ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.2912.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 2912/2022-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Š. Š. , zastoupené opatrovníkem Mgr. Alešem Podrábským, advokátem, se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, PSČ 405 02, proti žalovanému Sdružená konkurzní v. o. s. , se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 1191/9, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 25431463, zastoupenému Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, PSČ 110 00, o zaplacení 2 765 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 173/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2022, č. j. 8 Co 207/2021-357, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyně částku 23 812,80 Kč.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 23. července 2021, č. j. 15 C 173/2018-303, Okresní soud v Ústí nad Labem:
[1] Uložil žalovanému (Sdružená konkurzní v. o. s.) zaplatit žalobkyni (Š. Š.) částku 2 765 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně za dobu od 12. října 2018 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 2 765 000 Kč ve výši 9 % ročně za den 11. října 2018 (bod II. výroku).
[3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (body III. a IV. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 12. června 2012, č. j. KSUL 44 INS 12294/2012-A-17, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zjistil úpadek dlužnice K. B. a ustanovil žalovaného insolvenčním správcem. Usnesením ze dne 26. července 2012, č. j. KSUL 44 INS 12294/2012-B-7, insolvenční soud (mimo jiné) prohlásil konkurs na majetek dlužnice. Do soupisu majetkové podstaty byly pojaty mimo jiné (blíže specifikované) nemovitosti v katastrálním území XY [dále jen „nemovitosti“].
[2] Žalovaný uzavřel [v souladu s pokynem zajištěného věřitele (Komerční banky, a. s.)] dne 20. března 2013 smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti s tím, že udělil plnou moc realitní kanceláři CH.S.M. spol. s r. o. (dále jen „realitní kancelář“), za níž jednala jediná jednatelka PhDr. Jitka Hájková Vojtíšková (dále jen „JHV“), k prodeji nemovitostí jménem žalovaného coby insolvenčního správce včetně přípravy kupní smlouvy a podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
[3] V lednu 2014 informoval zajištěný věřitel žalovaného o „nestandardním postupu“ realitní kanceláře, která nemovitosti nepravdivě inzerovala jako rezervované.
[4] Žalovaný dne 12. března 2014 prohlásil, že kupní cena za prodej nemovitostí v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice má být složena na účet realitní kanceláře.
[5] Žalovaná (za níž jednal JUDr. Pavel Jelínek) věděla nejpozději na počátku dubna 2014, že realitní kancelář přijímá finanční prostředky na kupní cenu za prodej nemovitostí.
[6] Dne 8. dubna 2014 kontaktovala žalovaného Mgr. Jitka Rydvalová (dále jen „JR“) s tím, že zálohu uhradila již v listopadu 2013 a koncem března 2014 složila zbývající peněžní prostředky na účet realitní kanceláře. JR odstoupila od smlouvy o úschově uzavřené s realitní kanceláří a požadovala vrácení složené částky, o čemž informovala i žalovaného.
[7] Dne 9. dubna 2014 sdělila žalovanému E. S., že s realitní kanceláří uzavřela smlouvu o úschově kupní ceny (přičemž záloha 720 000 Kč na kupní cenu byla vložena na účet realitní kanceláře již v lednu 2014).
[8] Dne 17. dubna 2014 a opětovně dne 28. dubna a 29. dubna 2014 informovala JR žalovaného, že jí peníze realitní kanceláří stále nebyly vráceny.
[9] Na konci dubna 2014 informoval žalovanou J. P., že na účet realitní kanceláře složil v březnu 2014 rezervační poplatek, přičemž mu žalovaná sdělila, ať nehradí doplatek kupní ceny, „pokud nechce o peníze přijít“; stejnou informaci sdělil žalované na konci dubna 2014 Jiří Barlog (coby ředitel společnosti RVZ Technic Energy a. s., dále jen „společnost R“), přičemž realitní kancelář přijala rezervační poplatek v lednu 2014 i od M. E., se kterým JHV uzavřela dne 14. dubna 2014 kupní smlouvu.
[10] Žalobkyně projevila zájem o koupi nemovitostí a uzavřela dne 29. dubna 2014 s realitní kanceláří smlouvu o úschově peněz s tím, že „rezervační jistina“ činila 250 000 Kč a dne 5. května 2014 žalobkyně složila částku (dalších) 2 530 000 Kč.
[11] Žalovaný uzavřel kupní smlouvu k nemovitostem dne 2. května 2014 se společnostmi R a EVT servis s. r. o.
[12] V polovině května 2014 žalovaný vypověděl spolupráci s realitní kanceláří. Dne 18. června 2014 žalovaný vyzval realitní kancelář, aby mu zaslala částku 2 780 000 Kč složenou žalobkyní, s tím, že s ní disponuje neoprávněně. Podáním ze dne 24. června 2014 pak informoval orgány činné v trestním řízení o možném spáchání trestného činu realitní kanceláří.
[13] K převodu nemovitostí na žalobkyni nedošlo, přičemž JHV peníze složené žalobkyní zpronevěřila. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. února 2018, č. j. 3 T 3/2016-1834, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2018, sp. zn. 9 To 14/2018 (dále jen „trestní rozsudky“), byla JHV shledána vinnou za spáchání trestných činů zpronevěry a mimo jiné jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě škody částku 2 765 000 Kč (částku 15 000 Kč JHV žalobkyni uhradila).
3. Soud prvního stupně – vycházeje (mimo jiné) z ustanovení §36 odst. 1, §37 odst. 1 a 2 a §40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení §1968, §1970, §2894, §2895 a §2915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. JHV způsobila svým jednáním, za které byla v trestním řízení odsouzena, žalobkyni škodu ve výši 2 765 000 Kč. Za škodu odpovídá i žalovaná, která v insolvenčním řízení nejednala s potřebnou odbornou péčí. Žalovaná uzavřela s realitní kanceláří smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí a zároveň prohlásila, aby finanční prostředky na kupní cenu byly hrazeny na účet realitní kanceláře. Nejpozději od počátku dubna 2014 žalovaná věděla, že realitní kancelář překračuje zmocnění jí udělené, neoprávněně inkasuje peněžní prostředky od zájemců o koupi nemovitostí a tyto prostředky jim nevrací; přesto takový stav přinejmenším „tolerovala“, spolupráci s realitní kanceláří „ústně“ ukončila až v polovině května 2014 a orgánům činným v trestním řízení oznámila podezření ze spáchání trestní činnosti až dne 24. června 2014.
5. Svojí nečinností (v rozporu s požadavkem odborné péče) žalovaná umožnila, aby žalobkyně složila dne 22. dubna 2014 rezervační zálohu 250 000 Kč, dne 29. dubna 2014 uzavřela s realitní kanceláří smlouvu o úschově kupní ceny a aby dne 5. května 2014 převedla na účet realitní kanceláře částku 2 530 000 Kč.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. června 2022, č. j. 8 Co 207/2021-357, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I., III. a IV. výroku s tím, že povinnost uložená v bodě I. výroku je povinností společnou a nerozdílnou s povinností uloženou JHV trestními rozsudky, přičemž povinnost k plnění žalované zaniká v rozsahu plnění poskytnutého JHV (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud – cituje ustanovení §36 odst. 1, §37 a §40 insolvenčního zákona, §2895 a §2915 odst. 1 o. z. – konstatoval, že odpovědnost žalovaného za škodu v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce je odpovědností objektivní, které se lze zprostit jen tehdy, prokáže-li insolvenční správce, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nepostupoval při výkonu funkce insolvenčního správce s odbornou péčí, která požaduje vyšší stupeň plnění povinností insolvenčního správce než výkon funkce „s péčí řádného hospodáře“. Žalovaný měl nejpozději v lednu 2014 informace o „nestandardním“ postupu realitní kanceláře a nejpozději na počátku dubna 2014 informace o tom, že realitní kancelář opakovaně přijímá platby od zájemců o koupi nemovitostí, přičemž v činnosti realitní kanceláře dochází „k pochybením a k prodlevám s vracením finančních prostředků“ (včetně „stížnostních e-mailů“ zaslaných JR); žalobkyně přitom skládala finanční prostředky na účet realitní kanceláře „na sklonku dubna a začátkem května 2014“. Žalovaný jako insolvenční správce přitom odpovídá i za škodu vzniklou třetím osobám.
8. Proti prvnímu výroku roz sudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v praxi dovolacího soudu vyřešeny a právní otázky, kterou při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu . Dovolatel namítá (podle obsahu), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jednotlivé otázky jsou formulovány následovně:
[1] Odpovídá insolvenční správce za škodu, která vznikla v souvislosti se zpeněžováním majetkové podstaty dlužníka, třetí osobě, a to na jejím majetku, který není součástí majetkové podstaty?
[2] Odpovídá insolvenční správce za škodu, která vznikla jednáním osoby, kterou insolvenční správce použil při plnění svých povinností podle ustanovení §40 insolvenčního zákona, jestliže svým jednáním daná osoba překročila své zmocnění?
[3] Odpovídá insolvenční správce za škodu, ačkoliv v době protiprávního jednání vedoucího ke vzniku škody neměl objektivně žádné informace, které by jej k závěru o protiprávním jednání vedly (či mohly vést) a které by odůvodňovaly, aby jednaje s odbornou péčí učinil opatření zamezující riziku vzniku škody z takového jednání či provedl kontrolu činnosti osoby podle ustanovení §40 insolvenčního zákona?
9. Podle dovolatele upravuje §37 insolvenčního zákona odpovědnost insolvenčního správce za škodu při správě majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka; pouze ve vztahu k uvedenému majetku a jeho správě je insolvenční správce povinen vykonávat svoji funkci s odbornou péčí. Insolvenční správce však neodpovídá za škodu vzniklou třetí osobě (žalobkyni), protože peněžní prostředky žalobkyně složené do úschovy realitní kanceláře nebyly součástí majetkové podstaty.
10. Dovolatel dále uvádí, že škoda vznikla následkem excesu realitní kanceláře. Má za to, že insolvenčnímu správci nelze v takovém případě škodu přičítat, protože realitní kancelář překročila meze sjednané činnosti a jednala ve vlastním zájmu. Trestnou činnost JHV tak nelze považovat za činnost realitní kanceláře, ke které ji insolvenční správce zmocnil, a ani žalovaný není za tuto trestnou činnosti odpovědný.
11. Na podporu své argumentace dovolatel předestírá, že neměl objektivně žádné informace, které by jej vedly k závěru o protiprávním jednání JHV. Odvolací soud v tomto ohledu nerespektoval pravidla pro hodnocení důkazů a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
12. Žalobkyně se ve vyjádření ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje dovolání zamítnout.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
14. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
15. V rozsudku ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 16/2018 (dále jen „R 16/2018“) Nejvyšší soud uvedl, že přímo z dikce ustanovení §37 insolvenčního zákona se podává, že odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění následujících předpokladů: porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno.
16. Insolvenční správce se pak může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§37 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).
17. Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může být (jak rozpoznal i odvolací soud) naplněn třemi základními formami (plynoucími z dikce §37 odst. 1 insolvenčního zákona), a to tím, že: insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy rozhodnutím soudu, anebo insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí. Srov. opětovně R 16/2018.
18. K povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že insolvenční správce je zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je přitom povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 38/2019 a opětovně R 16/2018.
19. Insolvenční správce je povinen postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, jinak odpovídá dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám za škodu nebo jinou újmu tím způsobenou (§37 odst. 1 insolvenčního zákona). K tomu srov. opětovně R 16/2018.
20. Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí (§37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) je osobní majetkovou odpovědností insolvenčního správce. Plnění, k jehož úhradě je insolvenční správce případně zavázán ve sporu o takovou náhradu škody nebo jiné újmy, je následně uspokojováno (exekučně vymáháno) z osobního majetku insolvenčního správce. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněný pod číslem 72/2019 Sb. rozh. obč., a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sp. zn. 29 Cdo 3657/2021.
21. Nejvyšší soud dále podotýká, že zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu (§289 odst. 1 insolvenčního zákona), včetně jeho inzerce, je činností, k níž je insolvenční správce povinen ve smyslu §39 odst. 2 insolvenčního zákona. Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 NSČR 94/2018, uveřejněného pod číslem 21/2021 Sb. rozh. obč.
22. Úsudek, že insolvenční správce odpovídá (i) třetím osobám za škodu na jejich majetku, který nebyl součástí majetkové podstaty dlužníka, je tak úsudkem triviálním, který plyne přímo z dikce ustanovení §37 insolvenčního zákona. Triviální je rovněž úsudek, že insolvenční správce odpovídá za škodu způsobenou osobou, kterou insolvenční správce použil při plnění svých povinností, neboť uvedené vychází přímo ze znění ustanovení §40 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona.
23. V poměrech projednávané věci přitom nemá Nejvyšší soud důvod korigovat závěr odvolacího soudu, že žalovaný nevykonával svou funkci insolvenčního správce s požadovanou odbornou péčí. Tvrdí-li žalovaný v dovolání, že „objektivně neměl“ informace o „nestandardním“ postupu realitní kanceláře při zprostředkování prodeje nemovitostí, pak své právní závěry (nepřípustně) buduje na odlišných skutkových závěrech, než na těch, z nichž vyšel odvolací soud. Srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.
24. Namítá-li dovolatel překvapivost rozhodnutí, pak pomíjí, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sb. rozh. obč. a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč.). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval i jeho právní posouzení. Skutečnost, že soudy založily svá rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé.
25. Uplatněním námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod. Těmito vadami napadené rozhodnutí ostatně ani netrpí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze seznat, jakými úvahami se při posuzování důvodnosti námitek žalovaného odvolací soud řídil a z jakých důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. K tomu v podrobnostech srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“).
26. Tvrdí-li dovolatel též, že řízení je postiženou vadou, neboť odvolací soud nehodnotil důkazy řádně, pak přehlíží, že ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje jako jediný způsobilý dovolací důvod ten, který je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad řízení podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných tvrzených vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., a dále též R 100/2013.
27. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny advokáta žalobkyně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. dubna 2023), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Advokátu žalobkyně přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna podle §6 odst. 1, §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu ve výši 19 380 Kč. Spolu s paušální náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a připočtením částky 4 132,80 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), tak jde celkem o částku 23 812,80 Kč.
28. Formulace výroku o nákladech řízení odpovídá §149 odst. 2 o. s. ř. a ustálené soudní praxi (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněnému pod číslem 109/2010 Sb. rozh. obč., a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2021, sp. zn. 74 Co 18/2021, uveřejněnému pod číslem 44/2022 Sb. rozh. obč.), neboť advokát byl žalobkyni ustanoven coby její opatrovník (usnesením ze dne 6. února 2020, č. j. 15 C 173/2018-153), a jako ustanovený opatrovník vystupuje i v dovolacím řízení (§29 odst. 4 o. s. ř.).
29. Hotové výdaje a odměnu opatrovníka za zastupování platí stát (§140 odst. 2 o. s. ř.), a to prostřednictvím organizační složky, která ho ustanovila (soudu prvního stupně). Na soudu prvního stupně proto nyní bude, aby rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného opatrovníka.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 3. 2024
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu