ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.2856.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 2856/2023-181
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, se sídle v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, proti žalovanému P. Č. , zastoupenému JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Veverkova 1101/1, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 47/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2023, č. j. 12 Cmo 163/2022-129, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2023, č. j. 12 Cmo 163/2022-129, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou (spojenou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) došlou Městskému soudu v Praze dne 9. dubna 2021 se žalobce (J. J.) domáhal vůči žalovanému (P. Č.) zaplacení směnky vlastní vystavené žalovaným dne 13. února 2020 na směnečnou sumu 50.000,- Kč, dvou směnek vlastních vystavených žalovaným dne 18. června 2020 na směnečné sumy 50.000,- Kč a směnky vlastní vystavené žalovaným dne 6. listopadu 2020 na částku 5.000,- Kč, které žalovaný ve lhůtě splatnosti neuhradil.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 17. května 2021, č. j. 37 Cm 47/2021-14, Městský soud v Praze uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 155.000,- Kč s 6% úrokem z částky 50.000,- Kč od 31. března 2020 do zaplacení, s 6% úrokem z částky 105.000,- Kč od 1. ledna 2021 do zaplacení, směnečnou odměnu 516,66 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 31.069,- Kč.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasné námitky, v nichž namítal „neplatnost“ směnek, s tím, že tyto byly žalobcem přijaty s vědomím, že jediným příjmem žalovaného byla částka 9.000,- Kč placená žalobcem za pronájem pokoje v bytě žalovaného. Směnky byly vystaveny pod nátlakem a v nouzi, která byla způsobena „pandemickým stavem, neuhrazením závazků vůči osobě žalovaného plynoucích z darovací smlouvy se třetí osobou a nátlakem ze strany žalobce, který směnkami podmiňoval prodloužení nájemní smlouvy“ (v případě nevystavení směnek by se žalovaný ocitl v době pandemie bez jakéhokoli příjmu). Proti jedné ze směnek vystavených 18. června 2020 „nebylo žalobcem poskytnuto žádné plnění a tato byla vylákána jako krytí nákladů spojených s případným vymáháním směnek soudní cestou“; žalobce si tak nechával náhrady hradit dvakrát, jde o nezákonné obohacení a uplatnění směnky v rozporu s dohodou. Proti druhé směnce z téhož data bylo poskytnuto částečné plnění ve výši 29.210,- Kč a zbytek částky nebyl (v rozporu s dohodou) vyplacen. Dále žalobce „zanechal ve smluvní rovině nájmu nemalý dluh na službách a vybavení pokoje, který měl v nájmu; tento dluh mu byl nabídnut k vyrovnání proti částkám, které skutečně zapůjčil“. Jelikož směnky byly vystaveny za podmínek, které nejsou v souladu se zněním českých zákonů a jsou uplatněny v rozporu s dohodou, požadoval, aby je soud označil za neplatné a směnečný platební rozkaz zrušil.
Rozsudkem ze dne 19. ledna 2022, č. j. 37 Cm 47/2021-35, Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů námitkového řízení částku 22.960,77 Kč (druhý výrok).
Přitom v důvodech rozsudku k dosavadnímu průběhu řízení předeslal, že předvolání k jednání (19. ledna 2022) bylo žalovanému doručeno 14. října 2021. Dne 18. ledna 2022 žalovaný požádal o odročení jednání „do data vhodného k dokončení očkování“; doložil doklad o očkování dne 18. ledna 2022 a uvedl, že musí dodržovat po dobu 48 hodin klidový režim. Žádosti o odročení soud prvního stupně nevyhověl a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného; zdůraznil, že žalovaný měl (vzhledem k datu doručení předvolání k jednání) tři měsíce na to, aby očkování absolvoval, a „svoji náhlou nutkavost nechat se očkovat mohl přesunout na jiný termín“; přitom pandemická situace v České republice trvala od počátku roku 2020. Žalovaný nedoložil ani (tvrzenou) diagnózu chronické rozedmy plic, ani lékařskou zprávu o tom, že musí po očkování 48 hodin odpočívat; byl-li by skutečně „zařazen do rizikové skupiny“ (pro účely očkování), byl by očkován již dříve (přednostně).
Dále soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl k následujícím závěrům:
a) Námitka nedostatečného příjmu není důvodná, když žalobce neprokázal, že by byl invalidní osobou, která není schopna si zajistit vlastní příjem, ani neuvedl, že by byl veden jako uchazeč o zaměstnání.
b) Námitka „nouze a vystavení směnky pod nátlakem“ je nedůvodná; žalovaný neuvedl, jak tvrzený pandemický stav způsobil jeho nouzi (nouzi neprokázal). Tvrdil-li, že nouze byla způsobena pandemickým stavem, takový stav sám o sobě neznamená, že všechny osoby, které jsou schopny pracovní činnosti, přestanou pracovat. Jde-li o tvrzený „nátlak“, z vyjádření žalovaného plyne, že on byl pronajímatelem a žalobce nájemcem, přičemž nájemní smlouva neobsahuje žádné ujednání, které by bylo možno vyhodnotit jako šikanózní (netvrdil ani, že by s žalobcem vedl spor ohledně obsahu nájemní smlouvy).
c) Tvrzení ohledně poskytnutí částečného plnění žalovaný neprokázal; vzhledem k závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006 (uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ‒ dále jen „R 31/2008“), nemohl žalovaný provést (po vydání směnečného platebního rozkazu) ani zápočet na směnečnou sumu. Námitky vztahující se k dluhům žalobce „na službách a vybavení pokoje“ vyhodnotil jako neprojednatelné, když z jejich obsahu není zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a současně na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Jelikož žádná z námitek nebyla způsobilá „přivodit zjištění“, že směnečný platební rozkaz byl vydán (byť jen částečně) neoprávněně, ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. března 2023, č. j. 12 Cmo 163/2022-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 23.290,10 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud ‒ vycházeje z ustanovení čl. I. §28 odst. 1, §48, §75 a §78 odst. 1 směnečného zákona – předeslal, že žalobce uplatil právo ze 4 (platných) směnek vlastních, a to vůči žalovanému jako jejich výstavci (přímému dlužníku ze směnek).
Ve vztahu k uplatněným námitkám současně (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) připomenul, že předmětem projednání mohly být jen odůvodněné námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitky, které jednoznačně a nezaměnitelně vymezují skutek, o který se obrana opírá.
V rozsahu, v němž se žalovaný bránil absencí příjmu, dluhem na službách a vybavení pokoje, vystavením směnek v rozporu se zněním českých zákonů, uplatněním směnek s rozporu s dohodou a neplatností směnek, vyhodnotil odvolací soud námitky žalovaného jako neprojednatelné, když neobsahují žádná konkrétní skutková tvrzení, která by bylo možno považovat za obranu proti povinnosti směnku zaplatit (není v nich uveden důvod neplatnosti směnek, obsah dohody týkající se uplatnění směnek ani konkrétní výše dluhu na službách a vybavení pokoje, včetně toho, za jaké období dluh vznikl a kdy se stal splatným).
Námitku, podle níž „žalobce“ na jednu ze směnek vystavených 18. června 2020 „neposkytl žádné plnění“ a na druhou plnil jen ve výši 29.210,- Kč, žalovaný neprokázal; tím, že se nedostavil k jednání, se dobrovolně vzdal práva být ze strany soudu prvního stupně poučen podle ustanovení §118a odst. 3 a §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dále odvolací soud neshledal opodstatněnou ani námitku, podle níž žalovaný vystavil směnky „pod nátlakem a v nouzi“, tj. námitku existence okolnosti vylučující svobodnou vůli jednajícího (psychický nátlak a tíseň) ve smyslu ustanovení §588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Toto ustanovení „řeší případy právních jednání učiněných pod hrozbou násilí (psychického) a chrání jednajícího, jehož vůle byla při uskutečnění právního jednání vážným způsobem negativně ovlivněna tím, že mu umožňuje namítnout neplatnost právního jednání. Jde o tzv. relativní neplatnost; právní jednání stane neplatným až v okamžiku, kdy oprávněná osoba svého práva využije, což v poměrech dané věci žalovaný ani netvrdil.
Současně odvolací soud dodal, že „dovolal-li se žalovaný existence psychického nátlaku“ (bezprávné výhružky) až v námitkách proti směnečnému platebnímu, učinil tak opožděně, když právní účinky dovolání se relativní neplatnosti nastávají okamžikem, kdy projev vůle dojde všem subjektům relativně neplatného právního jednání. Jelikož se správnost směnečného platebního rozkazu posuzuje podle stavu k okamžiku jeho vydání (a skutečnosti, k nimž by došlo až poté, nemohou být důvodem k jeho zrušení) [viz „R 31/2008“)], nemohla tato procesní obrana (i kdyby byla shledána důvodnou) zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu. Posouzením existence a intenzity hrozby (psychického nátlaku) se tak odvolací soud (pro nadbytečnost) nezabýval.
Konečně nepřihlédl k (odvolacím) tvrzením žalovaného, podle nichž a) zajišťovaly směnky půjčku (spotřebitelský úvěr) a b) „došlo k započtení dluhu ve výši 25.005,- Kč; šlo totiž o tvrzení „nová“, uplatněná žalovaným v rozporu s principy neúplné apelace a ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož se odvolací soud ztotožnil (i) s důvody, pro které soud prvního stupně nevyhověl žádosti žalovaného o odročení jednání, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení právní otázky (ne)důvodnosti žádosti o odročení jednání před soudem prvního stupně (a možnosti věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka), kterou odvolací soud vyřešil (podle jeho názoru) v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu, a právní otázky, zda námitka, že podepsal směnku pod nátlakem a v tísni, „může mít vliv na již vydaný směnečný platební rozkaz, ač způsobuje relativní neplatnost“, doposud Nejvyšším soudem nezodpovězené.
Dovolatel zdůrazňuje, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, neposkytl mu poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. a řádně mu nedoručil ani vyjádření žalobce k jeho námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu, čímž zkrátil jeho práva „na obranu v rámci soudního řízení“.
Dále se soudy nižších stupňů „dostatečně“ nevypořádaly s námitkou dovolatele o podpisu směnek v tísni a pod nátlakem, včetně toho, že (jako osoba bez zaměstnání a příjmu a se základním vzděláním a zdravotními problémy) nebyl (na rozdíl od žalobce) v řízení zastoupen advokátem. V této souvislosti má za nesprávný (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 4711/2008) i závěr odvolacího soudu vztahující se k (ne)uplatnění námitky „relativní neplatnosti“ a její „opožděnosti“; sám zmíněnou námitku hodnotí jako včasnou a důvodnou.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení právní otázky vztahující se k námitce podpisu směnek pod nátlakem a v nouzi, dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené; přitom se neuplatní (vzhledem k závěrům rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023) omezení plynoucí z ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §175 o. s. ř., předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do 15 dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného, náhradní doručení je vyloučeno. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá na závěrech, podle nichž: a) žalovaný netvrdil, že by „využil“ právo vznést námitku relativní neplatnosti právního jednání, a b) nemohl se účinně dovolat relativní neplatnosti (až) v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, když právní účinky uplatnění relativní neplatnosti nastávají (až) okamžikem, kdy „projev vůle dojde všem subjektům relativně neplatného právního jednání“. Jelikož se správnost směnečného platebního rozkazu posuzuje podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání (a skutečnosti, k nimž došlo po této době, nemohou být důvodem k jeho zrušení), nemohla tato obrana (i kdyby byla důvodná) zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu.
V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud (na rozdíl od soudu odvolacího) žádné pochybnosti o tom, že žalovaný (opakovaně) uplatnil výhradu neplatnosti směnek již ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (č. l. 17); současně popsal (byť stručně) důvody, proč má směnky za neplatné.
Jde-li o (ne)možnost soudu přezkoumat správnost směnečného platebního rozkazu z důvodu (až) v těchto námitkách uplatněné výhrady neplatnosti směnek (z důvodu jejich vystavení pod nátlakem a v nouzi), Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena ‒ jak správně zdůraznil odvolací soud ‒ v závěru, podle něhož je nutné posuzovat správnost směnečného platebního rozkazu podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání. Skutečnosti, k nimž došlo až po této době, proto důvodem k jeho zrušení být nemohou (srov. např. R 31/2008, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1457/2012, v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, uveřejněném pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poslední době v rozsudku ze dne 19. prosince 2023, sp. zn. 29 Cdo 3749/2023).
Odvolací soud však přehlédl, že tento závěr Nejvyšší soud formuloval za skutkového stavu, kdy žalovaný až v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, že směnku (nebo směnkou zajištěnou pohledávku) zaplatil (zcela nebo zčásti) v době po vydání směnečného platebního rozkazu, popřípadě proti pohledávce ze směnky (nebo proti pohledávce směnkou zajištěné) uplatnil námitku započtení, a to vždy s tím, že důvodnost takových námitek (s tím spojený, byť jen částečný zánik pohledávky přiznané směnečným platebním rozkazem, popřípadě směnkou zajištěné pohledávky) lze zkoumat (až) v (případném) řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jinak řečeno, šlo o případy, kdy k okamžiku vydání směnečného platebního rozkazu existovala pohledávka žalobce za žalovaným ze směnky, která zanikla (dle námitkových tvrzení) až na základě právního jednání žalovaného učiněného v době po jeho vydání.
Přitom žalovaným včas (ve lhůtě určené ustanovením §175 odst. 1 o. s. ř.) uplatněná (právní) námitka neplatnosti směnky (založená na skutkových tvrzeních, z nichž žalovaný dovozoval existenci nátlaku a nouze při podpisu směnek), zjevně nepatří k námitkám, které by měly být řešeny (až) v rámci (případného) výkonu rozhodnutí (a nikoli v řízení námitkovém). Ostatně, akceptace právního názoru odvolacího soudu by ve svých důsledcích vedla ke zjevně nepřijatelnému závěru, podle něhož by se soud nemohl věcně zabývat např. ani důvodností (včas uplatněné – viz závěr formulovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněném pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o tom, že se i na námitku promlčení vztahuje zásada koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) námitky promlčení nároku ze směnky.
Navíc nelze přehlédnout, že povinností žalovaného není uvádět právní kvalifikaci v námitkách vylíčeného skutkového děje; právní kvalifikace uplatněných skutečností je výhradně věcí soudu, který právním názorem vysloveným některým z účastníků není při právním posouzení věci nikterak vázán. Pro posouzení důvodnosti uplatněných námitek tedy vskutku není podstatné, zda, popř. jakým způsobem žalovaní v námitkách tvrzené skutečnosti právně kvalifikovali. Ostatně, z hlediska věcné správnosti napadeného rozhodnutí (poměřováno tím, zda odvolací soud vskutku projednal v námitkovém řízení námitky žalovaným řádně uplatněné) není právně významné dokonce ani to, jak námitku žalovaných pojmenoval odvolací soud (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011).
Přiřadil-li žalovaný ke skutkovým námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu (viz tvrzení o nátlaku a nouzi) též jejich vlastní právní kvalifikaci (dovozoval-li neplatnost směnek), nebyl takovým právním posouzením odvolací soud vázán; naopak, sám byl povinen posoudit, jaké právní důsledky by mohlo mít (mělo) případné prokázání těchto námitek.
V dané souvislosti Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že unesl-li by žalovaný důkazní břemeno k těmto námitkovým tvrzením [bylo-li by prokázáno, že žalovaný nepodepsal směnky o svobodné vůli, nýbrž pod tlakem bezprávné výhrůžky (k výkladu tohoto pojmu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod číslem 79/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil i pro poměry „směnečné“ např. v rozsudku ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 3142/2020, jakož i v usnesení ze dne 26. října 2023, sp. zn. 29 Cdo 3313/2022)], neměla by tato skutečnost za následek neplatnost směnek; z takových směnek by nebyl žalovaný materiálně zavázán (nebyl povinen plnit).
K platnosti směnky jako celku (z hlediska podpisu výstavce vlastní směnky) totiž postačí, že je na směnce formálně platný podpis; teprve z hlediska materiálního je významné, zda: a) taková osoba opravdu existuje, b) jde skutečně o její vlastní svobodný projev, c) je pasivně směnečně způsobilá, d) je správně zastoupena a e) její podpis netrpí jinými vadami. Přitom pro zavázanost určité konkrétní osoby je nezbytné, aby byla (na směnce) správně podepsána formálně i materiálně (k tomu v právní teorii srov. např. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha. C. H. Beck, 2011, str. 48).
Dále se Nejvyšší soud zabýval (v souladu s ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř.) tím, zda soud prvního stupně věc projednal a rozhodl po právu v nepřítomnosti žalovaného.
Podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle ustanovení §101 o. s. ř., nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (odstavec 3).
Ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou (srov. formulaci „z důležitého důvodu“), neboť hypotéza právní normy není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V rámci posuzování důležitosti důvodu omluvy tak lze vedle existence lékařské zprávy o pracovní neschopnosti zohlednit celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva důvodná. Jelikož zákon přenechává řešení (posouzení důležitosti důvodů omluvy účastníka) na úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud řádným způsobem, proč nepovažuje (či naopak považuje) neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení, jen tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, a ze dne 18. září 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018).
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že se nepožaduje, aby ten, kdo omlouvá neúčast u nařízeného jednání (a žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které mu znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné, přičemž důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání je podle ustálené judikatury (zpravidla) také jeho nemoc (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013).
Současně platí, že důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (tj. např. i zdravotní neschopnost), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a ze dne 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 4124/2008, a opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4496/2018).
V poměrech projednávané věci z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně nařídil (první) jednání ve věci samé na den 19. ledna 2022; předvolání k tomuto jednání bylo žalovanému (řádně) doručeno dne 14. října 2021. Podáním ze dne 18. ledna 2022 (doručeným soudu prvního stupně téhož dne) požádal žalovaný o odročení jednání. Žádost odůvodnil tím, že téhož dne byl očkován proti onemocnění COVID-19 (očkování bylo odloženo z předchozího týdne z důvodu nutnosti doložení zprávy od specializovaného lékaře, zda spadá do rizikové nebo nevhodné skupiny); vzhledem k diagnóze chronické rozedmy plic (a zařazení do rizikové skupiny) podstoupil očkování v nejbližším možném termínu (18. ledna 2022). Jelikož očkování vyžaduje po dobu nejméně 48 hodin klidový režim (dokončení očkování druhou dávkou s odstupem tří týdnů po aplikaci první dávky), požádal žalovaný (s omluvou, že o odročení žádá v nejzazším termínu) o odročení jednání do data „vhodného“ k dokončení očkování; současně s žádostí doložil i doklad o absolvovaném očkování.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud vyhodnotil úvahy soudů nižších stupňů o tom, že soud prvního stupně mohl věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti žalovaného, jako zjevně nepřiměřené.
V prvé řadě nelze přehlédnout, že jednání nařízené na den 19. ledna 2022 bylo prvním jednáním v dané věci; v případě omluvy žalovaného (spojené s žádostí o odročení jednání) tak nešlo o případ, kdy by z dosavadního průběhu řízení plynuly náznaky snahy žalovaného o protahování řízení (procesní obstrukci). Současně žalovaný uvedl důvod, pro který byl (původní) termín očkování posunut, včetně „potřeby“ klidového režimu (to vše s poukazem na diagnózu chronické rozedmy plic). Šlo tak o omluvu včasnou a co do tvrzeného (a doloženého) důvodu důvodnou.
Argumentace založená na konstatování, že se žalovaný mohl nechat očkovat (vzhledem k pandemické situaci) „dříve“ nebo mohl očkování „přesunout“ na jiný (pozdější) termín, není způsobilá (sama o sobě) na shora uvedeném nic měnit; případné (předchozí) odkládání rozhodnutí o očkování žalovaným a následná změna názoru, ve spojení s konkrétním tvrzením o nutnosti odložit původně sjednaný termín očkování, totiž nelze hodnotit (bez dalšího) jako důvod, který by mohl odůvodnit možnost projednat věc v nepřítomnosti žalovaného [k tomu obecně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. I. ÚS 729/01, podle něhož nelze „chápat“ zákonnou výjimku ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod rozšiřujícím způsobem (omezení tohoto práva musí být vykládáno restriktivně)].
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení se odvolací soud vypořádá (i) s výše popsanou vadou, kterou je postiženo řízení před soudem prvního stupně.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu