ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.1787.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1787/2023-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce T. M. , zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti žalovanému Ing. Radimu Poláchovi , bytem v Lanškrouně, B. Smetany 414 , zastoupenému JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, o 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 208/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2023, č. j. 27 Co 266/2022-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.616 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jindřicha Lva, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, č. j. 6 C 208/2021-123, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 68.500 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 21. 11. 2020 do zaplacení (výrok I ), žalobu co do 181.500 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 21. 11. 2020 zamítl (výrok II ) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 62.337,65 Kč. Po právní stránce uzavřel, že přijetím platby dne 24. 10. 2019 ve výši 250.000 Kč získal žalovaný na úkor KOVO HAKEN s. r. o., identifikační číslo 639 85 039 (dále též jen „společnost“), majetkový prospěch, neboť společnost plnila bez právního důvodu (§2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Smlouvou z 18. 1. 2021 společnost postoupila pohledávku žalobci (§1879 a násl. o. z.). Po zahájení řízení (21. 2. 2021) žalovaný podáním z 2. 6. 2022 „důvodně“ započetl proti zažalované pohledávce svoji pohledávku za provedené servisní a technologické práce pro společnost v březnu, dubnu a červnu 2020 ve výši 181.500 Kč (§1982 a násl. o. z.).
Rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 27 Co 266/2022-186, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II je změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 181.500 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 21. 11. 2020 do zaplacení, a žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 214.026,78 Kč. Se soudem prvního stupně se shodl v tom, že přijetím platby ve výši 250.000 Kč se žalovaný na úkor společnosti bezdůvodně obohatil a že společnost pohledávku postoupila žalobci. Obranu žalovaného námitkou započtení své pohledávky ve výši 181.500 Kč proti zažalované pohledávce z titulu bezdůvodného obohacení odvolací soud neshledal z procesního hlediska oprávněnou. Vznesl-li námitku podáním z 2. 6. 2022, učinil tak po koncentraci řízení, která nastala 21. 10. 2021, tedy v rozporu s §118b odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které není přípustné.
Žalobce se k dovolání vyjádřil a navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Žalovaný byl od 7. 1. 2015 do 28. 7. 2020 společníkem a jednatelem KOVO HAKEN s. r. o. Na základě živnostenského oprávnění – výroba, instalace, opravy elektrických strojů a přístrojů, elektronických a komunikačních zařízení, zámečnictví a nástrojářství – fakturoval společnosti od června 2017 částku 50.000 Kč měsíčně včetně daně z přidané hodnoty za servisní a technologické práce pro její odběratele. S druhým společníkem a jednatelem Vratislavem Hakenem se dohodli na platbách jen v případě dostatku zakázek a finančních prostředků společnosti. Dne 24. 10. 2019 přijal žalovaný od společnosti částku 250.000 Kč, jejíž důvod se v řízení neprokázal. K vrácení uvedené částky byl vyzván 4. 11. 2020. Společnost dne 18. 1. 2021 postoupila pohledávku za žalovaným žalobci, který opětovně 2. 2. 2021 vyzval žalovaného k úhradě. Dne 8. 2. 2021 vystavil žalovaný fakturu č. 2021019 na částku 65.870,50 Kč se splatností 22. 2. 2021 [odměna za vytvoření CNC programu s kompletní technologií ve výši 261.050 Kč s daní z přidané hodnoty 54.820,50 Kč, tj celkem 315.870,50 Kč]. Závěrem prvního jednání 21. 9. 2021 byl žalovaný ve smyslu §118b o. s. ř. vyzván k doplnění konkrétních tvrzení a označení důkazů a poučen o koncentraci řízení, nevyhoví-li výzvě do třiceti dnů. Na jednání 12. 4. 2022 žalovaný předestřel nové tvrzení (společnost mu sice proplatila tři vystavené faktury, nicméně má nárok i na další platby ve výši 50.000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, a to za březen, duben a červen 2020). Následně podáním z 2. 6. 2022 započetl proti žalobou uplatněnému nároku svoji pohledávku vůči společnosti „na zaplacení odměny 181.500 Kč vč. DPH za službu technologické podpory, opravy a servis strojů vykonané pro společnost … za období březen, duben a červen 2020“ .
K aktivní věcné legitimaci žalobce .
Žalovaný namítl, že při řešení otázky identifikace postupované pohledávky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jeho názoru nebyla pohledávka identifikována tak, aby ji nebylo možné zaměnit za jinou pohledávku postupitele za stejným dlužníkem.
Z judikatury Nejvyššího soudu (žalovaným v dovolání citované) vyplývá, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky – vedle vlastního označení účastníků smlouvy (postupitele a postupníka) – náleží identifikace postupované pohledávky. Ta musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Platí, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena (srov. rozsudek ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98). Současně však na účastnících postupní smlouvy nelze požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupovanou pohledávku i právně kvalifikovali, jelikož povinností právního hodnocení vztahu jak z procesního, tak i z hmotného práva nejsou účastníci zatíženi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, či ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3885/2014). Jestliže soudy obou stupňů uzavřely, že smlouva o postoupení pohledávky z 18. 1. 2021 je platným právním jednáním, neboť z jejího obsahu je naprosto zjevné, jaká pohledávka se postupuje (v bodě 1.1 je uvedeno, z jakého titulu vznikla a přílohou smlouvy je i rozhodnutí jednatele společnosti o vrácení zálohy vyplacené oběma společníkům, v němž je podrobně odůvodněno, z jakého důvodu bylo vrácení žádáno), je jeho posouzení v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu.
K účinkům započtení po koncentraci řízení .
Námitkou týkající se posouzení oprávněnosti zápočtu vůči žalobnímu nároku dovolatel brojí proti zjištění, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů soud prvního stupně a s nímž se odvolací soud ztotožnil, že faktura č. 2021019 je „fiktivní listinou“ účelově vystavenou po druhé výzvě k plnění a neprokazuje nárok žalovaného na úhradu částky v ní uvedené, resp. na zaplacení dluhu z pohledávky za společností, kterou použil k zápočtu. Právní závěr odvolacího soudu týkající se námitky započtení po koncentraci řízení, jež se vztahuje k pohledávce jiné, než výše uvedené (rozdílnost pohledávek ve své výpovědi zdůraznil i sám žalovaný), a sice k pohledávce 181.500 Kč, kterou žalovaný společnosti nefakturoval, nenapadá. Přitom jediným uplatnitelným důvodem dovolání je nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, nikoli s jeho skutkovými závěry, jak učinil dovolatel uvedenou výhradou. Nadto je namístě zdůraznit, že podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání, vedle obecných náležitostí, uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, od řešení, jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud – podle jeho názoru – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný však svoji argumentaci staví na kritice výsledků hodnocení provedených důkazů, čímž pomíjí, že dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů vázán, a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Pokud přezkumu z výše uvedených důvodů nepodléhá procesní závěr týkající se uplatnění námitky započtení po účincích koncentrace řízení, je posouzení existence pohledávky „na zaplacení odměny 181.500 Kč vč. DPH za službu technologické podpory, opravy a servis strojů vykonané pro společnost … za období březen, duben a červen 2020“ , obsoletní.
Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (srov. nálezy Ústavního soudu z 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, z 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu z 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, z 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
Námitkou, že soudy pominuly důkazní návrh – kopii výpisu z účtu společnosti s platbou z 24. 10. 2019 – nezpochybnil žalovaný právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však – pokud by byla skutečně dána – dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 1. 2024
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu