ECLI:CZ:NS:2024:29.NSCR.169.2022.1
KSOL 10 INS 6538/2019
sp. zn. 29 NSČR 169/2022-A-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka P. H. , zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 6538/2019, o insolvenčním návrhu věřitele WETCO, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, V Podluží 672/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 43462839, zastoupeného Mgr. Petrem Maierem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2021, č. j. KSOL 10 INS 6538/2019, 4 VSOL 506/2021-A-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci na náhradě nákladů dovolacího řízení dlužníka částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 22. září 2021, č. j. KSOL 10 INS 6538/2019-A-97, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh, jímž se insolvenční navrhovatel WETCO, spol. s r. o., domáhal zjištění úpadku dlužníka P. H. (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku) a uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit soudní poplatek (bod IV. výroku).
2. Insolvenční navrhovatel dovozoval aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu ze směnky vlastní, vystavené dne 11. listopadu 2011 společností HOPR TRADE CZ, s. r. o., splatné dne 22. prosince 2016, znějící na částku 3 565 872,64 Kč, na řad společnosti Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“), avalované dlužníkem a rubopisované dne 31. srpna 2017 na insolvenčního navrhovatele. Dlužník na svou obranu uplatňoval řadu námitek, mimo jiné popřel, že by směnku avaloval.
3. Po provedeném dokazování dospěl insolvenční soud k závěru, že insolvenční navrhovatel neosvědčil, že má existující pohledávku za dlužníkem, neboť z předložených listinných důkazů nelze získat dostatečnou jistotu o pravosti podpisu dlužníka na směnce.
4. Insolvenční soud zdůraznil, že insolvenčním navrhovatelem předložený znalecký posudek nesplňuje předpoklady pro to, aby mohl být považován za posudek ve smyslu §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dlužník totiž neměl možnost se vyjádřit před zpracováním znaleckého posudku k autenticitě listin a podpisů na nich – srovnávacímu materiálu, z něhož při zkoumání podpisů znalec vycházel. Insolvenčním navrhovatelem předložený znalecký posudek proto provedl „pouze“ jako důkaz soukromou listinou.
5. Dále insolvenční soud uvedl, že s ohledem na povahu insolvenčního řízení a způsob provádění důkazu znaleckým posudkem (možnost účastníků klást znalci otázky, obhajoba posudku znalcem na jednání prostřednictvím výslechu znalce, možnost revize posudku) by ani tehdy, kdyby znalecký posudek předložený insolvenčním navrhovatelem byl použitelný jako znalecký posudek v soudním řízení, nebylo možné takové dokazování provést. Rozsáhlé dokazování (výslechem svědků či znaleckými posudky, kteréžto dokazování je nezbytné tehdy, je-li zpochybněna správnost obsahu listinných důkazů) je vyhrazeno sporným nalézacím řízením. Souběžně s insolvenčním řízením dlužníka probíhá o nároku insolvenčního navrhovatele dříve zahájené směnečné řízení, v němž se zatím dokazování neprovádělo.
6. K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a IV. výroku (první výrok), v bodech II. a III. jej zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok) a nařídil insolvenčnímu soudu doplnit odvoláním napadené usnesení insolvenčního soudu o rozhodnutí o nákladech řízení před insolvenčním soudem mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem (čtvrtý výrok).
7. Odvolací soud konstatoval, že insolvenční soud hodnotil důkazní sílu předloženého znaleckého posudku, aniž jím provedl důkaz; proto odvolací soud potud dokazování doplnil. Dále – cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 24 Cdo 3134/2020 (správně jde o rozsudek sp. zn. 24 Cdo 3137/2020) – uzavřel, že znalecký posudek předložený insolvenčním navrhovatelem nesplňuje předpoklady pro znalecký posudek podle §127a o. s. ř. Z posudku nevyplývá, že by znalec nahlížel do insolvenčního spisu nebo by jinak byl seznámen s informacemi potřebnými pro vypracování posudku pro účely insolvenčního řízení. Jde totiž o znalecký posudek objednaný advokátem žalobce pro směnečné řízení vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 6 Cm 27/2017, u kterého znalec dne 24. července 2018 nahlédl do originálu směnky (uložené mimo spis), posudek vypracoval dne 5. srpna 2018 a advokát žalobce jej předložil soudu dne 10. srpna 2018. Insolvenční řízení bylo zahájeno (až) 6. května 2019 a znalecký posudek v něm byl předložen 13. června 2019, takže před jeho zpracováním nemohl znalec nahlížet do insolvenčního spisu a ani jinak nemohl být seznámen s informacemi potřebnými pro vypracování posudku.
8. K tomu odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem dodal, že i kdyby předložený znalecký posudek měl důkazní sílu znaleckého posudku a kdyby se ohledně něj postupovalo, jako by šlo o znalecký posudek vyžádaný soudem, musel by soud znalce vyslechnout (§127 odst. 1 o. s. ř.), žádat jej o vysvětlení (§127 odst. 2 o. s. ř.), atd.
9. Proto odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že insolvenčním navrhovatelem nabízené listinné důkazy nejsou způsobilé osvědčit existenci směnečné pohledávky, kterou dokládá aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu. K případnému osvědčení směnečné pohledávky by bylo třeba provádět další (v řízení o věřitelském insolvenčním návrhu nepřípustné) rozsáhlé dokazování, které má své místo v řízení sporném. Šlo by především o výslech dlužníka, svědka (pracovnice banky, která měla být přítomna podpisu směnky), znalecké dokazování a o výslech znalce.
10. Závěrem odvolací soud uvedl, že jsou mu známy závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, k dokazování znaleckým posudkem. Tyto závěry se však neuplatní pro insolvenční řízení, neboť je nepřípustné, aby insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce insolvenčního navrhovatele.
11. Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň napadené rozhodnutí zčásti závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Dovolacímu soudu předkládá dovolatel (posuzováno dle obsahu) k řešení následující otázky:
[1] Je nezbytným předpokladem pro to, aby mohl být znalecký posudek předložený účastníkem insolvenčního řízení považován za posudek podle §127a o. s. ř., skutečnost, že znalec měl možnost nahlížet do insolvenčního spisu nebo být jinak seznámen s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku pro účely insolvenčního řízení?
[2] Přesahuje rozsah dokazování, ke kterému by bylo nutno přikročit k osvědčení směnečné pohledávky insolvenčního navrhovatele tím, že by byl proveden znalecký posudek ke zjišťování pravosti podpisu dlužníka na směnce, meze dokazování přípustného v insolvenčním řízení?
13. Dovolatel namítá, že platná právní úprava neukládá zadavateli znaleckého posudku, aby umožnil dlužníku vyjádřit se před realizací znaleckého posudku k autenticitě listin a podpisů na nich – srovnávacímu materiálu, z něhož při zkoumání podpisů znalec vycházel. Znalec měl dostatek informací a podkladů k vypracování znaleckého posudku a disponoval dostatečným srovnávacím materiálem pro to, aby byl schopen znalecký posudek vypracovat a dospět ke kategorickému závěru o pravosti podpisu dlužníka na směnce. Kdyby tyto podklady a srovnávací materiály znalec neměl, lze očekávat, že s ohledem na svou znaleckou přísahu by znalecký posudek nevypracoval. Podle dovolatele §127a o. s. ř. neobsahuje kategorický požadavek na znalce, aby nahlížel do spisu či se seznamoval s informacemi obsaženými ve spise i tehdy, kdy má dostatek podkladů k vypracování znaleckého posudku. Z označeného zákonného ustanovení plyne pouze oprávnění znalce, aby mohl v případě potřeby nahlédnout do spisu.
14. Oběma soudům dovolatel vytýká chybnou aplikaci závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2015, a v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“), dle kterých „důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce“. Míní, že skutkový základ v obou odkazovaných rozhodnutích byl komplikovanější (šlo o pohledávky z titulu náhrady škody a z titulu plnění dle smlouvy o dílo) než v projednávané věci, kde je s ohledem na povahu směnky jedinou relevantní námitkou dlužníka popření pravosti jeho podpisu na směnce jako avalisty.
15. Dlužník ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, neboť má za to, že dovolatel nedostatečným způsobem formuloval, v čem spatřuje splnění podmínky přípustnosti dovolání. Rozhodnutí soudů obou stupňů přitom považuje za věcně správná, když i on má za to, že dovolatelem předložený znalecký posudek mohl být k důkazu proveden pouze jako soukromá listina. Navíc dovolatel vyjadřuje pochybnost, zda napadené rozhodnutí závisí na způsobu provedení tohoto důkazu. Je totiž zřejmé, že když měl dlužník výhrady vůči znaleckému posudku, nutně by muselo být přistoupeno k dalšímu dokazování, a to v rozsahu, který neodpovídá smyslu a účelu insolvenčního řízení.
16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
17. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
18. Učinil tak proto, že v posouzení druhé dovoláním předestřené otázky (k mezím dokazování v insolvenčním řízení pro doložení pohledávky) je napadené rozhodnutí oproti mínění dovolatele souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který již v R 14/2011 dovodil, že:
[1] Účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu (individuálních sporů) o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§1 písm. a/ insolvenčního zákona).
[2] Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Proto pro něj platí závěr, že není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje.
[3] Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§143 odst. 2 věta první insolvenčního zákona) nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.
[4] Rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.
[5] Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu k tíži jde) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.
19. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2014, pod číslem 86, či v usnesení ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 24/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2016, pod číslem 33.
20. Odvolací soud v projednávané věci v souladu se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vysvětlil, proč nebyl insolvenční soud povinen vést za účelem osvědčení insolvenčním navrhovatelem tvrzené pohledávky další dokazování. Odvolací soud dostál (i) své povinnosti dostatečně jasně konkretizovat jak spornou skutečnost (pravost podpisu dlužníka na směnce), tak důkazy (a s nimi související postupy soudu), jejichž prostřednictvím by bylo nutno spornou skutečnost ověřit (výslechem dlužníka, případně svědků, výslechem znalce).
21. Pro posouzení správnosti postupu odvolacího soudu pak není významné řešení otázky, zda měl být dovolatelem předložený znalecký posudek proveden jako důkaz znaleckým posudkem. I kdyby šlo o znalecký posudek ve smyslu §127a o. s. ř., muselo by se v rámci insolvenčního řízení, s ohledem na dlužníkem uplatněné výhrady k posudku, provádět další dokazování, a to výslechem znalce (v rámci dokazování znaleckým posudkem), popř. výslechem pracovnice banky, apod. Za tohoto stavu nemůže přípustnost dovolání založit ani první dovolatelem položená otázka (k výkladu §127a o. s. ř.).
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 větou první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit dlužníku jeho účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení dlužníka ustanovenou advokátkou, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 19. září 2022) z částky 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v účinném znění, která podle §7 bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč jde o částku 4 114 Kč.
23. S přihlédnutím k tomu, že dlužníka zastupovala v řízení advokátka, která mu byla ustanovena soudem podle §30 o. s. ř., jejíž hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty platí stát (srov. §140 odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud v souladu s §149 odst. 2 o. s. ř. uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení ve prospěch státu (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněného pod číslem 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 2. 2024
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu