnosti (včetně chování žalovaných), za kterých mu měla vzniknout (tvrzená) skutečná škoda a nemajetková újma. Přitom zdůrazňuje, že „meritum“ jeho žaloby spočívá v požadavku na „přisouzení nikoli podílu na konkursní podstatě, nýbrž 100 % jeho podmíněného nároku z titulu zanedbání zákonné povinnosti správce konkursní podstaty nevytvořením rezervy na jeho konkrétní podmíněný nárok“, který byl předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 12 C 99/2002. Jelikož se soudy zabývaly „zcela jiným žalobním důvodem, nežli skutečně žalobcem uplatňovaným“, dospěly i k nesprávnému závěru o promlčení (již nepodmíněného) nároku „z titulu uznávacího rozsudku“ ze dne 7. června 2019.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
K řešení právní otázky vztahující se k výkladu ustanovení §135 o. s. ř. (ve spojení s argumentací žalobce, podle níž první žalovaný „zpronevěřil část konkursní podstaty“) není dovolání přípustné již proto, že odvolací soud v dané souvislosti (jen) konstatoval, že mu nepřísluší v občanskoprávním řízení posuzovat otázku, zda první žalovaný spáchal trestný čin [tj. rozhodovat o tom, zda (žalobcem tvrzené) jednání prvního žalovaného je trestným činem, jakož i o vině a trestu za trestný čin (viz čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod)], a to ani jako otázku předběžnou. Jinak se tvrzeními žalobce o skutkových okolnostech, z nichž žalobce dovozoval protiprávní jednání prvního žalovaného, podrobně zabýval a řádně odůvodnil skutkové i právní závěry o tom, že první žalovaný neporušil povinnosti při výkonu funkce správce konkursní podstaty společnosti Č.
Dovolání není přípustné ani k řešení dalších otázek, týkajících se „postoje“ prvního žalovaného (jako správce konkursní podstaty společnosti Č) k mzdové pohledávce, včetně dalšího „osudu“ této pohledávky v konkursním řízení.
V tomto směru totiž dovolatel (nepřípustně) zpochybňuje správnost soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání, podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudy přitom vyšly ve skutkové rovině z toho, že dovolatel přihlásil (8. října 2002) do konkursního řízení společnosti Č mzdovou pohledávku ve výši 20.000,- Kč [pracovní nárok podle §31 odst. 3 písm. a) ZKV], s tím, že je předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 99/2002 (viz č. l. 68), tato pohledávka nebyla zjištěna (nebyla uznána prvním žalovaným jako správcem konkursní podstaty společnosti Č) a zůstala sporná (§23 odst. 1 a 2 -ZKV); přitom žalobce nepodal žalobu na určení její pravosti (a nepodal ani opravný prostředek proti konečné zprávě a rozvrhovému usnesení). K významu rozvrhového usnesení ve vztahu k (případným) pohledávkám podléhajícím režimu podle ustanovení §33 odst. 2 ZKV (byť mzdová pohledávka žalobce takovou pohledávkou není) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sp. zn. 29 Cdo 5553/2017; k důsledkům neuznání přihlášené pohledávky správcem konkursní podstaty srov. dále též bod XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů tak neplyne, že by se dovolatelem akcentované sdělení prvního žalovaného ze dne 3. října 2017, podle něhož byly v průběhu konkursního řízení uhrazeny, jakožto „zapodstatové“ pohledávky, všechny mzdové závazky společnosti Č (včetně žalobce) vztahovalo (mohlo vztahovat) též na (v konkursním řízení nezjištěnou) mzdovou pohledávku žalobce.
Dovolání není přípustné ani proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu ke druhému žalovanému.
Argumentace dovolatele ohledně „pochybení“, kterých se měl dopustit druhý žalovaný (tím, že jako statutární orgán společnosti Č neuvedl do souladu její skutečné sídlo s údaji zapsanými v obchodním rejstříku, a nepodal návrh na výmaz této společnosti z obchodního rejstříku), čímž měl znemožnit dovolateli domáhat se uspokojení pohledávky z titulu neuhrazených mezd po třetí osobě (viz prodej podniku společnosti Č v průběhu konkursu), totiž pomíjí závěry, které formuloval Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §27a ZKV v rozsudcích ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007, ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, a ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, a podle nichž při zpeněžení věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží provozování podniku, jednou smlouvou, přecházejí z úpadce na nabyvatele práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů s výjimkou nároků vzniklých do účinnosti smlouvy.
K tomu, že závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou je závěrem skutkovým, a právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uveřejněný pod číslem 36/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně další judikatury zmíněné v jeho důvodech.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nepřipuštění změny žaloby (§95 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř); v tomto rozsahu totiž nejde o rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2081/2013, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2021, sp. zn. 22 Cdo 1932/2020).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty na straně prvního žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. února 2023), která podle ustanovení §7 bodu 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 60.000,- Kč) 3.500,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením 21% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí 4.598,- Kč.
V případě druhého žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. února 2023), která podle ustanovení §7 bodu 4., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu činí (z tarifní hodnoty 10.000,- Kč) 1.500,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením 21% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí 2.178,- Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu