ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.595.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 595/2022-805
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) D. T. , a 2) P. A. T. , oběma zastoupeným JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou, se sídlem v Praze, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 57/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2021, č. j. 12 Co 155/2021-702, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2021, č. j. 12 Co 155/2021-702, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. ledna 2021, č. j. 68 C 57/2012-627, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. ledna 2021, č. j. 68 C 57/2012-627, zamítl žalobu o určení neúčinnosti (dvou) darovacích smluv ze dne 12. května 2009, jimiž dárce (J. E. T. – dále též jen „dárce“ nebo „dlužník“) převedl na žalované (D. T. a P. A. T.) v žalobě označené nemovitosti v XY, katastrálních územích XY a XY (dále též jen „darovací smlouvy“) [výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 20. dubna 2012 podala (původní) žalobkyně (H. M. T.) proti žalovaným žalobu na určení neúčinnosti darovacích smluv.
2) Dne 10. května 2012 (původní) žalobkyně zemřela; usnesením ze dne 9. dubna 2013, č. j. 68 C 57/2012-92, soud prvního stupně – vycházeje z §107 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl, že v řízení bude pokračováno s J. T. (dále jen „žalobce“), který je jejím dědicem a procesním nástupcem (viz osvědčení závěti Nejvyšším soudem státu Victoria ze dne 17. října 2012; Městský soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 25. února 2014, č. j. 64 Co 400/2013-149, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
3) Právní předchůdci účastníků řízení (A. J. T. a A. T.) opustili Československo po roce 1948; nemovitosti, které vlastnili na území Československa, byly zkonfiskovány ve prospěch státu. A. J. T. zemřel XY, A. T. zemřela XY.
4) Počátkem roku 1990 se potomci výše jmenovaných [(původní) žalobkyně, dárce a P. A. T.] setkali v Austrálii a uzavřeli dohodu o společném postupu, jde-li o znovuzískání nemovitostí na území bývalého Československa, v tom smyslu, aby ten z nich, který bude splňovat podmínky pro vydání nemovitostí dle „restitučních zákonů“, mohl tyto nemovitosti nabýt do svého výlučného vlastnictví; následně měly být nemovitosti „rozděleny“ mezi všechny sourozence. Podmínky určené „restitučními zákony“ splnil J. E. T., který o jejich vrácení požádal v roce 1991, přičemž nemovitosti mu byly následně vydány (viz označené dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i označená rozhodnutí „pozemkového úřadu“). Další část nemovitostí, které jmenovaný převedl darovacími smlouvami na žalované, tento nabyl kupními smlouvami.
5) Vzhledem k tomu, že následná jednání o rozdělení nemovitostí „selhala“, podala (původní) žalobkyně (a další příbuzní) dne 2. října 1998 proti dlužníku žalobu k Nejvyššímu soudu (australského) státu Victoria; ta byla vedena pod č. 7393/1998.
6) Dne 23. února 2001 bylo mezi (původní) žalobkyní, dalšími příbuznými a dlužníkem zahájeno formální mediační řízení, které mělo za cíl dosáhnout smírného řešení sporu. V tomto řízení uzavřeli jeho účastníci dne 23. února 2001 písemnou dohodu označenou „Terms of Settlement“ (dále jen „dohoda“), kterou se dlužník zavázal převést na (původní) žalobkyni a další příbuzné nemovitosti (v dohodě konkretizované) nacházející se v Německu, na Slovensku a v České republice, a to ve lhůtě do dvanácti měsíců od jejího uzavření, případně (nebude-li to možné) nemovitosti zpeněžit a výnos rozdělit mezi tyto osoby; uzavření dohody bylo oznámeno dne 28. února 2001 soudu, který řízení ve věci zastavil. Pro případ, že dlužník nesplní povinnost plynoucí z dohody, si smluvní strany ujednaly možnost vyvolat řízení, kterým soud dlužníku nařídí uhradit spravedlivou náhradu za porušení dohody. Vzhledem k tomu, že dlužník povinnosti dle dohody nesplnil, Nejvyšší soud státu Victoria mu uložil (rozhodnutím ze dne 28. října 2009, sp. zn. 7393/98) uhradit (původní) žalobkyni náklady řízení ve výši 81.914,40 australských dolarů; následným rozhodnutím ze dne 11. prosince 2009, sp. zn. S CI 1998 07393, mu uložil, aby uhradil (původní) žalobkyni 4.740.830,- EUR a úroky z prodlení ve výši 296.079,- EUR (dále jen „rozhodnutí australského soudu“).
7) Vlastnické právo k nemovitostem ve prospěch žalovaných podle darovacích smluv bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinností k 14. květnu 2009.
8) V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 195/95 se (původní) žalobkyně domáhala vůči (tamním) žalovaným (dlužníku a Bytovému podniku Prahy 1, s. p. v likvidaci) vydání (specifikovaných) ideálních podílů na nemovitostech v katastrálním území XY; rozsudkem ze dne 18. března 1998, č. j. 25 C 195/95-40, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 1998, č. j. 20 Co 381/98-58, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že (původní) žalobkyně neuplatnila nárok vůči povinné osobě v prekluzivní lhůtě.
9) Podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. dubna 2012, č. j. 48 EXE 522/2012-75, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2013, č. j. 19 Co 251/2012-121, (původní) žalobkyně (jako věřitelka dle rozhodnutí australského soudu) nedoložila „potvrzení o vzájemnosti uznávání obdobných rozsudků českých soudů v Austrálii“, které je jednou ze zákonných podmínek pro uznání cizích rozhodnutí podle ustanoveni §64 písm. e) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“).
Na tomto základě soud prvního stupně, poté, co zamítl další důkazní návrhy účastníků, dospěl k následujícím právním závěrům:
a) Restituce neprávem odňatého majetku, k nimž docházelo na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let, jsou ovládány řadou základních právních principů; jedním z nich je zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá v tom, že podmínky pro restituce jsou stanoveny zákonem, eventuelně prováděcími právními předpisy. Je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k restitucím (a za jakých podmínek a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny). K nejvýznamnějším z nich patří zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon o mimosoudních rehabilitacích a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
b) Dohoda obchází české restituční předpisy, když podle ní měl být (restituční) nárok uspokojen i ve vztahu k osobám, které „nebylo možno považovat za oprávněné osoby, respektive by nesplnily zákonné podmínky do uplynutí lhůt určených k uplatnění těchto nároků“. Dohoda je tudíž neplatná podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a to pro obcházení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jde o neplatnost absolutní, která nastává ze zákona a jíž se může dovolat každý; působí ex tunc, nemůže konvalidovat a státní orgány (včetně soudů) k ní přihlíží z úřední povinnosti. V případě, že by o dohodě rozhodoval český soud podle ustanovení §99 odst. 2 o. s. ř., musel by návrh na její schválení zamítnout pro rozpor s právními předpisy.
c) Z tohoto pohledu žalobce nemá vymahatelnou pohledávku, na jejímž základě by mohl úspěšně uplatnit odpor či žalobu podle ustanovení §42a obč. zák.
d) Jednou z podmínek odporovatelnosti právního úkonu podle ustanovení §42a obč. zák. je (i) úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, který v sobě zahrnuje i vědomost dlužníka o tom, že již nemá další dostatečný majetek k uspokojení takové pohledávky, popřípadě i pohledávek jiných věřitelů. Pro přijetí závěru, zda právní úkon dlužníka zkracuje uspokojení pohledávky věřitele, je rozhodný stav, který tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil; v poměrech projednávané věci jde o den, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí (14. května 2009); přitom tituly, jimiž žalobce prokazuje existenci „vymahatelných“ pohledávek, byly vydány až následně (28. října 2009 a 11. prosince 2009).
e) (Původní) žalobkyně se neúspěšně (v řízením vedeném pod sp. zn. 25 C 195/95) domáhala vůči dlužníku vydání (označených) nemovitostí v katastrálním území XY, které dlužník nabyl na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích (a dílem kupními smlouvami), když neuplatnila svůj nárok vůči povinné osobě v prekluzivní lhůtě (a tento zanikl).
f) Pravomocná cizí rozhodnutí nelze uznat, příčilo-li by se jejich uznání zjevně veřejnému pořádku [§15 odst. 1 písm. e) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém]; nelze-li rozhodnutí australských soudů uznat, nemůže žalobce s úspěchem tvrdit, že jako věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; k podání žaloby mu tak nesvědčí věcná legitimace.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. září 2021, č. j. 12 Co 155/2021-702, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil neúčinnost darovacích smluv (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a správným shledal i jeho právní posouzení věci, jde-li o aplikaci zákona č. 40/1964 Sb.
Cituje ustanovení §42a obč. zák., předeslal, že pro uplatnění odporu je významné (jen) to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku a dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod číslem 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
dále jen „R 27/2000“).
V této souvislosti dále zdůraznil, že pohledávka žalobce za dlužníkem byla založena již dohodou, na jejímž základě byla vydána rozhodnutí australského soudu; podmínku vymahatelné pohledávky tak měl za splněnou. Vzhledem k tvrzení žalovaných o tom, že na majetek dlužníka bylo vedeno v Austrálii insolvenční řízení, měl za splněnou i podmínku, podle níž darovacími smlouvami došlo ke zmenšení majetku dlužníka, v důsledku čehož nemohl žalobce jako věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli by se jinak (nebýt darovacích smluv) z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil.
Následně odvolací soud akcentoval, že soud prvního stupně založil nesprávně své rozhodnutí na závěru o snaze žalobce obcházet české restituční předpisy (a o neplatnosti dohody). Sám žalobce netvrdil (ani neprokazoval), že by se domáhal svého nároku na základě restitučních předpisů; předmětem uplatněného nároku byla dohoda, jejíž platnost nepřísluší českým soudům přezkoumávat, neboť na jejím základě byla vydána rozhodnutí australského soudu, podle nichž byla dlužníku uložena povinnost zaplatit (původní žalované) peněžité zadostiučinění za porušení (soukromoprávní) dohody, kterou uzavřely smluvní strany (až) v době po skončení restitučních řízení. Úkolem soudu prvního stupně tak bylo pouze zkoumat, zda: a) dlužník (právní předchůdce žalovaných) učinil v posledních třech letech (před 14. květnem 2009) právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele a b) tento úmysl byl druhé straně (žalovaným) znám; přitom v případě osob blízkých (v poměrech dané věci jsou žalovaní synové dlužníka) tížilo žalované důkazní břemeno o tom, že úmysl dlužníka krátit (původní) žalobkyni nemohli rozpoznat ani při vynaložení náležité pečlivosti.
Za stavu, kdy žalobce prokázal, že v době uskutečnění zkracujícího právního jednání, disponovala jeho právní předchůdkyně pohledávkou (v době tohoto právního úkonu pohledávka existovala), měl soud prvního stupně zkoumat existenci této pohledávky (a nikoli se zabývat posuzováním dohody), včetně toho, zda rozhodnutí australského soudu, jimiž byla dlužníku uložena povinnost zaplatit (původní) žalobkyni částku 4.740.830,- EUR s úrokem a částku 81.914,10 australských dolarů, jsou pravomocná a vykonatelná.
Přitom ve vztahu k vymahatelnosti rozhodnutí australských soudů odvolací soud konstatoval, že přílohou těchto rozhodnutí je i „notářské osvědčení“ ověřující jejich pravost, s tím, že jde o rozhodnutí konečná, závazná a vynutitelná; poukázal rovněž na závěry obsažené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2012, č. j. 64 Co 142/2012-160, jímž provedl důkaz. Zároveň vyhodnotil jako nedůvodnou námitku žalovaných, podle níž byla rozhodnutí australských soudů následně zrušena („nařízením Vrchního soudu Austrálie ze dne 3. května 2017, č. M 154/2016“), když žalovaní „přesvědčivě“ neuvedli a neprokázali, v jakém směru se nařízení zmíněných rozhodnutí týká, a zároveň tvrdili, že „z tohoto rozhodnutí vyplývá, že na majetek dlužníka bylo vedeno insolvenční řízení“. Z posledně zmíněného usnesení Městského soudu v Praze (ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, č. j. 30 Cdo 3753/2012-253) a ze sdělení „australského ministerstva spravedlnosti“ ze dne 29. srpna 2012 měl za prokázanou i podmínku vzájemnosti; skutečnost, že tímto usnesením Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2012 nepovažoval za právně významnou, když se tak stalo jen z procesních důvodů.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek (dosud podle jejich názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězených, jakož i právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Tyto právní otázky dovolatelé formulují následovně:
1) Může odvolací soud provést na podporu svého právního závěru důkaz svým dřívějším rozhodnutím, které bylo zrušeno Nejvyšším soudem (z důvodu vad řízení), a je takové zrušené rozhodnutí způsobilým důkazem v řízení?
2) Může odvolací soud převzít právní závěr ze svého rozhodnutí v jiné věci, aniž by posoudil, zda to umožňuje skutkový stav věci? Konkrétně, mohl odvolací soud převzít závěr o vykonatelnosti rozhodnutí australských soudů, jakož i o existenci vzájemnosti mezi Českou republikou a Austrálií z usnesení ze dne 4. října 2012, č. j. 64 Co 142/2012-160, aniž by posoudil důkazy, listiny a rozhodnutí předložené dovolateli v tomto řízení za účelem prokázání odlišných skutkových a právních okolností vztahujících se k těmto otázkám?
3) Jsou způsobilé uznání a výkonu rozhodnutí australského soudu ukládající povinnost dlužníku zaplatit finanční náhradu za to, že nepřevedl žalobci podíl na nemovitostech, které dlužník v České republice restituoval a u nichž český soud předtím pravomocně rozhodl, že žalobci nesvědčí vůči dlužníku restituční ani jiný vlastnický nárok? Jsou tato rozhodnutí v rozporu s českým veřejným pořádkem ve smyslu §64 písm. e) ZMPS či jinými předpisy a tudíž „nezpůsobilá uznání a výkonu“ v České republice?
4) Je žalobce aktivně legitimován k uplatnění nároku podle §42a obč. zák., když rozhodnutími Nejvyššího soudu státu Victoria ze dne 4. února 2016, č. j. S CI 1998/07393, a Vrchního soudu Austrálie ze dne 3. května 2017, č. j. M 154/2016, byla zrušena (bez náhrady) potvrzení „protonotáře“ osvědčující vykonatelnost rozhodnutí australského soudu, která tak nejsou vykonatelná (ani) v Austrálii?
5) Stačí k naplnění předpokladu existence zkracujícího úmyslu dlužníka a vědomosti žalovaných (dovolatelů) o něm (§42a obč. zák.) konstatování, že se tyto skutečnosti u osob blízkých (dovolatelé a dlužník) presumují? Může soud presumovat existenci zkracujícího úmyslu dlužníka a vědomost dovolatelů o něm, aniž provede důkazy navržené k vyvrácení této domněnky?
Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nevypořádal s jejich důkazními návrhy ohledně (ne)vykonatelnosti rozhodnutí australských soudů, zániku pohledávek jimi přiznaných a (ne)existence zkracujícího úmyslu dlužníka a (ne)možnosti dovolatelů seznat takový úmysl. Přitom akcentují, že soud prvního stupně tyto důkazy vzhledem k zastávanému právnímu názoru (pro nadbytečnost) neprovedl; dospěl-li odvolací soud k právnímu názoru odlišnému, postupoval nesprávně, když navržené důkazy neprovedl, a nijak se s nimi nevypořádal.
Konkrétně, v souvislosti se zjišťováním vykonatelnosti rozhodnutí australského soudu zcela opomenul důkazní návrhy ohledně porušení procesních práv (dlužníka) v řízeních, v nichž byla zmíněná rozhodnutí vydána; v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 4725/2017, tak nezjišťoval, zda jsou splněny všechny podmínky pro uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice určené §64 ZMPS. Byť měl k dispozici (i) „další podklady a důkazy“ o konkrétní praxi australských soudů při uznávání cizích rozhodnutí [jde o (označené) rozsudky australských soudů ze dne 8. prosince 2000 a ze dne 13. listopadu 2002], dovodil existenci vzájemnosti pouze na základě stanoviska „australského ministerstva spravedlnosti“ ze dne 29. srpna 2012; pominul rovněž další důkazy ohledně „postoje australské exekutivy“ k výkladu a aplikace australských předpisů upravujících uznávání cizích (českých) rozsudků v Austrálii.
Dále dovolatelé poukázali na (podle jejich názoru) rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu, jde-li o posuzování podmínek vzájemnosti (konkrétně na usnesení sp. zn. 30 Cdo 3753/2012 a na usnesení ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014), s tím, že otázku existence vzájemnosti mezi Českou republikou a Austrálií je nutno vyřešit jinak než v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, a to s výsledkem, že vzájemnost zaručena není.
Konečně dovolatelé podrobně popisují dosavadní průběh řízení a opakují všechny argumenty, které snesli v jeho průběhu proti uplatněnému nároku, zejména ve vztahu k obcházení restitučních předpisů, (ne)vykonatelnosti rozhodnutí australských soudů (v Austrálii i v České republice), jakož i jejich rozporu s veřejným pořádkem České republiky, důsledku ukončení insolvenčního řízení na majetek dlužníka v Austrálii a zproštění dlužníka insolvence (k 22. listopadu 2019), jímž je (dle jejich názoru) zánik pohledávek přiznaných rozhodnutími australských soudů, a vyvrácení domněnky existence zkracujícího úmyslu dlužníka a vědomosti žalovaných o něm.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce má dovolání za nepřípustné a nedůvodné, když žalovaní usilují o otevření „otázek“ vzájemnosti, vykonatelnosti rozhodnutí australského soudu a významu zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (v Austrálii), které Nejvyšší soud vyřešil v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3753/2012; vzhledem k odlišnostem ve skutkových poměrech nepovažuje dovolateli označená rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozporná.
Ve vztahu k žalovanými označeným (a odvolacím soudem neprovedeným) důkazům ohledně (ne)existence vzájemnosti mezi Českou republikou a Austrálií a (ne)vykonatelnosti rozhodnutí australských soudů dodává, že žádná z předložených listin neobsahuje skutečnosti, které by mohly vést k revokaci sdělení „australského ministerstva spravedlnosti“ z 29. srpna 2012.
Připomíná, že australské právo nezná termín právní moc, se kterým „pracuje“ §63 ZMPS, přičemž dotčené ustanovení výslovně neupravuje formu vydání potvrzení o právní moci. Pro doložení právní moci rozhodnutí australského soudu tak není nezbytný „protonotářský certifikát“; podstatné je, že proti těmto rozhodnutím již není k dispozici řádný opravný prostředek a jde o rozhodnutí „finální“. Za nepatřičnou má též argumentaci založenou na důsledcích ukončení insolvenčního řízení dlužníka v Austrálii. Nemá-li totiž v České republice účinky samotné vedení insolvenčního řízení v Austrálii, nemůže mít žádný účinek ani jeho ukončení; proto nelze dovodit ani zánik pohledávky přiznané rozhodnutími australského soudu.
Konečně opakuje, že: 1) v řízení před australským soudem nebylo porušeno právo dlužníka na spravedlivý proces (dlužník se řízení zúčastnil) a 2) z emailové komunikace žalovaných s dlužníkem z roku 2008 a 2009 jednoznačně plyne vědomost žalovaných o úmyslu dlužníka převést na ně majetek za účelem znemožnění výkonu rozhodnutí australského soudu a jejich aktivní součinnost s ním.
Dovolatelé v reakci na vyjádření žalobce doplnili, že v Austrálii jsou rozhodnutí českých soudů ignorována, pomíjena a nerespektována. Přitom poukazují na (další) rozhodnutí (ze dne 20. prosince 2018 a 12. května 2021), jimiž australské soudy (mimo jiné) rozhodly o povinnosti žalovaných uhradit žalobci náhradu škody „v podobě nákladů vzniklých v řízeních před českými soudy“, čímž zasáhly (podle jejich názoru) do pravomoci českých soudů rozhodovat o přiznání náhrady nákladů českých řízení (včetně jejich výše). Současně informovali o tom, že proti nim bylo zahájeno exekuční řízení vedené pod sp. zn. 132 EX 1/22 exekutorem JUDr. Janem Fendrychem, Exekutorský úřad Praha 2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. května 2023, č. j. 49 EXE 8/2022-787, byla exekuce odložena do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci; z důvodů usnesení (mimo jiné) plyne, že usnesením ze dne 5. května 2023, č. j. 19 Co 43/2023-778, Městský soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 6. ledna 2023, č. j. 49 EXE 8/2022-664, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o uznání rozhodnutí australských soudů (ze dne 28. října 2009 a ze dne 11. prosince 2009), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovolateli otevřené, týkající se splnění předpokladů pro úspěšnost odpůrčí žaloby určených ustanovením §42a obč. zák., dosud Nejvyšším soudem ve srovnatelných skutkových poměrech nezodpovězené.
Další dovolateli předestřené právní otázky se týkají procesního práva a pojí se i s (tvrzenými) vadami řízení a rozhodnutí. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázky označené v předchozím odstavci) samostatně přípustností dovolání k jejich řešení; s námitkami, jež dovolatelé potud vznáší, se Nejvyšší soud vypořádá v mezích přípustného dovolání.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §42a obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odstavec 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odstavec 2). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odstavec 3). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odstavec 4).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ve výkladu shora citovaného ustanovení ustálena v (obecných) závěrech, které shrnul v rozsudku ze dne 12. ledna 2023, č. j. 29 Cdo 2095/2022, a podle nichž:
1) K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku, ať splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí. Vymahatelnou se pak rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, a ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněné pod čísly 64/2002, 30/2009 a 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2002“, „R 30/2009“ a R „100/2013“).
2) Znalost úmyslu dlužníka zkrátit odporovatelným právním úkonem jeho věřitele (úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“) je v případě, že druhou stranou byla osoba dlužníku blízká, presumována formou vyvratitelné domněnky formulované v §42a odst. 2 obč. zák. (je na druhé smluvní straně, aby coby osoba dlužníku blízká prokázala, že úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ v době, kdy právní úkon vyvolal jím zamýšlené následky, nemohla poznat ani při náležité pečlivosti). K úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, a ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 21 Cdo 808/2012, uveřejněných pod čísly 53/2004 a 38/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a k rozhodnému okamžiku (jímž je okamžik, kdy právní úkon vyvolal zamýšlené účinky) srov. opět důvody R 30/2009.
3) Ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku; srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, R 64/2002 a R 100/2013.
4) Právní úkon dlužníka je odporovatelný (§42a odst. 2 obč. zák.) nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele, který podal odpůrčí žalobu, byla vymahatelnou již v době, kdy byl učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve, než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době rozhodování soudu. K tomu srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 27/2000 a R 64/2002, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014.
5) Není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce (věřitele) za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce (věřitel) této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný pod číslem 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K otázce (ne)platnosti dohody (§39 obč. zák.) pro obcházení restitučních předpisů.
Dohodu (ze dne 23. února 2001) uzavřely smluvní strany poté, kdy dlužníku (jako oprávněné osobě) již byly [podle restitučních předpisů (zákona o mimosoudních rehabilitacích)] vydány nemovitosti (a dlužník se stal jejich vlastníkem). Zavázal-li se následně dlužník, že převede na (původní) žalobkyni vlastnické právo k těmto nemovitostem (jejich částem), popřípadě i k dalším nemovitostech (jejich částem), které nabyl jiným způsobem, činil tak v rámci práv, která mu svědčila jako vlastníku. Dohodou tak zjevně nemohly smluvní strany obcházet restituční předpisy [v tom směru, že by se vlastníky nemovitostí (jejich částí) staly osoby, které nesplňovaly podmínky určené těmito předpisy pro jejich vydání (nebyly oprávněnými osobami dle těchto předpisů)].
Shora zmíněný závěr Nejvyšší soud činí s vědomím, že otázku (ne)platnosti dohody posuzovaly soudy obou stupňů podle ustanovení §39 obč. zák., aniž by z odůvodnění jejich rozhodnutí bylo zřejmé, zda se dohoda vskutku řídí právním řádem České republiky, a to v souvislosti s námitkou žalovaných o rozporu rozhodnutí australských soudů (o přiznání peněžitého plnění za porušení dohody) s veřejným pořádkem České republiky.
K otázkám vymahatelnosti pohledávek přiznaných rozhodnutími australského soudu, vzájemnosti (mezi Českou republikou a Austrálií) a (ne)vyvrácení domněnky znalosti žalovaných o úmyslu dlužníka zkrátit darovacími smlouvami věřitele dlužníka (§42a odst. 2 obč. zák.“).
Soud prvního stupně se v odůvodnění svého (zamítavého) rozhodnutí k těmto otázkám [vyjma konstatování, že (původní) žalobkyně nedoložila potvrzení „o vzájemnosti uznávání obdobných rozsudků českých soudů v Austrálii“, a závěru o tom, že český soud by nemohl dohodu schválit pro obcházení zákona o mimosoudních rehabilitacích (§99 odst. 2 o. s. ř.), pročež rozhodnutí australského soudu nelze uznat pro rozpor s veřejným pořádkem a žalobce tak nemá vymahatelnou pohledávku] nijak nevyjádřil.
Oproti tomu odvolací soud uzavřel, že pohledávka žalobce za dlužníkem je vymahatelná (viz „notářské osvědčení“ ověřující pravost rozhodnutí australského soudu, s tím, že jde o rozhodnutí konečná, závazná a vykonatelná, která nebyla následně zrušena), a měl za prokázanou podmínku vzájemnosti (viz sdělení „australského ministerstva spravedlnosti“ ze dne 29. srpna 2012, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 142/2012-160, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3753/2012-253).
Ve vztahu ke těmto závěrům Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud: 1) pominul, že argumentace žalovaných byla založena na skutečnostech, které zjevně nastaly až v době po vydání označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu [srov. rozhodnutí, jimiž byly měla být (bez náhrady) zrušena potvrzení „protonotáře“ osvědčující vykonatelnost rozhodnutí australského soudu, a tvrzené důsledky insolvenčního řízení vedeného v Austrálii na majetek dlužníka], 2) nesprávně „zaměnil“ tvrzení žalovaných o zrušení doložek „protonotáře“ na rozhodnutích australského soudu se „zrušením“ těchto rozhodnutí, 3) neprovedl důkazy navržené žalovanými k vyvrácení domněnky založené §42a odst. 2 obč. zák. (viz podání žalovaných na č. l. 517 až 527) ani se s nimi jinak nevypořádal, 4) přehlédl návrh žalovaných na zjištění australského práva, jde-li o význam doložek „protonotáře“, včetně důsledků jejich zrušení, a o význam insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (včetně jeho ukončení a „zproštění dlužníka insolvence“) na existenci a vymahatelnost pohledávek žalobce za dlužníkem (viz podání žalovaných na č. l. 488 až 490).
V důsledku těchto pochybení odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k jejíž existenci u přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.); zmíněná vada řízení se promítla i do právního posouzení věci odvolacím soudem, které zůstalo neúplné, a tudíž i nesprávné.
Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal nesprávným i právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně nepřehlédne ani (další) argumentaci (a návrhy) účastníků řízení (viz podání učiněná v průběhu dovolacího řízení, včetně jejich příloh).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu