ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.2.2023.1
KSHK 45 INS 503/2020
45 ICm 728/2021
sp. zn. 29 ICdo 2/2023-218
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s. , se sídlem Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24 81 74 65, jako insolvenčního správce dlužnice D. Z., zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému APOLLO LEASING spol. s r. o. , se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové 1556/12, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 61 17 16 03, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm 728/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice D. Z. , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 503/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022, č. j. 45 ICm 728/2021, 106 VSPH 535/2022-178 (KSHK 45 INS 503/2020), ve znění usnesení ze dne 13. září 2022, č. j. 45 ICm 728/2021, 106 VSPH 535/2022-190 (KSHK 45 INS 503/2020), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022, č. j. 45 ICm 728/2021, 106 VSPH 535/2022-178 (KSHK 45 INS 503/2020), ve znění usnesení ze dne 13. září 2022, č. j. 45 ICm 728/2021, 106 VSPH 535/2022-190 (KSHK 45 INS 503/2020), se s výjimkou měnícího výroku ve věci samé zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. března 2022, č. j. 45 ICm 728/2021-27, zamítl žalobu, kterou se žalobce (LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenční správce dlužnice D. Z.) domáhal vůči žalovanému (APOLLO LEASING spol. s r. o.) určení, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávky evidované v insolvenčním řízení dlužnice pod č. P 17/1 ve výši 30.125,- Kč, č. P 17/2 ve výši 40.782,- Kč a pod č. P 17/3 ve výši 41.044,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 29. ledna 2020, č. j. KSHK 45 INS 503/2020-A-8, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, povolil jí oddlužení a ustanovil žalobce insolvenčním správcem; usnesením ze dne 4. března 2021, č. j. KSHK 45 INS 503/2020-B-13, (mimo jiné) schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
2) Dne 14. února 2020 žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice pohledávky z titulu nájemní smlouvy (č. 45568-09) ze dne 28. září 2009, a to pohledávku č. 1 ve výši 30.125,- Kč (jistina 16.245,- Kč, smluvní pokuta 12.500,- Kč a náklady řízení 1.380,- Kč), pohledávku č. 2 ve výši 40.782,- Kč (jistina 21.660,- Kč, smluvní pokuta 17.250,- Kč a náklady řízení 1.872,- Kč) a pohledávku č. 3 ve výši 41.044,- Kč (jistina 21.660,- Kč, smluvní pokuta 17.500,- Kč a náklady řízení 1.884,- Kč). Pohledávky přihlásil jako vykonatelné na základě rozhodčích nálezů Mgr. Jana Krause (dále jen „rozhodce“) ze dne 19. listopadu 2010 (v přihlášce je uvedeno nesprávné datum 9. listopadu 2010), sp. zn. RS 2010-713/17, ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. RS 2011-806/14, a ze dne 24. února 2012, sp. zn. RS 2011-913/20.
Součástí příloh k přihlášce byly i (výše zmíněné) rozhodčí nálezy ze dne 19. listopadu 2010 a 30. listopadu 2011, jakož i rozhodčí nález „ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. RS 2012-566/17“; těmito nálezy uložil rozhodce dlužnici a J. V., aby společně a nerozdílně zaplatili žalovanému (shora uvedené) částky.
3) Žalobce popřel žalovaným přihlášené pohledávky co do pravosti a výše, s tím, že jsou promlčené, rozhodčí doložka je neplatná [viz např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. 76 ICm 2181/2015 (jde o rozsudek ze dne 7. prosince 2015, č. j. 76 ICm 2181/2015-34)] a věřiteli nevznikl nárok na úhradu příslušenství.
4) Okresní soud v Hradci Králové usneseními ze dne 28. dubna 2011, č. j. 18 EXE 1978/2011-8, a ze dne 4. června 2012, č. j. 27 EXE 259/2012-10, nařídil exekuci podle rozhodčích nálezů ze dne 19. listopadu 2010 a 30. listopadu 2011.
5) Soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl, Exekutorský úřad Plzeň – město, vydal dne 3. listopadu 2016, pod č. j. 094 EX 07037/16/026, vyrozumění o zahájení exekuce ve věci oprávněného (APOLLO LEASING spol. s r. o.) proti (mimo jiné) povinné (dlužnici), a to podle vykonatelného rozhodčího nálezu Mgr. Jana Krause ze dne 12. prosince 2012, č. j. RS 2012-566/17.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení §199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – zdůraznil, že předložené rozhodčí nálezy obsahují řádné odůvodnění, rozhodce posoudil svoji pravomoc k řešení žalob, vysvětlil, z jakých listin vycházel při rozhodování, jakým způsobem vyrozuměl dlužnici o probíhajícím řízení; dlužnici dal možnost k vyjádření, kterou nevyužila. Rozhodčí nálezy obsahují poučení o právu podat návrh na jejich zrušení do tří měsíců od nabytí právní moci. Rozhodčí nálezy vyhodnotil jako platné, když žalobce neuvedl konkrétní důvody pro jejich neplatnost. Odkázal-li (až) v žalobě na rozsudek, č. j. 76 ICm 2181/2015-34, z něhož citoval, že postup rozhodce dle libovůle, neurčitých zásad spravedlnosti, které podléhají obchodnímu tajemství, odporuje ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), pak „tento způsob popření pohledávky“ insolvenčním správcem je nedostatečný a odporuje ustanovení §9 písm. e) vyhlášky č. 121/2019 Sb. o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. srpna 2022, č. j. 45 ICm 728/2021, 106 VSPH 535/2022-178 (KSHK 45 INS 503/2020), ve znění usnesení ze dne 13. září 2022, č. j. 45 ICm 728/2021, 106 VSPH 535/2022-190 (KSHK 45 INS 503/2020), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku ve věci samé ohledně pohledávek č. 1 ve výši 28.745,- Kč, č. 2 ve výši 38.910,- Kč a č. 3 ve výši 39.160,- Kč; ve zbývající části výroku ve věci samé jej změnil tak, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení dlužnice pohledávky č. 1 ve výši 1.380,- Kč, č. 2 ve výši 1.872,- Kč a č. 3 ve výši 1.884,- Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem a cituje ustanovení §193, §194 a §199 insolvenčního zákona, ustanovení §39, §55, §56 odst. 1, §110, §544 odst. 1 a §663 obč. zák. (ve znění účinném do 31. října 2009) – předeslal, že spornými mezi účastníky zůstaly právní otázky platnosti rozhodčí doložky (obsažené v nájemní smlouvě), promlčení uplatněných pohledávek a vzniku uplatněného příslušenství a smluvní pokuty.
Nájemní smlouvu (včetně rozhodčí doložky) posoudil jako smlouvu, na kterou „dopadá právní úprava týkající se spotřebitelských smluv“; rozhodčí doložku vyhodnotil jako absolutně neplatnou, když „sice obsahuje transparentní určení jednoho rozhodce, ale připouští, že obsah doložky je předmětem obchodního tajemství rozhodce, a její znění je důvěrné“. I když žalobce v popěrných úkonech nespecifikoval důvod této neplatnosti, byl (insolvenční) soud povinen přezkoumat (ne)platnost rozhodčí doložky z úřední povinnosti. Za stavu, kdy měl rozhodce rozhodovat jen podle zásad spravedlnosti (a spotřebitel byl zbaven práva podat žalobu k civilnímu soudu), byla rozhodčí doložka sjednána nepřípustně, když ve svém důsledku porušovala právo spotřebitele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Rozhodce, který navíc „rozhodoval spory výlučně pro žalovaného“, nebyl vázán právními předpisy a mohl rozhodovat spory jen na základě zásad spravedlnosti; rozhodčí doložka tak zcela eliminovala ustanovení §51a a násl. zákona č. 40/1964 Sb. o ochraně spotřebitele (dlužnice se vzdala práv, která jí zákon poskytuje).
Proto odvolací soud ‒ poukazuje dále na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 121/2011“) ‒ uzavřel, že rozhodčí doložka je (jako celek) neplatná.
Vzhledem k neplatnosti rozhodčí doložky – pokračoval odvolací soud – se rozhodčí nálezy staly nezpůsobilými exekučními tituly; na přihlášené pohledávky tak bylo nutno pohlížet jako na nevykonatelné, pročež se v incidenčním sporu nemohlo uplatnit omezení důvodů jejich popření ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Přitom rozsah popěrného úkonu žalobce zůstal zachován; žalobce popřel přihlášené pohledávky jen co do pravosti; vzhledem k tomu, že uvedl jako výši pohledávek 0,- Kč, nešlo (též) o popření jejich výše.
Ve vztahu k žalobcem uplatněné námitce promlčení odvolací soud, vycházeje dále z (označené) judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, uzavřel, že bez ohledu na neplatnost rozhodčí doložky nelze do běhu promlčecí doby započítat období, po něž probíhalo rozhodčí řízení. Jelikož v poměrech dané věci „byla dána pravomoc rozhodce“ (nešlo o věc, kterou by zákon vylučoval z pravomoci rozhodce, a důvodem neplatnosti rozhodčí doložky nebyla absence přímého určení rozhodce ad hoc či konkrétního způsobu jeho určení), promlčecí doba „se stavěla“ i v období, kdy byla vedena exekuce pro pohledávky žalovaného za dlužnicí.
Za stavu, kdy rozhodčí řízení bylo zahájeno včas, tj. ve lhůtě 3 let ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé (§101 obč. zák.), marně neuplynula (bez ohledu na exekuční řízení) ani desetiletá promlčení doba (§110 obč. zák.), přihláška pohledávek byla doručena insolvenčnímu soudu dne 14. února 2020 a rozhodčí nálezy byly vydány „9. listopadu 2010, 30. listopadu 2011 a 30. listopadu 2011“, vyhodnotil odvolací soud žalobcem uplatněnou námitku promlčení jako nedůvodnou. Proto v rozsahu jistin přihlášených pohledávek a smluvních pokut potvrdil rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný.
Ve zbývající části (tj. jde-li o pohledávky z titulu nákladů rozhodčího řízení) rozsudek insolvenčního soudu změnil a žalobu zamítl.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, které odvolací soud dílem zodpověděl v rozporu s nálezem ze dne 4. června 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, který Ústavní soud přijal (i) ve vazbě na R 121/2011, a dílem dosud Nejvyšším soudem neřešených, týkajících se (ne)promlčení pohledávek žalovaného [(ne)stavení promlčecích dob po dobu rozhodčích řízení, v nichž byly vydány rozhodčí nálezy na základě neplatné rozhodčí doložky, a po dobu exekučních řízení vedených na základě nicotných rozhodčích nálezů], včetně toho, zda dnem vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, nezačala plynout (nová) promlčecí doba k podání žaloby u soudu, když se žalovaný dozvěděl, že rozhodčí doložka je neplatná a rozhodčí nálezy jsou nicotné.
Dovolatel zdůrazňuje, že Ústavní soud dospěl k závěru o neplatnosti rozhodčích doložek obsahujících odkaz na „zásady spravedlnosti“, přičemž se vyjádřil i k otázce uplatnění rozhodčích doložek v době před 11. květnem 2011 a po tomto datu.
Na rozdíl od odvolacího soudu zastává názor, podle něhož jsou pohledávky žalovaného promlčeny, když po vydání nálezu ze dne 1. listopadu 2011 začala žalovanému běžet (nová) promlčecí doba, ve které mohl uplatnit své nároky u soudu. Je přesvědčen, že rozhodčí nálezy vydané na základě neplatné rozhodčí doložky nemohly mít žádné právní účinky, případně by měly jejich účinky přestat platit v okamžiku, kdy z rozhodovací praxe soudů vyplyne, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná.
Konečně dovolatel připomíná, že rozhodce vydal (na základě žaloby ze dne 24. září 2012) rozhodčí nález ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. RS 2012-566/17, až v době, kdy již byla ustálena judikatura vztahující se k neplatnosti takových rozhodčích doložek.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil a žalobě zcela vyhověl, nebo rozhodl, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku č. 3 ve výši 39.160,- Kč.
Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou, když strany nájemní smlouvy zmocnily rozhodce, aby rozhodl „podle zásad hmotného práva, spravedlnosti a ke způsobu jednání …“, kde hmotné právo „představuje platnou legislativu“, kterou lze vztáhnout na řešení sporu v rozhodčím řízení, což je v souladu s ustanovením §25 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). V rozhodčí doložce je jasně, srozumitelně a transparentně označen jeden konkrétní rozhodce (v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10), rozhodčí doložka je sjednána určitě a srozumitelně, dohodnutá pravidla garantují rovné zacházení a spravedlivé řízení a nenarušují rovnováhu smluvních stran. Poukazuje rovněž na množství žalob ze smluv obsahujících rozhodčí doložku, včetně připojených rozhodnutí soudů, z nichž většina posoudila rozhodčí doložku jako platnou.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení právní otázky (ne)promlčení pohledávek žalovaného dosud Nejvyšším soudem ve srovnatelných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08), nepodléhal dovolacímu přezkumu (pro dovolatele příznivý, tudíž dovoláním nezpochybněný) závěr o neplatnosti rozhodčí doložky.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v těchto závěrech:
1) Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. (srov. např. R 121/2011).
2) Byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a o exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3) Promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále Nejvyšší soud připomíná relevantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž:
a) Aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva).
Rozhodčí doložky jsou nepřípustné, má-li rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti, a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu. Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. Rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím, tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon, a to při zachování základních práv a svobod. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel - podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení.
Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10.
b) Z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, vyplývá požadavek ve vztahu k zákonné úpravě soukromoprávních vztahů, že jejich vznik musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní a může být proporcionálně omezena, ať už s ohledem na jiný ústavní princip nebo za účelem ochrany základního práva jednotlivce či určitého ústavně aprobovaného veřejného zájmu. Jedním z omezení autonomie vůle, jež lze dovodit z ústavního principu rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, je požadavek ochrany slabší strany, jejímž typickým příkladem je ochrana spotřebitele.
Rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné ji v každé fázi zastavit pro nepřípustnost podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal. Není přitom podstatné, že samotný rozhodčí nález nebyl formálně zrušen.
Zahájení rozhodčího řízení vede ke stavení promlčecí doby podle ustanovení §403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a ustanovení §14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. květnem 2011, tedy přede dnem vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce, činili tak v období neustálené změny rozhodovací praxe obecných soudů k rozhodčím doložkám a použije se na ně ustanovení o stavení promlčecí doby. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu. S takovýmto postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.
Srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1091/19 a sp. zn. II. ÚS 996/18.
V reakci na posledně označené nálezy Ústavního soudu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 63/2018, doplnil, že neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm věřitelům, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu (po 11. květnu 2011). S takovýmto postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.
Konečně v rozsudku ze dne 24. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 127/2019, uveřejněném pod číslem 57/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 57/2022“), Nejvyšší soud ‒ vycházeje ze shora citované judikatury ‒ doplnil, že po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů nebo mezi obchodníky s úvěrovými pohledávkami, a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno tím, že Nejvyšší soud vydal dne 11. května 2011 usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, lze požadovat, aby se s tímto usnesením seznámily zásadně (nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o něm věděly, nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět, dříve) nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (20. října 2011). Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů.
Shora uvedené závěry se promítají do poměrů projednávané věci následovně:
1) Rozhodčí řízení, jehož předmětem byla pohledávka žalovaného č. 1, bylo zahájeno žalobou, která byla doručena rozhodci dne 14. září 2010; rozhodce ve věci rozhodl nálezem ze dne 19. listopadu 2010, sp. zn. RS 2010-713/17.
Již na základě těchto časových údajů je zjevné, že žalovaný rozhodčí doložku uplatnil (podal žalobu) u rozhodce (a rozhodce o žalobě rozhodl) v době před vydáním: a) R 121/2010 (11. května 2011) a nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 (1. listopadu 2011). Za tohoto stavu se plně prosadí (bez ohledu na důvod, pro který odvolací soud vyhodnotil rozhodčí doložku jako neplatnou) závěry formulované Ústavním soudem v nálezech sp. zn. II. ÚS 996/18 a sp. zn. I. ÚS 1091/19, podle nichž se promlčecí doba ohledně této pohledávky stavěla jak po dobu rozhodčího řízení, tak po dobu exekučního řízení.
Přitom dovolatelem zastávaný názor ohledně nového běhu promlčecí doby (po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10) je neopodstatněný již proto, že pomíjí závěry (následných) nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a sp. zn. I. ÚS 1091/19.
2) Rozhodčí řízení, jehož předmětem byla pohledávka žalovaného č. 2, bylo zahájeno žalobou, která byla doručena rozhodci dne 19. září 2011; rozhodce ve věci rozhodl nálezem ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. RS 2011-806/14.
Pro přijetí závěru o tom, zda žalovaný uplatnil rozhodčí doložku (podal žalobu) u rozhodce v době, kdy mu již bylo možno přičítat (případné) zneužití práva (bez ohledu na důvod, pro který odvolací soud shledal rozhodčí doložku neplatnou), bylo významné, zda žalovaný byl osobou, která patřila mezi poskytovatele leasingových služeb, jejichž postavení bylo závěry formulovanými v R 121/2011 (bytostně) dotčeno; z tohoto pohledu se odvolací soud věcí nezabýval.
3) Jde-li o pohledávku č. 3, je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu insolvenčního) rozporné potud, že tato pohledávka měla být vykonatelná na základě nálezu rozhodce ze dne 24. února 2012, sp. zn. RS 201-913/20 (viz skutkové zjištění soudů obou stupňů z přihlášky pohledávky), ale její vykonatelnost byla odvozována z nálezu rozhodce ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. RS 2012-566/17 (viz odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů); rovněž vyrozumění o zahájení exekuce (ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 094 EX 07037/16/026) je opřeno o rozhodčí nález ze dne 12. prosince 2012.
Přitom ve vztahu ke všem pohledávkám se odvolací soud spokojil (při posouzení případného stavení běhu promlčecí doby) pouze s údaji ohledně zahájení exekučních řízení, aniž se jakkoli vyjádřil k tomu, zda tato řízení ke dni podání přihlášky pohledávek do insolvenčního řízení dlužnice stále běžela, popřípadě zda v jejich průběhu nebyla vydána rozhodnutí právně významná pro posouzení otázky (ne)plynutí promlčecích dob přihlášených pohledávek.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení otázky (ne)promlčení přihlášených pohledávek žalovaného, je neúplné (a tudíž i nesprávné), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Pro úplnost (a bez vazby na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud pro další průběh řízení dodává, že bude úkolem odvolacího soudu, aby (poté, kdy budou odstraněny nejasnosti ohledně rozhodčího nálezu ve vztahu k pohledávce č. 3) nově posoudil (ne)platnost rozhodčí doložky s ohledem na její úplné znění (bod 12.10 nájemní smlouvy, včetně argumentace žalovaného obsažené ve vyjádření k dovolání) a vypořádal se v této souvislosti i se závěry o (ne)platnosti (dle tvrzení žalovaného obsahově stejných) rozhodčích doložek přijatými v (žalovaným předložených) soudních rozhodnutích. Setrvá-li na závěru o tom, že rozhodčí doložka je neplatná, nově posoudí (s přihlédnutím k průběhu exekučních řízení vedených na základě rozhodčích nálezů) i důvodnost žalobcem vznesené námitky promlčení.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu