ECLI:CZ:NS:2024:29.NSCR.6.2024.1
KSHK 15 INS 15491/2017
sp. zn. 29 NSČR 6/2024-B-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka V. Š. , zastoupeného Mgr. Anetou Morgese, advokátkou, se sídlem v Jilemnici, Dolení 41, PSČ 514 01, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 15 INS 15491/2017, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2023, č. j. KSHK 15 INS 15491/2017, 1 VSPH 1051/2023-B-59, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 18. září 2023, č. j. KSHK 15 INS 15491/2017-B-54, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (bod I. výroku), schválil vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce s tím, že dlužník insolvenčnímu správci takto přiznanou částku zaplatil již v průběhu oddlužení (bod II. výroku), zprostil insolvenčního správce funkce (bod III. výroku), rozhodl, že dlužník se neosvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (bod IV. výroku), a zrušil povinnost plátce mzdy provádět ze mzdy dlužníka nebo jiných příjmů srážky pro účely insolvenčního řízení (bod V. výroku).
2. Insolvenční soud – rekapituluje průběh insolvenčního řízení a odkazuje na ustanovení §414 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném – dospěl k závěru, že dlužník sice splnil podmínku úhrady minimálně 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, řádně však neplnil ostatní své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (plněním splátkového kalendáře). Dlužník zejména zasílal splátky „k dorovnání 30% hranice uspokojení“ nepravidelně, neposkytoval přehled o svých příjmech a výdajích, řádně nekomunikoval s insolvenčním správcem ani soudem (nereagoval na zaslané výzvy), zatajoval minimálně část svých příjmů a nesdělil důvod, pro který nebylo poskytováno plnění ze smlouvy o důchodu. Na základě výše uvedených skutečností lze podle insolvenčního soudu usuzovat, že dlužník neprojevoval dostatečnou snahu k plnění splátkového kalendáře, kterou po něm bylo možné spravedlivě požadovat.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě IV. výroku.
4. Odvolací soud nejprve zdůraznil, že podle ustanovení §414 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona lze přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (výčet těchto povinností je obsažen v ustanovení §412 odst. 1 insolvenčního zákona). V souladu s ustálenou (v rozhodnutí blíže označenou) judikaturou Nejvyššího soudu přitom platí, že všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení a tvoří souhrnný celek.
5. Správným pak shledal rovněž závěr insolvenčního soudu o tom, že v poměrech dané věci dlužník neplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, a proto jej nelze od placení dosud neuspokojených pohledávek zahrnutých do oddlužení osvobodit. Z obsahu insolvenčního spisu podle odvolacího soudu vskutku plyne, že dlužník v průběhu oddlužení zasílal plnění na účet majetkové podstaty nepravidelně a insolvenčního správce rovněž nedostatečně informoval o svých příjmech. Poté, co přestal zasílat na účet majetkové podstaty také plnění ze smlouvy o důchodu, nesdělil důvody tohoto stavu insolvenčnímu správci ani soudu. Je nepřípustné, aby se soud o těchto skutečnostech dozvěděl po více než 4 letech. Totéž platí i o povinnosti dlužníka oznámit změnu svého bydliště. Pro hodnocení, zda dlužník řádně plnil povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení jsou přitom bezvýznamná tvrzení, že se dlužník opakovaně stěhoval, v průběhu oddlužení se rozvedl a pozbyl řidičské oprávnění. Za zcela zásadní a přiznání osvobození vylučující pak měl odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) též skutečnost, že dlužník zatajoval část svých příjmů.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (v dovolání však výslovně neformulované), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatel má za to, že „jeho jednání nelze vykládat striktně a formalisticky tak, že neplnil řádně a včas své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“, a namítá, že „jde o nepřiměřeně přísný výklad zákona a judikatury, který nezohledňuje jeho těžkou životní situaci, přes kterou i tak udělal vše proto, aby splnil přes 30 % v oddlužení“. Zdůrazňuje, že „neznalost zákona jistě neomlouvá, však nelze z důvodu striktního formalismu zcela potlačit spravedlnost a smysl norem, které za účelem spravedlivého řešení věci byly vytvořeny“. Uvádí, že reagoval na výzvu insolvenčního soudu (ze dne 29. května 2023), aby se vyjádřil k návrhu insolvenčního správce nepřiznat mu osvobození od placení zbytku dluhů, přičemž se telefonicky spojil s insolvenčním správcem, oba soudy však tuto okolnost nezohlednily. Insolvenční správce přitom přislíbil, že se dovolateli „ještě ozve“, což dovolatel „s důvěrou“ očekával. V „ostatních podrobnostech“ dovolatel odkázal na obsah odvolání podaného proti usnesení insolvenčního soudu.
8. Konečně dovolatel poukázal na okolnosti, z nichž usuzuje, že jeho úpadek „byl způsoben“ protiprávním jednáním třetích osob, pročež „takto vzniklou situaci ve své celistvosti vnímá jako porušení svého základního práva na spravedlnost a soudní ochranu“.
9. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Učinil tak proto, že závěr odvolacího soudu ohledně (ne)naplnění předpokladů, za nichž lze dlužníku přiznat osvobození od placení zbytku dluhů, je souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. To, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek §418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil v řadě dalších rozhodnutí; za mnohá např. usnesení ze dne 11. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2018, ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 40/2016, ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 227/2016, nebo ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 NSČR 20/2021.
11. K námitce dovolatele, že uspokojil pohledávky přihlášených nezajištěných věřitelů ve výši přesahující minimální hranici 30 %, Nejvyšší soud uvádí, že potud dovolatel pomíjí, že byl povinen plnit a splnit řádně a včas všechny povinnosti podle §412 odst. 1 písm. a/ až g/ insolvenčního zákona, neboť všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení a tvoří souhrnný celek. Při posuzování předpokladů pro osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů ve smyslu §414 insolvenčního zákona přitom není rozhodné to, že porušení povinností dlužníka nemělo vliv na výši uspokojení věřitelů. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 94/2017.
12. Ostatní dovolací argumentace (tvrzené důvody vzniku dovolatelova úpadku, komunikace s insolvenčním správcem po splnění oddlužení) je pro posouzení přípustnosti dovolání právně bezcenná, neboť jejím prostřednictvím dovolatel neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo ( není z ní ostatně ani zřejmé, jak by se mohly dovolatelem namítané skutečnosti promítnout do právního posouzení věci odvolacím soudem).
13. K odkazu dovolatele na „ostatní podrobnosti uplatněné v odvolání“ Nejvyšší soud podotýká, že přihlédnout k takovým skutečnostem v dovolacím řízení mu brání ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu