Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.02.2024, sp. zn. 30 Cdo 482/2024 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.482.2024.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.482.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 482/2024-154 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 5, Lublaňská 507/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 6 459 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 76/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 58 Co 81/2022-90, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 25 C 76/2021-75, zamítl žalobu o zaplacení částky 6 459 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 58 Co 81/2022-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 6 459 000 Kč se žalobce domáhal jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v psychické újmě, ztrátě důvěry v právní stát, pocitu, že obyčejný člověk nemá zastání, a to ani u orgánů, které jsou primárně k pomoci, službě a ochraně občanů určeny, že obyčejný člověk je vystaven libovůli orgánů činných v trestním řízení a může být kdykoliv bezdůvodně trestně stíhán, dehonestován, připraven o majetek apod. Takto specifikovaná nemajetková újma pak měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky, Okresního ředitelství Pardubice spočívajícího v tom, že (a) policejní orgány nekonaly řádně ve věci žalobcova trestního oznámení o podezření ze spáchání trestného činu krádeže vedeného pod sp. zn. ORPA-9734/ČJ-13-2007 a věc odložily, aniž zahájily trestní stíhání, ačkoliv dle mínění žalobce skutkový stav věci odůvodňoval závěr, že jednáním konkrétní osoby byla naplněna skutková podstata trestného činu krádeže, čímž příslušný policejní orgán porušil povinnosti dané mu trestním řádem (dále jen „první trestní řízení“), (b) policejní orgány nekonaly řádně v přípravném řízení ve věci následně vedené proti žalobci u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2T 159/2011, protože vyhledávaly a zohledňovaly toliko důkazy, které měly svědčit o vině žalobce, a zásadní důkazy svědčící o jeho nevině zohledňovány nebyly nebo byly bagatelizovány, např. nenechaly vypracovat žalobcem navržený znalecký posudek na jeho bývalou manželku, ačkoliv její věrohodnost důvodně zpochybňoval aprokazoval její motivaci žalobce poškodit (dále jen „druhé trestní řízení“), a (c) policejní orgány nekonaly řádně ve věci žalobcova trestního oznámení o podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi/křivého obvinění vedeného pod sp. zn. KRPE-57122/TČ-2013-170313-JK, jež rovněž nebylo řádně prověřeno a věc byla nedůvodně a nezákonně odložena (dále jen „třetí trestní řízení“). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v obou jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jeno. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a dále do výroku II není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 6. Ohledně dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností podle §237 o. s. ř. 7. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá jediná v dovolání formulovaná otázka, zda odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup je založena již tím, že trestní věc vedená u Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 2 T 159/2011 (druhé trestní řízení) neměla být vůbec řešena jako trestný čin, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že žalobcem vymezené jednání policejního orgánu v přípravném řízení, spočívající ve shromažďování a hodnocení důkazů, představuje činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se bezprostředně odrazilo, a nemůže tak být nesprávným úředním postupem, a žalovaná by tedy mohla odpovídat pouze za vydání případného nezákonného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3542/2018, nebo ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000), jehož existenci však žalobce v řízení netvrdil a tato ani nevyšla v řízení najevo. V této souvislosti odvolací soud rovněž uzavřel, že pokud v odvolání žalobce nově uváděl, že „rozsudek Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 2T 159/2011, jímž byl shledán vinným ze spáchání trestného činu, byl posléze Krajským soudem v Hradci Králové ‚revidován‘ a bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání a o tom, že věc bude nadále šetřena jako možný přestupek“, jedná se o nové (v odvolacím řízení) nepřípustné tvrzení, kterým se proto odvolací soud již nemohl věcně zabývat, neboť se nejedná o žádnou skutečnost vyjmenovanou v §205a odst. 1 o. s. ř. Tento další závěr odvolacího soudu však žalobce podaným dovolání nijak nezpochybnil. 8. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 2. 2024 JUDr. David Vláčil předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/22/2024
Spisová značka:30 Cdo 482/2024
ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.482.2024.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Nepřípustnost dovolání
Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ]
Dotčené předpisy:§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
§237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:03/29/2024
Staženo pro jurilogie.cz:2024-04-09