ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1344.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1344/2023-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Wander in a. s. , identifikační číslo osoby 46347429, se sídlem ve Znojmě, Dobšická 3662/25, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částek 1 570 721 Kč a 120 232 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 223/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 23 Co 252/2022-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala po žalované zaplacení shora uvedených částek z titulu odpovědnosti žalované za nezákonné rozhodnutí. Žalobkyně tvrdila, že na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2007, č. j. 42 Cm 369/99-264, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2008, č. j. 4 Cmo 149/2008-363, jež byly následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2069/2009, jí bylo uloženo, aby zaplatila společnosti CORSAIR (Luxemburg) N 11 S.A. částku 1 907 332,18 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Žalobkyně na základě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci uhradila shora zmíněné společnosti dne 5. 2. 2009 celkem částku ve výši 2 494 972,11 Kč, přičemž tuto částku žalobkyně již uplatnila v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 49/2016. Ve zde posuzované věci se pak po žalované domáhala zaplacení částky 1 570 721 Kč, která představuje úroky z prodlení z částky 2 494 972 Kč pravomocně přiznané rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 6 C 101/2015, a kapitalizované za dobu od 27. 2. 2011 do 12. 4. 2019, a částky 120 232 Kč, která představuje část nákladů řízení po vydání rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2008, č. j. 40 Cmo 149/2008-363, konkrétně náklady za dovolací řízení a náklady navazujících fází řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 25 C 223/2019-90, zamítl žalobu o zaplacení částek 1 570 721 Kč a 120 232 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 4. 2020 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 120 232 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 120 232 Kč od 12. 4. 2020 do zaplacení, jinak jej v zamítavém výroku I potvrdil, a to ve znění, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 570 721 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 12. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na „vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dílem na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (dovozeno dle rozh. I. ÚS 2135/16 a I. ÚS 3507/16) a otázky procesního práva, která byla dovolacím soudem opakovaně řešena, nicméně soudem odvolacím byla uchopena rozporně s judikatorními požadavky, a to až do míry nepředvídatelnosti.“
Jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., je povinností dovolatele řádně vymezit důvod dovolání (spočívající podle odst. 1 pouze na nesprávném právním posouzení věci) tak, že uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží (ve vztahu ke každému dovolacímu důvodu zvlášť), v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Těmto požadavkům podané dovolání zcela neodpovídá. Byť v této souvislosti ustanovení §237 o. s. ř. hovoří o otázkách, neznamená to, že mají být pokládány otázky dovolacímu soudu, nýbrž že v rámci vymezení dovolacího důvodu mají být identifikovány otázky hmotného nebo procesního práva, na jejich vyřešení napadené rozhodnutí záviselo (primárně za účelem posouzení přípustnosti dovolání). Přes tyto výhrady lze na základě podaného dovolání identifikovat právní otázky, na jejichž vyřešení mělo napadené rozhodnutí podle dovolatelky záviset, nicméně tyto, z důvodů níže uvedených, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Odvolací soud se ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neshledal-li důvodným nárok na náhradu škody představované úrokem z prodlení z částky 2 494 972 Kč, kterou žalobkyně plnila na základě nezákonného rozhodnutí primárnímu dlužníku a s jejímž vrácením byl primární dlužník i po zrušení nezákonného rozhodnutí v prodlení, přičemž tento úrok z prodlení jako škodu požadovala žalobkyně toliko za období od vydání zrušovacího rozhodnutí do 12. 4. 2019, neboť samotný nárok na náhradu škody ve výši 2 494 972 Kč spolu s úrokem z prodlení za dobu prodlení žalované byl předmětem samostatného řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „[š]kodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení majetkového stavu, který je zde východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její výše, dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 1272/2001). Názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je Nejvyšším soudem zastáván konzistentně a vyplývá i z nejnovější judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3591/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4338/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4714/2014, proti němuž byla odmítnuta ústavní stížnost unesením Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 1400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2279/2016, proti němuž byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3681/16, aktuálně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2275/2023, vyjadřující se právě k nároku na náhradu škody představovanou úrokem z prodlení; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Otázky vztahující se k právní povaze nároku na náhradu škody představované úrokem z prodlení tak přípustnost dovolání založit nemohou.
Přípustnost dovolání rovněž nemohou založit otázky týkající se škody představované náklady na úvěr či ušlými výnosy z prodané nemovitosti v důsledku nedostatku finančních prostředků, neboť odvolací soud neučinil skutková zjištění o vzniku takové škody z nezákonného rozhodnutí a v důsledku toho tak na právním posouzení těchto nároků napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Žalobkyně totiž žalobou, příp. změnou žaloby žádné takové nároky neuplatnila.
Protože žalobkyně žalobou uplatnila pouze nárok na náhradu škody představované úrokem z prodlení, nikoliv škody představované náklady na úvěr či ušlými výnosy z prodané nemovitosti, nemohou přípustnost dovolání založit ani otázky týkající se postupu soudu podle §118a o. s. ř., v rámci jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu reprezentované rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011 a nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10 a ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4495/12. Jak totiž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „[r]ozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení“ (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 115/2012). Ze shora uvedených odkazů na ustálenou judikaturu dovolacího soudu týkající se nároků na náhradu škody představované úrokem z prodlení přitom vyplývá, že ve věci bylo možno rozhodnout již na základě tvrzení žalobkyně a jejich doplnění nebylo třeba. Žalobkyně žádné jiné nároky na náhradu škody (představované náklady na úroky z úvěru či ušlými výnosy z pronájmu nemovitosti) v žalobě ani pozdější změnou žaloby neuplatnila, tudíž ani nebylo třeba, aby ve vztahu k těmto nárokům svá tvrzení, příp. důkazní návrhy doplňovala, proto výzvy podle §118a o. s. ř. ohledně nich nebylo vůbec třeba a odvolací soud se ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani tehdy, jestliže na tvrzení žalobkyně o jiných než žalobou uplatněných nárocích další výzvou podle §118a o. s. ř. nereagoval.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání žalobkyně není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu