ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.1103.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1103/2023-1417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného P. Š. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023 č. j. 9 To 181/2023-1353, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 T 56/2022, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023 č. j. 9 To 181/2023-1353 v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 3. 2023 č. j. 7 T 56/2022-1317, a současně se zrušuje též rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 3. 2023 č. j. 7 T 56/2022-1317 ve výroku o trestu.
II. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části shora uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Berouně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 3. 2023 č. j. 7 T 56/2022-1317 byl obviněný P. Š. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným v bodě ad I. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a v bodě ad II. pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že
I. v době od 21. 8. 2017 do 29. 9. 2017 v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch postupně vylákal od poškozené A. D. v místě jejího trvalého bydliště na ulici XY i jinde v Berouně finanční prostředky v celkovém objemu nejméně 1.068.989 Kč, a to pod nepravdivým tvrzením, že je zaměstnancem Institutu klinické a experimentální medicíny Praha, a pod záminkou zajištění nadstandardní zdravotnické péče, léčby a transportů sanitním vozem pro jejího manžela S. D., který byl po prodělaném infarktu myokardu v kómatu a byl hospitalizován v různých zdravotnických zařízeních, kdy poškozenou přiměl k tomu, aby mu předala veškeré vlastní finanční prostředky, finanční prostředky jejího manžela a také finanční prostředky své matky A. K. a dále peníze, které si půjčila od přátel a známých, nebo je získala zástavou rodinných šperků, přičemž slibované služby nezajistil a byl si současně vědom, že je ani není schopen zajistit, a finanční prostředky užil pro svoji potřebu, a
II. ve dnech 4. 9. 2017, 5. 9. 2017 a 15. 9. 2017 v místě trvalého bydliště poškozené A. D., v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, za využití volného přístupu k stolnímu počítači a k mobilnímu telefonu S. D., uzavřel s Č. S., a. s., jeho jménem a bez jeho vědomí a souhlasu postupně tři úvěrové smlouvy na částku v celkové výši 402.454 Kč, když při jejich sjednávání uvedl, že je S. D., a dále se zavázal k jejich splácení, což nikdy neučinil a finanční prostředky si ponechal pro svoji potřebu.
Za to byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu nalézací soud zároveň uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. D. částku 1.068.989 Kč a poškozené Č. S., a. s., částku 402.454 Kč. Poškozená A. D. pak byla se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O následném odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2023 č. j. 9 To 181/2023-1353 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. Namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně, která se odrazila v právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, v důsledku čehož došlo i k nesprávnému právnímu posouzení daného skutku a zároveň mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Soudu odvolacímu pak zvlášť vytkl, že tyto vady nenapravil. Zdůraznil, že u zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku nebyla dostatečně prokázána výše škody, kterou měl způsobit poškozené A. D. Soud prvního stupně zde vycházel de facto pouze z její výpovědi, jejíž specifickou věrohodnost ovšem dostatečně nezkoumal. Ani sama poškozená přitom nebyla schopna přesně uvést, kolik z vybraných peněz vlastně předala obviněnému a kolik si jich ponechala pro vlastní potřebu. Soud tedy z pohledu obhajoby „pracoval s prvkem volné nahodilé úvahy“, kdy pouze presumoval, kolik mohla spolu se svou matkou v rozhodném období spotřebovat na živobytí. Nezohlednil však výdaje poškozené na takřka každodenní cesty za manželem z místa bydliště do různých nemocnic ve Středočeském kraji, kdy musela spotřebovat rozhodně více, než u ní bývalo běžné. Jinými slovy, soudy neměly ohledně výše částky, kterou od ní měl obviněný podvodně vylákat, k dispozici žádné relevantní důkazy. Přitom šlo o okolnost podstatnou pro právní posouzení skutku a pokud ji soud prvního stupně dovodil pouhou domněnkou a nadto v rozporu se zásadou in dubio pro reo v neprospěch obviněného, pak nelze takový postup označit jinak než za nezákonný a porušující právo na spravedlivý proces. Dovolatel rovněž zpochybnil správnost závěru soudů, že mu nebylo možno uložit souhrnný trest k trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018, byť se nyní řešené trestné činnosti dopustil před jeho vyhlášením. Připomněl, že soudy se opřely o argument, podle nějž posledně citovaným rozhodnutím byl ukládán souhrnný trest k trestu, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 5 T 19/2017 s datem doručení 24. 3. 2017, čímž mělo dojít k tzv. „přetržení souhrnnosti“. V opozici s tímto názorem podotkl, že rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích mu byl uložen peněžitý trest, který byl zaplacen již 6. 4. 2018. Není mu tedy jasné, jaký trest vlastně mohl Okresní soud v Táboře dne 14. 1. 2019 rušit, zda lze za dané situace skutečně hovořit o již zmíněném „přetržení souhrnnosti“ a zda mu tedy v nyní posuzované věci neměl být namísto dalšího (úhrnného) trestu uložen právě trest souhrnný k odsouzení výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023 č. j. 9 To 181/2023-1353 zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem předeslal, že obviněným namítaný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutkové závěry neměly v důkazech dostatečnou oporu, anebo by byly dokonce pravým opakem toho, co z obsahu těchto důkazů zřetelně vyplývá. K takové situaci však podle jeho názoru v nynější trestní věci nedošlo. Konstatoval, že skutková zjištění formulovaná ve výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu logicky vyplynula z důkazů provedených v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v §2 odst. 6 tr. ř., kdy soud patřičně analyzoval i výpověď poškozené A. D. a dostatečně reagoval také na obhajobu obviněného. Uplatnění zásady in dubio pro reo tak v posuzovaném případě nebylo namístě. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce podotkl, že údajné nesprávné právní posouzení skutku dovolatel namítal právě prostřednictvím výhrad skutkového charakteru, tedy způsobem, který je z pohledu dotčeného zákonného ustanovení naprosto irelevantní. Soudy na základě logického hodnocení důkazů dospěly k odůvodněnému závěru, že škoda, kterou podle skutkových zjištění soudů způsobil poškozené svým protiprávním jednáním, přesáhla hranici značné škody (viz §138 odst. 1 písm. d/ tr. zákoníku), takže kvalifikační znak skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku zde naplněn byl. A to i poté, co nalézací soud oproti podané obžalobě ve prospěch dovolatele odečetl od finančních prostředků opatřených poškozenou na léčbu manžela částku 95.346 Kč jako pravděpodobnou běžnou spotřebu dvou osob (poškozené a její matky) v rozhodném období. Soudy se neopomněly zabývat ani majetkovou situací obviněného, který v danou chvíli nebyl zaměstnán a pobíral pouze dávky hmotné nouze, byl zadlužený s celkem 26 záznamy v centrální evidenci exekucí, a přesto navštěvoval herny, kde utrácel větší sumy peněz, a zároveň si pořizoval drahé movité věci jako nové telefony a ojetá vozidla. Za částečně důvodné z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (a odvozeně i z pohledu §265b odst. 1 písm. m/ tr. ř.) označil státní zástupce toliko výhrady obviněného vůči uloženému trestu. Jako mylný však odmítl jeho předpoklad, že mu měl být za nyní posuzovanou trestnou činnost uložen souhrnný trest ve vztahu k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018. Zmíněným rozsudkem sice byl obviněnému ukládán souhrnný trest, k již vykonanému peněžitému trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 5 T 19/2017, ovšem takový postup byl v souladu s trestním zákoníkem ve znění účinném do 31. 9. 2019. Do té doby totiž docházelo k okamžitému zahlazení peněžitého trestu jeho zaplacením pouze v případě postihu za přečin spáchaný z nedbalosti. Trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl ovšem obviněný odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, tedy úmyslný trestný čin. Fikce neodsouzení se tedy v době poukazovaného rozhodování Okresního soudu v Táboře ve věci 6 T 66/2018 neuplatnila. Ten správně uložil souhrnný trest k tomuto peněžitému trestu a tím zároveň založil situaci, kdy Okresní soud v Berouně v posuzované věci nemohl dovodit vztah souhrnnosti k tomuto zmíněnému odsouzení. Pro posouzení otázky souběhu trestných činů ovšem bylo podle poukazu státního zástupce podstatné i to, že po spáchání trestné činnosti v nynější trestní věci se dovolatel dopustil dalšího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal v říjnu 2017 a za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 15 T 93/2019, jenž nabyl právní moci dne 29. 12. 2020. Dále se dovolatel dopustil v období od října 2019 do ledna 2020 další trestné činnosti, která byla v souběhu s předcházejícím odsouzením a za kterou mu byl uložen souhrnný trest rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 3 T 46/2021, jenž nabyl právní moci dne 25. 9. 2021. A konečně, dovolatel byl odsouzen i rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 1. 2022 sp. zn. 5 T 22/2021, který nabyl právní moci téhož dne, za další trestnou činnost spáchanou v říjnu 2020, která byla v souběhu s trestnou činností ze zmíněných rozsudků Okresního soudu v Hodoníně a Okresního soudu v Táboře. Nalézací soud pak podle mínění státního zástupce pochybil, pokud obviněnému za aktuálně řešenou trestnou činnost neuložil souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 1. 2022 sp. zn. 5 T 22/2021, a výroků o trestu z rozsudků Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 15 T 93/2019 a Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 3 T 46/2021. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o úhrnném trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně, v tomto výroku současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části obou napadených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Berouně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyjádřil souhlas s tím, aby bylo v neveřejném zasedání případně učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
5. Obviněný P. Š. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
7. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa pak mohla být v posuzovaném případě naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo skutečně zatíženo namítanými vadami zakládajícími dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., které obviněný rovněž uplatnil.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . cílí na situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně jedné, a obsahem provedených důkazů na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro právní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
9. Z pohledu výše rozvedených interpretačních východisek posuzoval Nejvyšší soud také úvahu obviněného P. Š. stran nesprávnosti dílčího skutkového zjištění, pokud jde o výši finančních prostředků, které svým podvodným jednáním vylákal od poškozené A. D. Její podstatou přitom bylo tvrzení, že přesný objem peněz, které mu měla poškozená postupně předat, nebylo možno verifikovat žádným hmatatelným způsobem (objektivním důkazem), a proto soudy nemohly a neměly dospět k závěru, že tato částka úhrnem přesáhla 1.000.000 Kč, tj. hranici značné škody podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Dovolací senát této námitce nepřiznal věcné opodstatnění. V opozici s názorem obviněného konstatuje, že postup soudů při rekonstrukci skutkového stavu, a to včetně zjišťování okolnosti podmiňující použití přisouzené kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, žádné prvky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenese a vadou podřaditelnou pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížen nebyl.
10. Argumentační východisko dovolatele zde v podstatě stálo na vzývání dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. I proto byl uvedený pojem po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994 nahrazen úslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně interpretovanou zásadu „in dubio pro reo“. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, aby nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu se opravdu stala (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I – Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
11. K takové principiální nejistotě však soud prvního stupně v nyní řešené věci neměl rozumný důvod. Jakkoli obviněný nikterak originálním způsobem docílil toho, že mu důvěřivá, vystrašená a v danou chvíli těžce psychicky zkoušená poškozená v naději na uzdravení vážně nemocného manžela předávala nemalé obnosy pod příslibem zajištění nadstandardní lékařské péče, aniž aby důsledně trvala na jím podepsaných písemných potvrzeních o jejich převzetí, nutně to neznamená, že se v tomto ohledu úspěšně postaral o „stav důkazní nouze“ pro případ, že jeho podvodná trestná činnost v budoucnu vyjde najevo a stane se předmětem prověřování a následného trestního stíhání, anebo si zajistil alespoň významné zmírnění trestní odpovědnosti s přihlédnutím k (ne)zjištěnému následku svého protiprávního jednání. Za „základní kámen“ pro stanovení výše takto předaných finančních prostředků vzal nalézací soud zcela důvodně v celkovém kontextu věrohodnou výpověď samotné poškozené, která při výslechu opakovaně prohlásila, že z peněz vybraných z bankovních účtů, zapůjčených od přátel, získaných zastavením rodinných šperků či uzavřením smluv v bankovním i nebankovním sektoru „si pro svou potřebu nic nenechávala“ a vše odevzdávala obviněnému. Tuto výpověď při respektu k zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. t.) okresní soud jednak konfrontoval s dalšími ve věci opatřenými důkazy, z nichž vyplynulo, že veškerým finančním operacím poškozené byl obviněný osobně přítomen a mnohdy ji takříkajíc „kasíroval ihned na místě“, a zároveň ji podrobil i vnitřnímu kritickému hodnocení, kdy ve prospěch obviněného zohlednil, že poškozená spolu se svou matkou přece jen musely v řešeném období cca 5 kalendářních týdnů uspokojovat také vlastní základní (alimentační) potřeby. Přitom tak učinil poměrně velkorysou částkou 95.346 Kč, a to dokonce při zjištění, že poškozená si v rozhodné době (na rozdíl od nezaměstnaného obviněného) nepořídila žádnou hodnotnější věc a režie související s jejím bydlením byly z významné části uhrazeny platbou SIPO přímo z účtu jejího manžela jako jediného disponenta. Okresní soud rozhodně nebyl v zájmu dodržení pravidla in dubio pro reo povinen presumovat, že poškozená se právě ve chvíli, kdy se manželovi všemožně pokoušela zajistit co nejlepší zdravotní péči bez ohledu na vynaložené náklady, sama začala oddávat hýření rodinným rozpočtem a v krátké době se „odměnila“ osobními výdaji v řádu dalších několika desítek tisíc korun, jak spekuluje obhajoba ve snaze prosadit mírnější právní posouzení stíhaného skutku podle §209 odst. 3 tr. zákoníku. Naopak, jeho logické a racionální úvahy ke kritické otázce výše škody způsobené trestným činem za neobjektivní a vyloženě deformativní hodnocení obsahu provedených důkazů, které by šlo navíc k tíži obviněného, považovat nelze. Jestliže soudu dovolatel vytýká, že do těchto úvah nezahrnul i náklady poškozené na takřka každodenní cesty za manželem do nemocničních zařízení ve Středočeském kraji, záměrně pomíjí skutečnost, že tuto dopravu jí takřka výhradně obstarával sám, když ji na návštěvy vozil osobními automobily, které měl právě v držení. Tak si udržoval pevnou kontrolu nad situací a eliminoval riziko, že by poškozená mohla s ošetřujícím personálem komunikovat v jeho nepřítomnosti a zjistit tak pravý stav věcí, tj. že žádná exkluzivní zdravotnická péče jejímu manželovi oproti jiným stejně postiženým a ohroženým pacientům ve skutečnosti poskytována není a žádné zvláštní investice „ze soukromých zdrojů“, jak jí obviněný soustavně namlouval, jeho léčba nevyžaduje. Jinými slovy, pokud obviněný z vylákaných peněz financoval i pohonné hmoty na cesty do nemocnic, de facto tím pouze investoval do další úspěšné realizace svého podvodného záměru. Tyto jeho „vedlejší náklady“ přirozeně od výše škody způsobené trestným činem odečítat nelze.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, které tkví v právním posouzení samotného jednání pachatele nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
13. Právní posouzení skutku spočívá v otázce, zda posuzované jednání tak, jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje na posouzení, zda je právní kvalifikace skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na předchozími soudy zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán.
14. V projednávaném případě sice obviněný formálně reklamoval i nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, ovšem svou rétoriku založil výlučně na již výše řešených námitkách procesní (skutkové) povahy, jimiž brojil proti způsobu hodnocení provedených důkazů, a tedy vůči finálním skutkovým zjištěním soudů. Dané argumentační východisko ovšem za kvalifikovanou výtku stran chybné aplikace norem trestního zákona na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Stran výroku o vině tedy obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku žádnou námitku, která by odpovídala věcnému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nepředložil.
15. Proti výroku o trestu pak dovolatel brojil s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , který ovšem svými konkrétními výhradami právně relevantně neuplatnil. Jestliže byl za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody, nemohl dost dobře tvrdit, že zákon uložení sankce takového druhu neumožňuje, resp. nepřipouští. „Odnětí svobody“ totiž patří do výčtu druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku a zároveň jím lze samostatně či v kombinaci s dalšími sankcemi postihnout pachatele obou trestných činů, jimiž byl předchozími soudy uznán vinným (k tomu viz §53 odst. 1, §209, §211 tr. zákoníku). K takové obecné a současně nelogické námitce přihlížet tudíž ani nebylo možné.
16. Pokud obviněný učinil předmětem svých úvah ohledně správnosti výroku o trestu i polemiku nad tím, zda mu soud prvního stupně správně měl uložit souhrnný trest k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018, namísto trestu úhrnného jen za nyní posuzovanou trestnou činnost, jeho argumentace ve skutečnosti mířila do kategorie tzv. jiného nesprávného hmotněprávního právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Právě za ně lze totiž podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat mimo jiné specifické vady rozhodnutí spočívající ve vadném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest podle §43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku anebo společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. Pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obhajobou nastolená otázka jinak řečeno nemíří do oblasti přípustnosti druhu uloženého trestu, ale týká se zvláštních a pro pachatele výhodnějších způsobů trestání souběhu (mnohosti) trestné činnosti.
17. Vlastní námitka obviněného, že mezi posuzovanou trestnou činností a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018, byl založen „vztah souhrnnosti“, neměla z věcného hlediska opodstatnění. Okresní soud v Táboře totiž v rozporu s přesvědčením obhajoby nepochybil, jestliže posledně citovaným rozsudkem obviněnému ukládal souhrnný trest k peněžitému trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 5 T 19/2017. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází uložení souhrnného trestu v případě vícečinného souběhu trestných činů v úvahu tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti již odsouzen a k takovému odsouzení lze zároveň přihlížet . Tímto směrem se patrně ubíraly také myšlenky dovolatele, jestliže namítl, že peněžitý trest z výše zmíněného trestního příkazu zaplatil již dne 6. 4. 2018, tj. před vyhlášením reklamovaného rozsudku Okresního soudu v Táboře. Správnost výroku o uloženém souhrnném trestu z tohoto rozsudku je však nutno posuzovat podle právní úpravy účinné v době jeho vyhlášení, tj. právě ke dni 14. 1. 2019. Podle §69 odst. 4 tr. zákoníku, v tehdy účinném znění, platilo, že na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest, se okamžikem vykonání tohoto trestu (tj. jeho zaplacením) bez dalšího hledělo, jako by nebyl odsouzen, pouze tehdy, jestliže byl peněžitý trest uložen za přečin spáchaný z nedbalosti . Tato podmínka v případě dovolatele splněna nebyla, neboť Okresní soud v Českých Budějovicích ho ve věci sp. zn. 5 T 19/2017 odsuzoval trestním příkazem pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, tedy pro trestný čin úmyslný . V době rozhodování Okresního soudu v Táboře se tedy režim zahlazení řešeného odsouzení řídil obecným ustanovením §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, v tehdy účinném znění, podle nějž byly předpokladem pro zahlazení peněžitého trestu za úmyslný trestný čin jednak jeho výkon (zaplacení) a jednak na něj navazující řádný život odsouzeného nejméně po dobu jednoho roku. Druhá z obou podmínek přitom ke dni 14. 1. 2019 u dovolatele splněna nebyla. Okresní soud v Táboře mu tedy dne 14. 1. 2019 ve věci sp. zn. 6 T 66/2018 ukládal souhrnný trest k odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích oprávněně a v souladu se zákonem. Odvozeně tak rovněž nelze nic vytknout ani samotným úvahám Okresního soudu v Berouně v nynější trestní věci o „přetržení souhrnnosti“ (vyloučení vícečinného souběhu trestných činů – pozn. NS) ve vztahu k odsouzení reklamovaným rozsudkem Okresního soudu v Táboře (viz bod 58 odůvodnění rozsudku).
18. Přes výše uvedené však Nejvyšší soud nemohl nevyjádřit pochybnost, zda výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně (Okresního soudu v Berouně) může z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obstát. Nemohl totiž ignorovat připomínky vyjadřujícího se státního zástupce, který nad rámec dovolacích námitek obviněného týkajících se souhrnného trestu poukázal i na to, že ten se po spáchání nyní posuzované trestné činnosti (období od 21. 8. do 29. 9. 2017) dopustil dalšího přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (říjen 2017), za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 15 T 93/2019, jenž nabyl právní moci dne 29. 12. 2020. Dále pokračujících přečinů podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (období od 27. 10. 2019 do 28. 1. 2020), které byly v souběhu se zmíněným přečinem podvodu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, na což Okresní soud v Táboře reagoval v rozsudku ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 3 T 46/2021 uložením souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Konečně pak i přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku (ukončeného v říjnu 2020), který byl v souběhu s trestnou činností, za kterou byl obviněný postupně odsouzen výše zmíněnými pravomocnými rozsudky Okresního soudu v Hodoníně ve věci sp. zn. 15 T 93/2019 a Okresního soudu v Táboře ve věci sp. zn. 3 T 46/2021 a tento souběh našel vyjádření ve výroku o souhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti jedna měsíců v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 1. 2022 sp. zn. 5 T 22/2021, jenž nabyl právní moci téhož dne.
19. Na základě výše rekapitulovaného chronologického výčtu jednotlivých trestních věcí obviněného lze prohlásit, že nyní posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil dříve, než byl časově nejblíže následujícím pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 15 T 93/2019 odsouzen za jiný trestný čin. Tento fakt patrně Okresní soud v Berouně při projednávaní a rozhodování věci přehlédl. Alespoň z odůvodnění jeho rozsudku nelze seznat, že by jej vzal jakkoli v úvahu. Minimálně nevysvětlil, proč mezi jím řešenou trestnou činností a později spáchanými trestnými činy, za které byl obviněný odsouzen jinými soudy ve shora označených trestních věcech, nelze uvažovat o vztahu souběhu (souhrnnosti) a proč je nutno ji postihnout uložením „samostatného“ úhrnného trestu. Pro tento nedostatek se výrok o tomto trestu prozatím jeví jako předčasný a z hlediska zákonnosti nepřesvědčivý . Potřebné jasno v této otázce nezjednal ani odvolací soud, který ve svém rozhodnutí reagoval jen na konkrétní výhrady obviněného vznesené v odvolání. Nejvyšší soud proto z podnětu předloženého dovolání obviněného rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Tedy zrušil ty části předchozích rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně vztahující se výhradně k uloženému trestu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. vyhlásil své rozhodnutí v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
20. Celá věc se tím vrací do stadia, kdy se jí bude opětovně zabývat soud prvního stupně. Ten bude v dalším řízení vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám v tomto usnesení vyslovil dovolací senát (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby si vyžádal všechny potřebné v úvahu přicházející trestní spisy a znovu ze všech shora naznačených hledisek důsledně prověřil a posoudil, zda se aktuálně projednávaná trestná činnost obviněného sbíhá s trestnými činy, pro něž byl již dříve odsouzen pravomocnými rozsudky Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 15 T 93/2019, Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 3 T 46/2021 a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 1. 2022 sp. zn. 5 T 22/2021, a zda případně by za ni měl být obviněnému uložen podle §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest, za současného zrušení výroků o trestu z citovaných rozhodnutí. Pokud dospěje k závěru, že takový postup není opodstatněný, své stanovisko zdůvodní v rozsahu a způsobem předpokládaným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. ve svém novém rozhodnutí. Přitom musí mít i na paměti, že k částečnému zrušení napadených rozhodnutí došlo výhradně v důsledku dovolání obviněného, a proto v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
21. V důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu sice pozbyl výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně právní moci a tím i vykonatelnosti, tato skutečnost však ale zároveň nezakládala důvod pro rozhodnutí dovolacího senátu o případné vazbě obviněného podle §265 l odst. 4 tr. ř. Podle zprávy Centrální evidence vězňů v Praze totiž obviněný P. Š. ke dni konání neveřejného zasedání vykonává trest odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018, který nabyl právní moci ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 12. 2019 sp. zn. 14 To 111/2019, tj. v jiné, než v nyní řešené trestní věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. František Hrabec
předseda senátu