ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3059.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3059/2022-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Kablo Vrchlabí s. r. o. , se sídlem ve Vrchlabí, Českých bratří 509, identifikační číslo 05593174, zastoupené JUDr. Petrou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kremnická 3031/11, proti žalovaným 1) K. K. , zastoupené JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 300/22, a 2) M. K. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem Hradci Králové, třída Karla IV. 502/23, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 286/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2022, č. j. 26 Co 317/2021-231, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Každý z žalovaných je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petry Konečné, advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 3.2022, č. j. 26 Co 317/2021-231, změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 6. 2021, č. j. 14 C 286/2019-176, tak, že určil druhého žalovaného jako vlastníka bytové jednotky č. XY nacházející se v budově č. p. XY, XY, XY, XY, stojící na pozemku p. č. st. XY, včetně podílu ve výši 773/37375 na společných částech domu č. p. XY, XY, XY, XY a pozemku p. č. st. XY, vše v k. ú. XY a obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětná bytová jednotka“ nebo „sporná bytová jednotka“), a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z toho, že dne 10. 11. 2010 uzavřeli M. P. (jako dárce) a druhý žalovaný (jako obdarovaný) darovací smlouvu ohledně předmětné bytové jednotky. Notářským zápisem sp. zn. NZ 22/2017, N 30/2017 sepsaným dne 21. 2. 2017 JUDr. Zdeňkem Pavlem, notářem se sídlem v Hradci Králové, účastníci darovací smlouvy prohlásili, že M. P. jednostranně odstoupil od darovací smlouvy pro nevděk obdarovaného, který mu z hrubé nedbalosti ublížil tak, že zjevně porušil dobré mravy. Proto odvolává dar. Druhý žalovaný uznal, že jsou dány důvody pro odstoupení od darovací smlouvy a že M. P. od ní odstoupil platně a je ochoten mu darovanou nemovitost vydat. Téhož dne tj. 21. 2. 2017 uzavřel M. P. s první žalovanou smlouvu darovací a o zřízení věcného břemene ve vztahu k předmětné bytové jednotce. Až do 29. 3. 2017 byl ovšem jako vlastník sporné bytové jednotky zapsán v katastru nemovitostí druhý žalovaný, přičemž ke změně tohoto stavu došlo zápisem dne 30. 3. 2017 s právními účinky kde dni 23. 2. 2017. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že byla-li darovací smlouva mezi druhým žalovaným a M. P. uzavřena před 1. 1. 2014 pak je nutné právo na vrácení daru poměřovat ustanovením §630 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“) a nikoliv ustanovením §2072 zákona č. 89/2012 Sb. (občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), a to v souladu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, a ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1841/2020. Podle odvolacího soudu není projev vůle zachycený v notářském zápisu dostatečně určitý, neboť neobsahuje vymezení konkrétních skutečností, v nichž má být spatřováno porušení dobrých mravů, a je tak pro neurčitost absolutně neplatný (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006, vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001). Jestliže nedošlo platně k navrácení vlastnického práva ke sporné bytové jednotce M. P. nemohl vlastnické právo k ní převést na první žalovanou. Odvolací soud akcentoval, že v okamžiku, kdy podepsal darovací smlouvu (21. 2. 2017) s první žalovanou, která ke smlouvě připojila svůj podpis dne 21. 2. 2017, nebyl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. V té době byl jako vlastník bytové jednotky zapsán v katastru nemovitostí druhý žalovaný. Tato skutečnost vylučuje, že by první žalovaná mohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že dar nabývá od vlastníka, a proto se nestala vlastníkem předmětné bytové jednotky, jejímž vlastníkem zůstal druhý žalovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní (dále též jen „dovolatelé“) dovolání. První žalovaná spatřuje jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v dosud neřešené otázce hmotného práva, zda po 1. 1. 2014, tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále opět jen „o. z.“, nebyl-li dárce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník darované nemovitosti, vylučuje tato skutečnost dobrou víru nabyvatele daru, že předmět daru nabývá od vlastníka. Prosazuje při řešení této právní otázky, že byla ujištěna svým dědou (M. P.) a otcem (druhým žalovaným), že uzavřeli dohodu, podle níž druhý žalovaný vrátil M. P. předmětnou bytovou jednotku. I kdyby se seznámila s obsahem notářského zápisu, obsahujícího odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk, nic by to nemohlo změnit na její důvěře v opětovném nabytí vlastnického práva M. P. První žalovaná nemohla dospět k závěru, že toto právní jednání je neplatné, když takový názor nezaujal ani soud prvního stupně.
Dovolatelka má dále za to, že je její dovolání přípustné, neboť se odvolací soud při řešení právní otázky, zda si při nabývání vlastnického práva počínala s běžnou (obvyklou) opatrností, odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, je-li jí odvolacím soudem vytýkáno, že se nezajímala, za jakých okolností nabyl M. P. vlastnické právo k předmětné bytové jednotce. Nesouhlasí se závěrem, že i kdyby notářský zápis měl obsahovat dvoustranné právní jednání – dohodu o převodu vlastnického práva mezi M. P. a druhým žalovaným, k obnovení vlastnického práva mohlo v takovém případě dojít teprve okamžikem zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a nikoliv uzavření dohody o převodu.
Druhý žalovaný vymezuje přípustnost svého dovolání tak, že „rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, neboť právní otázku, zda neuvedení (konkretizování) důvodu pro odvolání daru působí neplatnost takového právního jednání vtěleného do notářského zápisu za situace, kdy obdarovaný tento projev vůle nezpochybňuje, byl jeho přímým účastníkem, dovolací soud dosud ve své rozhodovací praxi nevyřešil.
Odvolacímu soudu vytýká, že právní jednání vyložil jako neplatné, aniž by se zabýval výkladem, který by zakládal platnost, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Oba dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání nejsou přípustná.
Dovolací soud považuje za nezbytné - v souladu s odvolacím soudem - předeslat, že jsou výrazem již ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jde tedy o otázku hmotného práva již vyřešenou) závěry, podle nichž „[B]yla-li darovací smlouva uzavřena před 1.1.2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31.12.2013, i když k nemravnému chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1.1.2014“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, publikovaný jako R 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“), jakož i závěr, podle něhož „[K] platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti , v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny … I pro tento jednostranný adresný právní úkon totiž platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§34 a násl. obč. zák.), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.)“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, nebo dříve jeho rozsudek ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001). Se zřetelem k těmto východiskům odvolací soud správně poměřoval ustanovením §630 obč. zák. (a §37 odst. 1 obč. zák.) a judikaturou k němu vydanou právní účinky notářského zápisu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. NZ 22/2017, N 30/2017, a nikoliv ustanovením §2072 o. z.
Přípustnost dovolání první žalované nezakládá řešení právní otázky, zda nebyl-li dárce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník darované nemovitosti, vylučuje tato skutečnost dobrou víru obdarovaného, že dar nabývá od vlastníka (dárce).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, při výkladu ustanovení §984 odst. 1 o. z. dospěl k závěru, že „[P]rávní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu).“ V usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, Nejvyšší soud k dobré víře zakládající „dobrověrné nabytí“ podle §984 odst. 1 o. z. zdůraznil, že „[D]obrá víra nabyvatele se opírá o zápis v katastru nemovitostí a je presumována (§7 o. z.). Vychází z důvěry jednotlivců v akty veřejné moci; poskytuje ochranu tomu, kdo jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, na jehož obsah neměl a nemohl mít vliv, na rozdíl od skutečného („naturálního“) vlastníka. Jde o speciální případ omylu (o skutečném právním stavu) vyvolaného státním orgánem, jednání nabyvatele je projevem důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (zde katastrálního úřadu).“ Podle §980 odst. 1 věty první o. z. platí, že je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje, a že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem (§980 odst. 2 věta první o. z.). Uzavírala-li první žalovaná darovací smlouvu s vědomím, že dárce M. P. není veden v katastru nemovitostí jako vlastník sporné bytové jednotky, nemohla být v dobré víře (kterou právě zakládá zápis v katastru nemovitostí), že ji nabývá od vlastníka.
Přípustnost dovolání nezakládá rovněž dovolatelkou druhá předestřená právní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle jejího přesvědčení odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, zda si při nabývání vlastnického práva počínala s běžnou (obvyklou) opatrností, neboť jeho závěry jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné, a tudíž se odvolací soud při řešení této dovoláním vymezené právní otázky nemohl od závěrů shora uvedeného rozsudku odchýlit. Nejvyšší soud se ve věci (jak již řečeno shora) zabýval výkladem §984 odst. 1 o. z., kdy podmínkou nabytí věci od nevlastníka je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu). Otázka běžné (obvyklé) opatrnosti nabyvatelky nemohla mít v daných skutkových souvislostech (oproti situaci ve věci sp. zn. 21 Cdo 4540/2018) právní význam, jelikož v nyní souzené věci nešlo o úplatný, nýbrž o bezúplatný převod vlastnictví ke sporné bytové jednotce.
Dovolání není přípustné pro řešení druhým dovolatelem předložené otázky hmotného práva, zda neuvedení (konkretizování) důvodu pro odvolání (vrácení) daru působí neplatnost takového právního jednání (úkonu), neboť oproti jeho přesvědčení jde o právní otázku již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešenou (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, nebo ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 78/2014, publikovaný jako R 112/2016 Sbírky). S ohledem na předchozí závěr nemůže být dovolání přípustné pro tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu při výkladu právního úkonu – notářského zápisu –, neboť platí, že právní úkon absolutně neplatný pro neurčitost, nemůže být zhojen (vadu neurčitosti nelze odstranit výkladem).
Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. částkou 2.500,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 588,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Václav Duda
předseda senátu