ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3122.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3122/2023-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně L. J. , zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 301 738 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 60/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, č. j. 36 Co 29/2023-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady škody ve výši 151 738 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, které jí měly vzniknout v důsledku nesprávných úředních postupů spočívajících jednak v nečinnosti exekučního soudu v dílčím řízení o návrhu na zastavení exekuce, jednak v nepřiměřené délce celého exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 41 EXE 1770/2011 a u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány pod sp. zn. 103 Ex 53869/11, v němž exekučním titulem byl rozhodčí nález ze dne 2. 2. 2011, č. 118/11, vydaný rozhodkyní Ing. Šárkou Skálovou. Podáním ze dne 30. 8. 2022 vzala žalobkyně žalobu co do částky 151 738 Kč, která představovala náhradu škody, zpět, jelikož shora uvedená částka byla bývalým „oprávněným“ z exekuce fakticky vrácena žalobkyni zpět.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 12 C 60/2016-58, zamítl žalobu o zaplacení částky 301 738 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 Co 518/2017-79, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Ve věci již dříve rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 30 Cdo 3490/2019-113, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 Co 518/2017-79, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2017, č. j. 12 C 60/2016-58, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je nutné, aby soudy znovu mimo jiné posoudily otázku závažnosti nemajetkové újmy způsobené žalobkyni délkou posuzovaného řízení a tomu odpovídající formu přiměřeného zadostiučinění s akcentem na kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného ve spojení s kritérii chování poškozené a postupu orgánu veřejné moci.
Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 12 C 60/2016-210, zastavil řízení co do částky 151 738 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 39 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 111 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok IV).
Odvolací soud v záhlaví uvedeným (v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, změnil ve výroku IV tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů (odvolacího) řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Ohledně požadavku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně stanovil celkovou délku posuzované části řízení, kterou žalobkyně dostatečně jasně vymezila svými skutkovými žalobními tvrzeními, jež korespondují i s požadavkem uplatněným v rámci předběžného projednání nároku u organizační složky žalované. Odvolací soud považoval za nesprávnou výhradu žalobkyně, že soud nepřihlédl k dalšímu zastavení exekuce, ke kterému přistoupil exekutor JUDr. Lukáš Jícha v dubnu 2019, a které Krajský soud v Brně v květnu 2020 potvrdil, když žalobkyně jako výhradní disponent s předmětem řízení v tomto ohledu nenavrhla změnu žaloby (ani rozšířený nárok neuplatnila u žalované). Předmětem řízení tak zůstalo přiměřené odškodnění za nepřiměřenou délku exekuce ukončené v květnu 2015.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v rozsahu jeho výroku I, v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrzen, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být vymezena rozdílná judikatura dovolacího soudu.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť na vyřešení otázek hmotného práva obsažených v dovolání, které lze subsumovat pod otázku, jak stanovit konec a tím i celkovou délku posuzovaného (exekučního) řízení, napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva (uvedené v bodě 18 rozsudku odvolacího soudu), podle níž měla žalobkyně (jako výhradní disponent s předmětem řízení) skutková tvrzení o dalším trvání a zastavení posuzovaného (exekučního) řízení, oproti tvrzením uvedeným v žalobě, uplatnit změnou žaloby, což neučinila. Uvedená skutečnost byla důvodem, proč odvolací soud k dalšímu průběhu posuzovaného řízení nepřihlížel. Dovolatelka však tuto procesní otázku v dovolání nenapadá.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu