ECLI:CZ:NS:2024:29.NSCR.58.2023.1
MSPH 89 INS 20011/2021
sp. zn. 29 NSČR 58/2023-B-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka F. G. , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 20011/2021, o přeměně oddlužení v konkurs, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Kateřinou Marounkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Na Křivce 1077/3, PSČ 101 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. MSPH 89 INS 20011/2021, 4 VSPH 111/2023-B-40, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 9. listopadu 2022, č. j. MSPH 89 INS 20011/2021-B-26, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zrušil schválené oddlužení dlužníka F. G. (bod I. výroku).
[2] Určil, že způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §412 a §418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
3. Dlužník neplnil povinnosti, o kterých byl řádně a opakovaně poučen a které jsou i součástí usnesení o schválení oddlužení, včetně povinnosti podle §412 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona.
4. Především si dlužník přes opakované výzvy insolvenčního správce a insolvenčního soudu nezajistil zaměstnání s přiměřeným příjmem odpovídající jeho profesi a praxi. Od samého počátku po zahájení insolvenčního řízení se dlužník spokojil s nabídkou hradit splátky z daru 3.000 Kč měsíčně, ačkoliv v prohlášení z 19. října 2021 uvedl, že vynaloží veškeré úsilí k plnému uspokojení věřitelů a nic mu nebránilo nalézt si odpovídající zaměstnání. To učinil až po opakovaných výzvách soudu z 12. listopadu 2021 a z června 2022, přičemž zaměstnání si našel ve společnosti známého za mzdu blížící se minimální mzdě a neodpovídající jeho vzdělání a praxi.
5. I při jednání konaném 6. října 2022 odmítl hledání jiné práce s lepším finančním ohodnocením, nabízeje místo toho 100 % uspokojení přihlášených věřitelů z daru, který hodlal získat od rodiny.
6. Insolvenční soud nevěří, že dlužník má snahu uspokojit všechny své věřitele. V době, kdy měl dluhy, si dlužník změnil příjmení, obstaral si fiktivní bydliště a zakládal si zahraniční účty, aby ztížil nebo znemožnil proti němu vedené exekuce. Přitom podle zjištění Policie České republiky (dále jen „policie“) ještě bezprostředně před zahájením insolvenčního řízení měl dlužník takové příjmy, že pro něj nemohl být problém dluhy uhradit (v rozsahu zjištěném v insolvenčním řízení ve výši 593.607,70 Kč).
7. Insolvenční soud má za to, že dlužníka vedl k podání insolvenčního návrhu nepoctivý záměr (zbavit se oddlužením povinnosti hradit dluhy věřitelům a uspokojit je v co nejnižší míře). Již v insolvenčním návrhu lhal dlužník o svých dosavadních příjmech, o finančních prostředcích na zahraničních účtech; ty neuvedl a neoznačil se za (jediného) majitele zahraniční společnosti, přes kterou v minulých letech realizoval značné příjmy (za listopad 2020 až leden 2021 v přepočtu 2.280.895,34 Kč) a kterou sám označil jako aktivní. Tvrzení dlužníka, že jako ekonom nevěděl, že vlastním majetkem je rovněž jeho majetek v zahraničí, je „nestoudné“.
8. Ani po poučení při jednání 6. října 2022 nedoplnil dlužník informace o svém majetku v zahraničí. To vše svědčí o nepoctivém záměru dlužníka, bez ohledu na skutečnost, že 27. října 2022 byla do majetkové podstaty přijata částka 627.007,70 Kč, o které dlužník tvrdí, že ji dostal od manželky, která si ji půjčila podle smlouvy o zápůjčce z 5. října 2022 (ze které není zřejmý účel půjčky).
9. Insolvenční soud má za to, že dlužník stále má a přes zahraniční společnost generuje příjmy, které tají a ukládá na zahraničních účtech. Proto podle §418 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 insolvenčního zákona zrušil schválené oddlužení.
10. Jelikož v majetkové podstatě se nacházejí dosud nerozdělené finanční prostředky, dlužník má zahraniční účty a vlastní společnost U. G. sídlící ve XY a oddlužením byl sledován nepoctivý záměr (§418 odst. 3 insolvenčního zákona), insolvenční soud zároveň rozhodl, že způsobem řešení úpadku dlužníka je nadále konkurs.
11. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. dubna 2023, č. j. MSPH 89 INS 20011/2021, 4 VSPH 111/2023-B-40:
[1] Změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že se oddlužení dlužníka zrušuje podle §418 odst. 3 insolvenčního zákona, jelikož oddlužením byl sledován nepoctivý záměr (část výroku před středníkem).
[2] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku (část výroku za středníkem).
12. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §5 písm. a/, §395 odst. 1 a 2 a §418 insolvenčního zákona a ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 61/2011“) [ usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 14/2012“), v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63) a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 43/2022 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 92/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 92/2023“) – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
13. Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona lze usuzovat i v situaci, kdy dlužník nesleduje co nejvyšší uspokojení svých věřitelů. Dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníku, tedy dlužníku, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (§5 písm. a/ insolvenčního zákona). Jestliže dlužník takový úmysl nesleduje, nelze než schválené oddlužení zrušit (§418 insolvenčního zákona).
14. Jinak řečeno, i kdyby dlužník splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení (§395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím sleduje nepoctivý záměr.
15. I nsolvenční soud rozhodl na základě zjištění, že dlužník neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, především že si nezajistil zaměstnání odpovídající jeho vzdělání, profesi a praxi, že se naopak nechal účelově zaměstnat „u svého známého“ prakticky za minimální mzdu, že přitom odmítl možnost přiměřeného zaměstnání, a že sledoval podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr spočívající ve snaze uspokojit své věřitele v co nejnižší míře. S těmito zjištěními se odvolací soud ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, jehož skutkové závěry mají potřebnou oporu v obsahu insolvenčního spisu.
16. Již to, že dlužník v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení zamlčel většinu svých věřitelů s pohledávkami přesahujícími půl miliónu Kč, že neoznačil v seznamu svého majetku (A-3) prakticky žádný svůj majetek (vyjma věcí osobní potřeby a běžného vybavení domácnosti), ač prokazatelně má (jak potvrdil) významný zahraniční majetek, je vzorovým příkladem toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. Dlužník je povinen uvést v seznamu majetku veškerý svůj majetek, pročež hodnocení, zda jde o majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení, není na něm.
17. K zatajeným dluhům (cca 85 %) odvolací soud uvádí, že dlužník, který spojil insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, sice nemusí předkládat seznam svých závazků (§104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), lze si však jen stěží představit, že dlužník s ekonomickým vysokoškolským vzděláním „zapomněl“ na většinu svých závazků. Takové jednání dlužníka nelze hodnověrně vysvětlovat pouhým opomenutím nebo neznalostí. Při zohlednění všech významných okolností věci se odtud podává, že dlužník tak činil účelově a záměrně. Již jen proto je správný závěr insolvenčního soudu, že dlužník sledoval podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr.
18. Nepoctivý záměr dlužníka a jeho lehkomyslný a nedbalý přístup se podává též z odvolání (B-27, B-32), v němž dlužník uvedl, že se upřímně snaží napravit předchozí lehkovážný a nezodpovědný přístup, že zajistil příjem do majetkové podstaty představující úplné uspokojení zjištěných pohledávek, a že není podstatné, že mu toto plnění poskytla manželka na základě ústně uzavřené darovací smlouvy, zdůrazňuje, že informace z jeho svědecké výpovědi poskytnuté policii jsou pro insolvenční řízení procesně nepoužitelné. K tomu odvolací soud opakuje, že plné uspokojení nezajištěných věřitelů nezakládá dlužníkův automatický nárok na oddlužení. Uspokojení nezajištěných věřitelů (byť úplné), je pouze jednou, nikoli však jedinou, povinností dlužníka.
19. K námitce procesní nepoužitelnosti informací získaných ze svědecké výpovědi dlužníka v trestním řízení poukazuje odvolací soud na to, že insolvenční soud při hodnocení dané věci vycházel přímo z výpovědi (výslechu) dlužníka učiněné při jednání konaném 6. října 2022; sdělení policie sloužilo pouze jako podnět k nařízení jednání.
20. Skutkový stav věci zůstal nezměněn i v odvolacím řízení, když dlužník nenabídl žádná (doložená) tvrzení způsobilá přesvědčit soud a věřitele, že je skutečně veden snahou o napravení své nezvládnuté ekonomické situace a že má tedy opravdový upřímný zájem uspokojit pohledávky všech svých věřitelů v co nejvyšším možném rozsahu. Dosavadní přístup a chování dlužníka svědčí spíše o přezíravému přístupu dlužníka. Insolvenční soud proto nepochybil, když podle §418 odst. 1 písm. a/, odst. 3 insolvenčního zákona zrušil schválené oddlužení a prohlásil konkurs na jeho majetek.
21. Insolvenční soud pochybil jen v tom, že tento kvalifikovaný důvod zrušení oddlužení neuvedl též ve výroku napadeného usnesení (k tomu srov. R 92/2023), což se promítlo ve změně podoby výroku provedené odvolacím soudem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
22. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
23. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že se oddlužení dlužníka nezrušuje, případně, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
24. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:
25. Odvolací soud se odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení váhy principů vymezených v §5 insolvenčního zákona při interpretaci konkrétních skutkových okolností podřaditelných nepoctivému záměru ve smyslu §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Zásady insolvenčního řízení se uplatňují také na oddlužení, přičemž není důvod upozadit zásadu, podle které insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, ve prospěch diskrece insolvenčního soudu v tom, komu oddlužení přizná.
26. Odvolací soud nezohlednil vývoj judikatury Nejvyššího soudu co do posouzení, kdy lze usuzovat na nápravu toho kterého dlužníka, který si pod vlivem insolvenčního řízení, povinností mu uložených insolvenčním soudem, jakož i součinností s insolvenčním správcem uvědomil, že stav úpadku je ve větší či menší míře výsledkem předchozího nezodpovědného, liknavého jednání, a rozhodl se takový stav napravit a změnit, jako se to stalo v předmětném řízení.
27. Z insolvenčního spisu se nepodává, že by dlužník porušil za trvání oddlužení jinou povinnost, která pro něj vyplývá z insolvenčního zákona nebo která mu byla uložena insolvenčním soudem. S insolvenčním správcem dlužník od počátku řádně spolupracuje a poskytuje mu součinnost.
28. Právní závěry odvolacího soudu vedou k absurdní situaci a zjevně materiálně nespravedlivým následkům, když dlužník je trestán za jednání, k němuž došlo před zahájením insolvenčního řízení, byť přislíbil, že v insolvenčním řízení své dluhy plně uspokojí, a je stigmatizován coby osoba jednající v nepoctivém záměru.
29. V návaznosti na závěry obsažené v R 61/2011 a v R 14/2012 a na to, že soudy založily závěr o nepoctivosti záměru při podání návrhu na povolení oddlužení na tom, že v návrhu na povolení oddlužení uvedl nepravdivé informace o své majetkové situaci a o svých příjmech, poukazuje dovolatel na to, že v průběhu insolvenčního řízení se prokázalo, že předstižně reagoval na následně uložené povinnosti, našel si nové zaměstnání a zajistil do majetkové podstaty příjem v plné výši zjištěných pohledávek, včetně nákladů insolvenčního řízení, což zcela jistě ukazuje na to, že změnil předchozí nedbalý přístup, a pod vedením insolvenčního soudu a insolvenčního správce si uvědomil, že před zahájením insolvenčního řízení jednal nedbale, nicméně se napravil.
III. Přípustnost dovolání
30. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
31 . Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a neplatí pro ně žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř.
32. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.).
33. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřených otázek je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou následujícími závěry:
34. Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (R 14/2012).
35. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů) [R 86/2013].
36. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§5 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 86/2013].
37. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ ( usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017).
38. Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§395 odst. 2 insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona); usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sb. rozh. obč.
39. Napadené rozhodnutí z mezí vytyčených touto judikaturou nevybočilo.
40. Skutkový stav věci, z nějž vyšel odvolací soud, nenabízí obraz střetu zásady poctivosti se zásadou vyjádřenou v §5 písm. a/ insolvenčního zákona, nýbrž snahu dlužníka o „záchranu“ oddlužení poté, co v průběhu insolvenčního řízení vyšly (nikoli od něj) najevo skutečnosti, které opodstatňovaly rozhodnutí podle §418 odst. 3 insolvenčního zákona v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu