ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.35.2023.1
MSPH 96 INS 3276/2015
196 ICm 2213/2017 29 ICdo 35/2023-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D. , se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, jako insolvenčního správce dlužníka J. R., zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Kukelská 919/2, PSČ 198 00, proti žalovanému M. C. , zastoupenému Mgr. Tomášem Petrů, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 909/41, PSČ 702 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 2213/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. R. , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 3276/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2022, č. j. 196 ICm 2213/2017, 105 VSPH 598/2022-122 (MSPH 96 INS 3276/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč , k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 9. května 2022, č. j. 196 ICm 2213/2017-89, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že poskytnutí peněžitého plnění na úhradu dluhu dlužníka (J. R.) vůči žalovanému (M. C.) z označeného účtu dlužníka u banky ve prospěch žalovaného dne 5. března 2014 ve výši 51.715,90 Kč, a dne 2. května 2014 ve výši 3.022.016,55 Kč, je vůči věřitelům dlužníka právně neúčinné (body I. a II. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka k rukám žalobce (JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., jako insolvenčního správce dlužníka) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 3.073.732,45 Kč (bod III. výroku).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 7.400 Kč (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §235 až §243 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že shora označené platby jsou neúčinným právním jednáním dlužníka (plněním na již splatný dluh), nemaje za podstatné, že šlo o plnění, která žalovaný vymohl na dlužníku v rámci exekuce vedené na majetek dlužníka.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2022, č. j. 196 ICm 2213/2017, 105 VSPH 598/2022-122 (MSPH 96 INS 3276/2015):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 26.684 Kč.
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §160 odst. 4, §235 a §239 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že předmětné platby, které banka při provádění exekuce odepsala z účtu dlužníka (povinného) ve prospěch žalovaného (oprávněného) nejsou právními jednáními dlužníka (včetně právního jednání dlužníka ve formě opomenutí).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání [ podáním datovaným 31. ledna 2023, doplněným podáním datovaným 9. května 2023 (replikou na vyjádření žalovaného k dovolání) ] , jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a na vyřešení právních otázek, které „mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil nebo zrušil.
6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel shledává napadené rozhodnutí překvapivým (vytýkaje odvolacímu soudu absenci poučení o jiném právním názoru podle §118a odst. 3 o. s. ř.) a co do závěru, na němž spočívá, pak nesprávným. V dovolání argumentuje ve prospěch názoru, že i vynucené splnění dluhu dlužníkem v exekuci je (může být) neúčinným právním jednáním dlužníka. Dovolacímu soudu pak předkládá k zodpovězení též následující otázky:
[1] Platí v územním prostoru České republiky princip jednoty právního řádu a princip rovnosti osob zúčastněných na řízení při rozhodovacím procesu soudů?
[2] Je soudce při své rozhodovací činnosti vázán zákonem, nebo je oprávněn zákon změnit podle svého „názoru“ či „vnímání“, pokud uvedené změny „dostatečně vysvětlí“?
[3] Je insolvenční zákon právním předpisem, ze kterého vyplývá zákonem stanovený způsob uspořádání vztahů mezi účastníky a subjekty daného řízení, který jsou povinni respektovat jak účastníci, tak rozhodující orgány?
[4] Je v rámci právní úpravy úpadkového práva insolvenčním zákonem zakotvena „fázovitost“ jednotlivých ucelených částí řízení?
[5] Lze provádět (a jakou formou) „uspokojení věřitelů ve stavu materiálního úpadku a současně co se týče posouzení odporovaných plateb dlužníka realizovaných po nařízení exekuce na bankovní účet exekutora či v hotovosti“ ve vztahu k pasivní legitimaci žalovaného?
7. Žalovaný ve vyjádření (podání datované 3. března 2023) navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné, případně zamítnout, maje závěr, že platby vynucené exekucí nebyly volním jednáním dlužníka, za správný.
III. Přípustnost dovolání
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
10. Dovolání může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
11. Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva).
13. Důvod založit přípustnost dovolání pro odpověď na otázky č. [1] až [4] Nejvyšší soud nemá, když jde o otázky povýtce akademické, tedy otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nespočívá), když odvolací soud:
- nepřijal žádný závěr, z nějž by plynulo, že neplatí princip jednoty právního řádu a princip rovnosti účastníků (otázka č. [1]),
- nepřijal žádný závěr, z nějž by plynulo, že soudce není vázán zákonem (otázka č. [2]),
- nepřijal žádný závěr o povaze insolvenčního zákona, ani neměl důvod takový závěr přijmout (otázka č. [3]),
- nepřijal žádný závěr, z nějž by plynulo, že insolvenční řízení se nečlení na jednotlivé fáze, ani neměl důvod takový závěr přijmout (otázka č. [4]).
14. Odpověď na otázku č. [5], přesněji řečeno odpověď na otázku, zda plnění na dluh, které si věřitel vynutil na dlužníku exekucí, je právním jednáním dlužníka ve smyslu §235 a násl. insolvenčního zákona, pak Nejvyšší soud podal (po podání dovolání v této věci) v rozsudku ze dne 25. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 108/2022 [ který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ]. Jde o následující (nosné) pasáže rozsudku :
„38. Právní úprava zvýhodňujících právních jednání obsažená v ustanovení §241 insolvenčního zákona nerozlišuje právní jednání dlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zda jimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícím kritériem pro posouzení právního jednání jako zvýhodňujícího pak nepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z pohledu ustanovení §241 insolvenčního zákona též není žádných rozdílů mezi tím, zda právní jednání, jímž dlužník zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, jež mají původ v právu soukromém nebo veřejném. (…)
39. Výkon rozhodnutí (exekuce) slouží nucené realizaci exekučního titulu a jeho bezprostředním cílem je splnění povinnosti, která byla uložena povinné osobě (dlužníku) pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu. Tím je realizován procesněprávní vztah založený mezi oprávněným (věřitelem) a povinným (dlužníkem) pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu odsuzujícím povinného (dlužníka) k určitému plnění. Uskutečnění výkonu rozhodnutí (exekuce) vynucením splnění povinnosti, kterou povinnému (dlužníku) uložil soud (nebo jiný příslušný orgán) pravomocným rozhodnutím, je současně také právní skutečností hmotného práva, totiž skutečností, která má za následek zánik hmotněprávního závazku splněním. Děje se tak bez ohledu na skutečnou vůli dlužníka. Srov. v literatuře např. Macur, J.: Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno, Masarykova univerzita 1993, str. 137.
40. Výkon rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu se týká pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu (bance). Předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu není věc (ani jiný majetek), ale nárok majitele účtu (povinného) na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu). (…)
41. Plní-li banka dle exekučního příkazu, vždy plní „ze svého“ (a nikoli za použití peněžních prostředků majitele účtu) a to na úhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého dluhu) s tím, že v rozsahu realizovaného plnění (limitovaného výší částky vymáhané exekučním příkazem) zaniká pohledávka majitele (běžného) účtu za bankou. V takovém případě vždy banka plní a oprávněný plnění přijímá s vědomím, že jde (maximálně však do výše pohledávky z titulu smlouvy o běžném účtu) o plnění na dluh třetí osoby (majitele běžného účtu – povinného dle exekučního příkazu). (…)
42. Jak z povahy vykonávacího (exekučního) řízení (lhostejno, zda vedeného pro daňovou pohledávku) tak z mechanismu zvoleného způsobu výkonu rozhodnutí (exekuce), jímž byla exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb (peněžního ústavu), jak jsou popsány shora, plyne, že provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) tím, že poskytovatel platebních služeb (peněžní ústav) na základě exekučního příkazu vydaného soudem nebo jiným oprávněným orgánem odepíše vymáhanou pohledávku z účtu povinného (dlužníka) a vyplatí ji oprávněnému (věřiteli), není „právním jednáním povinného“ (dlužníka). Jde naopak o (s)plnění dluhu (závazku) dlužníka (povinného) vynucené státní mocí proto, že dlužník žádnou vůli dluh splnit neprojevuje, nebo dokonce projevuje vůli opačnou (dluh neuhradit). (…)“
15. Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu a důvod přikročit ke změně této judikatury na základě argumentace obsažené v dovolání Nejvyšší soud nenalézá.
16. Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud ani na základě argumentace „překvapivostí“ napadeného rozhodnutí a absencí poučení soudu podle „§118a odst. 3 o. s. ř.“
17. Poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. má význam jen tam, kde soud přijal rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité (pro účastníka řízení významné) skutečnosti. Dospěje-li odvolací soud na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci při nezměněných skutkových zjištěních nebo závěrech k jinému právnímu posouzení věci (než soud prvního stupně), nemá povinnost poskytovat poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.; ke kritériím pro poskytnutí poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč.
18. K „překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud ustáleně judikuje,
že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč. ).
19. Ze spisu je přitom patrno, že obranu, že nešlo o „projev vůle dlužníka“, uplatnil žalovaný již v řízení před insolvenčním soudem (srov. článek VII. vyjádření k žalobě ze dne 13. února 2018, č. l. 12), což potvrzuje i odstavec 2. odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu. Stejně se žalovaný bránil i v odvolání z 21. června 2022 (srov. článek II., odstavce 1. a násl. odvolání, č. l. 93). Dovolatel tedy tím, že odvolací soud dospěl k jinému posouzení právní otázky řešené k námitce žalovaného již insolvenčním soudem, překvapen být nemohl a neměl.
20. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání z 3. března 2023) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění.
22. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor na základě odpůrčí žaloby je sporem vedeným v rámci insolvenčního řízení, u kterého se považuje (ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu) za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 24. ledna 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu