ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.4.2023.1
KSCB 41 INS 21853/2017
43 ICm 1916/2018
sp. zn. 29 ICdo 4/2023-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce COMMERZBANK Aktiengesellschaft , se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, Kaiserstrasse 16, PSČ 603 11, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 32000, jednajícího prostřednictvím odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 934/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 47610921, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému VPI CZ, v. o. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 03007740, jako insolvenčnímu správci dlužníka SAHOS a. s., zastoupenému Mgr. Ivanem Brambaškim, advokátem, se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00 , o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 1916/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SAHOS a. s. , se sídlem v Pištíně 134, PSČ 373 46, identifikační číslo osoby 62509390, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. KSCB 41 INS 21853/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2022, č. j. 43 ICm 1916/2018, 101 VSPH 478/2019-192 (KSCB 41 INS 21853/2017), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 17. dubna 2019, č. j. 43 ICm 1916/2018-62, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“), zamítl žalobu, kterou se žalobce (COMMERZBANK Aktiengesellschaft) domáhal určení, že dílčí pohledávky č. 1 ve výši 56 136 817,16 Kč s příslušenstvím ve výši 130 237,42 Kč, č. 2 ve výši 10 908 266,16 Kč s příslušenstvím ve výši 28 028,19 Kč, č. 3 ve výši 56 136 817,16 Kč s příslušenstvím ve výši 130 237,42 Kč a č. 4 ve výši 10 908 266,16 Kč s příslušenstvím ve výši 28 028,19 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (SAHOS a. s.), jsou po právu (body I. až IV. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod V. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Dlužník „vystavil“ dne 13. prosince 2012 ručitelské prohlášení, jímž zajistil závazky společnosti Sahos Industry Group a. s. (dále jen „společnost S“) vůči žalobci ze smlouvy o poskytnutí krátkodobého úvěrového rámce uzavřené téhož dne společností S (jako úvěrovým dlužníkem) a žalobcem (jako věřitelem).
[2] Dlužník „vystavil“ dne 29. července 2013 další ručitelské prohlášení, jímž zajistil závazky společnosti S vůči žalobci z dodatku uzavřeného téhož dne společností S (jako úvěrovým dlužníkem) a žalobcem (jako věřitelem) ke smlouvě o poskytnutí krátkodobého úvěrového rámce ze dne 13. prosince 2012.
[3] Obě ručitelská prohlášení obsahovala článek 3.1 následujícího znění: „Ručitel prohlašuje, že na jeho straně byly splněny podmínky nutné k platnému převzetí ručitelského závazku, zejména podmínky stanovené v ustanovení §196a obchodního zákoníkua že s převzetím ručitelského závazku souhlasila valná hromada ručitele (nebo jiný akcionář ručitele při výkonu působnosti valné hromady).“
[4] Dlužník „vystavil“ dne 12. srpna 2013 další ručitelské prohlášení, jímž zajistil závazky společnosti S vůči žalobci ze smlouvy o úvěru uzavřené téhož dne společností S (jako úvěrovým dlužníkem) a žalobcem (jako věřitelem).
[5] Ručitelská prohlášení byla „podepsána“ PhDr. Hanou Vidrmanovou jako předsedkyní představenstva (v případě prvních dvou prohlášení), popřípadě jako prokuristkou (v případě třetího prohlášení) dlužníka a zároveň ve všech případech jako předsedkyní dozorčí rady společnosti S; společnost S byla zároveň jediným akcionářem dlužníka.
[6] Předsedou představenstva společnosti S byl v době vystavení ručitelských prohlášení Mgr. Roman Straka (dále jen „R. S.“), který uvedl, že jejím jménem udělil dlužníku při „výkonu působnosti valné hromady“ souhlas s převzetím ručení tím, že „podepsal“ prohlášení jediného akcionáře. O svém rozhodnutí měl informovat „zřejmě ústně“ zbývající členky představenstva společnosti S (V. B. a P. Č.), které si však na tuto skutečnost nevzpomínají; písemné prohlášení jediného akcionáře „není k dispozici“.
[7] Dlužník uzavřel dne 3. prosince 2014 se společností BLUE RAY a. s. (dále jen „společnost B“) smlouvu o koupi závodu, jíž převedl svůj závod na tuto společnost.
[8] Dne 1. prosince 2017 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka a dne 19. ledna 2018 insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného (A-11).
[9] Žalovaný popřel pohledávky žalobce na přezkumném jednání dne 7. června 2018 (B-22) co do pravosti a výše s tím, že „nemá informace“ o udělení souhlasu valné hromady společnosti S (správně dlužníka) s převzetím ručení, přičemž ručitelská prohlášení nebyla „vystavena“ za podmínek obvyklých v obchodním styku.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §190 odst. 1 a §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), z ustanovení §2177 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení §173 a násl. a §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. Žalobce „nemá k dispozici“ rozhodnutí valné hromady dlužníka (respektive rozhodnutí společnosti S coby jediného akcionáře dlužníka při výkonu působnosti jeho valné hromady) k převzetí ručení za závazky společnosti S (dále jen „souhlas valné hromady“), ačkoliv jde ve vztahu k dlužníku o osobu blízkou. Tvrzení R. S. o „existenci takového rozhodnutí“ insolvenční soud „neuvěřil“, neboť je v rozporu s ostatními důkazy. Ručitelská prohlášení tak jsou absolutně neplatná pro rozpor s §196a obch. zák. a na žalobce nemohlo koupí závodu dlužníka společností B „platně přejít právo z ručení“ podle §2177 o. z.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2022, č. j. 43 ICm 1916/2018, 101 VSPH 478/2019-192 (KSCB 41 INS 21853/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacích a dovolacího řízení (druhý výrok). Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho první (rovněž potvrzující) rozsudek zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 32/2020.
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §190 odst. 1 a §196a odst. 1, 2 a 5 obch. zák., §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje
na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku (podruhé) k závěru, že odvolání není důvodné.
7. Odvolací soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 32/2020 poučil žalobce podle §118a odst. 3 o. s. ř. o jeho důkazním břemeni; žalobce nenavrhl po poskytnutém poučení žádné další důkazy k prokázání existence souhlasu valné hromady. Odvolací soud tak setrval na právním závěru, že ručitelská prohlášení jsou absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť se žalobci nepodařilo prokázat existenci souhlasu valné hromady, což je podle §196a obch. zák. nezbytnou podmínkou pro platnost těchto ručitelských prohlášení.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (podáními ze dne 1. listopadu 2022 a 12. prosince 2022), a to výslovně proti oběma výrokům. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil v tom duchu, že žalobě vyhoví. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda lze připustit výjimku z neplatnosti právního úkonu pro rozpor s §196a obch. zák. k odstranění přílišné tvrdosti zákona nezohledňujícího specifické skutkové okolnosti jednotlivých případů.
9. Názor dovolacího soudu, že neplatnost právního úkonu by byla vyloučena pouze tam, kde by se tohoto právního úkonu zúčastnily všechny osoby mající podle §131 obch. zák. právo podat návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka, by znamenal, že výjimka z neplatnosti podle §196a odst. 1, 2 a 5 obch. zák. nebude prakticky nikdy použitelná na akciové společnosti, i když by měly jen jediného akcionáře. Dovolatel zdůrazňuje, že sankce neplatnosti by měla stíhat pouze takový rozpor s ustanovením §196a obch. zák., který vede k poškození práv menšinových společníků.
10. Dovolatel má dále za to, že dobrá víra třetí osoby vylučuje možnost vyslovit neplatnost usnesení valné hromady, a proto – existuje-li dobrá víra třetí osoby – není ani důvod vyžadovat vyjádření vůle všech „legitimovaných osob“. Pro založení dobré víry věřitele o existenci souhlasu valné hromady by prohlášení ručitele mělo být plně dostačující. Jestliže věřitel jako osoba stojící vně společnosti obdrží „dokument“ podepsaný předsedou představenstva jediného akcionáře společnosti, nelze na něj „klást další nároky“. Popření pohledávek dovolatele žalovaným (jednajícím „na účet dlužníka“) znamená, že se žalovaný dovolává „vlastní nepoctivosti“, což je dle dovolatele nepřípustné.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, jakož i proti druhému výroku o nákladech odvolacích a dovolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, neboť co do těchto výroků je dovolání (objektivně) nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
13. Ve zbylé části Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve svých závěrech v souladu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 32/2020 vydaným v projednávané věci, jakož i s níže označenou ustálenou rozhodovací praxí,
od které Nejvyšší soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení §196a odst. 1 a 5 obch. zák. slouží (mimo jiné) k ochraně akciové společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv. Navazujícímúčelem pak je i zajištění ochrany třetích osob, zejména věřitelů společnosti. K tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 67/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 253/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 7, ročník 2013, pod číslem 93; rozhodnutí jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
15. Podmínka předchozího souhlasu valné hromady je v ustanovení §196a odst. 1 a 5 obch. zák. formulována proto, aby bylo zajištěno, že souhlas se zajištěním závazku bude udělen zákonem předvídaným a regulovaným způsobem, který bude završen rozhodnutím nejvyššího orgánu akciové společnosti, jehož platnost je přezkoumatelná soudem (§183 obch. zák. ve spojení s §131 obch. zák.). Jelikož zákon vyžaduje předchozí souhlas valné hromady s uzavřením ručitelských prohlášení, je právní úkon učiněný bez předchozího souhlasu valné hromady neplatný pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák.
K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 8, ročník 2009, pod číslem 118, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 23/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 11, ročník 2014, pod číslem 133, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 27 Cdo 766/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2021, sen. zn. 29 ICdo 122/2019, nebo zrušující rozsudek Nejvyššího soudu v této věci ze dne 28. dubna 2022.
16. Coby samostatně jednající člen statutárního orgánu se R. S. považuje za osobu blízkou společnosti S, a to i pro poměry ustanovení §196a obch. zák.
(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2010, pod číslem 136). Uvedené tedy znamená, že dlužník ručitelskými prohlášeními zajišťoval závazek společnosti S coby osoby blízké předsedovi své dozorčí rady (takto R. S.); k tomu srov. zrušující rozsudek Nejvyššího soudu v této věci ze dne 28. dubna 2022.
17. Odvolací soud po poskytnutí poučení žalobci podle §118a odst. 3 o. s. ř. tak správně (v souladu s odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu) dospěl k závěru, že ručitelská prohlášení jsou absolutně neplatná pro rozpor s uvedeným zákonným ustanovením podle §39 obč. zák., neboť žalobce neprokázal existenci souhlasu valné hromady, což je podle §196a odst. 1 a 5 obch. zák. nezbytnou podmínkou pro platnost těchto ručitelských prohlášení.
18. Závěr, že uzavření úvěrových smluv jediným akcionářem dlužníka nelze zaměňovat za rozhodnutí valné hromady dlužníka, je (jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 32/2020) závěrem triviálním; přitom nejde o projev právního formalismu, když (naopak) sleduje účel ustanovení §196a odst. 1 a 5 obch. zák., které je nejen výrazem zásady ochrany (menšinových) společníků před svévolí statutárních orgánů, ale též výrazem zásady ochrany třetích osob, zejména věřitelů společnosti (srov. odst. 14 shora). I s odkazem dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2020, sp. zn. III. ÚS 4047/19, se Nejvyšší soud vypořádal již v předchozím dovolacím řízení, když vysvětlil, že nejde o odkaz přiléhavý, neboť v tam řešené věci šlo o poměry společnosti s ručením omezeným, kdy svou vůli na listině (která fakticky nahrazovala souhlas valné hromady podle §196a odst. 1 obch. zák.) výslovně vyjádřily všechny osoby, které byly aktivně legitimovány k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Tak tomu však v nyní projednávané věci nebylo (i proto, že v případě akciových společností je okruh oprávněných osob zpravidla širší) [k tomu blíže srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 766/2017].
19. K námitce dovolatele, že závěr o absolutní neplatnosti je v rozporu se zásadou, podle níž nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti, a že jako třetí osoba stojící mimo okruh osob uvedených v ustanovení §196a odst. 1 a 5 obch. zák. nemůže být dotčen neplatností ručitelských prohlášení dlužníka, postačuje uvést, že podle uvedeného ustanovení i ustálené soudní praxe je určující pouze to, jaký závazek je zajišťován (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 3335/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 3, ročník 2008, pod číslem 31, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 4012/2007).
20. Bez ohledu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud (opakovaně) podotýká, že rozhodování v působnosti valné hromady není jednáním společnosti ve vztahu ke třetím osobám (právním úkonem), a proto je nemohou činit osoby oprávněné (samostatně) jednat jménem společnosti (zde R. S., který zbývající dvě členky představenstva společnosti S měl o svém rozhodnutí toliko „ústně informovat“), ale musí je přijmout orgán k tomu oprávněný,
tedy představenstvo společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 1193/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 720/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněného pod číslem 65/2014 Sb. rozh. obč.).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu