ECLI:CZ:NS:2024:29.NSCR.87.2021.1
KSLB 87 INS 11366/2016
sp. zn. 29 NSČR 87/2021-B-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka P. K. , zastoupeného Mgr. Kristýnou Machovou Zoufalou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Liberci, Papírová 123/12, PSČ 460 01, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem ˗ pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS 11366/2016, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021, č. j. KSLB 87 INS 11366/2016, 3 VSPH 602/2021-B-56, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 11. května 2021, č. j. KSLB 87 INS 11366/2016-B-36, Krajský soud v Ústí nad Labem ˗ pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zrušil schválené oddlužení dlužníka P. K. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje ustanovení §418 odst. 1 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. července 2017, a vycházeje ze zpráv insolvenčního správce ze dne 10. srpna 2020 a 4. února 2021 a ze závěrů jednání konaných dne 6. října 2020 a 11. května 2021 – dospěl k závěru, že v dané věci jsou splněny předpoklady pro postup podle §418 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ insolvenčního zákona, když dlužník dlouhodobě závažným způsobem porušuje podmínky oddlužení, nelze důvodně očekávat, že by dosáhl v rámci plnění schváleného splátkového kalendáře alespoň zákonem stanovené hranice uspokojení pohledávek věřitelů v rozsahu 30 % a vznikl mu nedoplatek na zálohách na náklady insolvenčního řízení.
3. Insolvenční soud zdůraznil, že dlužník za dobu od září 2016 uhradil pouze 19 % pohledávek nezajištěných věřitelů, od ledna 2020 nebyly na účet majetkové podstaty dlužníka zasílány žádné srážky z příjmů dlužníka a nedoplatek na těchto srážkách činil k září 2020 částku 192 748 Kč. Dále dlužník nedoložil přehledy svých příjmů, vznikl mu nedoplatek na zálohách na odměnu a náhradu hotových výdajů správce, nevyjádřil se k dluhu vůči České správě sociálního zabezpečení a neoznámil vznik pracovního poměru (s příjmem od 12 5000 Kč do 14 5000 Kč měsíčně).
4. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
5. Odvolací soud – cituje ustanovení §7, §412 odst. 1 a §418 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017 – se po doplnění zjištění učiněných z obsahu spisu ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož je namístě oddlužení zrušit dle §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Dlužník závažným způsobem porušoval podstatné povinnosti podle schváleného oddlužení, přičemž tento závěr není s to zvrátit ani následné jednání dlužníka, jenž až v souvislosti s (potenciálním) zrušením oddlužení začal tyto povinnosti plnit. Podle odvolacího soudu je podstatné, že dlužník byl od září 2016 v pracovním poměru, což neoznámil soudu ani insolvenčnímu správci; z dlužníkova příjmu tedy nebyly prováděny srážky. Dlužník též řádně nepředkládal insolvenčnímu soudu zprávy o svých příjmech. Souhrnně tedy neplnil řádně povinnost oznámit soudu a insolvenčnímu správci změnu zaměstnání (§412 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) a předkládat v pravidelných intervalech přehledy svých příjmů (§412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, respektive bod V. výroku usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení ze dne 25. srpna 2016) a nezatajovat žádný ze svých příjmů (§412 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona).
6. Dále odvolací soud uvedl, že insolvenční správce dlužníka průběžně vyzýval k plnění povinností (nejpozději od 8. května 2017). Dlužník přitom povinnost předkládat přehledy příjmů neplnil dlouhodobě, čímž znemožnil insolvenčnímu správci pravidelně dopočítávat zabavitelnou výši jeho příjmu. Dlužník příjmy doložil v říjnu a listopadu 2020, učinil tak tedy s odstupem několika let. Insolvenčnímu správci tím ztížil výkon funkce a způsobil i (trvající) nesrovnalosti v evidenci skutečných příjmů a výpočtu částek, jež měl odvést.
7. Podle odvolacího soudu insolvenční soud nepochybil, uzavřel-li na základě skutečností známých mu v době rozhodování, že po schválení oddlužení dlužníku vznikl peněžitý závazek. Dne 19. května 2021 dlužník doložil rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 10. května 2018, jímž byl zrušen původní platební výměr, na jehož základě věřitel pohledávku uplatnil. Není tak naplněn důvod pro zrušení oddlužení dle §418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Jednání dlužníka, který nereagoval na výzvu soudu a potvrzení dodal až po více než dvou letech, však svědčí o dlužníkovu přístupu k (ne)plnění jeho povinností v oddlužení.
8. V neposlední řadě se odvolací soud zabýval ekonomickou nabídkou dlužníka. Uvedl, že celková výše zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů činí 857 741,62 Kč, odměna správce a náhrada jeho hotových výdajů pak představuje částku 65 340 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Dle zprávy insolvenčního správce ze dne 28. dubna 2021 dlužník uhradil v průběhu řízení celkem částku 241 187 Kč; následně byly na účet majetkové podstaty připsány platby ve výši 192 748 Kč a 54 846 Kč, celkové příjmy majetkové podstaty tak činí dle dostupných informací alespoň 488 781 Kč. Po uhrazení odměny správce zbývá v současné době k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů částka 423 441 Kč (což představuje cca 49 % jejich zjištěných pohledávek). Odvolací soud uzavřel, že insolvenční soud nepochybil, když oddlužení dlužníka zrušil i pro nedosažení minimální ekonomické nabídky, nicméně dlužník v průběhu odvolacího řízení svou nabídku dostatečně navýšil. Proto odvolací soud neshledal důvod pro zrušení oddlužení dle §418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí insolvenčního soudu a věc vrátil k dalšímu řízení jemu.
10. Jako dosud neřešenou dovolatel předkládá otázku výkladu ustanovení §398 odst. 3 a §406 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017, respektive do 31. května 2019 ve vazbě na ustanovení §279 odst. 1 a 3 o. s. ř. a §297 odst. 1 o. s. ř.
11. Potud dovolatel namítá, že ke zrušení schváleného oddlužení došlo mimo jiné v důsledku nesprávné poučovací povinnosti insolvenčního soudu a insolvenčního správce ve vztahu k jeho osobě. Tvrdí, že o tom, že podstatným způsobem neplní povinnosti, se od insolvenčního správce poprvé dozvěděl před jednáním o zrušení schváleného oddlužení, které se konalo dne 6. října 2020. Dále zdůrazňuje, že povinnosti, jež měl porušovat, mu byly uloženy protiprávně. V době schvalování oddlužení totiž žádný platný právní předpis neumožňoval insolvenčním soudům aplikovat pro účely výpočtu výše splátek splátkového kalendáře při souběhu příjmů z podnikání a příjmů z dávek invalidního důchodu postup dle §279 odst. 1 a 3 a §297 odst. 1 o. s. ř. Tato ustanovení totiž upravují postup při provádění srážek ze mzdy dlužníka, zatímco postihování pohledávek, které dlužníkům vznikají v rámci výkonu podnikatelské činnosti, je upraveno ustanovením §318 o. s. ř. Podle dovolatele nemá v zákoně žádnou oporu ani povinnost „vést pro účely oddlužení, nezávisle na svých daňových a dalších povinnostech, evidenci svých příjmů a výdajů tak, aby (dlužník) byl schopen prokázat své skutečné příjmy a skutečné výdaje související s jeho podnikatelskou činností.“ Jestliže insolvenční soud zrušil schválené oddlužení pro porušování povinností uložených v rozporu se zákonem, dopustil se libovůle a porušení ústavně garantovaných základních práv dovolatele.
12. Podle dovolatele odvolací soud nezohlednil realizovanou nápravu vytýkaných nedostatků, kdy dovolatel zajistil dodatečné plnění ve prospěch splátkového kalendáře v rozsahu výrazně vyšším, než bylo kalkulováno v době schvalování oddlužení. Takový postup odvolacího soudu je neodůvodněným odklonem od ustálené rozhodovací praxe vyjádřené zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“).
13. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud porušil zásadu spravedlivého procesu ve vztahu k dokazování a k řádnému a přesvědčivému odůvodnění rozhodnutí, což založilo nepřezkoumatelnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí. Nadto je přesvědčen, že v insolvenčním řízení dochází k dlouhodobému opakovanému porušování základních zásad, na kterých insolvenční řízení spočívá, a to zejména zásady stanovené v §5 písm. a/ insolvenčního zákona.
14. Dovolatel poukazuje též na to, že insolvenční soud se dopustil zásadních procesních pochybení. V této souvislosti uvádí, že insolvenční soud nejprve v usnesení ze dne 14. října 2020, č. j. KSLB 87 INS 11366/2016-B-28, nesprávně vyčíslil nedoplatek na srážkách z příjmů na částku 300 492 Kč. Poté na jednání dne 11. května 2021 doplatek vyčíslil ve výši 192 748 Kč, ale dovolateli vytkl neplnění zálohové splátky z příjmů z podnikání, která přitom byla stanovena v usnesení o schválení oddlužení v roce 2016 a měla být v souladu s usnesením o schválení oddlužení přepočítávána na základě dovolatelem reálně dosahovaných hospodářských výsledků, k čemuž však zjevně nikdy nedocházelo. Insolvenční soud dovolateli neposkytl žádný prostor pro vyjádření argumentů, kterými by se mohl alespoň pokusit zvrátit názor soudu, že nebude schopen splnit splátkový kalendář. Rozhodnutí insolvenčního soudu, který bez jakéhokoliv předchozího upozornění rozhodl o zrušení jeho oddlužení, lze (proto) považovat za překvapivé a nepředvídatelné.
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
16. Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu, platí, že výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení schváleného oddlužení. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení schváleného oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve vztahu k tomuto výroku se dovolání nikterak argumentačně nevymezuje; Nejvyšší soud je proto potud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
17. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o zrušení schváleného oddlužení, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
18. Učinil tak proto, že zčásti na posouzení položených otázek napadené rozhodnutí nespočívá a co do důvodů, pro které odvolací soud nevyhověl podanému odvolání, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
19. Především na řešení dovolatelem položené otázky výkladu ustanovení §398 odst. 3 a §406 odst. 3 insolvenčního zákona rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odpověď na dovolatelem formulovanou otázku je pro výsledek dovolacího řízení bezcenná, když odvolací soud spatřoval porušení podstatných povinností dovolatele v neplnění povinností podle §412 odst. 1 písm. c/, d/ a e/ insolvenčního zákona, nikoliv v tom, že dovolatel neplnil povinnost odvádět srážky z příjmů ve výši stanovené v rozhodnutí o schválení oddlužení.
20. Ve výkladu ustanovení §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona je pak napadené usnesení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
21. Z dikce ustanovení §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona plyne, že pro účely posouzení, zda je důvod zrušit schválené oddlužení a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jelikož dlužník neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, není omezujícím (rozhodným) kritériem (vylučujícím vydání takového rozhodnutí) to, zda dlužník „zavinil“, že neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nýbrž to, zda dlužník takto neplní „podstatné“ povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Výčet těchto povinností je obsažen v ustanovení §412 insolvenčního zákona. Zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle §418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. K tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“).
22. V R 86/2013 Nejvyšší soud dále uvedl, že již z dikce §395 odst. 1 písm. a/ a §395 odst. 2 písm. b/ [v rozhodném znění pouze „odst. 2“] insolvenčního zákona je zřejmé, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
23. Výčet povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení je obsažen v ustanovení §412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení (ve smyslu §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Viz opět důvody R 86/2013 a R 77/2013.
24. Dospěl-li odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že je namístě dlužníku schválené oddlužení zrušit podle §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona proto, že neplnil podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, když neoznámil soudu a insolvenčnímu správci změnu svého zaměstnání (§412 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), nepředkládal insolvenčnímu správci přehled svých příjmů (§412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona) a zatajil příjem z pracovního poměru (§412 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona), nijak nevybočil z (výše uvedených) ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu. Přitom úvahy, které odvolací soud vedly k tomuto závěru, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání.
25. Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od závěrů obsažených v R 112/2012, když nezohlednil dovolatelem realizovanou nápravu vytýkaných nedostatků (zajištění dodatečného plnění). Odvolací soud vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí názor, že závěr o závažném porušování podstatných povinností podle schváleného oddlužení není s to zvrátit ani následné jednání dovolatele. Přitom nepominul, že dovolatel příjmy doložil (s odstupem několika let) a v průběhu odvolacího řízení uhradil do majetkové podstaty částky 192 748 Kč a 54 846 Kč.
26. V uvedených souvislostech Nejvyšší soud k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dodává, že potud napadené rozhodnutí odpovídá (v tom smyslu, že takovou vadou netrpí) závěrům formulovaným k otázce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
27. K výtkám dovolatele, že ke zrušení jeho oddlužení došlo v důsledku nesprávné poučovací povinnosti insolvenčního soudu, že řádně a včas soudu dodával veškeré požadované doklady, že selhaly kontrolní mechanismy insolvenčního soudu a insolvenčního správce, že insolvenční správce ve svých zprávách o plnění oddlužení vždy uváděl „Ano“ s doporučením ponechat dovolatele v oddlužení, Nejvyšší soud uvádí následující:
28. Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že odvolacím soudem řešená právní otázka (právní otázka, pro kterou lze připustit dovolání) může mít povahu hmotněprávní nebo procesní. S přihlédnutím k §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež jako dovolací důvod výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
29. Konečně k dovolatelem namítané „překvapivosti“ rozhodnutí insolvenčního soudu Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel nemohl být rozhodnutím o zrušení oddlužení překvapen již proto, že insolvenční soud je vydal po jednání (v dané věci se konala dvě jednání), na němž se dovolateli dostalo vysvětlení o důsledcích neplnění jeho povinností podle schváleného způsobu oddlužení a o postupu insolvenčního soudu dle §418 insolvenčního zákona.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu