ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.116.2022.1
KSPA 59 INS 4366/2014
59 ICm 4387/2014
sp. zn. 29 ICdo 116/2022-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně České republiky - Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územního pracoviště v Pardubicích , se sídlem v Pardubicích, Hronovická 2700, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 72080043, proti žalovanému Senior Chrudim s. r. o. , se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí 113, PSČ 537 01, identifikační číslo osoby 27154301, zastoupenému JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, PSČ 500 03, o určení pravosti, výše a pořadí vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 59 ICm 4387/2014 jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS 4366/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2022, č. j. 59 ICm 4387/2014, 104 VSPH 878/2021-294 (KSPA 59 INS 4366/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 5. srpna 2021, č. j. 59 ICm 4387/2014-245, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že pohledávka původního žalobce (Regionální rady regionu soudržnosti Severovýchod) ve výši 10 333 416 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (Senior Chrudim s. r. o.) je pohledávkou zajištěnou zástavním právem k nemovitým věcem (specifikovaným v rozhodnutí) v katastrálním území Chrudim (dále jen „nemovité věci“) [bod I. výroku].
[2] Zamítl (vzájemnou) žalobu na určení, že pohledávka původního žalobce není po právu ve výši 10 333 416 Kč (bod II. výroku).
[3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §190 odst. 1, §191, §192 odst. 1 a 3, §193, §194, §195, §196, §197, §198, §199, §201 odst. 1 a 2 a §336 z ákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Na přezkumném jednání žalovaný (dlužník) popřel pohledávku č. P1 původního žalobce (co do pravosti, výše a pořadí) a insolvenční správce dlužníka (JUDr. Jaroslav Svoboda) ji „uznal“ (včetně práva „na zajištění pohledávky“). Pohledávka se „pro účely jejího přezkoumání“ považovala za vykonatelnou; z toho plyne, že žalobu o určení pořadí popřené pohledávky měl podat původní žalobce (coby věřitel) proti žalovanému a žalovaný (coby popírající dlužník) měl naopak podat žalobu o určení pravosti a výše popřené vykonatelné pohledávky vůči původnímu žalobci.
4. Původní žalobce podal žalobu o určení pravosti, výše a pořadí popřené pohledávky v zákonné lhůtě. Žalovaný však žalobu o určení pravosti a výše popřené pohledávky nepodal a učinil tak až v průběhu řízení „protinávrhem“. Od přezkumného jednání měl přitom žalovaný „dostatečnou lhůtu“ k podání žaloby, ve které by prokazoval důvodnost popření pohledávky bez ohledu na to, že žalobu o určení pravosti a výše pohledávky podal (nesprávně) původní žalobce.
5. Nadto odůvodnění „protinávrhu“ žalovaného neodpovídá stavu v době přezkumného jednání, když v žalobě je možné uvádět pouze skutečnosti, pro které byla pohledávka popřena.
6. Původní žalobce „předložil i ve vztahu k insolvenčnímu řízení“ zpětvzetí pohledávky co do výše 25 662 689 Kč, s tím, že „zůstává“ věřitelem pohledávky ve výši 10 333 416 Kč. V takto „změněné“ výši je vykonatelná pohledávka po právu a „zajištěná rozhodnutím“ původního žalobce.
7. Usnesením ze dne 24. února 2022, č. j. KSPA 59 INS 4366/2014-P1-28, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne a nabylo právní moci dne 17. března 2022, rozhodl insolvenční soud (v průběhu odvolacího řízení proti rozsudku ze dne 5. srpna 2021), že namísto původního věřitele pohledávky č. P1 se stává účastníkem insolvenčního řízení Česká republika – Finanční úřad pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v Pardubicích. Tím vstoupila nabyvatelka pohledávky i do tohoto incidenčního sporu namísto původního žalobce (§19 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).
8. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. dubna 2022, č. j. 59 ICm 4387/2014, 104 VSPH 878/2021-294 (KSPA 59 INS 4366/2014):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku co do určení pořadí pohledávky žalobce ve výši 9 961 573 Kč; jinak rozsudek v tomto bodu výroku změnil tak, že zamítl žalobu o určení pořadí pohledávky co do částky 371 843 Kč (první výrok).
[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. tak, že odmítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že pohledávka žalobce ve výši 10 333 416 Kč není po právu (první výrok).
[3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §160 odst. 1 a 4, §199, §201 a §336 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku k následujícím závěrům:
10. Žalovaný měl podat žalobu (o určení pravosti a výše popřené vykonatelné pohledávky) v souladu s ustanovením §199 odst. 1 insolvenčního zákona ve lhůtě do 30 dnů ode dne, kdy nastaly účinky povolení reorganizace (26. listopadu 2014). Jelikož žalovaný v této lhůtě žalobu nepodal a v tomto incidenčním sporu podal vzájemný návrh teprve dne 27. července 2016, uplatnil popření pohledávky u soudu opožděně. Přitom není dána žalovaným namítaná překážka věci zahájené (litispendence) kvůli žalobě podané původním žalobcem.
11. Žalovaný nepodal včas žalobu o určení pravosti a výše vykonatelné pohledávky, pohledávka č. P1 je tak (co do pravosti a výše) zjištěna ve smyslu §201 insolvenčního zákona a námitkami žalovaného se nelze zabývat; přesto je zřejmé, že pohledávka nemůže být ve výši (dalších) 371 848 Kč podle (pozdějšího) výměru původního žalobce č. 1/2018 ze dne 2. března 2018, č. j. RRSV 534/2018, protože tato nová (jiná) částka nebyla uplatněna přihláškou pohledávky č. P1, nebyla přezkoumána, ani uplatněna žalobou.
12. Přihláška pohledávky č. P1 je určitá, přičemž není povinností účastníka řízení „věc právně hodnotit“, nýbrž vylíčit „skutkový stav věci“, což věřitel (původní žalobce) učinil „dostatečným způsobem“; přihlášená pohledávka byla doložena platebním výměrem na odvod za porušení rozpočtové kázně vydaným původním žalobcem „na stejnou částku“ odpovídající výši dotace poskytnuté dlužníku (35 996 105 Kč) a její zajištění bylo doloženo zajišťovacím příkazem. Byl-li rozhodnutím ministerstva financí ze dne 31. května 2017, č. j. MF-35087/2015/1203-16, v průběhu incidenčního sporu změněn původní platební výměr č. 42/2013 ze dne 27. srpna 2013, č. j. RRSV 10081/2013, tak, že původně přihlášená částka za porušení rozpočtové kázně byla snížena na konečných 9 961 573 Kč, nejde o jiný nárok.
13. Žaloba je tak důvodná ohledně určení pořadí přihlášené pohledávky v rozsahu částky 9 961 573 Kč; co do částky 371 843 Kč žaloba důvodná není, protože v tomto rozsahu nemohla být pohledávka „dotčena“ rozhodnutím původního žalobce o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem ze dne 29. listopadu 2013, č. j. RRSV 14611/2013. Vzájemný návrh žalovaného pak je třeba odmítnout jako opožděný.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, respektive by měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak.
15. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že pohledávka žalobce ve výši 10 333 416 Kč není po právu.
16. Konkrétně dovolatel formuluje otázku, zda (chybně) podaná žaloba věřitele o určení pravosti a výše vykonatelné pohledávky zakládá překážku věci zahájené (litispendencepodle §83 o. s. ř.) ve vztahu k téže žalobě popírajícího dlužníka; s tím souvisí, zda je možné rozhodnout o určení pravosti a výše popřené vykonatelné pohledávky na základě žaloby věřitele, nebo na základě vzájemného návrhu dlužníka.
17. Dovolatel dále klade otázky, zda je pro „specifikaci důvodu vzniku pohledávky“ dostačující, jestliže věřitel odkáže na svůj insolvenční návrh, zda insolvenční soud může z „popsaného skutkového stavu“ vyvodit „libovolný právní titul pohledávky“ věřitele a zda v případě, kdy je právním důvodem vzniku pohledávky odvod za porušení rozpočtové kázně, je možné přihlásit pohledávku na základě nepravomocného platebního výměru (přičemž dojde-li ke „snížení odvodu“, zda jde o novou pohledávku).
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že podal-li původní žalobce žalobu o určení pravosti, výše i pořadí své pohledávky, založil tím překážku litispendence ve smyslu §83 o. s. ř. a dovolatel se tak již nemohl v procesním postavení žalobce (vlastní) žalobou domáhat určení pravosti a výše jeho pohledávky a podal tudíž vzájemný návrh. Dovolatel má za to, že jeho vzájemný návrh je „přípustný“, a soudy o něm mají (věcně) rozhodnout.
19. Dovolatel dále upozorňuje, že důvody, ze kterých vyšel odvolací soud, nejsou uvedeny v přihlášce pohledávky, kde se nachází pouhý odkaz na insolvenční návrh. Brojí též proti kvalifikaci pohledávky, která podle něj byla přihlášena z titulu bezdůvodného obohacení; i kdyby byl důvodem vzniku pohledávky odvod za porušení rozpočtové kázně, jednalo by se o skutečnost, o níž ke dni přezkumného jednání nebylo rozhodnuto. Věřitel (původní žalobce) by tak uplatnil pohledávku, která v době podání přihlášky neexistovala. Výše odvodu za porušení rozpočtové kázně byla pravomocně stanovena (rozhodnuta) až po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, a proto není možné, aby byla pohledávka do insolvenčního řízení (vůbec) přihlášena.
20. Žalobce navrhuje dovolání zamítnout maje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
21. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
22. Dovolání výslovně směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. V rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Totéž se týká dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud „změnil“ bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení.
23. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud zamítl žalobu o určení pořadí pohledávky č. P1 v rozsahu 371 843 Kč, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné (§243c odst. 1 a 3 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř.). K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší [ za mnohá srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]. V poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že tím, že v dotčeném rozsahu odvolací soud zamítl žalobu, nezpůsobil procesní „újmu“ dovolateli (žalovanému), nýbrž žalobkyni.
24. Ve zbývajícím rozsahu (v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku co do určení pořadí pohledávky žalobce ve výši 9 961 573 Kč, a proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou změnil bod II. výroku tak, že se odmítá vzájemný návrh dovolatele), Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
25. Nejvyšší soud vysvětlil v důvodech usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněného pod číslem 105/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 105/2013“), že v poměrech ustavených insolvenčním zákonem nemá zjištění, že přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, vliv na pravost, výši ani na pořadí pohledávky. O kolnost, že pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení byla v insolvenčním řízení přezkoumána jako pohledávka „vykonatelná“ (přiznaná „pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“), má ohledně následného incidenčního sporu o výši nebo pravost takové pohledávky vliv na to, že žalobu o určení pravosti nebo výše takové pohledávky podává vždy popírající (srov. §199 odst. 1 insolvenčního zákona pro popěrný úkon insolvenčního správce, §336 odst. 3 a §410 odst. 3 insolvenčního zákona pro popěrný úkon dlužníka v reorganizaci nebo v oddlužení a §200 odst. 1 a 5 insolvenčního zákona pro popěrný úkon věřitele).
26. Oproti tomu podle závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněném pod číslem 66/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 66/2013“), nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněném pod číslem 109/2020 Sb. rozh. obč., platí, že spor o pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení vyvolaný popěrným úkonem insolvenčního správce (popřípadě dlužníka, je-li nadán popěrným právem) je vždy sporem zahajovaným věřitelem, který pohledávku přihlásil (přihlášeným věřitelem). To platí i u vykonatelných pohledávek; rozhodnutím, popřípadě listinou, která je exekučním titulem, na základě kterých se pohledávka stala vykonatelnou, byl totiž stanoven jen základ a výše pohledávky. Pořadí ani právo na uspokojení ze zajištění nejsou řešeny (pokryty) exekučním titulem, a proto v tomto směru platí postup, jaký zákon určuje pro podání žalob v incidenčních sporech u nevykonatelných pohledávek (k tomu dále srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2020, sen. zn. 29 ICdo 19/2019).
27. V usnesení ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněném pod číslem 92/2014 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud též vysvětlil, že v podání incidenční žaloby osobou, která k tomu nebyla oprávněna, je spatřován důvod jejího odmítnutí (podle §160 odst. 4 insolvenčního zákona).
28. Odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu uzavřel, že chtěl-li dovolatel zabránit zjištění pravosti a výše pohledávky č. P1, kterou popřel, měl podat včas žalobu o její popření (§201 odst. 2 a §336 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), a to bez ohledu na to, že ji (nesprávně) podal i věřitel (původní žalobce). Takové řízení zahájené podáním žaloby osobou, která k tomu není oprávněna, totiž nezakládá překážku věci zahájené (litispendence) podle §83 odst. 1 o. s. ř. (není překážkou, která by bránila tomu, aby následně podanou žalobu dovolatele soud projednal a rozhodl o ní, jestliže by byla podána včas) [k tomu srov. důvody R 66/2013 a R 105/2013].
29. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
30. Tím spíše pak dovolání nemůže být přípustné, pokud se s argumentací odvolacího soudu určující pro dovoláním napadené rozhodnutí zcela míjí a vyřešení těch právních otázek, na nichž toto rozhodnutí stojí, nijak nezpochybňuje (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021).
31. Dovolateli se nepodařilo (prostřednictvím argumentace o překážce věci zahájené) zpochybnit závěr odvolacího soudu o opožděnosti jeho vzájemného návrhu, což nutně vedlo k jeho odmítnutí (§160 odst. 4 insolvenčního zákona). Tím je pohledávka žalobkyně zjištěna co do pravosti a výše (srov. odst. 28. shora) a v řízení tak šlo „pouze“ o vyřešení otázky pořadí pohledávky.
32. Otázky, které žalobce klade ohledně „specifikace důvodu vzniku pohledávky“, „právního titulu pohledávky“, existence pohledávky ke dni přezkumného jednání a stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně, se vesměs týkají pravosti, popřípadě výše přihlášené pohledávky žalobkyně, nikoliv však jejího pořadí (k otázce vzniku a trvání zástavního práva k nemovitým věcem se dovolatel nijak nevyjadřuje). Na otázkách předestřených dovolatelem tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť (vy)řešení těchto otázek nemá žádný vliv na odpověď, zda je přihlášená pohledávka zajištěna zástavním právem. Dovolání je tak nepřípustné jako celek.
33. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyně se vzdala náhrady svých nákladů vzniklých v dovolacím řízení.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu