ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3152.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3152/2023-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. S. , zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 67, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 101 000 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 97/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, č. j. 54 Co 207/2023-23, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení 101 000 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v exekuci, která trvá od roku 2005 a způsobila žalobci psychickou újmu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 8. 6. 2023, č. j. 43 C 97/2023-10, žalobu ze dne 10. 5. 2023, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 15. 5. 2023, odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2023, č. j. 54 Co 207/2023-23, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Nejvyšší soud však dovolání žalobce podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatel v dovolání (bod II) namítá, že v předmětné věci soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily předpisy procesního práva, zejména pak ustanovení §79 o. s. ř. a ustanovení §43 o. s. ř. Z dalšího obsahu dovolání se podává, že se dovolatel neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že není zřejmé, o čem a na jakém základě by měl soud žalobu projednat, neboť vylíčení rozhodných skutečností v žalobě bylo nesrozumitelné a neurčité. Dovolatel má naopak za to, že žaloba nemá vady, pro které by měla být odmítnuta postupem podle §43 odst. 2 o. s. ř.; k tomu rekapituluje obsah ustanovení §43 a §79 odst. 1 o. s. ř. a obecné právní úsudky, k nimž Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře (rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 315/2004, sp. zn. 2 Cdon 245/96, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004) s tím, že odvolací soud tyto normy a obecné právní závěry vyložil příliš striktně a tedy nesprávně. Z toliko obecných tvrzení či proklamací obsažených v předmětném dovolání (reprodukovaných výše) však nerezultuje, jaký konkrétní právní závěr odvolacího soudu považuje dovolatel za nesprávný a v čem tuto nesprávnost spatřuje. Dovolatel v tomto směru nevymezuje řádný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2230/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1853/2021). Dovolací důvod je přitom podstatnou náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), není-li proto řádně vymezen dovolací důvod, trpí dovolání v této části vadami a (nebyly-li ve lhůtě odstraněny) nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat.
6. Z další části dovolání je zřejmé, že dovolatel má s odkazem na shora uvedenou judikaturu za to, že v rámci žaloby o poskytnutí peněžitého plnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 82/1998“ nebo „OdpŠk“), postačí vymezit stranu žalující a žalovanou, identifikovat orgán, resp. rozhodnutí, kterým došlo ke vzniku škody, jejíž náhradu žalobce požaduje, a částku, které se domáhá. K bližší identifikaci nesprávného úředního postupu, kterým mělo dojít ke vzniku škody, může dojít až v průběhu řízení, aniž by soud přistoupil k odmítnutí žaloby. Tento náhled dovolatele však není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž vyplývá, že v případě žaloby na náhradu škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. zahrnuje vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. i taková skutková tvrzení, jež umožňují uzavřít, zda se žalobce domáhá žalované částky z titulu existence nezákonného rozhodnutí či z titulu konkrétního nesprávného úředního postupu orgánů státu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013), jakož i vylíčení skutečností z nichž dovozuje existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a požadovanou částkou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4547/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 335/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013). Uzavřel-li tedy odvolací soud, že byl důvod k odmítnutí žaloby postupem podle §43 o. s. ř. pro její vady, není jeho úsudek v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tato námitka dovolatele proto přípustnost dovolání nezakládá.
7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu