ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.881.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 881/2023-890
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Václava Sedláka , narozeného 19. prosince 1940, bytem v Březnici, Hudčice 4, PSČ 262 72, zastoupeného Mgr. Michaelou Folberovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Boloňská 602, PSČ 109 00, proti žalovanému Dr. oec. Michalu Edlovi, MBA , narozenému 13. května 1968, bytem v Ořechu, Na Beránku IV/285, PSČ 252 25, jako správci konkursní podstaty úpadce STEKO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 95 01 22, o vydání věcí, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 84/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2022, č. j. 13 Cmo 6/2021-800, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. srpna 2021, č. j. 56 Cm 84/2012-765, (mimo jiné) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaný vydal: a) „účetní, daňové, personální, projektové a jiné nespecifikované doklady žalobce jako OSVČ, které zabavil žalobci z kanceláře účetní a archivu v sídle úpadce v Březnici č. p. 55, a to dokumenty uložené ve spise sp. zn. 55 CmI 90/2007 Krajského soudu v Praze“, a to dokumenty (blíže specifikované) „v krabicích 1 až 4“, b) dokumenty archivované původně u společnosti KEMOOD – péče o písemnosti, spol. s r. o., konkretizované pod body 1. až 21., a c) dokumenty konkretizované pod body 1. až 7. (přípravná dokumentace projektu SNE 01, pro který byla zajišťovaná zahraniční investice ve výši USD 250.000.000, kniha jízd žalobce za období r. 2001-2006, doklady o elektronickém zpracování odečtu měřidel teplé a studené vody a tepla pro město Březnice a město Beroun, program IT vytvořený panem K. na rozúčtování spotřeby vody, elektřiny, plynu, faktury za správu areálu v Březnicích – fakturoval žalobce společnosti STEKO spol. s r. o., pracovně-právní dokumenty – dohody o provedení práce, dohody o provedení činnosti uzavřené mezi žalobcem a jeho zaměstnanci, např. panem K., osobní karty bývalých zaměstnanců s výjimkou vrácených dokladů specifikovaných v usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality, Žežická 498, Příbram V – Zdaboř, č. j. KRPS-13996-83/TČ-2010-011181 ze dne 27. ledna 2011 (dále též jen „dokumenty 1. až 7.“) [výrok II.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. září 2022, č. j. 13 Cmo 6/2021-800, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku ohledně požadavku na vydání dokumentů 1. až 7. (první výrok), změnil jej ve výroku III. o náhradě nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §12 odst. 1 a §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, že: a) je vlastníkem dokumentů 1. až 7. a b) žalovaný má tyto dokumenty ve svém držení. Dále shledal nedůvodnou výhradu žalobce, podle níž žalovaný nesepsal do soupisu podstaty (§18 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ‒ dále jen „ZKV“) dokumenty č. 1. až 7., jelikož nešlo o „věci úpadce“.
Současně vyhodnotil jako účelovou námitku žalobce o podjatosti všech soudců soudu prvního stupně, když žalobce neuvedl v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žádné důvody jejich podjatosti; dále poukázal na usnesení ze dne 16. května 2019, č. j. Nco 28/2019-647, jímž Vrchní soud v Praze (k předchozí námitce žalobce o podjatosti soudců soudu prvního stupně) rozhodl, že tito nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí dané věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (podáním ze dne 23. listopadu 2022) dovolání, aniž splnil podmínku povinného zastoupení (§241 o. s. ř.); toto dovolání následně „doplnil“ (jsa zastoupen Mgr. Michaelou Folberovou, advokátkou) podáním ze dne 1. března 2023), s tím, že má dovolání za přípustné (§237 o. s. ř.) k řešení právní otázky Nejvyšším soudem dosud (podle jeho názoru) nezodpovězené, zda „musí vlastník movité věci označit v žalobě na vydání věci, kde se tato požadovaná věc nachází“.
Dovolatel popisuje skutkový stav věci a dodává, že „pokud si žalovaný dokumenty z archivu odvezl“ a tyto se dostaly ze sféry dispozice žalobce, není (a nemůže být) žalobci známo, kde se nacházejí. Přitom z ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ani z jiného právního předpisu neplyne, že by žalobce (jako vlastník věcí, který se domáhá jejich vydání) byl povinen určit, kde se tyto věci fakticky nacházejí.
Vlastnické právo k dokumentům dokládal tím, že jde o jím vytvořené dokumenty (nebo dokumenty vytvořené jeho zaměstnanci), přičemž jiný subjekt nemá žádný právní důvod, aby je mohl vlastnit; většina dokumentů je ze své povahy „nepřevoditelná“ na třetí subjekty. Současně setrval na výhradě ohledně porušení povinnosti žalovaného určené ustanovením §18 odst. 1 ZKV.
Konečně dovolatel nesouhlasí ani s výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, když v rámci soudního řízení mu byla většina (původně) požadovaných dokumentů vydána; měl tak v řízení „částečný úspěch“, což měly soudy zohlednit při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to „i s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř.“
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřihlížel k argumentaci obsažené v podáních žalobce ze dne 23. listopadu 2022 a 20. března 2023, když tato podání nebyla sepsána jeho zástupkyní (a k jejich obsahu se ani následně nepřihlásila) [§241 odst. 4 o. s. ř.].
V části, v níž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že:
1) Na řešení dovolatelem otevřené právní otázky napadené rozhodnutí nespočívá; soudy obou stupňů totiž dospěly k závěru, podle kterého žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že žalovaný má tyto dokumenty ve svém držení, tj. nikoli o tom, kde se nacházejí.
2) Rozhodnutí odvolacího soudu dále spočívá na závěru, podle něhož žalobce neunesl důkazní břemeno (ani) ohledně tvrzení, že je vlastníkem dokumentů 1. až 7.; ve vztahu k tomuto závěru ale dovolatel neotevřel [posuzováno podle celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.)] žádnou právní otázku, natož právní otázku, pro kterou by mohlo být dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Ke shora uvedenému Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech, které Nejvyšší soud shrnul v rozsudku ze dne 30. listopadu 2023, sp. zn. 29 Cdo 3609/2022, a podle nichž:
a) Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
b) Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu