ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.45.2022.1
KSHK 45 INS 11541/2016
45 ICm 4730/2017
sp. zn. 29 ICdo 45/2022-329
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce AKZ insolvence v. o. s. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/8, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 26468514, jako insolvenčního správce dlužníka P. H., proti žalovaným 1/ I. Č. , a 2/ M. Č. , oběma zastoupeným Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem, se sídlem v Dříteči 155, PSČ 533 05, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm 4730/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. H. , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 11541/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 22. září 2021, č. j. 45 ICm 4730/2017, 103 VSPH 370/2020-270 (KSHK 45 INS 11541/2016), takto:
Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2021, č. j. 45 ICm 4730/2017, 103 VSPH 370/2020-270 (KSHK 45 INS 11541/2016), jíž byl změněn bod III. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020, č. j. 45 ICm 4730/2017-209, tak, že se žaloba na vydání nemovitostí zamítá; ve zbývajícím rozsahu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2021, č. j. 45 ICm 4730/2017, 103 VSPH 370/2020-270 (KSHK 45 INS 11541/2016), a věc se ve zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 16. ledna 2020, č. j. 45 ICm 4730/2017-209, Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že darovací smlouva uzavřená dne 7. října 2011 mezi dlužníkem (P. H. jako dárcem a první žalovanou (I. Č.) jako obdarovanou, jíž dlužník daroval ve výroku specifikované nemovitosti zapsané na listu vlastnictví číslo XY pro katastrální území XY v obci XY (dále též jen „darovací smlouva“ a „nemovitosti“), je neúčinná „vůči insolvenčním věřitelům“ (bod I. výroku).
[2] Určil, že darovací smlouva je neúčinná „vůči insolvenčním věřitelům“ v části, v níž dlužník zřídil ve svůj prospěch věcné břemeno doživotního bezplatného práva užívání darovaných nemovitostí (bod II. výroku).
[3] Uložil druhé žalované vydat nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka (bod III. výroku).
[4] Rozhodl, že první žalovaná a druhá žalovaná (M. Č.) jsou povinny zaplatit žalobci [AKZ insolvence v. o. s. (s tehdejší obchodní firmou Záveská a spol., v. o. s.), jako insolvenčnímu správci dlužníka] náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku), jakož i o poplatkové povinnosti žalovaných (bod V. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dlužník byl jednatelem a společníkem společnosti I. H. (dále jen „společnost I“).
[2] Společnost I a společnost Richter + Frenzel s. r. o. (dále jen „společnost R“) byly v obchodním styku od roku 1997. Dne 30. dubna 2009 společnost I jako kupující (za niž jednal dlužník) a společnost R uzavřely dohodu o poskytnutí finančního limitu pro odběr a dodávky zboží, o zajištění závazku a o vyplňovacím směnečném právu (dále jen „dohoda“). Dohoda obsahuje ujednání o „stanovení kreditu“ odebraného zboží ve výši 8 000 000 Kč; k zajištění závazku uhrazení kupní ceny vystavila společnost I téhož dne blankosměnku na řad společnosti R, kterou dlužník avaloval (dále jen „blankosměnka“). Podle směnečného prohlášení byla společnost R oprávněna vyplnit blankosměnku za podmínek, že společnost I bude v prodlení s úhradou kterékoli z vystavených faktur po dobu více než 70 kalendářních dnů včetně faktur vystavených a nezaplacených před uzavřením dohody; společnost R byla oprávněna vyplnit jako datum splatnosti směnečné sumy libovolné datum po splatnosti jakékoliv pohledávky kupujícího nebo její části či příslušenství a uvést jako směnečnou sumu libovolnou částku „zahrnující, ale nepřekračující“ veškeré splatné pohledávky.
[3] Společnost I jako zástavní dlužník (za niž jednal dlužník) a společnost R jako zástavní věřitel uzavřely dne 3. prosince 2010 zástavní smlouvu k zajištění dluhu ve výši 7 778 054 Kč; zástavou byly nemovitosti ve vlastnictví dlužníka (zástavce) v katastrálním území XY. V roce 2011 měla společnost I vůči společnosti R závazky ve výši cca 14 000 000 Kč, byla předlužena a její hodnota „byla nulová“.
[4] Dlužník uzavřel dne 7. října 2011 s první žalovanou (svou tehdejší manželkou) darovací smlouvu k nemovitostem a zároveň zřídil ve svůj prospěch věcné břemeno odpovídající právu doživotního bezplatného užívání nemovitostí. Katastrální úřad provedl vklad věcných práv dne 1. listopadu 2011, s právními účinky vkladu k 14. říjnu 2011.
[5] První žalovaná jako dárkyně uzavřela dne 21. listopadu 2011 s druhou žalovanou (svou dcerou) jako obdarovanou darovací smlouvu k nemovitostem, s tím, že na nemovitostech vázne věcné břemeno doživotního bezplatného užívání nemovitostí dlužníkem. Katastrální úřad provedl vklad vlastnického práva dne 27. prosince 2011, s právními účinky vkladu k 23. listopadu 2011.
[6] Společnost I uznala dne 5. února 2013 svůj dluh vůči společnosti R, která poté vyplnila blankosměnku na částku uznanou společností I (sníženou o zaplacenou částku 100 000 Kč) „ke krytí dlužných závazků z roku 2011 a 2012“. Krajský soud v Hradci Králové uložil směnečným platebním rozkazem ze dne 12. července 2013, sp. zn. 38 Cm 138/2013, společnosti I a dlužníku zaplatit společně a nerozdílně společnosti R směnečný peníz 5 473 798 Kč „s příslušenstvím“. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2014, sp. zn. 53 Cm 284/2013, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (zrušil jej jen ohledně části příslušenství); Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2016, sp. zn. 2 Cmo 135/2015.
[7] Okresní soud v Hradci Králové rozhodl o rozvodu manželství dlužníka a první žalované (uzavřeného dne 14. června 2002) rozsudkem ze dne 9. dubna 2013.
[8] Společnost I podala dlužnický insolvenční návrh dne 25. února 2016, insolvenční řízení bylo vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSHK 40 INS 4491/2016. Insolvenční soud usnesením ze dne 12. května 2016 zjistil úpadek společnosti I a prohlásil konkurs na její majetek, který zrušil usnesením ze dne 13. března 2018 z důvodu, že majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující.
[9] Dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení dne 13. května 2016, insolvenční řízení je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSHK 45 INS 11541/2016. Dlužník při podání návrhu uvedl, že nevlastní žádný majetek, pobírá mzdu v (hrubé) výši 25 000 Kč coby zaměstnanec společnosti I. H., o., v níž je jednatelkou a společnicí druhá žalovaná, a má sjednaný příjem ve výši 27 000 Kč měsíčně ze smlouvy o důchodu uzavřené s P. W. Š. Usnesením ze dne 9. listopadu 2016, č. j. KSHK 45 INS 11541/2016-A-17, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a ustanovil žalobce insolvenčním správcem.
[10] Společnost R přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka vykonatelnou pohledávku z titulu (vyplněné) blankosměnky v celkové výši 7 118 500,51 Kč.
[11] Žalobce podal odpůrčí žalobu v této věci dne 9. listopadu 2017.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §235, §237 odst. 1 až 3, §239 odst. 1 a 3, §240 a §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §17 a §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
4. Žalobce podal žalobu ve lhůtě jednoho roku od účinků usnesení o úpadku dlužníka, tedy včas.
5. Dlužník uzavřel darovací smlouvu v roce 2011, kdy společnost I měla závazky vůči společnosti R a její ekonomická situace se „značně zhoršovala“ (její hodnota byla ke dni uzavření darovací smlouvy nulová). Dlužník byl zároveň zavázán jako směnečný rukojmí společně a nerozdílně se společností I vůči společnosti R „závazkem z blankosměnky“ a jako jednatel společnosti I „musel vědět“, že společnost I nemůže těmto závazkům „dostát“.
6. Vztah dlužníka a první žalované je vztahem blízkých osob (poměřováno k datu uzavření darovací smlouvy). Tvrzení první žalované, že o závazcích dlužníka (manžela) nevěděla, jsou lichá vzhledem k tomu, že v té době žila s dlužníkem ve společné domácnosti a věděla o obchodování se společností R.
7. Není podstatné, kdy došlo k vyplnění blankosměnky a kdy společnost I (za niž jednal dlužník) uznala své závazky, ani to, zda v době uzavření darovací smlouvy měl dlužník věřitele s vykonatelnou pohledávkou a případně v jaké výši. Rozhodné je, že dlužník „na sebe přijal“ závazek společnosti I a věděl o její ekonomické situaci, takže jeho počínání nelze hodnotit jinak, než že se chtěl úmyslně zbavit majetku.
8. Druhá žalovaná není ve vztahu k dlužníku osobou blízkou, ale je osobou blízkou první žalované, se kterou uzavřela následnou darovací smlouvu v listopadu 2011. Druhé žalované musely být známy okolnosti uzavření předchozí darovací smlouvy (ze dne 7. října 2011), které odůvodňují právo dovolat se neúčinnosti právního úkonu vůči první žalované.
9. Darovací smlouva je neúčinná včetně té části, která se týká zřízení věcného břemene ve prospěch dlužníka, neboť takové věcné břemeno značně snižuje hodnotu nemovitostí.
10. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2021, č. j. 45 ICm 4730/2017, 103 VSPH 370/2020-270 (KSHK 45 INS 11541/2016):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok).
[2] Rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
11. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §235, §239, §240, §241 a §242 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – doplnil dokazování o přihlášku společnosti R a přihlášky dalších dvou věřitelů a dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku k následujícím závěrům:
12. Z provedeného dokazování vyplývá, že dlužník podepsal coby aval blankosměnku vystavenou společností I k zajištění pohledávek společnosti R již v roce 2009, přičemž k vyplnění blankosměnky nedošlo dříve než v roce 2012, neboť společnost R „zahrnula“ do směnečné sumy pohledávky za společností I z roku 2011 a 2012.
13. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že blankosměnka se stává směnkou až vyplněním a teprve odtud vznikají „práva směnečná“, a to se zpětnými účinky (ex tunc); ex tunc vzniká i závazek avalisty, „který se na blankosměnku podepsal“. Zajišťovací charakter směnky značí, že oprávněný se nemůže domáhat plnění ze směnky dříve, že mu vznikne nárok, který je zajišťován; dnem vystavení blankosměnky tak avalovi (dlužníku) nemohl vzniknout žádný závazek.
14. První žalovaná v době uzavření darovací smlouvy nemohla ani při vynaložení náležité pečlivosti seznat úmysl dlužníka převést vlastnické právo k nemovitostem ve snaze zmařit uspokojení společnosti R z (dosud nevyplněné) blankosměnky. První žalovaná totiž „nijak neparticipovala na podnikání dlužníka“ (v postavení jednatele a společníka společnosti I), společnost R obchodovala se společností I ještě v roce 2012, pohledávky společnosti R byly kromě blankosměnky zajištěny zástavním právem, dlužník a společnost I vlastnili kromě darovací smlouvou převedených nemovitostí i další nemovitý majetek a k vyplnění blankosměnky došlo nejdříve v roce 2012.
15. Vydání nemovitostí se nelze domáhat podle §239 odst. 4 insolvenčního zákona (takové rozhodnutí je materiálně nevykonatelné), jelikož nemovitosti mají být (v případě pravomocného vyhovění odpůrčí žalobě) zapsány do soupisu nemovitých věcí coby majetek dlužníka. Nadto se žalobce domáhá vydání nemovitostí na druhé žalované, ačkoli odporuje darovací smlouvě, jejíž účastnicí druhá žalovaná není.
16. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázekpři jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; namítá přitom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel zejména uvádí, že v intencích ustanovení §242 odst. 2 insolvenčního zákona (pro případ úmyslně zkracujícího právního úkonu, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké) platí vyvratitelná právní domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě znám a tím, koho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně opaku je první žalovaná. Insolvenční soud poučil první žalovanou podle ustanovení§118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ta však nepředložila žádné důkazy, kterými by prokázala, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla poznat ani při vynaložení náležité pečlivosti. Odvolací soud zaujal opačný názor, že první žalovaná úmysl poznat nemohla, v odůvodnění však nevysvětluje, zda první žalovaná učinila úkony ke zjištění skutkového stavu věci a zda unesla důkazní břemeno. Neřeší ani otázku, jaký majetek dlužník a společnost I skutečně vlastnili a zda z tohoto majetku mohlo reálně dojít k uspokojení pohledávky, přičemž podle dovolatele mohla první žalovaná z majetkové situace rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky společnosti R (dovolatel podrobně rozebírá tvrzené závazky společnosti I v porovnání s majetkem společnosti I a dlužníka a vyvrací jednotlivé skutečnosti, které měl odvolací soud za rozhodné při posouzení, že první žalované nemohl být znám úmysl dlužníka zkrátit uspokojení společnosti I).
18. Dovolatel dále nemá za správný závěr odvolacího soudu o významnosti okamžiku vyplnění blankosměnky pro posouzení neúčinnosti darovací smlouvy. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že z hlediska neúčinnosti právních úkonů není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou, či nesplatnou, případně o pohledávku budoucí; rozhodující je toliko existence závazkového právního vztahu, z něhož vznikla, popřípadě má vzniknout pohledávka. Účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou nastávají ex tunc; pohledávku z dosud nevyplněné blankosměnky tak lze postavit na roveň „přinejmenším“ budoucí pohledávce.
19. Žalované považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují dovolání odmítnout.
20. Žalobce v replice opakuje a prohlubuje svou argumentaci.
21. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. Pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka je vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (9. listopadu 2016) i v době od 1. června 2019 rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
22. Dovolání nemůže být přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž byl změněn bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu tak, že se žaloba na vydání nemovitostí zamítá. Proti této části napadeného rozsudku odvolacího soudu totiž dovolatel nijak argumentačně nebrojí; nadto podle §239 odst. 4 věty první insolvenčního zákona se příslušnost nemovitostí k majetkové podstatě dlužníka zakládá již pravomocným vyhověním odpůrčí žalobě (jak odvolací soud správně vystihl).
23. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
26. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019:
§237 (insolvenčního zákona)
(1) Povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.
(2) Dědici nebo právní nástupci osob uvedených v odstavci 1, na které přešlo dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů, mají povinnost vydat je do majetkové podstaty,
a) jestliže jim v době, kdy toto plnění nabyli, musely být známy okolnosti, které odůvodňují právo dovolávat se neúčinnosti vůči osobám uvedeným v odstavci 1, nebo
b) jde-li o osoby, které tvoří s dlužníkem koncern, anebo o osoby dlužníku blízké.
(…)
§242 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů
(1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.
(2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám.
(3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.
27. V takto ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené otázce následující závěry:
28. Ustanovení §242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v §240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace §242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. K tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018, uveřejněného pod číslem 99 v časopise Soudní judikatura č. 10, ročníku 2021.
29. Pro naplnění skutkové podstaty úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka podle §242 insolvenčního zákona je nutné, aby byly splněny následující předpoklady (shrnuté např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 133/2020):
1/ Dlužník daným právním úkonem musel skutečně a objektivně zkrátit uspokojení některého svého věřitele, tedy postačí, že zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného věřitele. Pouhý úmysl zkrátit není dostačující.
2/ Musel tak učinit úmyslně, tedy vědět, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a zkrátit jej chtít, nebo vědět, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím být srozuměn. Případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 60/2018.
3/ Úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které za ním mají pohledávku. Pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ není právně rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo která dokonce ještě nevznikla (budoucí pohledávky); pro vyloučení tohoto úmyslu tak není ani podstatné, že jde o splatnou pohledávku, o které se vede soudní spor (o pohledávku spornou). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021, sen. zn. 29 ICdo 58/2020, uveřejněný pod číslem 108 v časopise Vybraná judikatura, č. 12, ročníku 2022.
4/ Tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. V případě právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je konstruována vyvratitelná právní domněnka, že byl dlužníkův úmysl této osobě znám. K prokázání vědomosti druhé smluvní strany právního úkonu o úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ jinak postačuje prokázat, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit uspokojení svého věřitele; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 58/2020.
5/ Takový právní úkon byl učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.
30. U úmyslně zkracujícího právního úkonu, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké, platí vyvratitelná domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě znám a tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně opaku, je žalovaný [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněný pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)].
31. Osoba dlužníku blízká, v jejíž prospěch dlužník učinil odporovaný právní úkon, se může ubránit odpůrčí žalobě podle ustanovení §242 insolvenčního zákona jen tehdy, jestliže prokáže, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem svého věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka. Vynaložení náležité pečlivosti druhou stranou předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 79/2017, nebo opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 60/2018.
32. Oba soudy vyšly ve skutkové rovině z toho, že dlužník a první žalovaná byli v době uzavření darovací smlouvy (respektive v době, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) manželé, a proto podle §116 obč. zák. osoby blízké. Insolvenční soud dále při právním posouzení vyšel z domněnky, že první žalované byl znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele (společnost R) [§242 odst. 2 insolvenčního zákona], a nadto dodal, že dlužník a první žalovaná žili do roku 2012 ve společné domácnosti a (jak plyne z jejího účastnického výslechu) první žalovaná věděla o obchodování se společností R, ačkoliv neznala podrobnosti. Odvolací soud proti tomu (vycházeje ze stejných skutkových zjištění insolvenčního soudu) dovodil, že první žalovaná uvedenou domněnku vyvrátila, neboť (mimo jiné) „nijak neparticipovala na podnikání dlužníka v postavení jednatele a společníka“ společnosti I.
33. Ponechá-li Nejvyšší soud stranou, že ani v právních poměrech do 31. prosince 2013 nepředstavovala majetková účast ve společnosti s ručením omezeným podnikání (k tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1652/97, uveřejněný pod číslem 87 v časopise Soudní judikatura č. 12, ročníku 1998), což platí i pro výkon funkce jejího jednatele, vede úvaha odvolacího soudu ke zjevně nepřijatelnému závěru, že první žalovaná vynaložila náležitou pečlivost na ni kladenou tím, že se nezajímala o to, jaké závazky na sebe mohl dlužník (manžel) převzít při výkonu funkce jednatele či v postavení společníka společnosti I.
34. Takový závěr je v rozporu s odkazovanou judikaturou, která naopak po osobě dlužníkovi blízké požaduje, aby se přesvědčila při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka. Protože vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala, bylo na první žalované, aby v řízení uvedla (tvrdila), jaké aktivní kroky učinila k tomu, aby se přesvědčila o případných závazcích svého manžela (dlužníka), a aby navrhla důkazy potřebné k prokázání těchto svých tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 79/2017).
35. V tomto ohledu nemá právní význam ani argument odvolacího soudu (odst. 22 odůvodnění napadeného rozsudku), že společnost R obchodovala se společností I ještě v roce 2012, neboť uvedené ničeho nevypovídá o chování první žalované a tom, zda darovací smlouva byla úmyslně zkracujícím právní úkonem. Uvádí-li odvolací soud dále, že pohledávky společnosti R byly zajištěny zástavním právem a společnost I a dlužník měli další majetek, pak tím zřejmě míní, že ke zkrácení společnosti R ve skutečnosti nedošlo; odvolací soud si však odporuje i v rovině vlastního výkladu, jelikož ihned dodává, že se hodnota tohoto majetku ukázala „v době uzavření“ darovací smlouvy nedostatečnou (o čemž ostatně svědčí i následný průběh insolvenčních řízení vedených na majetek společnosti I a dlužníka).
36. Zbývá posoudit, zda lze pro účely §242 insolvenčního zákona považovat společnost R za (zkráceného) věřitele dlužníka.
37. U úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka (§242 insolvenčního zákona) nemusí směřovat úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele vůči konkrétním osobám, které za ním mají pohledávku. K prokázání vědomosti druhé smluvní strany právního úkonu o úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ postačuje prokázat, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit uspokojení svého věřitele.
36. Pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ není též právně rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo která dokonce ještě nevznikla (budoucí pohledávky); pro vyloučení tohoto úmyslu tak není ani podstatné, že jde o splatnou pohledávku, o které se vede soudní spor (o pohledávku spornou); srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 58/2020.
38. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že blankosměnka se stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí. Účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou pak nastávají ex tunc, ex tunc tedy vznikne i závazek avalisty, který se na blankosměnku podepsal. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněný pod číslem 103/2016 Sb. rozh. obč.
39. Z doposud řečeného ovšem plyne, že blankosměnku ve spojení s dohodou (o jejím vyplnění) lze považovat za „budoucí“ pohledávku. Doba vyplnění blankosměnky tak nemá význam, neboť úmysl dlužníka se může pojit (tak jako v projednávané věci) i se snahou dlužníka vyhnout se uhrazení „budoucí“ pohledávky, která (s účinky ex tunc) vznikne vyplněním blankosměnky.
40. Závěr odvolacího soudu, že pro posouzení odpůrčího nároku je podstatné, že blankosměnka byla vyplněna až po uzavření odporované darovací smlouvy (a vkladu vlastnického práva první žalované do katastru nemovitostí), tak správný není. K tomu v poměrech posuzované věci přistupují i konkrétní okolnosti případu, neboť šlo o zajišťovací blankosměnku, dlužník (směnečný rukojmí) byl jako jednatel a společník společnosti I (výstavce) plně obeznámen s její hospodářskou a majetkovou situací a závazky, které blankosměnka zajišťuje, a kdy bylo v zásadě jen otázkou času, kdy společnost R (remitent) přistoupí v návaznosti na narůstající dluhy a pokračující prodlení společnosti I v souladu s dohodou k doplnění chybějících náležitostí (směnečné sumy) do blankosměnky.
41. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo v rovině právní, nezabýval se již Nejvyšší soud tím, zda je řízení zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když existenci těchto vad dovolatel nenamítal.
42. Stejně tak je předčasné zabývat se otázkou pasivní věcné legitimace, tedy tím, zda žaloba může být důvodná vůči oběma žalovaným, jestliže z právní úpravy vyplývá, že má směřovat vůči osobě, která má povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty (§239 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). V dalším průběhu řízení je tak nutné zodpovědět otázku, zda je druhá žalovaná takovou osobou ( §237 odst. 1 a odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona); břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně náležité pečlivosti první žalované při uzavírání darovací smlouvy se v takovém případě vztahuje i na druhou žalovanou.
43. Na základě doposud uvedeného Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.).
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu