ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.2016.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 2016/2023-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, PSČ 301 00, proti žalovanému J. E. , zastoupenému JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, PSČ 301 00, o zaplacení částky 295.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 117/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2023, č. j. 12 Cmo 155/2022-312, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2023, č. j. 12 Cmo 155/2022-312, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 29. dubna 2017 u Okresního soudu Plzeň-město, vedenou pod sp. zn. 38 C 167/2017, se (původní) žalobce (MONEY LEND, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (J. E.) zaplacení částky 295.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. dubna 2017 do zaplacení. Přitom ve skutkové rovině tvrdil, že společnost HP Eurotherm s. r. o. (dále jen „společnost H“) vystavila dne 14. srpna 2012 blankosměnku nikoli na řad společnosti LIKOST, spol. s r. o. (dále jen „remitent“), kterou se zavázala bezpodmínečně zaplatit dne 18. dubna 2014 částku 1.180.000,- Kč (dále jen „směnka“); údaje data splatnosti a směnečné sumy byly doplněny na základě vyplňovacího prohlášení dle smlouvy uzavřené mezi společností H, remitentem a směnečnými rukojmími (M. H., K. P. a J. E.). Jelikož společnost H směnku nezaplatila, požadoval remitent zaplacení směnky po směnečných rukojmích; žalobce uhradil remitentovi směnečnou sumu dne 2. května 2014 (v plné výši) a následně od remitenta obdržel originál směnky. Dále uvedl, že u Krajského soudu v Plzni je vedeno (pod sp. zn. 47 Cm 133/2014) řízení, v němž se žalobce domáhá vůči výstavci (společnosti H) a směnečným rukojmím (K. P. a J. E.) vydání směnečného platebního rozkazu; v označené věci založil žalovaný procesní obranu na námitce, podle níž žalobci vůči němu nepřísluší nárok ze směnky; ve věci dosud nebylo rozhodnuto. Proto žalobce podal (z opatrnosti) proti žalovanému (i) žalobu z titulu úhrady jeho podílu (regresu).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. srpna 2017, č. j. Ncp 581/2017-20, rozhodl [odkazuje na ustanovení §9 odst. 2 písm. j) a §104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a na ustanovení čl. I. §32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“)], že v dané věci jsou věcně příslušné v prvním stupni krajské soudy, když „předmětem sporu je uhrazení dlužné částky ze směnky vlastní“; proto věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. března 2018, č. j. 49 Cm 117/2017-66, řízení ve věci přerušil do pravomocného skončení věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 133/2014; usnesením ze dne 26. května 2021, č. j. 49 Cm 117/2017-92, rozhodl, že v přerušeném řízení se pokračuje; usnesením ze dne 25. srpna 2021, č. j. 49 Cm 117/2017-111, připustil, aby na místo (původního) žalobce vstoupil do řízení nabyvatel práva (M. H.).
Rozsudkem ze dne 8. června 2022, č. j. 49 Cm 117/2017-284, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 295.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. dubna 2017 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 24. února 2023, č. j. 12 Cmo 155/2022-312, rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 8. června 2022) zrušil a řízení zastavil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že u Krajského soudu v Plzni bylo vedeno řízení (pod sp. zn. 47 Cm 133/2014), v němž se žalobce (M. H.) domáhal (mimo jiné) vůči žalovanému (J. E.) zaplacení částky 1.180.000,- Kč s 6% úrokem od 19. dubna 2014 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 3.933,33 Kč z titulu směnky. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 18. září 2014, č. j. 47 Cm 133/2014-33, žalobě vyhověl; k námitkám žalovaného rozsudkem ze dne 10. září 2018, č. j. 47 Cm 133/2014-249, směnečný platební rozkaz (mimo jiné) ve vztahu k žalovanému zrušil; Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. května 2020, č. j. 12 Cmo 37/2020-349, (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, podle něhož žalobci nevznikl vůči žalovanému (žalobou uplatněný) regresní (postižní) nárok ze směnky podle ustanovení čl. I. §32 odst. 3 směnečného zákona; potud poukázaly na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 (uveřejněného pod číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ‒ dále jen „R 115/2017“)].
Na tomto základě odvolací soud, cituje ustanovení §159 a §159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř., zdůraznil, že v projednávané věci „byl uplatněn stejný procesní nárok“ jako v dříve zahájeném řízení vedeném pod sp. zn. 47 Cm 133/2014, a sice „nárok na vzájemné vypořádání solidárně zavázaných spoludlužníků“. Obě žaloby vycházely z identických skutkových tvrzení ohledně plnění žalobce jako jednoho z avalistů směnky; v obou řízeních žalobce, poté, co splnil svůj rukojemský závazek, uplatnil vůči „spoludlužníkům“ právo na regres ve výši odpovídající celé jím uhrazené částce (ve věci sp. zn. 47 Cm 133/2014), respektive jedné čtvrtiny této částky, která podle žalobce představuje podíl žalovaného na společném dluhu (v projednávané věci).
Za stavu, kdy byl právní vztah mezi účastníky řízení „zcela vypořádán“ rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. září 2018, č. j. 47 Cm 133/2014-249, vznikla dnem právní moci tohoto rozsudku překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.), která brání tomu, aby bylo „o shodném právu na regres plynoucímu ze splnění téhož dluhu mezi týmiž solidárně zavázanými dlužníky (rukojmími z téže směnky) rozhodováno opětovně“. Na tomto závěru ‒ pokračoval odvolací soud ‒ nic nemění ani skutečnost, že ve věci sp. zn. 47 Cm 133/2014 bylo o žalobě rozhodnuto směnečným platebním rozkazem podle ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř., neboť „forma soudního rozhodnutí není z hlediska posouzení totožnosti nároku relevantní“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky „totožnosti nároků“ v projednávané věci a věci vedené pod sp. zn. 47 Cm 133/2014, kterou odvolací soud vyřešil (podle jeho názoru) rozporně se závěry R 115/2017, včetně posouzení, zda „nesprávně uplatněný nárok avala z titulu zaplacení směnky vůči druhému avalovi, kdy soud nejdříve vydá směnečný platební rozkaz vůči avalovi, který následně k námitkám avala zruší, může založit překážku věci pravomocně rozhodnuté pro uplatnění regresního nároku avala vůči druhému avalovi z titulu pasivní solidarity podle příslušných ustanovení občanského zákoníku“.
Dovolatel popisuje průběh řízení v obou věcech a zdůrazňuje, že za stavu, kdy jako směnečný rukojmí nenabyl právo ze směnky (po jejím zaplacení remitentovi) vůči dalším rukojmím, „nemohl disponovat žádným nárokem ve směnečném řízení vůči žalovanému“; rozhodnutí ve směnečném řízení tak nemohlo založit překážku věci pravomocně rozhodnuté pro projednávanou věc, ve které žalobce neuplatnil nárok ze směnky, nýbrž nárok opírající se o ustanovení §511 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje za správné (zamítavé) rozhodnutí soudu prvního stupně a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovoláním otevřené, týkající se výkladu ustanovení §159a o. s. ř., dosud Nejvyšším soudem ve srovnatelných poměrech beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení §159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
Podle ustanovení §159a o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 4).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech:
1) Pro účely posouzení, zda ve smyslu ustanovení §159a o. s. ř. je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) [zda v novém řízení jde o projednání stejné věci] platí, že o stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.
Srov. např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2021, sp. zn. 21 Cdo 1212/2021, uveřejněného pod číslem 55/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) Ustanovení čl. I. §32 odst. 3 směnečného zákona upravuje nabytí práv ze směnky směnečným rukojmím, který směnku zaplatil; směnečná práva přitom splnivší rukojmí nabývá proti tomu, za koho se zaručil (v poměrech projednávané věci proti výstavci vlastní směnky) a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni. Směnečný rukojmí, který zaplatil směnku, nenabývá práv ze směnky vůči dalším rukojmím, zaručivším se za téhož dlužníka (výstavce vlastní směnky). Vnitřní vztah mezi takovými směnečnými rukojmími, jenž nemá povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými ustanovením §511 odst. 2 a 3 obč. zák.
Srov. např. R 115/2017, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 3710/2015.
3) Uplatnil-li žalobce (žalobou spojenou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) pohledávku ze směnky, přičemž aktivní věcnou legitimaci k výkonu směnečných práv proti žalovaným (směnečným rukojmím) dovozoval z toho, že směnku nabyl (poté, kdy na směnku sám plnil z titulu směnečného rukojemství) rubopisem, nebylo nutné zabývat se tím, zda na vnitřní poměry účastníků řízení (jako směnečných rukojmí za výstavce vlastní směnky) lze použít také právní úpravu obsaženou v ustanovení §511 obč. zák., když zaplacení takové pohledávky se žalobce v řízení nedomáhal.
Srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3710/2015.
Pro rozhodnutí o dovolání je tak (z pohledu shora citované judikatury) podstatné, zda se žalobce v projednávané věci domáhal vůči žalovanému úhrady peněžitého plnění na základě týchž skutkových okolností jako ve věci vedené pod sp. zn. 47 Cm 133/2014.
Ve věci vedené pod sp. zn. 47 Cm 133/2014 požadoval žalobce (mimo jiné) po žalovaném zaplacení směnky, konkrétně směnečného peníze ve výši 1.180.000,- Kč s 6% úrokem od 19. dubna 2014 do zaplacení a směnečné odměny 3.933,33 Kč, to vše na základě skutkových tvrzení, podle nichž na směnku plnil (remitentu) z titulu směnečného rukojemství a žalovaný mu přes výzvu na směnku nic nezaplatil.
Jinak řečeno, žalobce uplatnil práva ze směnky (viz čl. I. §49 směnečného zákona), která „měl nabýt“ tím, že směnku jako směnečný rukojmí zaplatil a remitent mu směnku předal (tj. předmětem řízení byla práva žalobce jako majitele listinného cenného papíru).
V projednávané věci se žalobce domáhá (poté, kdy se stal účastníkem řízení místo původního žalobce) zaplacení částky 295.000,- Kč s příslušenstvím ve výši zákonného úroku z prodlení od 29. dubna 2014 do zaplacení, a to s poukazem na skutková tvrzení, že plnil (remitentu) na směnku jako směnečný rukojmí a vznikl mu „regresní“ nárok.
Jinými slovy, nepožaduje zaplacení směnky (neuplatňuje práva majitele listinného cenného papíru), nýbrž se domáhá plnění z titulu regresního („nesměnečného“) nároku (vzniklého plněním na směnku), a to zaplacení částky, která představuje (podle jeho názoru) podíl, který připadal v rámci vnitřního vztahu mezi směnečnými rukojmími na žalovaného.
Jakkoli mají oba nároky (ve značné míře) společný (skutkový) základ (zaplacení směnky žalobcem jako směnečným rukojmím), jde o pohledávky skutkově i právně odlišné [předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 47 Cm 133/2014 byl požadavek na zaplacení pohledávky určené čl. I. §49 směnečného zákona, tj. (mimo jiné) pohledávky na úhradu celé částky, kterou žalobce na směnku (důvodně) zaplatil, šestiprocentního úroku z této částky ode dne, kdy zaplatil, a (směnečné) odměny, která měla žalobci (podle jeho názoru) vzniknout tím, že plnil na směnku jako směnečný rukojmí; předmětem řízení v projednávané věci je požadavek na zaplacení pohledávky vzniklé tím, že žalobce plnil na směnku jako jeden ze směnečných rukojmích více, než činil jeho podíl ve vzájemném poměru směnečných rukojmích na dluhu ze směnky].
Pravomocné rozhodnutí, jímž soud zamítl žalobcem podanou žalobu na zaplacení postižní (směnečné) pohledávky, tak netvoří překážku věci rozhodnuté ve vztahu k řízení, v němž žalobce uplatňuje pohledávku ve vzájemném poměru mezi dlužníky, kteří mají (měli) povinnost splnit dluh ze směnky společně a nerozdílně.
K tzv. „pojmenovaným“ pohledávkám (při rozlišování žalobou uplatněných pohledávek vycházejících z téhož skutkového základu) srov. např. přiměřeně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněného pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom na shora formulovaných závěrech nic nemění ani (nesprávné) usnesení, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné krajské soudy (§104a odst. 7 o. s. ř. ve spojení s §11 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu