ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1505.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1505/2023-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. Š. , zastoupeného Mgr. Petrem Vodkou, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 542/27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 196/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. 15 Co 250/2022-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 18 C 196/2020-129, zastavil řízení co do částky 90 000 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 120 000 Kč od 23. 10. 2020 do 21. 1. 2021 a dále z částky 30 000 Kč od 22. 1. 2021 do zaplacení (výrok II), dále zamítl žalobu co do částky 1 380 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 26 684 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 15 Co 250/2022-147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasně podaným dovoláním ze dne 16. 12. 2022 (č. l. 156), které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Táže-li se žalobce, zda má absence věrohodného zdroje, který byl „spouštěčem“ trestního řízení, vliv na výši přiměřeného zadostiučinění, respektive, zda je taková okolnost srovnatelným kritériem jako v případě vydání zprošťujícího rozsudku z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, nebo že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, tato otázka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud se odvolací soud zabýval otázkou zjevné bezdůvodnosti trestního stíhání. Dovolatelem uváděné okolnosti ostatně odvolací soud zhodnotil v rámci kritéria následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, když aproboval závěry soudu prvního stupně s tím, že byl zohledněn poněkud nestandardní postup při zahájení trestního stíhání a oproti jiným případům, s nimiž provedl srovnání, se žalobci dostalo několikanásobně vyššího zadostiučinění, než jaké by odpovídalo ostatním rozhodným kritériím, tj. povaze trestní věci a délce trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, zda pro posouzení výše přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání postačuje pouhé srovnání s případy trestních stíhání pro obdobnou trestnou činnost a s obdobnou výší hrozících trestů, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně provedl srovnání nejen stran jiných trestních stíhání z hlediska výše hrozících trestů, ale i z hlediska dopadů do osobnostní sféry dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2679/2022, a výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
Otázka výše odškodnění s ohledem na ekonomickou realitu v České republice rovněž nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud respektoval stanovený postup pro určení výše zadostiučinění a pro srovnání zvolil případy, které nebyly posuzovanému případu příliš časově vzdálené (srov. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Vyjádření újmy vzniklé žalobci v důsledku nezákonného trestního stíhání pro účely přiznání přiměřeného zadostiučinění je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Na výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu tedy znehodnocení měny v důsledku inflace či nárůstu mzdové, platové a cenové úrovně vliv nemá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4428/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3110/18). Navíc jestliže má soud pro určení výše přiměřeného zadostiučinění použít srovnatelné případy, je třeba vycházet zejména z těch, které jsou projednávanému případu časově bližší, čímž je nutnost jakékoliv korekce výše přiměřeného zadostiučinění s ohledem na inflaci či změnu životní úrovně eliminována.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku pod bodem IV o nákladech řízení před soudem prvního stupně, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu