ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.3195.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 3195/2023-1038
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce WETCO, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, V Podluží 672/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 43 46 28 39, zastoupeného Mgr. Petrem Maierem, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, proti žalovanému P. H. , zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M., MBA, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 6 Cm 27/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2022, č. j. 4 Cmo 118/2022-872, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. března 2022, č. j. 6 Cm 27/2017-705, zamítl návrh žalovaného ze dne 16. března 2022 na vyslovení neúčinnosti doručení předvolání k jednání ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci na den 23. března 2022 v 12.00 hodin.
Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §49 odst. 1, §50, §50d odst. 1 a 2, §50f odst. 3, a §50g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – předeslal, že žalovaný zpochybnil průkaz doručení předvolání k jednání tvrzením, že „předvolání bylo nalezeno dne 16. března 2022 před domem rodičů na blíže neurčené adrese“; tím „v podstatě“ tvrdí, že mu písemnost nebyla vložena do schránky (tj. namítá, že prohlášení doručujícího orgánu na doručence o vhození do schrány, včetně data vhození dne 9. února 2022, není pravdivé).
Za stavu, kdy se žalovaný domáhá vyslovení neúčinnosti doručení předvolání k jednání, ale současně zpochybňuje „průkaz doručení“ předvolání k jednání, soud prvního stupně jeho návrh vyhodnotil jako nedůvodný.
Dále zdůraznil, že žalovanému byla (minimálně od 16. března 2022) známa skutečnost, že soud nařídil jednání ve věci na den 23. března 2022; s obsahem doručované písemnosti tak byl seznámen šest dní před konáním jednání. Vzhledem k tomu, že šlo o třetí předvolání k prvnímu jednání „za poslední rok a půl“ (první dvě jednání se nekonala z důvodu omluv žalovaného a opětovných žádostí o ustanovení zástupce), považoval za zachovanou též lhůtu k přípravě (§115 odst. 2 o. s. ř.).
Konečně soud prvního stupně doplnil, že předvolání k jednání (i ostatní písemnosti) bylo žalovanému soudem doručováno na adresu XY, když žalovaný soudu jinou doručovací adresu v průběhu řízení nesdělil a sám tuto adresu (evidovaného pobytu) označoval i v podáních adresovaných soudu; předvolání k jednání (i ostatní písemnosti) mu soud doručoval v souladu s ustanoveními §46b a §50 odst. 1 o. s. ř.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 20. prosince 2022, č. j. 4 Cmo 118/2022-872, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §46b a §50d odst. 1 a 2 o. s. ř., jakož i z „rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 1 As 348/2016“ – zdůraznil, že institut neúčinnosti doručení brání nepřiměřeným tvrdostem při doručování, které by ve svém důsledku mohly znamenat porušení práva na spravedlivý proces. Předpokladem pro úspěšný návrh na vyslovení neúčinnosti doručení je předchozí řádné doručení písemnosti. Tvrdí-li účastník, který se domáhá vyslovení neúčinnosti doručení, že mu písemnost nebyla doručena vůbec, nemůže být jeho návrh úspěšný.
Tvrdil-li žalovaný, že zásilku obsahující předvolání k jednání nalezli jeho rodiče „na zemi před svým domem“, takové tvrzení „nenaplňuje základní předpoklad pro vyslovení neúčinnosti doručení“ (žalovaný namítal, že mu zásilka nebyla doručena, byť doručující orgán vyznačil na doručence, že byla dne 9. února 2022 vložena do schrány užívané adresátem).
V této souvislosti odvolací soud připomenul, že doručenka má povahu veřejné listiny, přičemž k vyvrácení správnosti údajů o doručení na ní obsažených, je nutné tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že údaje na doručence nejsou pravdivé. Takové dokazování nebylo nutné provést, když materiální funkce doručení byla naplněna (žalovaný sám potvrdil, že se nejpozději dne 16. března 2022 s obsahem zásilky seznámil).
Konečně se odvolací soud nezabýval námitkou žalovaného, podle níž soud prvního stupně „neakceptoval“ jeho omluvu z jednání nařízeného na den 23. března 2022 spojenou s žádostí o odročení jednání, když tato skutečnost „nebyla předmětem přezkoumávaného rozhodnutí“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (podáním ze dne 9. února 2023) dovolání, které má za přípustné (§237 o. s. ř.) k řešení otázky (ne)existence povinnosti soudu vyzvat „navrhovatele“ k doplnění a upřesnění jeho „nejednoznačných“ tvrzení o tom, zda mu bylo řádně doručeno předvolání k jednání, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s pravidly pro výklad procesních úkonů formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 9. října 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015.
Dovolatel akcentuje, že soudy ho v rozporu s ustanovením §43 o. s. ř. nevyzvaly, aby odstranil vady (nedostatečně určitého či srozumitelného) procesního úkonu, nezabývaly se jeho tvrzením o nemožnosti účastnit se nařízeného jednání s ohledem na pracovní neschopnost a návštěvu lékaře a ignorovaly skutečnost, že šestidenní lhůta nemohla být dostatečná pro zajištění právního zastoupení a řádnou přípravu právního zástupce k jednání.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání (ze dne 26. října 2023) dovolatel formuloval (další) právní otázky (podle jeho názoru dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené), a to, zda: a) je soud oprávněn umožnit zkrácení lhůty k přípravě na jednání ve prospěch žalovaného za (dovolatelem popsané) situace, a b) je soud povinen přihlédnout k okolnostem, které se týkají podání žaloby a vedení řízení, za situace, kdy jsou dány skutečnosti nasvědčující účelovému či šikanóznímu postupce žalobce ve vztahu k žalovanému coby slabší straně a kdy dochází při doručování listin žalovanému k (označeným) vadám.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti návrhu žalovaného na určení neúčinnosti doručení předvolání bez ohledu na to, zda zásilka byla žalovanému (řádně) doručena; jinak řečeno, pro posouzení přípustnosti dovolání není významné, zda soudy (ne)splnily povinnost určenou ustanovením §43 o. s. ř. za účelem odstranění (případných) nejasností o tom, zda žalovaný vskutku tvrdil, že mu zásilka nebyla řádně doručena.
V závěru, podle něhož je základním předpokladem úspěšnosti návrhu na určení neúčinnosti doručení (§50d o. s. ř.) řádné doručení zaslané písemnosti, přičemž (případné) porušení právních předpisů upravujících doručování soudních písemností, v jehož důsledku nelze považovat písemnost za doručenou, není způsobilým důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení, je napadené rozhodnutí souladné se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 597/2014, ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 3016/2014, ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 NSČR 86/2019, a ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 2290/2018.
Pro případ, že by zásilka byla žalovanému řádné doručena (vhozením do schránky) dne 9. února 2022 (viz závěr odvolacího soudu ohledně obsahu doručenky a její povahy jako veřejné listiny), plyne skutečnost, že nešlo o situaci, kdy by se žalovaný nemohl z omluvitelného důvodu seznámit s (doručovanou) písemností, (bez dalšího) již z toho, že podal dne 16. března 2022 (tj. šest dní před termínem nařízeného jednání) návrh na určení neúčinnosti doručení, omluvil svou neúčast pracovní neschopností, nesouhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti a konstatoval, že jeho pobyt je „fiktivní“, když nechce a nemůže sdělit místo skutečného pobytu z obavy o svůj život (viz č. l. 675). Jinak řečeno, zjevně se s obsahem doručované písemnosti seznámil.
Další argumentace dovolatele (obsažená v podání ze dne 26. října 2023) je jednak opožděná, jednak pro účely rozhodnutí o dovolání právně nevýznamná, když se vztahuje (až) k rozhodnutí ve věci samé (viz řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku ze dne 2. března 2023, č. j. 4 Cmo 120/2022-890, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 23. března 2022, č. j. 6 Cm 27/2017-715, ve znění usnesení ze dne 22. dubna 2022, č. j. 6 Cm 27/2017-724, kterým Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. února 2017, č. j. 6 Cm 27/2017-14, vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 3196/2023).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu