ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.1188.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1188/2023-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Horňákem ve věci žalobce M. Š. , proti žalovanému O. K. , zastoupenému JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Praha, Záhřebská 562/41, o zaplacení 115 000 Kč s příslušenstvím a 629 625 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 198/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. 72 Co 373/2021-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 19. 1. 2022, č. j. 72 Co 373/2021-165, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soud prvního stupně) ze dne 22. 6. 2016, č. j. 28 C 198/2014-57, a řízení v projednávané věci zastavil (podle §222a odst. 1 a 2 o. s. ř. v důsledku zpětvzetí žaloby); zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání podané žalovaným proti rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolací důvod (§241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o. s. ř.“); o tyto náležitosti již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
K obligatorním náležitostem dovolání (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž patří popis důvodu dovolání, a to tím způsobem, že dovolatel vyloží, v čem spočívá nesprávnost jím vytýkaného právního posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vymezit důvod dovolání v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. pro dovolatele znamená povinnost označit výslovně tu část právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a zároveň argumentačně vyložit, v čem tato nesprávnost spočívá.
Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Neobsahuje-li dovolání náležitosti vyžadované zákonem (ať už obecné náležitosti podání uvedené v §42 odst. 4 o. s. ř., nebo zvláštní náležitosti stanovené pro dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř.), jde o vadné podání. Dovolání, které neobsahuje vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, může být o tuto náležitost doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Odkaz na rozhodnutí Ústavního soud v podobě „III. ÚS ze dne; 5. 3. 1998“ , a přesvědčení, že „při samotném jednání soud flagrantně porušil svou základní povinnost danou mu §5 o. s. ř., a to svou povinnost poučovací“ a že „do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku“, řádné vymezení přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř. nepředstavuje. Ani v souvislosti s argumentací týkající se promlčení práva na smluvní pokutu, dovolatel nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno (odvolací soud se otázkou promlčení práva na smluvní pokutu nezabýval).
Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaný v dovolání pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud postupoval. Protože požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu