ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.198.2023.1
MSPH 79 INS 20978/2018
179 ICm 4324/2020
sp. zn. 29 ICdo 198/2023-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce BEV s. r. o. , se sídlem v Uherském Hradišti, Stojanova 508, PSČ 686 01, identifikační číslo osoby 06763227, zastoupeného Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, PSČ 160 00, proti žalovanému JUDr. Josefu Cupkovi , se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Jet Capital s. r. o., zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, PSČ 301 00, o vyloučení nemovitých věcí ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 ICm 4324/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Jet Capital s. r. o. , se sídlem v Praze 10, náměstí Přátelství 1518/2, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 01540173, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 20978/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2023, č. j. 179 ICm 4324/2020, 104 VSPH 341/2023-194 (MSPH 79 INS 20978/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 7. března 2023, č. j. 179 ICm 4324/2020-160, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (BEV s. r. o.) domáhal vyloučení specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka Jet Capital s. r. o. (bod I. výroku), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (body II. a III. výroku).
2. Žalobce se domáhal vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty na základě tvrzení, že nemovitosti nabyl kupní smlouvou uzavřenou dne 28. června 2019 se společností WELLFIN s. r. o. v likvidaci (dále též jen „společnost W“).
3. Insolvenční soud vyšel z toho, že společnost W nemovitosti nabyla od dlužníka kupní smlouvou ze dne 28. ledna 2016, která byla posléze shledána neúčinnou (rozsudkem insolvenčního soudu ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 179 ICm 1630/2020-153, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2022, sen. zn. 105 VSPH 78/2022). Po provedeném dokazování pak dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť kupní smlouva ze dne 28. června 2019, na základě níž žalobce měl nabýt sporné nemovitosti do svého vlastnictví, je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce tak nemá aktivní legitimaci k podání žaloby.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – cituje §7, §159 odst. 1 písm. b/, §224, §225, §231, §234 a §237 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i §580 a §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – nejprve konstatoval, že v projednávané věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že kupní smlouva byla uzavřena s úmyslem bezúplatně vyvést nemovitosti z majetku společnosti W, aby je v budoucnu nemusela vydat do majetkové podstaty dlužníka, a následně je vrátit zpět do majetkové sféry Miroslava Čagánka (jednatele a společníka dlužníka i společnosti W). Obě smluvní strany předstíraly úhradu kupní ceny, kterou následně postupovaly smlouvami o postoupení pohledávky a započítávaly dohodami o započtení. Úmyslem žalobce bylo kupní cenu neuhradit, s čímž byli žalobce i společnost W srozuměni. Tímto postupem obě strany smlouvy úmyslně zkrátily uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka i společnosti W. Odvolací soud na tomto základě uzavřel, že kupní smlouva ze dne 28. června 2019 se příčí dobrým mravům, a je tedy absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu §580 odst. 1 o. z.
6. Dále měl odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu za to, že v dané věci bylo možno aplikovat též §237 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, neboť žalobce, jako kupující, je z titulu singulární sukcese právním nástupcem společnosti W, v jejíž prospěch bylo učiněno neúčinné právní jednání dlužníka (uzavření kupní smlouvy ze dne 28. ledna 2016). Přitom žalobci v době, kdy uzavíral kupní smlouvu ze dne 28. června 2019, musely být známy okolnosti, které odůvodňují právo dovolat se neúčinnosti vůči osobám, které nabyly prospěch neúčinným jednáním dlužníka ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel nesouhlasí s právním hodnocením soudů obou stupňů, které kupní smlouvu, na jejímž základě žalobce nabyl vlastnické právo k nemovitostem, vyhodnotily jako absolutně neplatný „právní úkon“ (správně „právní jednání“) pro rozpor s dobrými mravy. K tomu pouze obecně uvádí, že „otázkou dobrých mravů a absolutní neplatnosti právních úkonů se Nejvyšší soud ve svém rozhodování zabýval opakovaně,“ přičemž odvolací soud se od této judikatury odchýlil. Současně míní, že kupní smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, neboť uhradil kupní cenu a v době uzavření smlouvy navíc neměl povědomost o tom, že by předchozí vlastník nemovitostí měl v úmyslu vyvést svůj majetek tak, aby nebyl předmětem uspokojení jeho věřitelů. Uvádí, že z dostupných registrů tato informace nijak nevyplývala a jako kupující nemá povinnost zjišťovat si veškeré informace.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
11. Dovolatel podal dovolání výslovně proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí. V části, ve které odvolací soud prvním výrokem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení, a v rozsahu druhého výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení vylučuje přípustnost dovolání §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
12. Nejvyšší soud proto dovolání v dotčeném rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
13. Ve zbylé části (co do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. I v této části pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
14. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
15. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel soustředí svou argumentaci pouze proti závěru odvolacího soudu, podle něhož kupní smlouva, na základě které žalobce nabyl nemovitosti od společnosti W, je neplatná, nijak však nepolemizuje s dalším právním závěrem, na němž rozhodnutí odvolacího soudu též spočívá [že žalobce je osobou, která má ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona povinnost vydat plnění z neúčinného právního jednání (kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a společností W, která následně převedla nemovitosti na žalobce) do majetkové podstaty]. Posléze uvedený závěr odvolacího soudu, který nebyl dovoláním zpochybněn, přitom sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby. Již proto nemůže být dovolání přípustné.
16. Pro úplnost Nejvyšší soud k argumentaci dovolatele uvádí, že již v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2009“), na který poukázal i odvolací soud, uzavřel, že právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu. Ačkoli byl uvedený závěr přijat v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, plně se prosadí i v insolvenčních poměrech (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 83/2015). K použitelnosti závěrů plynoucích z R 40/2009 i při výkladu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2020, sen. zn. 24 ICdo 20/2019.
17. V poměrech projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že jak společnost W jakožto prodávající, tak žalobce jakožto kupující uzavřeli kupní smlouvu s úmyslem zkrátit dlužníkovy věřitele i věřitele společnosti W, nikoli že by úmysl zkrátit (své) věřitele měla pouze jedna strana kupní smlouvy (společnost W) a dovolatel o něm pouze věděl (či vědět musel). Proto s odkazem na R 40/2009 uzavřel, že kupní smlouva je absolutně neplatná. Závěr odvolacího soudu se tak nijak neprotiví rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
18. Jestliže dovolatel zpochybňuje závěry odvolacího soudu námitkou, že nevěděl o úmyslu zkrátit věřitele dlužníka a že kupní cenu uhradil (byť odvolací soud měl za prokázán opak), tedy že skutkový děj se stal odlišně, než jej zjistil odvolací soud, pak tyto výhrady mají svou povahou charakter námitek skutkových, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
19. Je tomu tak proto, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
20. O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh (navíc nijak neodůvodněný) stal bezpředmětným.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu