ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.64.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 64/2024-776
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 49 740 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 32/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 11 Co 332/2022-742, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou původně domáhal po žalované jednak náhrady ušlého zisku ve výši 19 926 395 Kč (nárok byl vyloučen k samostatnému projednání a řízení je vedeno pod sp. zn. 12 C 132/2021), dále náhrady škody za znalecké posudky ve výši 108 900 Kč (částka byla uhrazena dne 9. 4. 2019 v plné výši), a dále náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 3/2014 spočívající v poškození pověsti a dobrého jména žalobce ve výši 30 000 000 Kč a za poškození zdraví ve výši 20 000 000 Kč. Usnesením ze dne 26. 9. 2019 bylo řízení zastaveno co do částky 368 900 Kč (z toho 108 900 Kč bylo zaplaceno na nárok za znalecké posudky a částka 260 000 Kč za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání). Předmětem řízení (i řízení odvolacího) byla částka 20 000 000 Kč za poškození zdraví a částka 29 740 000 Kč za nemajetkovou újmu spočívající v poškození pověsti.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2022, č. j. 12 C 32/2019-699, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 90 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 49 650 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 90 000 Kč zamítl; ve výroku II co do částky 29 650 000 Kč potvrdil; co do částky 20 000 000 Kč a ve výroku III zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce zastoupený advokátem, včasným dovoláním, v části, v níž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 90 000 Kč zamítl a v zamítavém výroku II potvrdil co do částky 29 650 000 Kč, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud předesílá, že vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) je na samé hranici projednatelnosti, neboť není zcela zřejmé, jaký konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) ve vztahu k jaké konkrétní právní otázce (dovolacímu důvodu) žalobce uplatňuje. Krom toho spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého (nikoliv odvolacího soudu) řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), čemuž podané dovolání rovněž neodpovídá. Nicméně ani samotné námitky žalobce proti důvodům napadeného rozhodnutí nemohou založit přípustnost dovolání, neboť ani jejich odlišné vyřešení (navíc nepřípustně vycházející ze skutkové polemiky) by žalobci nemohlo přivodit příznivější rozhodnutí, neboť napadené rozhodnutí na jejich vyřešení ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Odvolací soud dospěl k závěru o odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci předmětným trestním stíháním, jakož i k závěru o nároku žalobce na peněžitou satisfakci, přičemž odůvodnění závěru o výši tohoto zadostiučinění vychází ze srovnání s obdobnými případy, které je uvedeno v bodě 19 rozsudku odvolacího soudu, vůči němuž se ovšem žalobce v dovolání nevymezuje.
Žalobce odvolacímu soudu především vytýká, jakým způsobem hodnotí důvody prvého kasačního rozhodnutí vrchního soudu v posuzovaném trestním řízení. Tato argumentace odvolacího soudu se však vztahuje k tvrzení žalobce, že trestní stíhání bylo zahájeno naprosto nedůvodně. Zde ovšem žalobce pomíjí stěžejní argument odvolacího soudu (nijak se vůči němu nevymezuje, tj. uplatněním konkrétního dovolacího důvodu a předpokladů jeho přípustnosti), že kdyby tomu tak bylo (tj. že trestní stíhání bylo zahájeno naprosto nedůvodně, jak tvrdí žalobce), tak by odvolací soud v trestní věci při projednání prvního odvolání vůbec nepřikročil ke zrušení věci a jejímu vrácení soudu prvního stupně. Napadené rozhodnutí totiž nestojí na závěru, že by zjevná bezdůvodnost zahájení trestního stíhání nebyla pro výši zadostiučinění relevantní. Naopak odvolací soud se v intencích označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, s touto argumentací žalobce vypořádal, když ji na základě samotného průběhu trestního řízení neshledal důvodnou.
Ani z další dovolací námitky, že nelze akceptovat právní názor, podle něhož by znalec měl mít nárok na nižší odškodnění, nelze přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž na kritizovaném právním závěru (názoru, podle něhož by žalobce jako trestně stíhaný znalec měl mít nárok na nižší odškodnění, protože jako znalec s takovým rizikem musí počítat) nespočívá, neboť argumentace odvolacího soudu (navíc dovolatelem nesprávně uvedená) se upínala k postavení žalobce jako znalce, avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by tato okolnost měla vliv na snížení částky peněžitého zadostiučinění, kterou odvolací soud shledal přiměřenou. Odvolací soud totiž vyšel ze srovnání s obdobnými případy trestního stíhání znalců, je tedy zřejmé, že postavení žalobce jako znalce z hlediska výše přiměřeného zadostiučinění zohlednil stejně jako soudy v obdobných případech.
Konečně namítal-li dovolatel překvapivost skutkových zjištění odvolacího soudu, aniž by ovšem v této souvislosti formuloval konkrétní otázku procesního práva spolu s řádným vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, tak k jeho námitkám nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v tomto případě není.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu