ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3247.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 3247/2023-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. K. , zastoupeného JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1670/12, proti žalovanému J. J. , zastoupenému Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem v Ostravě, Brandlova 1685/9, o 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 164 C 2/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2023, č. j. 57 Co 80/2023-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal vrácení peněžité zápůjčky ve výši 2.500.000,- Kč (s úrokem z prodlení), kterou přenechal žalovanému na základě ústně sjednané smlouvy o zápůjčce ze dne 20. 1. 2017. Ohledně splatnosti nejprve tvrdil, že se smluvní strany nedohodly na termínu splatnosti, a tak splatnost zápůjčky nastala vypovězením smlouvy. Poté, co žalovaný v řízení vznesl námitku promlčení, své tvrzení změnil tak, že se splatnost měla odvíjet od okamžiku výplaty dividend účastníky řízení zakoupené společnosti, což žalovaný spojil s datem 31. 12. 2018.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 164 C 2/2021-139, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 57 Co 80/2023-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 20. 1. 2017 ústní smlouvu o zápůjčce ve výši 2.500.000,- Kč, tato částka byla ve stejný den zaslána žalobcem na bankovní účet manželky žalovaného. Dne 20. 8. 2021 zaslal žalobce žalovanému výpověď zápůjčky s tím, že byla sjednána, aniž byl dohodnut okamžik její splatnosti, a vyzval žalovaného ke vrácení sporné částky po uplynutí výpovědní doby. Po změně argumentace žalobce nebylo v řízení prokázáno, že by účastníci řízení sjednali termín vrácení zápůjčky v návaznosti na výplatu dividend dnem 31. 12. 2018. Jelikož žalovaný vznesl námitku promlčení, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 - dospěl k závěru, že uplatněný nárok nelze v důsledku promlčení přiznat. Žalobce se mohl poprvé od poskytnutí zápůjčky dne 20. 1. 2017, uzavřené bez dohodnuté splatnosti, domáhat vrácení předmětu zápůjčky po žalovaném dne 4. 3. 2017, kdy uplynula zákonná výpovědní doba šesti týdnů; následujícím dnem začala běžet tříletá promlčecí lhůta (§619 odst. 1 o. z.), která uplynula dne 5. 3. 2020, bez ohledu na to, kdy nastala splatnost zápůjčky. Žalobce však své právo uplatnil žalobou až dne 20. 10. 2021, tj. pozdě.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné, neboť „ situace, která nastala v tomto konkrétním případě nebyla dosud řešena, byla s odkazem na rozhodnutí 29 ICdo 112/2019 řešena jinak a současně, nechť je právní otázka rovného postavení účastníků řízení při tomto jednoznačně znevýhodněném postavení žalobce posouzena jinak.“
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Právní závěr odvolacího soudu, že došlo k promlčení nároku uplatněného žalobcem, zpochybňuje dovolatel námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Tyto námitky nevystihují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Argumentuje-li dovolatel nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že splatnost zápůjčky byla sjednána ke dni 31. 12. 2018, a jeho nárok tak není promlčen. Platí, že skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde.
Nelze přisvědčit dovolateli, že napadené rozhodnutí nerespektuje závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019. Nejvyšší soud v tomto rozsudku přijal a odůvodnil závěr, podle něhož má „ ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky (§2390 o. z.) žalobce jako zapůjčitel břemeno tvrzení, že s žalovaným vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce, že vydlužiteli předmět zápůjčky odevzdal a že vydlužitel peněžitou zápůjčku řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zapůjčitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal vydlužiteli (žalovanému) finanční prostředky. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl zapůjčitel (žalobce) jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Naopak, chce-li se vydlužitel (žalovaný) úspěšně ubránit, musí tvrdit, že peněžitou zápůjčku vrátil, nebo že pohledávka zanikla jiným zákonem stanoveným způsobem, popřípadě že je promlčena, a o svém tvrzení nabídnout důkazy.“ Za situace, kdy bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o zápůjčce bez sjednaného termínu splatnosti, předmět zápůjčky byl žalovanému předán a žalovaný vznesl námitku promlčení, je závěr odvolacího soudu správný a v souladu s citovaným rozsudkem dovolacího soudu.
Vymezení přípustnosti dovolání argumentem, „ nechť je právní otázka rovného postavení účastníků řízení při tomto jednoznačně znevýhodněném postavení žalobce posouzena jinak“ , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Václav Duda
předseda senátu